Jestli mě něco fascinovalo už jako malou, byly to japonské meče. Smrtící, studené a vzbuzující úctu a přesto nádherné, elegantní a přitahující pohledy. Vždycky jsem tajila dech, když se ve filmech zaleskly katany. Vábil mě ten zvuk, se kterým krájely vzduch. Jako hodně malá jsem věřila, že tenhle zvuk opravdu vydávají. Když jsem trochu povyrostla a zjistila jsem, že existuje něco jako filmové efekty a že to, co se děje ve filmu je jen jako, považovala jsem to zvláštní svištění za autorskou invenci zvukařů, která měla jen umocnit pocity při sledování filmu. O hodně později jsem se na vlastní sluchovody přesvědčila, že to zas až taková fikce není.
