Chvíle ticha. Moment klidu. Zkoušková smršť skončila, více méně úspěšně. Nejsem v pohybu. Nesháním poznámky, neježí se mi vlasy hrůzou, co že si to učitelé vymysleli za "špeky". Mám pocit, jako kdybych se prodrala cyklonem a skončila v oku hurikánu. Skutečnost, že je zase jednou po všem, mi nějak nedochází.