úterý 11. února 2014

Poznávám svůj balíček karet, poznávám sebe

Výklad z karet bylo něco, co mně už dlouho fascinovalo a přitahovalo, a z čeho mi zároveň šel mráz po zádech a tuhla šíje. Bylo to něco, co jsem si vždycky přála zkusit a čemu jsem se zároveň vyhýbala. Až jsem se jednou nachomýtla k tomu, jak moje kamarádka (která dělá i do jiných věcí mezi nebem a zemí a dle mého skromného názoru je v tom dobrá) vykládá z karet. Nadchlo mě to, pobouřilo (protože jak někdo může svěřit svůj život kouskům papíru, že?) a hlavně mi to utkvělo v hlavě natolik, že jsem několik týdnů strávila prohlížením internetu a zjišťováním, jaké že vykládací karty to vlastně na našem trhu jsou. Celé to vyvrcholilo tím, že mi jednou poštou přišel domů můj vlastní balíček tarotových karet. 

pátek 7. února 2014

Kdybych byla tarotovou kartou...

...byla bych desítkou holí, ...

... smutná a zlomená z úkolů, které musím splnit a ze zodpovědnosti, kterou jsem na sebe naložila já sama, dobrovolně, i když jsem asi nechtěla. Stále ve stresu, jestli to všechno zvládnu, plná strachu, že neustojím to, co mně čeká a moc srab na to, abych poprosila o pomoc. Stále z průseru do průseru, jedna těžkost pomine a než se stihnu nadechnout, nahradí ji jiná. 

Na kartách bývá většinou muž, co nese své břímě a má záda ohnutá pod tou tíhou, kouká ale stále vpřed a vidí svůj cíl. Já jsem ale žena, snad malá dívka, shrbená a neschopná zvednout hlavu a podívat se kolem sebe...

Jak moc bych chtěla být alespoň na chvíli bezstarostná, jako Blázen...