Open Your Mind

Rýmovačka...zase...

2012-02-18T22:45:00.000+01:00

No řekněte, napadl by někoho z vás kousavější způsob, jak napsat kritiku na Pražáky, než rýmovačka? A ještě ke všemu hned ve formě klasického sonetu s jambickým veršem? Jinak se mi dnešní výlet do našeho hlavního města líbil. Omlouvám se všem slušným Pražanům, proti kterým nic nemám a mezi kterými mám dobré kamarády a známé, ale tohle muselo ven. Jich se to samozřejmě netýká...

Byla jsem v Praze,
bylo tam draze,
a vůbec ne blaze.

Lidé tam šílí,
předstíraj´ pýli,
nezvolní chvíli.

Vytroubí cizince,
strašně se čílí,
nedej Bůh aby
i oni ztraceni byli.

U kasy pokladní,
s kódy vyvádí.
Na účet směle
přičte mi z jalové krávy tele...

(Pražáci protivní, jďete do...)

Dovětek:
Praha je matka měst,
tisíc k ní vede cest,
ale neznám město
krásnější jak Plzeň!

Tai-chi - cesta k harmonii trochu jinak

2012-02-02T22:57:00.002+01:00

Aikido - cesta v souladu s energií. Bojové umění, ke kterému mě před více jak rokem přivedl spolužák. Pracuje s energií oponenta (jedno jestli s tou prokázanou - kynetickou, nebo s tou "teoretickou" - totiž s ki) a obrací ji proti němu. Aikido není o tvrdém střetu s protivníkem, je o plynulých pohybech, o možnosti vždy přestat bojovat a rozejít se civilizovaně. Náš sensei nás učí, že nemáme zakrnět. Máme se dál rozvíjet. Poznávat svoje limity a možnosti, růst a sílit jak duševně, tak fyzicky. Podporuje nás ve zkoušení - jiných stylů, dalších bojových umění...dodala jsem si tedy odvahy a vydala jsem se zkusit si i jiné bojové umění. Umění, které taktéž pracuje s energií, totiž tai-chi.

První zkušenost s tai-chi jsem získala již v Plzni, když si náš aikidistický oddíl dohodnul krátkou exkurzi do světa tai-chi a sifu Martin Skála nám prakticky představil tai-chi tak, abychom jej mohli vnímat "po aikidisticku". Tato malá ochutnávka mě navnadila k tomu, že jsem se po nějakém čase odhodlala vydat se okusit tai-chi v "nezředěné" podobě.

Tai chi pracuje s energií. S tou energií, kterou má člověk obsaženou v sobě. Učí člověka, jak s ní zacházet - jak ji správně rozpohybovat, jak ji nahromadit a jak ji uvolnit. Na rozdíl od aikida se cvičí sólově, pomalu, táhlými pohyby. Ale stejně jako aikido, i tai-chi dá pěkně zabrat. Rozcvička se velmi podobá té, kterou znám ze svého domovského doja, jen je pomalejší. Co na aikidu dělám svižně, tady jsem musela dělat klidně a tahem. A už při rozcvičce dostávám pěknězabrat...ono se to řekne, stujte rovně...ale snadné to není.

Než se začne cvičit samotná sestava, trénujeme zacházení s chi - vnitřní energií. Pomalu "válíme kuličku" rukama zhruba na úrovni pupku. Brzy mám pocit, že mi mezi rukama rotuje studený vítr a brní mě prsty. Jelikož jsem přišla do kurzu, který má brzy končit, při opakování již probraných pohybů mě sifu posílá na lavičku, ať sleduji dění. To chápu. Probírání nových pohybů se již ale smím účasnit, a tak zkouším, zkouším a zkouším. Hledám balanc, snažím se držet krok a cvičit energicky ale uvolněně. Žádná sranda to není.

Devadesát minut cvičení uteklo rychle. Donutilo mě narovnat záda a podívat se dovnitř sebe sama. A konečně jsem pochopila, kde že je to aikidistické hara. To je totiž i v tai-chi, akorát se to jmenuje jinak. Domů odcházím uvolněná, s klidnou myslí a s pocitem, že jsem, alespoň na chvíli, našla harmonii.

Nález a ztráta

2012-01-19T09:32:00.004+01:00

Čirou náhodou, našla jsem v podšívce své bundy flashdisk. Ne, není to tak, že bych ten flashdisk nikdy neviděla. Je můj, znám ho dobře. Ztratila jsem jej někdy na přelomu března a dubna loňského roku, v tu samou dobu, co jsem zjistila, že drobáky z mé kapsy nemizí jen tak, nýbrž se ztrácejí díky díře, která byla už tak veliká, že mi jí propadl i mobil…tak jsem to vlastně zjistila. Smutná, jelikož flashdisk mi byl dán darem, jsem se smířila s faktem, že už se s ním nikdy neshledám a utěšovala se myšlenkou, že se snad dostal do dobrých rukou a že teď slouží a pomáhá nějakému jinému studentovi.

Jaké tedy bylo mé překvapení, když jsem v podšívce bundy nahmátla cosi tvrdého, zřejmě hladkého, stejných rozměrů, jako obvykla mívá flashka. Část cesty do své alma mater jsem proto strávila "dolováním" předmětu s podšívky, aby se mé podezření, že jde o onen oplakaný předmět, změnilo v neději a posléze, když jsem jej konečně vylovila, i v jistotu. A nakonec i v radost, když jsem zjistila že stále funguje, že to, co jsem na něm měla uložené, tam je pořád, a to i přes to, že bunda prošla chemickým čištěním.

Na té flashce byl doslova nahraný jeden celý rok mého života - bakalářská práce v různých stádiích vypracování, fotografie mně a mého přítele (tehdy jsme spolu ještě ale nechodili), věci do školy, do práce, hudba, kterou jsem tehdy poslouchala, fotografie mojí rodiny, našeho zvířecího miláčka. Prostě věci, u nichž jsem se smířila s faktem, že už se s nimi neshledám.

Vzpomínky převážně milé a některé zároveň i bolestivé. Poté, co se náš kočičí mazlík odebral do kočičího nebe přičiněním některého ze sousedů, vidět fotky s ním a s rodinou, jak jsou na nich všichni šťastní, mi vehnalo slzy do očí. Snad pro to, že jsem si zoufala, že jsem o ty fotky přišla. Snad pro to, že jsem měla radost, že jsem je našla. Snad pro to, že bych si byla přála, abych je nikdy nenašla a nemusela si tak připomínat ten smutek, který ještě tak úplně nezmizel, i když teď máme doma dva kočičí zbojníky, kteří nám chystají různá překvapení a od té doby, co si nás adoptovali, nám nedovolí truchlit ani na chvíli.

Zpomínky na minulý rok mám teď tedy kompletní. Jako kdybych znovu našla část sebe. A zároveň, jako kdybych i kus sebe ztratila...

Změna je život...

2012-01-08T14:16:00.002+01:00

Jestli něco z hloubi duše nenávidím, pak jsou to právě změny. A možná pro to nenávidím i leden, měsíc, který se rok co rok nese ve znamení změn. Jízdní řády, DPH, ceny, zákony, daně, na co si vzpomenete, to se mění v lednu. A člověče, zvykej si. a až si zvykneš, tak to zase změníme. Nicméně, změna je život. A tak se lednová změna se nevyhne ani mému blogu.

Pokud jste sem během prosince zabloudili vícekrát, jistě jste si všimli, že určitá změna už proběhla. Prosinec proběhl, dalo by se říct, ve znamení změny vzheldu blogu. Co se vzhledu týče, plánuji další změny. Nový vzhled je snad elegentní, snad funkční, snad, snad snad...přesto s ním nejsem spokojená. Štve mě, a nevím co s tím. Snad by šlo se uchýlit k dynemickému zobrazení, které nabízí blogger, malinko ho upravit, a čtenáři, vyber si. Ale to znamenalo totálně předělat koncept blogu, a to se mi nechce. Takže budu dál zkoušet a hledat.

S konceptem blogu souvisí další změna. Tenhle blog nebyl nikdy zamýšlený jako blog překladatelský. Vzhledem k tomuto faktu, se zde ale překlady dosti rozmohly. Vzhledem k tomu, že překladatelská skupina Sagrim, se kterou spolupracuji, přechází na jiný systém vydávání překladů, pozbývá uveřejňování překladových akrualizací smysl. Postupně tedy zmizí tyto příspěvky a linky na překlady. Stránka se seznamem překladů ovšem zatím zůstane zachována. Bude mi (i Vám) sloužit jako přibližný ediční plán a zároveň seznam, co už bylo přeloženo. Pohrávám si s myšlenkou umístit do postranního sloupce "rychlé poznámky", kam bych eventuelně psala, aktuality nejen z překladu. Otázka je, jak moc je to nutné.

Poslední zatím plánovaná změna spočívá v přidání stránky "studium", která bude obsahovat odkazy na mé výpisky z knížek souvisejících s mým humanitním studiem. Jelikož tento blog nebyl založen za studijními účely, bude se opět jednat o variaci na seznam odkazů.

Zdá se, že problém se spamy odezněl, tudíž jsem se rozhodla vypnout captchu.

Uměý, umělá, umělé. Ve skutečném světě...

2012-01-04T21:18:00.003+01:00

Umělý: přídavné jméno tvrdé. Význam: záměrně vytvořený člověkem. Synonyma: nepřirozený, syntetický. Ekvivalenty v cizích jazycích: artificial, künstlich... Nějak zjišťuji, že žijeme v umělém světě. Nebo ne?

Začnu plastem, tedy umělou hmotou. Ta je dneska všude. Lidé kolem nás mají umělé...ten oko, ten nohu nebo ruku. V hoších případech umělou plíci, ledvinu, či umělé srdce. Já sama mám umělý zub. Diabetici používají syntetický inzulin, sportovci zase syntetický adrenalin.

Ve sladkostech denně konzumuji umělé sladidlo a v polévce zase glutamát, umělé dochucovadlo.A hlavní jídlo je dobarvené umělým barvivem, o dezertu radši ani nemluvě.

Na umělé světlo jsme si tak zvykli, že ho ani nevnímáme. V továrnách mají dokonce umělý den, a když je to třeba, zabední se okna a mají i umělou tmu. V prosinci padal umělý sníh, a to i mimo sjezdovky. A protože je venku (na to, že je zima) tak teplo, bruslit chodíme na umělé kluziště. Spousta (nejen) milionářů má bazén s umělým přílivem a v indoorových hřištích hrají golf na umělém trávníku. Dláždění na zahradě je dneska zásadně z umělého kamene a sochy v parcích z umělého pískovce. Květinová výzdoba ve většině budov je z drtivé části umělá a nábytek je dost pravděpodobně z umělého ratanu.

Archeologové? Ti používají umělé modely krajiny, které vytvořili uměle, s pomocí nečeho, co od umělé inteligence nemá daleko. Auta se zkoušejí v aerodynamickém tunelu, kde se uměle vyvolávají různé situace. Spousta se baví esperantem, umělým jazykem. Biologové ke zkoumání světa vytvářejí umělé ekosystémy. Lékaři si uměle pěstují různé (bakteriální, virové...) kultury, aby měli na čem testovat léky. A když už nás neumí vyléčit, tak o nás pečují, když spíme umělým spánkem...

Ve 22 letech poprvé na taneční a hned potom na věneček

2011-12-23T22:54:00.004+01:00

V dnešní době, kdy je absolvování alespoň základního kurzu považováno za samozřejmou součást středoškolského vzdělání, se nadpis může zdát poněkud divný. Ale je to tak. V době, kdy jsem studovala střední školu, mě do tanečních nevzali. Ne pro to, že bych byla nějaký podvratný živel a oni se styděli mě přijmout, ne pro to, že by nebylo místo. Ale pro to, že jsem neměla tanečního partnera. Zní to divně, ale je to tak. V Táboře a okolí je nedostatek chlapců, a tak je podmínkou přijetí do tanečních fakt, že se slečna musí přihlásit už v páru.

Moje neznalost společenských a jiných tanců mi nevadila až do maturitního plesu. Tehdy mě děda velmi zběžně naučil kroky na jakýsi ploužák, abych byla schopná absolvovat tanec s rodiči. A potom mi moje neumětelství zase dlouhou dobu nevadilo, tance nebylo potřeba. Ne, že bych si tanec - teď myslím opravdový společenský tanec, ne to přešlapování na místě - někdy nechtěla vyzkoušet, ale zkrátka nebylo s kým.

To už na štěstí není pravda. Osud mi do cesty postavil člověka s úžasným nadšením pro tanec, ze kterého se velmi brzy stal kamarád a následně i můj partner, nejen na parketě. První příležitost vyjít si zatancovat, se vyskytla krátce poté, co jsme se seznámili. Byl to studentský ples. Můj tehdy ještě jen kamarád mě s neuvěřitelným nasazením naučil několik tanců a onen ples tak pro mě byl zkouškou ohněm. Snad jsem v ní obstála.

Od onoho plesu už uteklo hodně vody. Bylo pořád co dělat - do školy, do práce, doma, na chatě...a tak se další příležitosti k tanci nenaskytly. Až nedávno mě přítel pozval na Věneček pořádaný taneční školou, kterou už 10 let navštěvuje. A byl tak hodný, že mi u té samé školy i sjednal, že jsem se před věnečkem mohla přijít podívat, jak vlastně taková taneční hodina probíhá.

Kurz pro začátečníky mi uběhl celkem rychle. Probírané tance jsem už díky přítelově snažení znala. Přesto pro mě byl tenhle kurz hodně poučný. Večer pokračoval kurzy pro pokročilé, kde jsem - a to přiznám beze studu - byla často bezradná. Tance jsem často buď vůbec neuměla, nebo na mě byly prostě rychlé. Bylo až neuvěřitelné, jak energičtí a jak úžasně naladění byli tamní stálí kurzisté a jak vřele mě přijali. Po večeru, který jsem sice neprotančila celý, ale jehož značnou část jsem strávila na parketě, mně vůbec nebolely nohy. Generálka na věneček dopadla dobře.

Věneček se konal hned druhý den. Bohužel, půlku času jsme strávili postáváním, přešlapováním a pomalým přesouváním se po sále. Večer patřil kurzistům a tak byl velkou část večera parket jen jejich. Když se na parket konečně dostali i prostí návštěvníci, byla už většina z nich opilá. Kapela navíc už ani nehrála taneční písně. Tančit se tedy moc nedalo, přesto jsme si ale věneček pořádně užili.

Děkuji taneční škole Jip Most manželů Pátkových , že jsem mohla přijít na jejich hodinu a všem kurzistům za vřelé přijetí, které tam na mě čekalo.

Vážený pane Havle...

2011-12-20T20:52:00.003+01:00

Vracím se domů ze zápočtu, unavená jako kotě. Až teď mám možnost pokochat se noční Plzní, oblečenou do slavnostních vánočních světýlek. Poprvé si mohu trochu užít adventu a předvánoční nálady. Tedy, mohla bych, kdyby všude na ulicích nevisely černé prapory a skoro na každém rohu nebyla vaše černobílá fotka...

Urazit či znevážit Vaši památku, to tímto článkem nezamýšlím. Vaše smrt, stejně jako každá smrt, je tragédií. Sehrál jste v historii našeho státu velkou úlohu. Ano, sehrál, jedno, zda jako hlavní aktér či jako nastrčená loutka. A tak chápu, že články o Vaší smrti vyšly v novinách na titulní straně. Chápu i zařazení této informace do televizních novin. Chápu lidský smutek.

Přesto nechápu, proč se kolem toho dělá takový humbuk? Snad je moje nechápavost podmíněna tím, že občané naší republiky oplakávají kde koho - hokejisty, filmové hvězdy, politiky, či kdo se zrovna k oplakávání namane. Zapálí svíčku v Praze u sochy svatého Václava, či v Plzni u andělíčka, či kdekoliv jinde a prohlašují se pak za patrioty. Nemám tenhle falešný patriotismus ráda. Snad jsem nechápavá pro to, že jsem si na Vás přečetla pár nepěkných věcí. Nazvěme je třeba konspiračními teoriemi. Ať už jsou pravdivé, nebo nejsou, vždy ve mně bude hlodat pochybnost, zda na tom přeci jen není něco pravdy.

Lid Vás teď bude oplakávat. Celebrity i prostý plebs se přijdou podívat na Vaši rakev, napíší vzkazy do kondolenčních knih, budou o Vás hovořit. Budou Vás plné noviny. Ani bych se nedivila, kdyby vláda zatím v tichosti protlačila nějaký nesmyslný zákon. Bude se na Vás vzpomínat. Určitě na Vaši počest pojmenují ulici, nebo tak něco a určitě se vyčlení nová skupina lidí - vědců, kteří se budou zabývat Vaším životem a budou omílat již známé skutečnosti. Určitě se najde spousta studentů politologie, či nějakého příbuzného oboru, která o Vás bude psát seminárky, bakalářky, diplomky či disertačky.

Vážený pane Havle, určitě Vám nechci upírat Vaše zásluhy. Určitě nezastávám názor mladých komunistů a určitě ctím Vaši památku. Proto řeknu jen toto: Doufám, že Vás lidé nechají klidně spát. Odpočívejte v pokoji.

Filipika na neschopného kolegu

2011-12-03T19:56:00.004+01:00

Už třetí rok (Bože, to to letí) dělám v jedné studentské organizaci. Mám jednoho kolegu. Tedy, já jich mám víc, ale tenhle jeden prostě stojí za to...on, po pravdě, nestojí vůbec za nic. Kolegové jsme už přes rok. Za ten rok nesplnil ani ten nejjednodušší úkol. Z jejich plnění se vždycky buď nějak vyvléknul, nebo řekl, že to udělá, ale neudělal. Hodil na to bobek a udělal to za něj někdo jiný. Tento kolega sice nic nedělal, ale akcí, které pro nás organizace čas od času pořádá jako odměnu, těch se účastnil rád. A tak snad nemohlo dojít k ničemu jinému, než že ho náš vedoucí malinko "zpucoval". No a kolega se tedy rozhodl, že "začne něco dělat". A mě tím začaly trable...

První komplikace začaly, když jsem chtěla kandidovat do funkce, kterou jsem už dělala minulý rok. Kolega se ovšem rozhodl, že bude kandidovat také, nicméně, jeho zásahem se volby protáhly na tři týdny. Nakonec jsem byla zvolena, ale ta fraška mě dosti vyčerpala. Protože jsem ale na svou práci de facto sama, nabídla jsem mu, jestli nechce spolupracovat.

Jenže spolupráce s ním není snadná. Kolega nečte emaily, na schůze chodí jen sporadicky, úkoly spíše neplní, než plní. Vše po něm musím kontrolovat, spoustu věcí upravovat a s hromadou věcí mu pomáhat. To, co normálně dělám 10 minut, mi tak zabere hodinu. Co s člověkem, který neumí ani poslechnout příkaz "Vytiskni to dvakrát!" a vytiskne to jednou?

Rozhodla jsem se tedy, že ho jmenuji hlavním nástěnkářem. Ano, i nástěnky patří k mojí práci a já ještě neměla čas se jim věnovat. První nástěnku jsme tak nějak vyrobili společnými silami. Ještě nám zbývá spáchat jedna, tu už hodlám přenechat v jeho režii. Dala jsem mu pár tipů a dál, ať se stará on...já si zatím půjdu sehnat barvu na vlasy v mém odstínu, protože mi - nejen kvůli němu, ale hlavně jeho přičinením - přibylo pár šedivých vlasů...

Síla Tě provázej, mladý Jedi

2011-11-14T15:47:00.003+01:00

Aneb o semíku, který byl po čertech podařený a kde jsem neviděla vůbec nic...

Od té doby, co jsem začala chodit na aikido, se mi život dost změnil. Dva večery v týdnu už netrávím doma, ale nechávám se sebou mlátit o zem, kroutit si rukama a občas i dost bolestivě křupu v kloubech. Pokroky v technikách u mě jsou malé, spíše mizivé, prostě nestojí za řeč. I tak mě ale každý trénink neskonale obohacuje vnitřně. Zvláštní je, že ač nejsem s žádným z aikidistů pokrevně spřízněna, rozrostla se mi i rodina. Aikidisté se považují za jednu velkou a ne vždy šťastnou rodinu, která si pomáhá, často i mimo dojo. Především se mi rodina rozrostla o dva "strýčky" - senseie přímo z Japonska, kteří se do Čech občas vypraví, aby tu vedli seminář.

Mám-li mluvit přímo o jednom z nich, Ichiru Shishiovi, pak přezdívka "strýček" opravdu sedí. Všichni se na něj těšíme jako malé děti, až přijede, a když přijede, stojí to vždycky za to. Krom dobré nálady, perfektního aikida a úžasného smyslu pro humor nikdy nezapomene ani na pár sladkostí. Nevozí jich moc, ale ti šťastní obdarovaní se vždy rádi podělí.

Náš strýček si na nás tentokrát vymyslel pěknou taškařici, totiž cvičení poslepu. Nejprve jsme všichni museli projít "zasvěcovacím rituálem". Se zavázanýma očima nás jednoho po druhém přivedl doprostřed doja, kde na nás čekal protivník. Na chvíli jsme si mohli sundat pásky přes oči, abychom si ho prohlédli. Pak jsme si museli zase oči zavázat a protivníkovi poslepu provést nějakou techniku. A pak znovu, s dalším protivníkem. To bylo ještě zpestřeno maskami, které na sobě protivníci měli. První měl masku klauna, druhý velice povedeného čerta. Absolutní většina reakcí tedy byla buď smích nebo leknutí.

Po téhle úvodní kapitolce přišlo na řadu samotné cvičení. Cvičili jsme ve dvojicích a ten, kdo cvičil techniku, měl zavázané oči. Techniky nebyly těžké, ale jen málo která mi šla. Po chvíli cvičení jsem vždy ztratila rovnováhu a orientaci a přepadla mě úzkost. Trénink se tak pro mě stal i bojem s vlastními démony, který, ač s přestávkami, trval čtyři dny. Bez očí vše vnímáte jinak.

Moji kolegové aikidsté se velmi brzy osmělili a začali si navzájem dělat naschvály. Vzít někoho se zakrytýma očima za ramena, několikrát s ním zatočit, říct mu "už jdu" a pak ho tam nechat bezmocně stát patřilo k těm nejčastějším taškařicím. Znamenalo to také skvělou příležitost pro strýčka, který mezi námi létal jako rogalo a s těmito nešťastníky cvičil. Ten údiv, když se dozvěděli, s kým že to právě praštili o tatami, ta radost, že je strýček pochválil a ten ruměnec na jejich tvářích, to jsou neopakovatelné momenty, které jsem taky měla to štěstí zažít na vlastní kůži.

Celý seminář se nesl v duchu obecného nadšení, provádění drobných kanadských žertíků, zimy, studené vody ve sprchách a strýčkova hřejivého úsměvu. Jak rychle začal, tak rychle bylo po něm. A tak nám nezbylo nic jiného, než vzít útokem hořickou trubičkárnu (protože jet do Hořic a nepřivést trubičky je skoro zločin), vrátit zapůjčená tatami judistům v Jičíně a vrátit se zpět do Plzně. Ještě dlouho budu vstřebávat zážitky, usmívat se při vzpomínce na to, jak jsme se vyblbli a postupně budu ujídat ze svých zásob trubiček. Snad mi do příštího semináře vydrží...

Kenjin Juku - Večer japonské kultury v Plzni

2011-10-24T18:07:00.007+02:00

Je zajímavé, jak se někdy věci sejdou. Člověk se za svými zájmy honí, shání, hledá, aby se pak seběhlo všechno v tu samou dobu. A tak se stalo, že ten samý týden, co jsem začala chodit na japonštinu, měl v Plzni vystoupení japonský divadelní soubor Kenjin Juku. A to ještě v době, kdy mi vystoupení nekolidovalo ani se školou, ani s prací, ani se zábavou. A tak jsme s přítelem zakoupili lístky a vyrazili jsme "do divadla". A stálo to za to.

Už těsně po příchodu do kulturního domu Peklo, kde se představení konalo, jsme se shodli, že peníze utracené za lístky určitě nejsou peníze vyhozené. Sál byl ještě zavřený, ale i tak k nám doléhaly zvuky shamisenu a mezerou ve dveřích jsme zahlédli tanečnice v nádherných kimonech. Než nás pustili do sálu, využili jsme čas, abychom si prohlédli "suvenýry", které bylo možno si zakoupit: Reprinty fotografií z Japonska a kaligrafií, pravé japonské čaje té nejvyšší kvality, kniha o záštitách samurajských mečů. Upomínky na akci jistě stylové, nicméně taky drahé. A to hodně.

Konečně smíme jít do sálu, všichni se postupně usazujeme na svých místech. Ještě se rychle zdravíme se známými z oddílu a pak už uticháme, protože představení začíná. Hned na začátku se představuje vůbec ta nejhorší část celého představení - pan moderátor. Sice v saku, ale bez kravaty a s košilí vykasanou, vypadá spíš jako návštěvník hospody než speaker. Navíc jeho projev působí značně nepřipraveným dojmem a čeština tak dostává dost na frak.

Zbytek vystoupení se ale vyznačuje japonskou precizností, do detailu připravenou choreografií a právě tou zvláštní atmosférou Japonska, kvůli které jsme přišli. S mrazením v zádech tedy posloucháme zvláštní, až melancholicky znějící tóny flétny shakuhachi, se zatajeným dechem sledujeme mistryně tance nihon bujou a fascinovaným výrazem se snažíme postřehnout co nejvíce pohybů při ukázkách iaida.

Větší část vystoupení už proběhla a nám začínají tuhnout krky a bolí nás záda. S povděkem proto vítáme vyhlášení čtvrthodinové pauzy. Patnáct minut nám tak akorát stačí, abychom si protáhli těla, trochu se napili a prohodili pár slov se známými. Pak se vracíme na svá místa, představení pokračuje.

Hned po přestávce jsme svědky ukázky čajového obřadu. V globálu celkem nezáživná věc mě fascinuje tolika detaily, až valím oči. Mistryně čajového obřadu dokázala, že mi při sledování toho, jak skládá ubrousek, aby rituálně otřela misku na čaj, spadla čelist údivem. Nutno dodat, že to během vystoupení nebylo poprvé. Vůně pálených vonných tyčinek a jemné čajové aroma, které se šíří po celém sále, mě ukolébává do příjemné letargie. Musím se ale rychle zase probrat a naostřit smysly. Blíží se totiž poslední část vystoupení: tameshigiri.

Bohužel, právě teď mi dochází baterie ve foťáku, a tak ukázky umění zacházení s mečem a přesekávání rohoží sleduji s rozhořčením a vztekem. I tak je ale sledování mistra Nakagawy skutečný zážitek. Pět proutěných rohoží je během chvíle rozsekáno na cimprcampr. Atmosféru k tomu dobravují již zmíněné tklivé tóny flétny shakuhachi.

Během okamžiku je po všem. Večer s Japonskou kulturou skončil. Ještě využíváme možnosti vyfotit se se souborem a pak odcházíme domů. Po cestě probíráme to nejzajímavější z celého vystoupení a ty nejlepší momenty. Doma pak až do půlnoci živě diskutujeme o meči Nakagawy-senseie a v bujaré náladě prohlížíme fotky...a příště na to pojedeme do Prahy ;-)

Jak jsem se začala učit japonštinu

2011-10-21T16:23:00.005+02:00

Ti z Vás, kteří už mě nějakou dobu znají, vědí, že si už hodně dlouho pohrávám s myšlenkou učit se japonštinu. Občas se snažím učit hiraganu, občas nějaká ta slovíčka či fráze a občas dokonce i kanji. Všechno tohle "občas" se dělo více méně nárazově. S pocitem, že se jedná jen o přechodné nadšení, nepociťovala jsem nutnost do učení tohoto jazyka investovat víc, než tabulku hiragany a katakany, staženou odkudsi z internetu. Až do nedávna...

Když jsem zjistila, že tohle "přechodné nadšení" trvá již tři roky, začala jsem se poohlížet po nějakých těch materiálech pro samouky. Internet jich je plný, jen hledat. Po čase jsem zjistila, že bez nějakého pevného řádu to nepůjde. Sama od sebe se prostě nedokopu, abych pravidelně seděla třeba jen hodinu týdně a sama si lámala hlavu taji a úskalími tohoto jazyka. Proto jsem se čase začala poohlížet po nějakém kurzu. Štěstí se na mě usmálo a kurz jsem našla. Dokonce velice výhodný, část kurzovného mi zaplatil zaměstnavatel.

A tak se teď učím všechny ty klikiháky a jazykolamy, až mi jde pára od uší a před očima se mi dělají mžitky. Je to těžké, ale to je v začátcích všechno. Chci hlavně získat základy, abych na nich když tak mohla sama dál stavět. Pochybuji, že se otevře pokračující kurz a ještě více pochybuji, že bych na něj měla čas.

Náš učitel je další věc, ohledně které mám pochyby. Zdá se, že japonštinu umí. Zároveň mi ale připadá, že je to nesmírně nadutý člověk, který se rád chvástá tím, že on umí víc, než ostatní. Navíc, ač zdůrazňuje potřebu znalosti psaného slova, psaní se v hodinách vůbec nevěnujeme. On sám na tabuli píše klikiháky nepodobné těm, které máme v materiálech a neustále se omlouvá, že už je tak vypsaný, že to krasopisně ani neumí. Moje zlomyslné já si tedy klade otázku, zda to někdy vůbec uměl.

Další věc, která mě poněkud trápí, je jeho výslovnost. Japonsky sice neumím, ale s japonštinou už jsem do kontaktu přišla. Jendak z anime a jednak ze seminářů aikida, kde mohu japonštinu slyšet přímo od rodilých mluvčích. A ti prostě vyslovují jinak než on.

Bohužel mi tyhle obavy potvrdil i můj sensei na aikido, čímž u mě poněkud klesla motivace k tomuto učiteli docházet. Ale japonštiny se vzdát nechci. Závěr z toho můžu vyvodit asi takový: Na japonštinu budu dále docházet, dál budu dělat všechny úkoly a pilně se snažit. Všechno ale budu muset konzultovat s knihami a materiály, které jsou na štěstí dostupné v knihovně, a se senseiem z aikida, který je ochotný mi s tím pomoci. Bohužel mám totiž to štěstí, že jsem na japonštinu vyfásla chlapa, který když mluví japonsky, tak mu ani rodilí mluvčí nerozumí.

Kam jsem to vlezla?

2011-10-12T09:16:00.005+02:00

Začal čtvrtý týden semestru. Sedím v posluchárně a čekám, až začne přednáška. Kolem mě to hučí jako v úle. Každý tu někoho zná, každý se s někým baví. Diskutují o předmětech, o učitelích, probírají plány na odpoledne, na večer, na zítra. Jen já mlčím. Během celého měsíce se mi nepoštěstilo narazit na jedinou osobu, která by mi byla alespoň malinko sympatická a - hlavně - která by byla ochotná se se mnou vůbec bavit.

Vzhledem k oboru, který jsem si vybrala, se asi ani není čemu divit. Část předmětů mám s politology. Oni se v problematice integračních procesů pohybují jako doma a nechápou, jak to někdo může neznat. Když jim řeknu, že mé oborové zaměření se netýká ani politologie, ani mezinárodních vztahů, stávám se pro ně póvlem. Dívají se na mě jako na cosi, co jim omylem ulpělo na podrážce, odmítají se se mnou bavit a prostě mě ignorují.

Další část předmětů mám s archeology. Opět mi chybí potřebné znalosti z předchozího studia, ale zde alespoň není takový problém si souvislosti domyslet. Stačí dávat pozor na přednáškách. Pro archeology - tedy pro studenty - jsem jen o něco menší špína, než pro politology. Já jsem ten odpad, kvůli kterému musí přednášející vysvětlovat věci, které jsou přeci banální a nemůže se pak věnovat věcem opravdu důležitým. Alespoň mají tolik soucitu, že mi poradí, kde dohnat mezery ve vzdělání. Ale štvu je, protože jsem ta, komu stačí jen znalosti z přednášek. Oni mají ještě kopec knih.

Třetí blok mých předmětů je blok filozofický. Ani filozofové mě mezi sebe nepřijali, z výkladu na přednáškách se jim ale škvaří mozek stejně jako mně, a tak se alespoň nepovyšují. Mám zde tedy jistou naději, že zaryté mlčení z jejich strany je jen projevem toho, že se neznáme, a že se to může brzy změnit.

Poslední blok předmětů je blok jazykový. Konečně cítím pevnou půdu pod nohama. S gramatikou nemám problémy, slovíčka také znám, a tak jsem pro ostatní, kteří dost silně tápou, úhlavním nepřítelem číslo jedna. Jsem ale zároveň i tím jediným člověkem, který ví, o čem je v hodinách řeč a který je možná i schopný jim to vysvětlit a doučit případné mezery. V očích politologů, archeologů i filozofů tak náhle získávám na ceně.

Je ode mě asi dost hnusné, přiznat to takhle otevřeně, ale o přátelství ani jednoho z těchto skupin nestojím. Jsou mi na to moc cizí, hlavně tím, jak uvažují. To, co chci, je určitý status quo. Najít pár lidí, kteří budou potřebovat moji pomoc a na oplátku pomohou oni mně. Pomohou mi přežít jeden rok studia oboru, který vlastně studovat nechci, abych pak mohla přejít na obor jiný. Představa jednoho roku stráveného v této atmosféře mně děsí. Ale jestli se mi můj cíl splní, pak se absolvování tohoto očistce sakra vyplatí!

Zase v první třídě

2011-09-17T12:06:00.003+02:00

Po několika letech konečně pohodové prázdniny, co mi utekly jako voda pod mostem. Konečně žádné starosti se zkouškama, s učením a s celým tím blázincem okolo. Jen výlety a čas strávený s osobou mně milou. A zítra zase do Plzně a pozítří zase do školy. Věci na kolej už mám zabalené a dvakrát překontrolované, jestli mám opravdu všechno (nemám - vždycky se zapomene nějaká ta prkotina, která by udělala život na koleji o fous lepší a já budu šílet, že jí nemám, i když je to zbytečnost prvního řádu, ale to zjistím až zítra večer, až budu vybalovat).

Jedna moje část se moc těší: v Plzni jsem za ty tři roky zdomácněla. Všichni lidé, kterým se nebojím říkat kamarádi, jsou v Plzni. Místa, která tak ráda navštěvuji a kavárničky, kam občas zajdu, jsou v Plzni. Člověka, kterého jsem neviděla jen chvíli, ale mám pocit, že je to věčnost, uvidím v Plzni. A se svou nejlepší kamarádkou budu moct pokecat face-2-face zase jen v Plzni. Budu bydlet na nové koleji a pokojík budu mít jen pro sebe. Už žádná rozjívená spolubydla, co si ve dvě hodiny ráno vodí na pokoj kamarády, aby jim ukázala fotky na Facebooku. Už žádná hysterická slečna z vedlejšího pokoje, co blokuje koupelnu, když přijdu večer z tréninku. Už nikdo, kdo by mi ničil oblečení, prohrabával skříně a vyžíral ledničku.

A pak je tu moje druhá část, která je trochu smutná: Většina lidí, na které jsem si během těch tří let zvykla, které jsem denně potkávala a kteří mi pravidelně hýbali žlučí, bude pryč. Snad potkám nové, ale moje první dojmy, které jsem nabyla na zápise, nejsou dobré. Asi se mi trochu stýská i po mém starém pokoji. I přes všechna ta kolejácká martyria, kterými jsem si prošla, mi v něm bylo dobře. Ani na svoje navazující studium jako takové se netěším, nemám k tomu oboru moc vztah, chci jen přežít jeden rok a pak jít na navazující obor, na který chci, ale který pro letošek neotevřeli. S mojí nejlepší kamarádkou jsme se dlouho neviděly, v kontaktu jsme moc nebyly. V zápalu boje s úředním molochem jsem navíc zapomněla, že má narozeniny a posléze i na její svátek. Bojím se, že jsem se dopustila fatální chyby a že mezi námi vznikl odstup, který už nezmizí.

A tak mi zbývá jen se těšit na to krásné, co vím, že přijde, a doufat, že to zlé, čeho se obávám, prostě nenastane...

Kozel zahradníkem podruhé

2011-09-01T09:48:00.009+02:00

Pamatujete si ještě, jak jsem kdysi od polubydlící dostala ulomené kousky její záhadné květiny neznámého původu? Jak jsem je jen tak, z dobrého rozmaru, strčila do vody a jak se všechny bez problémů ujaly? Většinu odlomků jsem rozdala a nechala si "jen" dva z nich. Všechny darované časem zašly. Zato ty moje se ujaly a vesele si rostly...

Tenkrát jsem z toho měla upřímnou radost. Kytičkám se dařilo, byly krásně husté a sytě zelené a jejich malinký květníček jim brzy začal být těsný, byly tedy přesazeny do většího. Kytky si spokojeně rostly dál a mě brzy začaly vadit. A jelikož jsem duše poněkud zvrácená, rozhodla jsem se vyzkoušet, co tahle kytka snese. A tak jsem ji přestala zalévat. Potvora vydržela dva měsíce bez vody. Svěsila a srolovala lupení, dostala nezdravě zelenou barvu a vůbec vypadala celá zplihlá, ale to jí nezabránilo v tom, aby vyhnala nové listy. Pak jsem se pro změnu rozhodla ji přelít. Kytka stála dva měsíce v kýblu, do kterého jsem pravidelně dolévala vodu. Čekala jsem, že se dostaví hnití, ale kytka si vesele nasávala jako duha rostla a rostla.

Poté, co se zotavila z ze zástřihu, který byl po předchozím experimentu nutný, přišlo na řadu světlo - respektive jeho nedostatek a kytka putovala do špajzu, kde je světla minimum. Listy jí zbledly, nové přírůstky byly ošklivě pokroucené a celá rostlina dostala vzhled pitoreskního skřeta, ale rostla vesele dál. A nejen to, dokonce nám ze špajzu zmizeli moli. Po "ozdravném pobytu" v normálních podmínkách byla kytka vystavena přesně opačnému extrému - přímému intenzivnímu slunečnímu svitu. Kytka na stoncích zflekatěla, listy jí ztmavly a stočily se do ruličky a nastavily se vůči slunci tak, aby na ně dopadalo co nejméně světla. A rostlina si rostla vesele dál. Uprostřed letních pařáků, na přímém slunci, kdy ostatní květiny v zahrádce prosily o vodu, tenhle nezmar nasadil na květ. Logickým pokračováním mých experimetů tedy bylo vyzkoušet, jak snáší teploty pod nulou. Jakmile přišly první podzimní mrazíky, putovala kytka za okno. Zkřehla, zežloutla, ale přežila.

Pak se mi kytky nějak zželelo, a tak putovala zpět na své místo u mě na stole, kde se jí tak moc daří. Až náhodou jsem zjistila, že tenhle nezmar je náchylný na průvan. V ten moment jsem se stala zapřísáhlým nepřítelem dveří otevřených na chodbu a mírně proudícího vzdzchu, protože moje kytka proti tomu byla choulostivá. Celou zimu jsem ji piplala, jen aby se v létě rozrostla a začala mi zase lézt na nervy. Ale o tom až někdy příště...

Paběrky z mostu aneb Most očima turisty

2011-08-23T21:56:00.005+02:00

Včera mi skončila asi nejhezčí dovolená, jakou jsem kdy zažila. Ku podivu se neodehrála v exotických zemích, nýbrž v naší české kotlince, z poloviny v Mostě a z poloviny v okolí mého bydliště. Těch čtrnáct dní se pro mně stalo nezapomenutelnými, i když jsem nejedla žádnou hogo-fogo krmi a neviděla žádný světový div. No i když...

Mostecko a jeho okolí mi vždycky popisovali jako hnusnou měsíční krajinu, kde je vzduch vidět a kde není nic zajímavého. Jsem tedy strašně ráda, že tomu tak už dávno není. V blízkém okolí města už žádné doly nejsou, měsíci podobná scenérie prošla (a stále prochází) dost intenzivní rekultivací a abyste si dopřáli nějaké ty pohledy na bezútěšnou krajinu, musíte se vyškrábat na nějaký kopec v okolí. V okolí města tak pomalu ale jistě vzniká spousta vodních ploch a Most má docela dobře našlápnuto, stát se vyhledávanou rekreační oblastí. Krajinu dokreslují vysoké kopce a romantického rázu jí dodává i nedaleký hrad Hněvín. Turista tak má chvílemi i šanci zapomenout, že navštívil město, kde historie téměř vzala za své a může se pokochat nádherným panoramatem. Krajina to asi není exotická, ale mně docela uchvátila.

Ironií je, že ač jsem neopustila český dolík, hned první den mé návštěvy jsem měla možnost okusit jídlo, které se ve Francii považuje za delikatesu, totiž žabí stehýnka. Chuť masa je nevýrazná, možná až mdlá a úprava "á la řízek" sice vybízí k použití příboru, křehké žabí maso je ale lepší z titěrných kostiček obírat rukama.

Můj průvodce po Mostu si dal záležet a tak jsem měla možnost i si vyzkoušet minigolf a bowling, navštívit jednu moc hezkou čajovnu a odvézt si spoustu hezkých vzpomínek.

Cum tacent, clamant

Co ve mně zanechalo opravdu hluboký dojem, a ne úplně pozitivní, jsou zbytečky starého Mostu, města, které muselo být nádherné a velkolepé, a které padlo za oběť těžbě uhlí. Jako známé memento stojí na okraji města přesunutý Děkanský kostel nanebevzetí panny Marie, připomínka lidského hladu po surovinách, zoufalství a zároveň i naděje a šikovnosti. Ohromná a majestátní ukázka vrcholné gotiky v sobě opravdu nastřádala všechny tyhle dojmy a nejvíc asi převládá radost, že kostel přežil a že dál funguje, a pak ohromný respekt před lidmi, kteří se o to zasloužili.

Mnohem křiklavější pocit zoufalství ale vyvolávají další zbytečky starého Mostu, které se zázrakem podařilo zachránit a o kterých už se nikde nepíše: barokní kašna, pár morových sloupů a několik nádherných barokních soch, němí svědci oné události. Tím, že mlčí, křičí...

Tohle je pohádka?

2011-07-22T12:07:00.006+02:00

Už delší dobu mám trochu zmatek v tom, podle jakých kritérií se přiřazují filmy k jednotlivým žánrům. Není to zas až tak dávno, kdy jsem v tom měla jasno. Ve sci-fi byly vesmírné lodě, ve fantasy byli elfové, při hororech se člověk bál a tak dále, a tak dál. A pak jsem si jednou pustila film Brittanic, který byl v televizním programu zařazen jako "komedie, rodinný". Nakonec se z toho vyklubalo drama. Náhodná chyba, řeknete si, jenže ono je těchhle podivných "chybek v Matrixu" víc.

Podruhé jsem se takhle spálila, když jsem svému tehdy 9-letému bratranci pustila Faunův labyrint, protože, já husa hloupá, jsem věřila klasifikaci "pohádka, rodinný, přístupné všem věkovým kategoriím". Ještě bych byla ochotná se hádat, že pohádka je vlastně fantasy pro děti, ale -a to považuji za podstatné - takové hodně umírněné. Scéna, kdy služka svému pánovi - byť je to hrubián a hajzl od pohledu - rozřízne nožem pusu od ucha k uchu, by v pohádce být neměla. A už vůbec by tam neměla být scéna, kdy si onen dotyčný hajzlík pusu zašívá. Mého bratrance na štěstí tenhle film na pomezí mezi fantasy a horrorem krutě nezajímal a odešel po první čtvrt hodině hrát si s autíčkama.

Další takový film je i Koralína, kterou jsem shlédla před pár dny, v různých kritikách označována jako "animovaná fantasy pohádka". Podle mého spíše "animovaný fantasy horror", ovšem s tím, že na rozdíl od Faunova labyrintu to hlavní hrdinka přežije. Ale stejně mi neříkejte, že film, kde se matka (byť je to "ta druhá matka") změní v hnusnou pavoučici a chce svému dítěti přišít místo očí knoflíky a pak ho sežrat, je pro děti. Zvláště, když je autorem knižní předlohy Neil Gaiman.

Když se na to ale podívám z jiného úhlu pohledu, je možné, že ta divná jsem já. Že se ze světa prostě vytrácí ta - řekněme - romantická idylka, kdy hrůzu stačí ukázat v náznacích, kdy se o zlé ježibabě ví, že žere děti, aniž by nějaké během příběhu doopravdy sežrala a kdy nemusí stříkat potoky krve, aby se člověk kvalitně bál u dobrého horroru. Třeba se svět stává čím dál tím syrovějším a brutálnějším a moderní pohádky se tomuhle světu jen přizpůsobují a já v tomhle světě žít neumím. Dnešní doba asi vyžaduje, aby Sněhurka byla lehká děva a princ aby byl návštěvník veřejného domu. Asi uposlechnu rady mojí učitelky ze základky, a než abych se koukala na ty děsný dekadentní americký horory, radši si přečtu Kytici....

Všechny postřehy, které se mě hluboce dotkly, ale dosud jsem o nich nestihla napsat

2011-07-13T14:02:00.006+02:00

Nějak zjišťuji, že události mají stále větší tendenci odehrávat se všechny najednou, ve zběsilém tempu a ještě dodržovat Murphyho zákony schválnosti (respektive zákon "Jakmile se může něco pos*at, pose*e se to v tu nejmíň vhodnou chvíli tím nejhorším možným způsobem." a zákon o namazaném krajíci chleba). V minulých měsících se v mém malém životě odehrála řada událostí, které stále ještě vstřebávám a doufám, že s tímto článkem je dovstřebám a budu je moci pustit z hlavy.

Státnice

Ač je mi hloupé to přiznat takhle na plnou pusu, ze svých státnic si jasně pamatuji jen to čekání, než přijdu na řadu a pak až oznamování výsledků a následné, hodně velké oddychnutí si, že to mám za sebou. Snad jen útržkovitě si pamatuji, že jako doplňující otázku k německému textu jsem měla stejný gramatický jev, na který jsem psala bakalářskou práci. Velmi jasně si pamatuji ohromný hrnec (protože hrníček se tomu fakt říkat nedá) jednoho z učitelů s nápisem "Bratr medvěd" a pak tři plyšové medvědy, které tam ten samý učitel donesl jako talismany pro štěstí. Jinak mám velice příjemné okno.

Krkavec (Wo)Man

Na tuhle akcičku se zase na druhou stranu zapomenout nedá. Na sportovní srandamač dvojic jsme se s kamarádem přihlásili čistě za účelem pořádné duševní hygieny a protažení těla, ztuhlého z věšného sezení za stolem. A tak jsme strávli příjemné odpoledne projížďkou na kole v Krkaveckých lesích (kousek za Plzní), na lodičkách a na lanové dráze. Nutno říci, že krom koupání jsme se ještě stihli asi třikrát ztratit, ale na štěstí také najít a spát jsme šli příjemně utahaní, se spoustou zážitků k doskutování a se slibem, že si příští rok dáme repete. Jen doufám, že té naražené kořenové čakře se napřesrok vyhnu.

Přijímačky na navazující studium

Jestli mě moje alma mater něčím opravdu naštvala, tak zrušením navazujícího oboru. Rozhodnutá zůstat v Plzni, nezbylo mi nic jiného, než se během 14 dní alespoň pokusit se naučit to, co se jiní učili tři roky a pak vsadit na štěstí a prostě to risknout. Řeknu Vám, můj anděl strážný je kabrňák a borec, protže to vyšlo, a tak se mohu "tešit" na navazující studium, na které jsem sice původně vůbec nechtěla, ale které mi pomůže překlenout ten rok, a pak se snad dostanu na svůj vytoužený obor.

Promoce

Prakticky tři roky v kuse jsem slýchala, jaká bude moje promoce sláva. Podle toho, jak naši byli natěšení, to vypadalo, že na mojí promoci nesmí chybět fanfáry, konfety a balónky. Sousta balónků. na štěstí moje promoce proběla v poklidné komrní atmosféře jízdárny zámku Kozel. Nikdo z příbuzných nezkolaboval, nikdo se s nikým neporval a nikdo se neopil. Naši ještě teď chodí v bujaré náladě po domě, mají radost z toho, že jim dcera odpromovala a mají tendence mě poplácat po zádech a pochválit mě. A já mám pocit, že si tuhle chválu nezasloužím...každopádně, stejně jako státnice, je i moje promování událostí, kterou si pamatuji velmi útržkovitě. Zatímco pro mé příbuzné byl nejlepším a nejhezčím okamžikem celé té slávy moment, kdy jsem přebírala diplom, pro mě to byla chvíle, kdy mi číšník přinesl večeři.

Seminář aikido

Aikidisté, ke kterým se snad už nějaký ten měsíc řadím i já, jezdí na "semíky", aby viděli "strejčka" a něco se od něj "přiučili". Jelikož nejlepším aikidistou je bůh, pak strejček, pak dlouho nic, pak naši senseiové, pak zase dlouho nic, pak kupky hnoje, pak dveře od doja a pak jsme teprve my ostatní, dovedete si asi představit tu vešeobecnou paniku která se rozšířila po doju, když strejček předvedl jednu techniku v pěti variantách, udělal tam 20 pohybů (z nichž my zachytili jen rozmazanou šmouhu) a řekl "dozo". Cvičení se tedy podobalo spíše bádání za použití staré dobré metody pokus - omyl. I tak ale po cvičení docela bolí svaly a po tvrdých pádech občas i nějaká ta kost v těle. Večer, když jdu spát, mi pak moje žíněnka připadá jako ten nejměkčí obláček. Pravdou je, že ze žádné akce jsem nepřijela domů tak utahaná, s tak spálenými chodidly a stak bezvadným pocitem nejen dobře stráveného času a toho, že mi to "něco dalo", ale také s úžasnými vzpomínkami a se dvěma kily pravých hořických trubiček...už aby byl další semík...

Kocourkov? Ne! ZČU!

2011-06-08T21:32:00.003+02:00

Opět a znovu si opakuji, ať žije úřední moloch, nesmyslná nařízení a lidská blbost. Jako blázen, s půlkami křečovitě sevřenými, si odpírám sápnek a krásné květnové dny trávím zavřená u počítače, jen aby byla bakalářka v termínu. Pak pro mě nastává období čekání na posudky, kdy se nedá dělat nic, jen sedět na zadku a doufat...

Spolu s čekáním na posudky čekám i na rozpis státnic, protože posudek nám pude zaslán elektronicky pět dní před datem obahojby. A tak čekám a čekám a postupně se od svých kolegů dozvídám jejich navrhované známky a já pořád nic. Jako že jsem si celé ty tři roky de facto nemohla stěžovat na problémy v komunikaci se ZČU, tak teď si to páni a paní akademici vybrali do zásoby.

Náhle se konečně něco děje a na interentových stránkách katedry se objevují rozpisy státnic. Jenže zaheslované, a hesla nikde. A tak se naším ročníkem přehnala vlna paniky, histerie v její nejčistší podobě a vzteku. Volá se na katedru. Hesla prý zná jen paní tajemnice, ale ta je nemocná a není k sehnání, tak asi nemáme čekat, že bychom je dostali v dohledné době. Situaci všeobecně panické hrůzy, zoufalství a chuti zapálit děkanát nakonec zachraňuje můj kmarád z nižšího ročníku, kterému přišla hesla na email. Okamžitě posílám hesla dál mezi koleg ze svého ročníku. Následuje ohromná rána slyšitelná po celé Plzni, jak mým kolegům a mě spadl kámen ze srdce.

Celou situaci dovádí ad absurdum další můj kamarád z nižšího ročníku, kterého jsem o celé situaci informovala, když mi píše přez ICQ..."hádej, co mi přišlo na mail"...

Nebudu Vás zbytečně napínat, během Státních závěrečných zkoušek jsem si vykoledovala titul Bc. Komise mi to oznámila v pátek, v půl deváté večer. Koncem června si jdu pro diplom. Nebude červený, ale bude můj...

Psáno životem aneb to hlavou nevymyslíš

2011-05-24T10:34:00.003+02:00

Po docela dlouhé době, kdy jsem si na svém blogu vystačila se sedmi štítky do kterých se mi povedlo zařadit všechny příspěvky, jsem se rozhodla přistoupit k radikálnímu řezu drobné reorganizace a zavét další kategorii. Bude obsahovat všechny ty absurdní a tragikomické příběhy ze života, které se hlavou (ani jiným orgánem) prostě vymyslet nedají. Těšte se, námětů mám za posledních pár dní na román...

Jak spoluydla uvízla na záchodě...

2011-05-16T23:49:00.009+02:00

Přiznávám, že nejsem ten typ, co by se bavil cizím neštěstím. Spíš, než abych prezentovala neštěstí druhých, chlubím se tím vlastním, lépe se s tím pak alespoň vyrovnám. A přiznávám, že moje spolubydla se mi postarala o královskou zábavu a akutní bolest v oblasti bránice, tudíž pro tentokrát udělám výjimku, ale jen pro to, abych potvrdila pravidlo...

Dnes výjimečně i s tématickou hudbou přímo u článku...

	Petr Skoumal - Pat & Mat Classic Melody 01 .mp3

	Found at bee mp3 search engine

Spolubydly přes koupelnu...poslední dobou asi můj největší zdroj trápení. Povedlo se jim překonat i moje obavy z bakalářky a ze státnic. Hlučné, věčně ukecané, vždy mající pravdu a s jedním velkým trnem v oku - totiž mnou. Dokud se tyhle dvě nesešly na jednom pokoji, vládla na naší buňce když už ne přímo přátelská, tak alespoň pozitivní atmosféra. Pak se sešly, zjistily, že jsou obě dvě stejné slípky, dohodly se a začaly si zavádět vlastní pořádek a měnit zavedená pravidla. A to se mně samozřejmě nelíbilo a začala jsem klást odpor. To jen tak na okraj, aby bylo jasné, proč se tak královsky bavím.

Jedna z mnoha pitomostí, které mi tyhle dvě slečny měly za zlé, bylo i to, že se na našem společném WC nezamykám. Můj strach z toho, že by se Bůh ví jak starý zámek mohl rozbít a já bych tam mohla uvíznout byl samozřejmě pitomá a neoprávněná fóbie a já byla okamžitě divná. Obě dvě vždy s vervou otočily klíčem v zámku, než se jaly vykonat potřebu. Bez toho vědomí, že jsou zamčené, asi nemohly v klidu konat. Ani si nedovedete představit mojí radost, když jsem dnes večer uslyšela ránu, jak za sebou jedna z nich přibouchla dveře (na co používat kliku, že?), rachot klíče otáčejícího se v zámku - jednou, pak podruhé, pak trhnutí dveřma, pak další a pak zoufalý křik osoby uvězněné v kamrlíku půl krát půl krát dva metry.

Po prvotním šoku se tedy spolubydla přes koupelnu číslo dvě sbírá z podlahy, protože se na krátkou chvíli zhroutila smíchy a se slovy "nikam nechoď, jdu se zeptat na vrátnici, co s tím" utíká z pokoje. Po chvíli se vrací a napjatě vypráví, jak byla kolejbába totálně laxní a jak po chvíli přemlouvání teda prohlásila, že zavolá pohotovost.

Utekla půl hodina a ona údajná pohotovost nikde. Kolejbába prohlásila, že na pohotovosti jí poslali kamsi a tak volala údržbáři budovy, který už byl připravený jít si lehnout do postele a stááášně moc se mu nechtělo přijet spolubydlu vysvobodit, ale že jí tam přes noc teda nenechá...tak nakonec přijel.

Rozespalý a tvářící se jako čestvě vyvoraný krtek přišel, znaleckým okem prohlédl dveře, prohlásil "Tý vole, tak to nevim, co s tim," a zase odešel.

Vrátil se asi za čtvrt hodiny se šroubovákem a s pajcrem. Nejprve se rozhodl aplikovat jemnější metodu. Sundal kliku a do vzniklého otvoru chvíli koukal jako husa do flašky, načež prohlásil, že je tam ruplé pérko (kdyby se mě zeptal, řekla bych mu to hned ;-) a jal se použít pajcr. Tím nakonec uvolnil dveře z pantu, div je nerozštípl a spolubydlu vysvobodil ven.

A poučení z celé té události? Žádné. V koupelně máme nové dveře a slečny se nad nimi rozplývají, jak jsou krásné, bílé a jak mají lesklou kliku (ano, hned mám pocit, že prostředí, ve kterém se vyprazdňuji, je mnohem víc hogo fogo). A s plnou vervou dál mlátí dveřmi, ještě víc než před tím, protože tyhle nejsou ochozené a dál se zamykají v kamrlíku půl krát půl krát dva metry. Ale teď je to jiné, protože ty dveře jsou přeci nové...

Jede jede

2011-04-27T16:37:00.005+02:00

Po delší odmlce, způsobené vším možným i nemožným, o sobě opět dávám vědět (ano, ještě furt žiju!), tentokráte předělávkou textu mezi lidmi populární písničky od těžkotonážní kapely, stvořenou v pozdních nočních a brzkých ranních hodinách. Velké díky patří X-Rayovi, bez jehož pomoci by textík nevznikl a který se na "remaku" podílel 50%.

Jede jede mašinka, kouří se jí z okýnka,

kouří se jí z motoru i v přepravním prostoru.

Mašinka už nejde, ona totiž nemá kde,

koleje a vedení ukradli jí cikání.

Když je znova hotové, rozkradou ho romové...

Stroj na hlavním nádraží, do důchodců naráží

nevyužil podchodu, přijde o část důchodu.

Neusínej nechoď spát, neusínej nechoď spát

neb i za dne bílýho ve vlaku by někdo krad.

Až Ti sdělí spoždění, nebude už o co stát....

V pendolinu na trati, slyším kola rachtati

selhaly jim CD-romy tak se budou bourat domy.

Pitomečci obézní, až ten krákor odezní

místo sochy stavění, budu házet kamení...

-ík, -ík, -ík

2011-03-09T21:55:00.003+01:00

Semík, budík, hopík....kolik je vlastně v češtině slov, která končí na "-ík"? Vynechme na chvíli malý, i když celkem důležitý detail, zda se jedná o spisovnou či nespisovnou variantu. Můj další jazykový experiment spočívá v pokusu sestavit krátký a (alespoň částečně) koherentní text za užití co největšího množství těchto slov.

Dřív, než mi zazvonil budík, probudil mě hladík. Navštívila jsem bufík, pak si uklidila pokojík a vydala se na semík. Cestu mi znepříjemnil maník, co podporoval Baník (asi byl z Ostravy). Padal lehký deštík, užila jsem tedy deštník. Obstarala jsem si deník a školní věstník. Zatímco jsem je četla, snědla jsem chlebík. K večeru jsem si uvařila čajík a vypila ho ochtlík. V televizi nadával Houmík (rozumějte Simpson) a já procházela gramatický sborník. Můj pokojík mezi tím zaplavil svinčík...

10 důvodů, proč být ženou z reklamy?

2011-02-14T10:06:00.006+01:00

Nepřipadají Vám také někdy reklamy dotažené "ad absurdum"? Samé usměvavé obličeje, všichni spokojení a vysmátí jak měsíček na hnoji, samé chacha, chichi, chocho. A úplně nejvíc to do očí bije v případě žen z reklamy. No posuďte sami, jestli by občas nebylo fajn, takovou ženou být...

Žena z reklamy má superschopnosti. Z malého "psaníčka" vždy pohotově vytáhne maxi balení toho správného pracího prostředku pro tu opravdu černou. I když vaří z polotovaru, její jídlo vždy chutná jako domácí. Navíc je super-úsporná, protože z malého balení sušenek bere enrgii na celé dopoledne.
Žena z reklamy je vždy jak ze škatulky. Vždy s pečlivě upraveným účesem, decentním make-upem a v elegantním oblečení, pokud možno doplněném botkami na vysokém podpatku energicky uklízí svůj elegantně zařízený byt. Akorát při uklízení koupelny si v poslední době dovoluje pohodlnou košili, ovšem žádný pytel, ale hezky tvarovanou s projmutými boky.
Žena z reklamy si ví vždy rady. Na každý problém má řešení. Zná ten správný typ bankovního konta pro svou kamarádku, má ten správný čistící prostředek na každý typ skvrny a když by náhodou sama nevěděla, odebírá ten správný časopis, ve kterém jisto jistě najde pomoc.
Žena z reklamy nemá problémy obyčejných žen. Má vždy pocit svěžesti a čistoty a netrpí migrénami, o nějakých bolestech břicha ani nemluvě. A kdyby bylo nejhůř, umí spát vzhůru nohama zavěšená na lustru jako netopýr.
Žena z reklamy nemá problémy obyčejných lidí. Už jste někdy viděli ženu z reklamy, že by uvízla v zácpě? Nebo že by měla průjem? Nicméně...
Žena z reklamy zná na všechno lék. V léčivech na přírodní a i na chemické bázi se vyzná lépe, než leckterý lékárník. Ví, že na špatné trávení její kamarádky je nutno požít jogurt v jedovatě zeleném kelímku. Na špatnou paměť a studené ruce jedině gingko, na bolavá záda prášek pro "Bárbíny", na pálení žáhy má vždy lahvičku miniaturních hasičů a ještě návdavkem k tomu poskytne i silné, ale zároveň šetrné projímadlo. A ví, co dávat svému psovi, aby měl pevná hovínka
Žena z reklamy nehubne, ona už totiž zhubla. Bez námahy, v pohodlí domova a nemusela se nijak omezovat a v klidu dál mlsat sladkosti, které tak hojně konzumuje. Vzhledem k tomu, že je to žena z reklamy, platí u ní bod 5 a vedlejší účinky prášků na hubnutí se jí netýkají.
Žena z reklamy se netrápí mytím nádobí. Čistící prostředek šetrný k pokožce jejích rukou je fajn, ale ona ho nepotřebuje, jelikož má buď otroka (někdy i dětského) nebo hi-tech myčku nádobí, která nádobí umyje, usuší, naleští a ještě ho naskládá do kredence. Samozřejmě ale musí používat ten správný čistící prostředek, aby dosáhla diamantového standardu.
Žena z reklamy nepracuje. Buď ji zastihnete na cestě do práce nebo z práce, občas ji zastihneme, jak si užívá pracovní přestávky a konzumuje při tom polívku z pytlíku, která ale chutná jako domácí (viz bod 1). Devadesát procent času tráví klevetami.
Žena z reklamy přesto netrpí finanční nouzí. Viděli jste někdy v reklamě žebračku? Vzhledem k předchozím osmi bodům je to prostě nemožné. A nejen, že nemá nouzi, ale vzhledem k tomu, jak má zařízený byt a co je všechno schopná pořídit si za blbosti, je celkem dobře zaopatřená.

Prohléhnu-li si všechny tyto body, musím chtě nechtě dojít k závěru, že kdyby byla žena z reklamy mužem z reálného světa, byla by Chuck Norris.

Jsem ráda, že jsem úplně obyčejná.

1, 2...8!

2011-02-04T16:23:00.048+01:00

Kolik spolubydlících byste typovali, se dá stihnout "vystřídat" za dobu bakalářského studia, za podmínky, že stále bydlíte na jednom a tom samém pokoji? Tři? Čtyři? Jedna? Znám studentku, která právě dokončuje diplomovou práci a za tu dobu se u ní v pokoji vystřídaly dvě, a obě, podle jejích vlastních slov, super. A pak tu ještě jsem já. V polovině svého třetího roku studia jsem se dostala k magickému číslu osm. Studium ještě stále není u konce, a i když se moje současná spolubydlící stěhovat nechystá, nikdy nevíte, co se může přihodit. Všechny mé spolubydlící mě nějak obohatily, dá-li se to slovo použít. Když se ohlédnu zpět na těch pět semestrů, vhodnější nenacházím. Faktem zůstává, že i když se už ani nesnažím pamatovat si jejich jména, nedovedu zapomenout ani na jednu. Vztek a záchvaty infarktu, které se o mě pokoušely během mého "soužití" s některými z nich pomalu ale jistě zmizely a zbývá mi jen úsměv a možná lehké nakrknutí na některé z nich.

Moje první spolubydla byla taková, u které neváhám použít přívlastku "ideální". V posledním ročníku magisterského studia na fakultě právnické školy moc neměla, a tak ani na koleji netrávila moc času. Pomohla mi ale zorientovat se v systému vysokoškolského vzdělávání a do začátku mi poskytla mnoho užitečných rad a ušetřila mi tak spoustu problémů. Mimo jiné je pro mě tahle slečna připomínkou, že i na FPR ZČU studovali lidé, kteří si diplom zasloužili díky vlastní píli a ne díky tlusté prkenici.

Spolubydla číslo dva u mě moc dlouho nepobyla. Studenka Ústavu umění a designu, která stále pletla košíky a háčkovala dečky asi "nepřežila" první zkouškové období. Nastěhovala se v prosinci a v lednu už zase byla její polovina pokoje vyklizená.

Pokoj jen pro sebe jsem měla až do konce února, pak se zjevila spolubydla s pořadovým číslem tři. Erasmačka, Turkyně a s hlavním úkolem si v české kotlině pořádně vyhodit z kopýtka, se mnou bydlela na pokoji tři měsíce a zážitků s ní mám, že by vydaly na knihu. Vodu pila zásadně balenou, pokud možno v poměru 6:4 s ethanolem, nad šunkou chrochtala blahem a její hlavní denní aktivity se odehrávaly v noci. Ač o sobě prohlašovala, že je emancipovaná a moderní žena, svým mužským kolegům šla ochotně udělat jídlo kdykoli, když u nás zabouchali na dveře. Ve chvíli, kdy začala chápat, že smeták se opravdu nenamáčí v záchodě, zase odletěla a mě byla na posledních několik dní letního zkouškového období přidělena čtvrtá spolubydla - pivařka.

Slečnu s takovým splávkem jsem předtím neviděla a i když jsem toho od té doby viděla spoustu, zůstává neporaženou šampionkou. Pivo k snídani, k obědu i k večeři. Asi nejpohodovější spolubydlící, jakou jsem měla tu čest mít. Věčně flegmatická, věčně s dobrou náladou a věčně nosící pánské kalhoty pro jejich pohodlný střih.

Na začátku druháku přišla nová spolubydlící. Řeknu to bez obalu, lesba a ještě ke všemu kráva. Ze všech spolubydlících, které jsem zatím měla, je tohle jediná, od které, kdybych ji potkala na ulici, s křikem uteču. Ještě dnes mám občas tendence se v koupelně zamykat.

Snad je tedy pochopitelné, že jakmile se naskytla příležitost, vyměnila jsem ji za spolubydlu číslo šest. O své bývalé spolužačce ze základky si sice myslím svoje, ale pořád lepší ona, než její předchůdkyně. S jejím věčným marozením nakonec ani nebylo tak strašné s ní vydržet v jedné místnosti, protože na koleji věčně nebyla. Nakonec dospěla k závěru, že kolej nemá cenu a odstěhovala se k příteli.

Téměř okamžitě ji nahradilo blonďaté stvoření s úchylkou na růžovou barvu a chytré asi jako rule od toaletního papíru a stejně tak duté. Nikoli zlá, ale hloupá a nešikovná, s těžkou závislostí na facebooku a na virtuálním farmaření. Nicméně, vydržela u mě na pokoji nejdéle ze všech: celé dva semestry. Těsně po Vánocích se vypařila jako pára nad hrncem, bez rozloučení. Už o ní asi neuslyším. Její neúnavné klikání v šest hodin ráno mi ale chybět určitě nebude.

Nyní mám tedy spolubydlu číslo osm. Nemít tak úžasnou hned první spolubydlící, byla by tahle mou absolutní favoritkou v žebříčku popularity. Doktorandka, s podobnými názory jako mám já, schopná se se mnou normálně bavit. Poprvé po těch letech se mi stalo, že jsme spolu prokecaly skoro celou noc.

Trochu mě hryžou obavy. Moje vysokoškolské vzdělávání ještě není u konce, a pokud to vyjde, ještě nějaký ten semestr nebude. V prváku jsem z pouhé legrace prohlásila, že do konce třeťáku budu mít, co se spoubydel týče, deset zářezů na své pomyslné pažbě. Teď, v polovině třeťáku a s osmou spoubydlou, mi to vtipné nepřipadá. Na druhou stranu, ač jsem za svou spolubydlu vděčná a vnímám ji tak trochu jako dar nebes, mžourám do budoucnosti s jistým optimismem, že ještě užiji hodně legrace, a při nejhorším vím o koleji s jednolůžkovými pokoji, kde je vždy pár volných míst...

Haiku?

2011-01-11T11:36:00.004+01:00

Uprostřed zimy - jak už to tak bývá-
spadla z nebe hvězda a pohasla.
Byla vůbec někdy živá?

Když rozum nebere a mysl nestíhá

2011-01-05T12:31:00.008+01:00

Hříčkou osudu a souhrou náhod se mi poštěstilo si v ruce podržet katanu. Nikoli nějaký pouťák, ale opravdový ostrý meč, vyrobený z překládané oceli, s krevním žlábkem a vším tím ostatním, co k pravému japonskému meči patří, údajně důstojnický meč japonského námořnictva z druhé světové války. Pocit srovnatelný s tímto jsem asi nezažila.

První, co člověka napadne, když takovou zbraň drží v ruce je, jestli je opravdu pravá, a jestli je pravá, tak jestli byl jejím prostřednictvím někomu vzat život? U úplně nových mečů je tahle otázka zbytečná. U mečů nejasného stáří, které ale evidentně měly už několik majitelů, se jí zřejmě nelze vyhnout. Komu patřila? Nějakému řadovému důstojníčkovi, nebo nějakému významnému vojevůdci? Na tuhle otázku se nabízí jasná odpověď: jistě, že nějakému důstojnickému "nýmandovi", meče vojevůdců se v českých domácnostech jen tak nevyskytují…ale co když? To "co když" je tam tak veliké, že zaplní člověku celou mysl, chvíli se v ní převaluje a spouští celou lavinu podobných myšlenek, bez nějakého logického řádu, a způsobí, že se onen člověk ( v tomto případě já), tváří minimálně přiblble, ne-li dokonce blbě.

Když už se konečně vzpamatuji z prvotního šoku a odhodlám se ji vytasit, čeká mě šok další. Repliky mečů už jsem v ruce držela několikrát. Prostě kus kovu, leckdy ani ne ostrý, s motouzem na jednom konci, aby se to lépe drželo. Možná, že působí vznešeně a vzbuzují úctu, ale jinak veškerý dojem žádný. Tohle je jiné. Kdyby proti mně najednou stál tygr, mrskal ocasem, cenil zuby a řval, nezůstala bych tak "štajf", jako jsem byla v tenhle moment. Když Beatrix Kiddo ve filmu Kill Bill vytasila svou nádhernou katanu od Hatori Hanza, bylo slyšet zvonivý zvuk, jakoby ostří krájelo vzduch. V reálu tenhle zvuk slyšet není. Možná, že ten zvuk má být jen filmovou personifikací a podpůrnou berličkou, aby si divák alespoň trochu představil, jaké to je ve skutečnosti. Když člověku brní ruce a celým tělem projede zvláštní záchvěv, když na mysli vytane pocit, že to, co držíte v ruce, není věc, ale živá bytost.

Katana se sama od sebe nepohne. Nikdy na vás nezaútočí, aniž by ji držel v rukou člověk. Když se jí na něco zeptáte, odpoví jen chladným mlčením (tedy pokud zrovna není posedlá nějakým zlým duchem). Když ji ale držíte, máte pocit, že by odpovědět mohla. V tu chvíli máte pocit, že žije svým vlastním tajemným životem. Je ráda, že je zase na vzduchu, a těší se, až ji vyzkoušíte. V hlavě se ozývá cizí hlásek, kovově studený a ostrý, a pokouší. Možná, že i chce krev? No tak, alespoň shomen si zkus… Ale co když ji neudržím? Co když mi vyklouzne z rukou, spadne na zem a ta nádherná čepel se zničí?

Nakonec to vzdávám, vracím ji opatrně zpátky do sayi a odkládám. Tiše sedím a snažím se vstřebat tu hromadu pocitů, které jsem za ty asi dvě minuty zažila, a vůbec mi to nejde. Rozum to prostě nepobírá, mysl nestíhá. A tak sedím a čekám, až mě moje mysl dostihne.

Opožděně

2010-12-25T18:30:00.002+01:00

Říká se, že není krásnější pohled, než na radost, která se objeví dětem v očích, když uvidí dárky naskládané pod vánočním stromečkem. Já bych řekla, že není nad větší radost, než byla ta, kterou měl náš kocour, když uviděl náš vánoční stromeček a když mu bylo dovoleno (respektive nebylo zakázáno) mu vyšplhat do větví a "pomáhat" se zdobením. Celý den příjemných překvapení byl završen hromadou barevných a šustivých papírů, které mohl cupovat dle libosti, schovat se v nich a nakonec v nich po vyčerpávajícím dni usnout spánkem spravedlivých...

Doufám, že i Vám všem udělaly dárky pod stromečkem radost, a že Vám alespoň na chvíli svítily oči štěstím. Poněkud opožděně mi dovolte popřát Vám všem šťastné a veselé Vánoce a s malým předstihem šťastný nový rok 2011.

Já a můj baťůžek

2010-12-10T21:07:00.003+01:00

Snad je to jen náhoda, snad je to stihomam, nebo možná jen obyčejná vesmírná paranoia, kterou má ve vesmíru úplně každý. Přesto mám pocit, že je můj, již značně obnošený, světle modrý baťůžek tou nejhorší provokací, jakou si lze na určitou skupinu lidí vymyslet. Mám tím na mysli kastu prodavačů a prodavaček, i když, vzhledem k tomu, jak zacházejí se zbožím, které prodávají (čtěte: mlátí s tím jak se sirotky), by se výraz "podavač" hodil mnohem lépe...

To, že šaty dělají člověka, to je nezvratný fakt. Dalším nezvratným faktem je, že ďábel tkví v detailech. Jedna malá drobnost, třeba v podobě těžkého zlatého prstenu s velkým kamenem, je schopná změnit protivného a zapáchajícího opilce ve váženého hosta podniku. Jiná maličkost dokáže ze slušně oblečené, upravené a relativně slušně vychované studentky udělat potencionální zlodějku. Ano, tou maličkostí je docela obyčejný studentský batoh.

Je pravdou, že skupina lidí, kterým se přezdívá "baťůžkáři", je docela rozšířená, a zahrnuje všechny možné typy, jak vzhledové, tak povahové.. Řekla bych dokonce, že v Plzni jsou na ulici baťůžkáři jasně v převaze - středoškoláci, vysokoškoláci, turisté, dokonce i úředníci, všichni holdují pohodlnému back-packu s širokými popruhy a vycpanou zadní částí. A tak je pro mne s podivem, že spousta obchodníků má v hlavě zakódovanou tu podivnou rovnici, ve které se na levé straně od rovnítka nachází slovní spojení mladý baťůžkář, a na té pravé slovo zloděj.

Mám takové podivné záchvaty, co se oblékání týče. Nikdy jsem se vyloženě neoblékala jako šupák, ale je pravdou, že občas nevědomky vytvořím takové kreace, že když jdu po chodníku, lidé přecházejí na druhou stranu. Z těchto záchvatů lze vinit moji pošahanou psychiku, rozespalost a lehce narušený barvocit, většinou v různé kombinaci všech třech jevů. Na druhou stranu mívám i stavy, kdy mám prostě chuť se slušně obléct, alespoň lehce se nalíčit a alespoň občas vypadat, řekněme, slušně. Ať už se ale obléknu jakkoliv, batoh nosím na zádech denně. Takovou kabelku, abyste do ní narvali pět kilo knížek, nosili ji celý den přes rameno a pak Vás nebolela záda, ještě nevymysleli. Denně ale také navštěvuji obchody. Byť se jedná jen o koupení pěti rohlíků, musím vlézt do obchodu, projít v lepším případě jen kolem prodavaček, které doplňují zboží do regálu a pak kolem pokladny. V tom horším případě se pak za mnou dotyčné paní táhnou jako žvýkačka a sledují mě, ať jdu, kam jdu. U kasy mě prodavačka vyzve, abych ukázala, co mám v batohu a když se hodně daří, koná se další prohlídka mých věcí u východu, kde se "sekuriťák" nemůže dočkat, až odhalí nějakou zlodějku a bude ji moci předat policii.

Podobné je to v drogerii, kam zabloudím tak jednou měsíčně, dokoupit základní hygienické potřeby, a kde je mi tahle prohlídka extrémně trapná. Když potřebuji obměnit část šatníku, netrvá dlouho a v obchodě se na mě pověsí protivná starší ženská, kterou mám za zadkem, dokud nevypadnu ven. Do krámů s elektronikou už radši vůbec nelezu.

Asi čtyři roky jsem si říkala, že tenhle stav věcí chce změnu, a že si pořídím k mé postavě úměrně velkou kabelku. Za ty čtyři roky můj batoh značně ošuntěl. Modrá barva zešedla, přestal držet tvar, reflexní prvky se oloupaly. A já si na něj zvykla. Mám teď strach ho vyprat, protože by se asi rozpadl, kdybych to udělala. A ač mě strategie presumpce viny ze strany prodavaček nesmírně deptá, štve a ponižuje, až si půjdu příště koupit toaletní papír, napochoduji do krámu se svým batohem na zádech...

Malá úvaha o kolektivech

2010-11-10T08:46:00.005+01:00

Když jsem se v minulém příspěvku pokoušela urovnat si své vzpomínky na teambuilding, nešlo se vyhnout krátké úvaze o kolektivu, který se tam vytvořil. Dušezpytec by nejspíše podotkl, že to byl kolektiv umělý, ze kterého se začaly vytvářet kolektivy přirozené. Zkrátka, sešla se banda lidí, kteří se neznali a de facto nemohli ovlivnit, kdo v ní bude a kdo ne. A protože jsme si tak nějak padli do oka, začali jsme se mezi sebou bavit, s jedněmi více, s jinými méně, s někým vůbec, a to už jsme ovlivnit mohli. Mám na kolektivy vyhraněný názor, zřejmě proto, že jsem hodně dlouho nebyla právoplatným členem žádného kolektivu, snad kromě mojí rodiny. Navykla jsem si tedy sledovat skupiny lidí, tak říkajíc, zvenčí, pozorovat, kdo intrikuje s kým proti komu, které dvě slečny by si nejraději vyškrábaly oči, i když spolu mluví jako nejlepší kamarádky a mezi kterou dvojicí "to jiskří". Tenhle přístup mi vydržel, i když se mi povedlo se do kolektivu začlenit…

Jak už jsem podotkla, sešla se skupina lidí, celkem početná. Pominu-li těch pár členů našeho lokálního centra, neznala jsem tam vlastně nikoho. V kolektivu 20 lidí se cítím dosti nepříjemně, proto byl mojí první reakcí na asi 50 členné stádo zoufalý pokus o útěk. Na štěstí neúspěšný, u dveří jsem byla chycena a odvlečena zpět do společenské místnosti. Začátek byl přesto pro mě krušný. Hlavními tématy rozhovorů byly integrály, derivace, permutace, programovací jazyky, konstrukce silnic…vyberte si dle libosti, prostě jsem tam se svým jazykovým zaměřením byla jako ryba na suchu. Jen občas padl dotaz na jméno a odkud jsem. A pak zase trapná pomlka. A opět nastala ta situace, kdy se jakási část mého já rozhodla odpoutat se od mého zbytku, trochu se projít kolem a zhodnotit osazenstvo. Z čehož vyplynulo několik málo poznatků, samozřejmě subjektivních:

Všichni studenti technicky zaměřených oborů žijí v jakémsi pseudosvětě, posunutém mimo běžnou realitu a zároveň podle studentů technických oborů žijí všichni ostatní v jakémsi pseudosvětě, posunutém mimo běžnou realitu.
Členy IAESTE jsou převážně studenti technických oborů, já a několik málo dalších tvoříme výjimku, která potvrzuje pravidlo.
Být členem IAESTE vyžaduje udržovat styk s realitou, běžnou i neběžnou.
Závěr č. 1: Pokud je někdo studentem technického oboru a zároveň členem IAESTE, lze si s ním za podmínek uměle navozených jídlem, alkoholem a endorfiny i normálně pokecat.
Tito lidé mají alespoň trochu potuchy, že existují i netechnické stránky života.
O humanistech si myslí svoje, ale jsou schopní a ochotní je akceptovat.
Jsou schopní sebekritiky.
Závěr č. 2: Když je neurazíte, je s nima sranda. Komentář: neurážejte je, ať už chtěně, či nechtěně!
Studentek technických oborů je jako šafránu.
Studenti technických oborů rádi holky.
V IAESTE je holek relativně dost.
Závěr č. 3: iaesťáci jsou hraví a společenští. Při seznamovacích (a i jiných) hrách se těsnému fyzickému kontaktu nevyhnete, naopak za něj máte leckdy plus body. Komentář: Koukej sundat tu ruku dolu z mýho pozadí, nebo Ti jí utrhnu a narvu do zadku!!! ^_^

A zase se dostávám do situace, kdy nedokážu nezasvěcenci racionálně vysvětlit, proč jsem nakonec tohle stádo začala mít ráda. Asi že jsou divní, ale milí. Vzdávám se naděje, že je kdy plně pochopím. Za nic bych je ale neměnila.

Shodou okolností se jen pár dní po teambuildingu dostávám do kolektivu jiného. Jdu mezi ně s obavami, že se budou chtít seznamovat a objímat, a to, pokud možno, všichni najednou, to už by mi nikdo v útěku nezabránil. Od kamaráda se mi dostává ujištění, že to nehrozí. Bohu díky, měl pravdu. Zažívám úplně jiný typ kolektivu: seznamování probíhá pomalu a spontánně. Každý si jde tak říkajíc po svém, ale to neznamená, že by na ostatní dlabal, ba právě na opak, když má někdo problém, vždy se najde někdo jiný, kdo ochotně pomůže. Smějí se, žertují mezi sebou, mají svůj slang, svoje vtípky, kterým zatím nerozumím. Fyzický kontakt je nutný, ale nepřehání se. Zase na okraji kolektivu sleduji, jak sebou navzájem s láskou hází o zem, až to křupe.yzický kontakt je nutný, ale nepřehání se. Zase na okraji kolektivu sleduji, jak sebou navzájem s láskou hází o zem, až to křupe. Setkání s těmito lidmi nelituji. Snad někdy najdu odvahu a rozepíši se o nich, stálo by to za to, ukázali mi nový svět a za tu krátkou chvíli, co se s nimi vídám, mě hodně naučili. Tak snad zatím zmíním jen to, že bude ještě dlouho trvat, než je a jejich pohled na svět pochopím. Ač úplní cizinci, cítím k nim jakousi sympatii. A za nic bych je neměnila.

Blbnu, blbneš, blbneme

2010-11-04T11:53:00.005+01:00

Několik posledních týdnů bylo extrémně štědrých na zážitky, jak na ty pozitivní, tak na ty negativní. Naprostá většina z nich by si zasloužila samostatný článek, jenomže to bych nesměla mít krátkodobou paměť jako cedník. O některých svých čtenářích vím, že se o mé zážitky upřímně zajímají, diskutují o nich se mnou a vždy mají trefnou poznámku či glosu. Nejen pro ně jsem se tedy rozhodla potrápit šedé buňky mozkové a vzpomenout si na to nejzajímavější z IAESTE teambuildingu v Mozolově, prvního teambuildingu, kterého jsem se kdy účastnila, a uspořádat střípky svých vzpomínek pokud možno co nejpřehledněji, aby lidé mě blízcí nemuseli poslouchat mé zmatené žvatlání a koktání.

Hned na úvod musím říci, že se z mého pohledu jedná o jeden z těch zážitků, co bych o nich mohla mluvit stále, a pořád bych neřekla všechno, pokaždé se mi vybaví nějaký další úsměvný zážitek, nějaký nedůležitý a přesto neopomenutelný detail. Při komplexním pohledu ale zjišťuji, že nezasvěcené osobě nemám, co říci. Strávila jsem víkend s několika málo lidmi, které znám a se spoustou lidí, které jsem nikdy neviděla. Hráli jsme teambuildingové hry, jejichž účelem bylo se rychle "sehrát" abychom dosáhli cíle. A kolektiv se samozřejmě tužil i večer, za přísného dodržování pitného režimu. Když tohle řeknu lidem, kteří mě trochu znají, potřesou většinou hlavou, nasadí soucitnou tvář a nejspíš mě litují. Vědí, že jsem spíše samotář a mizantrop, než tvor společenský a lidumil. A nedokážou pochopit, proč jsem se já, humanista až do morku kostí i se všemi neduhy filozofů, rozhodla stát členem organizace, která se zaměřuje hlavně na studenty technických oborů. Po pravdě, já už také nevím. Jistě jsem k tomu měla racionální důvod, podepřený logickými argumenty. Co ale vím je, že toho rozhodnutí nelituji. V kolektivu lidí, kteří jsou schopni se v jakoukoli denní či noční hodinu zabývat integrály, derivacemi a permutacemi (co to, sakra, je?), si budu asi pořád připadat trochu jako exot, a nikdy je pořádně nepochopím. K tomu, abych ty lidi měla ráda, nebo k nim alespoň cítila náklonnost, je ale úplně chápat nepotřebuji, prostě je beru takové, jací jsou. Mám pocit, že oni se na mě dívají stejně.

Abych tedy trochu přiblížila, co to jsou takové teambuildingové hry, popíšu alespoň dvě z nich, které se mi líbily nejvíc. Jednoznačně nejvíc mě bavila hra, jejímž účelem bylo po schodech dostat "hopík" z druhého patra do krabice v přízemí s tím, že se kulička nesměla držet v rukou a nesměla spadnout na zem. K transportu jsme měli polystyrenové lištičky a člověk, který zrovna "držel" hopík, mohl dělat jen vertikální pohyby. Vyzkoušeli jsme několik postupů, než jsme úkol úspěšně splnili, a to včetně tunelu a zapojení brzdiče (člověka, co brzdí kuličku). Hra, která se u mě umístila na druhé příčce v žebříčku popularity, byla inženýrská soutěž. Tým dostal tašku, v ní materiál, a úkol zněl z materiálu postavit loď, která bude mít trup, plachtu a bude jakýmkoliv způsobem řiditelná ze břehu. Obsah naší tašky byl bohatý na polystyrenové desky, lištičky a špejle, a tak se zrodil nápad postavit katamarán. U téhle soutěže jsem musela litovat, že jsem po rodičích nezdědila více technického nadání, protože než mi došlo, jak vůbec katamarán vypadá, měl už zbytek týmu postavenou polovinu lodi. Přispěla jsem tedy ke společnému dílu alespoň tím, že jsem pomohla se stříháním igelitu na pruhy, ze kterých jsme pak svázali lano, abychom mohli loď řítit ze břehu bazénu, a s výrobou plachty. Společné dílo se vydařilo, loďka na hladině krásně plavala, skoro se až vznášela a povedlo se nám na ní přepravit 5 čokolád, které pak náš tým společnými silami sprovodil ze světa.

Takovýchto her na utužení kolektivu jsme hráli bezpočet, vždy, když se začínala projevovat nuda, přišel někdo s nějakou novou, které se okamžitě všichni chytli a tak se večerní posezení protáhlo až do rána, otužilejší nátury se šly uložit ke spánku až ze kuropění. Přiznávám bez mučení, že já mezi nimi nebyla. Vždy tak kolem desáté večer jsem "odpadla" a radši jsem šla spát.

A tak jsem víkend strávila ve společnosti techniků, stavařů, inženýrů, strojařů, "ajťáků" a chemiků a bylo mi mezi nimi docela dobře. Na vycházce jsme se dokázali ztratit, najít se a zase se ztratit a nakonec to vzít zkratkou přes kravský výběh. Ty krávy z nás měly, chudinky, mnohem větší strach než my z nich. Je mi trochu smutno, když si uvědomím, že je tu vysoká pravděpodobnost, že většinu těch lidí už znovu neuvidím. Na většinu jmen už si nevzpomínám, přiřadit si obličej ke jménu je úkol vskutku nadlidský. Přesto tak nějak doufám, že se s nimi ještě někdy shledám.

To hlavou nevymyslíš

2010-10-15T08:00:00.006+02:00

Humorné příběhy z vlastního života, to je něco, co má ve svém vyprávěcím repertoáru snad každý. Dosti často se jedná o trapasy či patálie zaviněné vlastní blbostí a já osobně obdivuji ty lidi, kteří jsou schopni jít s vlastní kůží na trh a vypovědět, jak tomu dali na frak. Druhým, také hodně rozšířeným, typem humorných příběhů jsou ty, ve kterých se vypravěč baví cizí blbostí. A v těch jsem docela machr. Dovolte mi tedy vypovědět Vám jednu z příhod psaných životem. V hlavní roli já, hlídka městské policie Plzeň a jeden postarší pán, který si z oné scénky málem krůpl do textilu.

Jestli na něco budu hodně dlouho vzpomínat, bude to letošní druhé září. Den před tím se mi povedlo úspěšně složit zkoušku z morfosyntaxu němčiny - třísemestrálního kurzu s úděsným názvem a ještě úděsnějším obsahem. V den, kdy žákům základních a středních škol prázdniny skončily, mě začínaly - opravdové prázdniny, bez učení a nervování se, jestli teda poletím, nebo nepoletím z akademické půdy. Co na tom, že měly trvat jen necelé tři týdny?

Noc z prvního na druhého září jsem tedy spala klidným, zaslouženým a ničím nerušeným spánkem spravedlivých, abych se probudila do slunného a stále ještě teplého dne se skvělou náladou, jaká mě už dlouho obcházela obloukem. Po klidné a vydatné snídani jsem dospěla k závěru, že je čas zapakovat věci a vydat se na cestu z Plzně domů. Jenže domů je cesta dlouhá, spojů jezdí málo a vlak mi samozřejmě ujel. Proto padlo rozhodnutí uklidit bagáž do šatny univerzitní knihovny, kde mi paní ochotně pomohla dát baťoh "tutam do fochu", a trochu obrazit město.

A tak si tak bloumám po Náměstí republiky a jeho okolí, nakukuji do výloh obchodů a slintám nad kožichem, na který budu mít leda tak ve snu. Spokojená sama se sebou a vysmátá se placatím hejdum-pejdum. Když v tu ránu si to mým směrem zamíří dva strážníci městské hlídky. No nic, říkám si, oni za chvíli odbočí někam jinam, a dál si prohlížím kožich ve výloze. Jenže chyba lávky, dva svědomití strážci pořádku nemíří mým směrem, oni míří ke mně. Když se u mě zastaví a jeden z nich mě osloví větou "Dobrý den slečno, nemáš bejt touhle dobou náhodou ve škole?", je mi jasné, že je něco špatně.

A tak mu samozřejmě odpovím: "Ve škole? Proč?", a sleduji, jak se oběma policistům roztahují nosní chřípí, asi v očekávání chyceného záškoláka. S unaveným výrazem ještě dodávám: "Vždyť mi včera skončilo zkouškový."

Asi jsem jim udělala čáru přes rozpočet, jinak si nelze jejich zmatený pohled vysvětlit. Tak se tak chvíli koukají na mě, pak si vymění užaslé pohledy, pak zase koukají na mě a pak z jednoho z nich vypadne: "A Vám už bylo patnáct?"

"Kdyby patnáct," odpovídám, "mě už bylo i dvacet!" A s těmito slovy jim máchám před obličejem občankou. Docela se bavím. Že mi v hospodě odmítnou čas od času nalít, ještě, než si stihnu objednat džus, na to už jsem si zvykla. Ale aby si mě pletli s žákem základní školy? A tak ti dva zkoumají mojí občanku, otáčí ji v rukou, koukají na ni proti světlu. Volají na dispečink, popisují mě a nechávají si potvrdit, že já jsem já a ne někdo jiný a že občanka není kradená ani padělaná. A já si poprvé všímám postaršího pána, který stojí opodál a scénku pobaveně sleduje.

Strážníci konečně skončili prověrku a vrací mi občanku. Snaží se tvářit příjemně, ale je jim asi hodně trapně. Jeden přes druhého mi vysvětlují, že vypadám jako ty dívky kolem třinácti nebo čtrnácti let, co se hodně malují, aby vypadaly starší, a že oni musí….a tak dále. Proti jejich práci nic nemám. Třeba v Táboře o policajta nezavadíte. Když nic jiného, tak v Plzni jsou alespoň vidět. Pán opodál už se skoro válí smíchy a já se na ně nějak nedokážu zlobit, tak jenom s úsměvem poznamenám, že už se teda nebudu malovat, aby si mě znova nespletli, a odcházím.

Celý ten příběh by si zasloužil nějaký vtipný dovětek, náhlý a překvapivý konec, prostě pointu a třešničku na dortu, abyste se váleli smíchy. Bohužel, žádný takový není.

Štěstěna

2010-10-10T19:43:00.005+02:00

Krásná a stydlivá,

Když se nikdo nedíval,

Přišla na kus řeči.

Nade mnou postála,

Se mnou se zasmála,

Pak rychle zmizela.

Že prý má na práci,

Dělat si legraci.

Že ji to nebaví,

Tak když se unaví,

Sedne i na vola.

Prý když si usmyslí,

Vyvádí nesmysly.

Když se vtip nezdaří,

Prostě se vypaří,

Pěkně po anglicku.

Smažená zelená rajčata

2010-10-02T08:11:00.008+02:00

Nemusíte mít strach, jisto-jistě jsem se nedala na kuchtění a zcela určitě se nehodlám dělit o super tajný recept po svojí prabábě. Nemám ani v plánu doporučovat jakékoliv restaurační zařízení. Smažená zelená rajčátka jsou, samozřejmě, pokrm, v některých částech světa velmi oblíbený a existuje mnoho variant, jak jej připravit. A jedná se také o název filmu. Začátkem 90. let ho odvysílala Česká Televize. Žádná jiná televize to být nemohla, protože tehdy u nás ještě měly "Kavčí hory" monopol.

Když mi rodiče ten film popisovali, líčili mi příběh o chudé ženě z jihu Spojených států, žijící div ne ve slumu, která měla za manžela hrubiána a jednou to prostě nevydržela a choťě přetáhla přes hlavu pánví. Aby se zbavila důkazů, naložila nebohého manžílka do marinády a prodávala pečeni, nejlepší v okolí. A tak si celá vesnice, v čele s vyšetřovatelem, který přijel celou událost prošetřit, pochutnávala na mňam mňam masíčku. Po tomto líčení jsem se rozhodla, že pokud ten film někde uvidím, rozhodně si ho nekoupím a zcela URČITĚ se na něj nebudu dívat. Takže, když onen film konečně vyšel na DVD, samozřejmě jsem šla a koupila jsem ho. Ukázalo se, že vyprávění a skutečnost se jen málokdy shodují...

Smažená zelená rajčata, podávaná horká v kavárně ve Whistle Stopu

Film, natočený podle stejnojmenné knihy, začíná tajemně. Ze dna řeky je vytaženo staré, zrezivělé auto. Jiné auto, s manželským párem, stojí uprostřed opuštěného jižanského městečka, kdesi v Alabamě. Kamera letí nad dávno neužívanými kolejemi a v dáli je slyšet houkání parní lokomotivy. Ale film samotný není vůbec strašidelný. Barvy nejsou stažené do odstínu šedé a zelené a odehrává se převážně ve dne. Děj plyne líně a za doprovodu uspávající bluesové hudby Vás pomalu unáší vpřed, aniž by zrychlil nebo ještě více zpomalil. Bláznů bychom pár našli, ale ne takových, jaké bychom čekali.

První dějová linie je jasná. Evelyn a její manžel jedou navštívit starou ženu do domova důchodců. Evelyn ovšem není právě oblíbenkyní oné staré dámy, a tak raději čeká ve společenské místnosti. A tam narazí, světe div se, na další stařenku, ovšem jiného ražení. Zapředou spolu rozhovor na téma "žlučník v zavařovací sklenici a fofrovací klystýr". Evelyn se ovšem chová ke staré paní velmi přátelsky a tak paní Tredgoodová začne vyprávět podivný příběh, vlastně druhou a hlavní linii děje.

Vypráví o lidech, které znala, když byla malá. O dívce, která radši nosila kalhoty a toulala se, než aby nosila krajkové šatičky a pila čaj. O mladé ženě, která byla v období mezi světovými válkami moc emancipovaná na to, aby si našla manžela, usadila se a měla rodinu, a tak žila sama, pila hůř, než kdejaký chlap a karty hrála jako ďábel. O včelí královně, která dokázala strčit ruku do úlu a vytáhnout odtud plástev medu, aniž by dostala jediné žihadlo. A hlavně o kamarádce, která svou nejlepší přítelkyni neopustila, ani když bylo pravdu špatně. O Egee Tredgoodové, toulandě, odpadlici, a spolumajitelce kavárny ve Whistlestopu. Prala se, mluvila sprostě, neuměla vařit a nechodila do kostela.

Egee Tretwoodová byla opravdu taková. A tak bylo s podivem, že její nejlepší kamarádkou se stala Ruth, dívka jemných mravů a křehkého vzezření, která hledala životní jistoty právě v manželovi a dětech. Přátelství mezi nimi bylo tak veliké, že když Egee zjistila, že manžel její nejlepší přítelkyně bije svou těhotnou ženu, rozjela se do vedlejšího státu a prostě ji odvezla k sobě. Spolu si otevřely proslavenou Whistlestopskou hospodu a vedlo se jim docela dobře. Zrovna se rozmáhalo hnutí ku-klux-klanu, ale to nezměnilo nic na tom, že u Egee v hospodě našli pohoštění i černoši.

Až jednoho dne přijel Frank Bennett, manžel Ruth, že si odveze svého syna. A právě tehdy vzduchem zasviští ona pánev, která "tu noc dokázala mnohem víc, než jen péct kuřata". Egee je zadžena za vraždu, souzena a pro nedostatek důkazů osvobozena.

Za nějaký čas přestaly ve Whistle stopu stavět vlaky a hospoda musela být zavřena. Když se zavřela, přestalo srdce Whistle Stopu bít.

"U našeho domu kdysi bývalo veliké jezero…

…kam jsme se chodili koupat. Jednou na to jezero přilétly kachny. V noci se ochladilo, tak moc, že jezero zamrzlo. Kachny odletěly a to jezero vzaly s sebou. Dodnes se vznáší někde nad Alabamou…" Tenhle příběh si vypráví naše dvě hlavní hrdinky, když je jim úzko. Je to nesmysl a ony to dobře vědí, ale pro ně je v té báchorce ukrytá naděje.

Na jihu Spojených států, v době krize, kdy už otroctví neexistuje, ale rasismus ano, žije mladá žena, které je tohle všechno jedno. Nemá lehký život, ale to nemá nikdo, tak se ke všem chová jako k sobě rovným. Žije naplno, jak jen umí. Chodí v otrhaném oblečení, ale svým způsobem je bohatá. Nevěří v Boha a do kostela nechodí, přesto nalezne oporu ve faráři, který u soudu přísahá na Moby Dicka.

Tajemství je v tý vomáčce

"Smažená zelená rajčata" nejsou typickým americkým filmem, určitě ne v době, ve které vznikl. Nečekejte hvězdné obsazení, hlavní protagonistky jsou, alespoň tady v Čechách, doslova neznámé. Pokud chcete film plný digitálních triků, pusťte si Harryho Pottera, v "Rajčátkách" je nenajdete. Pokud máte rádi náhlé zvraty a životní překvapení, doporučuji nějakou telenovelu. Tohle je totiž všechno, co v tomto filmu není. Není tu napětí a není tu ani hrdinství .

To, co dělá film tak jedinečným, je příběh, mistrně vyprávěný a dokreslovaný dobovou atmosférou. Celý film je příjemně melancholický, občas okořeněný břitčím humorem. Pokud máte rádi knihy od Stendahla a hltáte Hrabalovy příběhy, pak "Rajčátka" jsou to, co byste nejspíš dostali, pokud byste tyhle dva autory zkřížili dohromady. Lidé tam nejsou ani dobří, ani špatní, ale jsou přátelští a když je špatně, pomáhají si. A opomenout nelze ani výjimečně zdařilý hudební doprovod, který celou atmosféru dokresluje.

Egee pomohla Ruth, stará paní Tredgoodová pomohla Evelyn zachránit její manželství. A na konec Evelyn pomohla paní Tredgoodové. Kniha pochází z pera ženy, tak není divu, že ženy jsou i hlavními postavami. Ráda bych si ji jednou přečetla, ale tady v Čechách ji asi neseženu. Na film se můžete dívat bez rozdílu pohlaví či orientace, pro každého je tam něco.

Pokud opravdu chcete vědět, jak to bylo s tím hrncem plným masa a s vesnicí, co si na něm tak pochutnávala, pokud Vás zajímá kam doopravdy zmizel Frank Bennett a jek to vlastně bylo s tou přísahou na bílou velrybu, neváhejte. Pokud se chcete zasmát, ale i si poplakat jako želvy, a možná i zjistit něco málo o kurzech asertivity pro jižanský ženský, potom je tohle film pro Vás.

Původní název: Fried Green Tomatoes at the Whistle Stop Café

V hlavních rolích: Mary Stuart Masterson, Mary-Louise Parker, Cicely Tyson

Hudba: Thomas Newman

Země/Rok výroby/Délka: USA/1991/137 min.

Přístupnost: 15+

Žánr a prvky: Drama, Komedie

Na co v Bibli zapomněli - úkol z překladatelského semináře, část druhá

2010-09-28T10:14:00.025+02:00

Situaci už znáte z předchozího příspěvku: Úryvek z Bible ve středověké angličtině a zadání přeložit jej do angličtiny moderní, s milou třešinkou na dortu v podobě úkolu převedení textu do jiného žánru. Toto je můj druhý a poslední pokus tento úkol zpracovat. Ten pokus, který jsem přednesla učitelce a reakce na něj byla lepší, než jsem čekala.

!!!Následující příběh zpracovává náboženské téma, lze jej proto považovat za nábožensky citlivý. Cílem příběhu nebylo a není jakkoli znevažovat či ponižovat Křesťanství jako náboženství, filozofický směr či jako způsob života!!!

Nebylo pochyb, něco bylo špatně. Věděl to od samého začátku. Odjakživa měl ty divné sny, které mu odhalovaly budoucnost. Tušil, že to byl jediný důvod, proč ho nechali naživu a proč se mu podařilo získat tak vysoké postavení. Po nějakém čase už si na to zvyknul. Jenže ono se to zhoršovalo. Začal slyšet hlasy…tedy jen jeden Hlas, aby byl přesný. Styděl se za to a nikomu o tom neřekl. Měl obavy, jestli není blázen.

Jenže všechno, co mu Hlas poradil, se ukázalo být správné a dávalo to smysl. A lid věřil, že byl vybrán Bohem, aby je dovedl do Země zaslíbené. On sám si nebyl jistý, jestli to byl opravdu Bůh, ale ostatní ano. A víra byla to jediné, co mohlo vysvětlit všechny ty zvláštní…události. To, jak se voda změnila v krev, jejich útěk i vody moře, které se před nimi rozestoupily. Pokaždé, když byl na pochybách, obrátil se se svou otázkou právě k onomu…hlasu. A pokaždé dostal odpověď. Odpovědi mu málokdy dávaly smysl a on si nebyl jistý, proč má dělat to, co mu bylo řečeno. Až dosud jim to ale pokaždé zachránilo život.

Ano, on, Mojžíš, byl muž plný pochybností. Ale také byl plný pokory a víry. Po všech těch věcech, kterými si on a jeho lid prošli, byly jeho pochyby stále menší a menší, scvrkávaly se s každým zázrakem, který Hlas, nebo možná Bůh, učinil. Jenomže teď uvízli. Doslova.

Cesta zpět nepřicházela v úvahu, mohli pouze postupovat kupředu. Vody se za nimi sevřely a pro všechny egyptské vojáky, kteří je pronásledovali, se staly mokrým hrobem. Cítil smutek, protože bylo předčasně ukončeno tolik životů. Ale cítil také hrdost, byl hrdý na svého Boha a svůj Vyvolený národ. Ale teď byla jeho víra těžce zkoušena. Jak postupovali cestou v moři, jasně vyznačenou zdmi vody, náhle se před nimi objevilo "to".

Ohromný šedivý objekt, který jim zatarasil cestu. Byl válcového tvaru, na obou koncích zúžený. Na jednom konci měl podivný ornament. Přibližně v polovině délky byl relativně malý výběžek. Tahle věc nemohla být z kamene, na to byla moc hladká a moc studená na omak. Snad byla z nějakého kovu? To nevěděl. Ale jako vždy, i nyní se obrátil k Bohu a hledal odpověď. Jenže ani hlas nevěděl.

Nyní, o tři hodiny později, se Mojžíš cítil unavený. Bolely ho nohy a hukot vody, který přicházel z obou stran, ho začínal štvát. Všechna ta podmořská stvoření, která ho na začátku tak fascinovala, mu nyní připadala nudná. Konečně Mojžíš zaslechl Hlas:

"Mojžíši…"

"Ano, můj Pane?"

"Pozvedni svou ruku, Mojžíši, otoč se doprava a tu věc obejdi. Ale nedovol nikomu z Lidu Izraele, aby se jí dotknul."

A tak Mojžíš učinil, co mu byl řečeno a i se svým lidem se bezpečně dostal na druhou stranu té divné překážky, která se jim tak nečekaně postavila do cesty. A Hlas zazněl znovu:

"Mojžíši…"

"Ano, můj Pane?"

"Kdyby ses náhodou někdy rozhodl sepsat své paměti…prostě…zapomeň na tuto malou příhodu, ano?"

"Jak si přeješ, můj Pane."

Mojžíš pohlédl vpřed, na cestu, která se linula mezi vodními stěnami, ale nedalo mu to, musel se otočit a ještě naposledy se podívat na tu zvláštní věc. Z této strany na ní byly podivné bílé značky. Že by nějaká písmena? Symboly byly neuvěřitelně podobné jejich písmu, ale nedokázal je přečíst. Uposlechl tedy přání Hlasu a na tu šedivou věc, ať už to bylo cokoli, zapomněl. Neboť hlas měl vždy pravdu. Odvrátil pohled od těch podivných značek a vedl svůj národ dál, do Země zaslíbené.

Bílé značky na šedém podkladu hlásaly: US NAVY

Picture Source: http://www.toonpool.com/cartoons/moses%202008_10175

Chci uvěřit - úkol z překladatelského semináře, část první

2010-09-27T16:51:00.006+02:00

Představte si následující situaci: dostanete úryvek King´s James Bible, tedy anglické obdoby naší Bible Kralické. Úryvek je, samozřejmě, ve středověké angličtině. Váš úkol, jak jinak, zní přeložit ten úryvek. Ale ne do češtiny, to by bylo moc jednoduché. Takže hezky do moderní angličtiny. Ale nejen to. Jako bonbónek musíte onen úryvek přepsat tak, aby to byl jiný žánr, než biblické vyprávění. Interview, rozhlasové vysílání, zpráva v novinách, co je jen libo. A protože jsem člověk, který nezná výraz "trochu kreativní", asi jsem to lehce přepískla a přepracované verze jsem stvořila hned dvě. Toto je tedy můj první pokus, ten, o kterém učitelka neví, a pokud nečte tento blog, tak se o něm ani nedozví.

Je tma. Tady, tři patra pod zemí, je vždycky tma. Jediným zdrojem světla je žárovka ve staré hlučné promítačce. Vzduch, těžký a skoro bez kyslíku, je cítit starým papírem, tiskařskou barvou a lepidlem. Místnost bez oken je velká, ale působí klaustrofobickým dojmem.

Je to tu zase. On a jeho konspirační teorie, únosy mimozemšťanů a tajné vládní organizace...

"…jen se koukni na ten obrázek…Mojžíš právě dostává instrukce o jejich útěku…"

Kéž by byla tahle hloupost u konce co nejdříve.

"…další obraz. Izraelité překračují Rudé moře. Na obou stranách obrazu vidíš vodu, Mojžíš kráčí vpředu a vede lid. A tady, nahoře, nad celou tou scénou je zase…"

Už jsem mu řekla, že jsem katolík? Asi ne. Možná bych to teď měla napravit. "Víš, já četla Bibli a ten příběh znám docela…"

"Nech mě to dokončit, OK, parťáku?"

"OK, jak chceš…parťáku." Nedá se svítit. Jakmile se dostane do téhle nálady, nezastaví ho nikdo a nic.

"…a tady, na tomhle dřevorytu…Izraelité jsou pronásledováni Egypťany, ale jsou zachráněni…"

Jo, no a? Chtěla bych jít domů, napsat tu zatracenou zprávu, osprchovat se a jít spát.

"Takže…co si o tom myslíš? Podívej se na ty obrázky, v každém z nich je ukryté vodítko…něco, co mají všechny společné!"

"No, na každém z nich je Mojžíš," vzdávám to. Pro nás oba bude mnohem jednodušší, když budu spolupracovat. A fakt se mi nelíbí ten jeho pohled. "…a všude je nějaké vyobrazení Boha."

"Přesně! A?"

"Nemám páru…" svým způsobem je ten můj parťák docela pohledný, možná až hezký. "Hele, já opravdu netuším, co…"

"Jeho hůl! Copak to nevidíš? Mojžíš ji drží nad hlavou!"

"Ano, a co?"

"Ty…ty to nevidíš?"

"Ne."

"O čem mluvím je to, že ta bytost, kterou Bible označuje za "Pána", nebo "Boha", jak chceš, klidně může být nějaká vyšší bytost, která nejspíš existuje ve formě čisté energie…a z nějakého důvodu si tahle bytost vybrala Mojžíše a obdařila ho nadpřirozenou silou, aby…"

Už jsem slyšela dost. Je načase ho zastavit!

"…v té jeho holi!"

"Cože!? Ty myslíš, že ta jeho hůl je ve skutečnosti…"

"…nějaké zařízení, schopné způsobit náhlou změnu klimatických podmínek? Ano, to si přesně myslím. A taky si myslím, že ta…ta bytost si vybrala Mojžíše z nějakého důvodu, který zatím neznám.

Opravdu je hezký, ale někdy je taky strašidelný, ten můj parťák.

"Musí o tom existovat důkazy. Budou ukryté, někde v Egyptě, nebo možná v Izraeli. Na dně Rudého moře, nebo klidně zaváté pískem v Sinajské poušti. "

"I kdyby to byla pravda…"

"Copak ty mi nerozumíš? I kdybych našel jen jeden, jen zlomek, mohl bych dokázat, že existujíí. A také bych…možná…víš, Scullyová…mohl bych ji přivést zpátky…"

"Ach, Muldere…" Opravdu nevím, jak mu pomoci. Ubohý Muldere, kvůli tobě, jen kvůli tobě, chci uvěřit.

"Ty máš blog a nemáš Facebook?"

2010-09-23T10:00:00.004+02:00

Tak touto otázkou mě uzemnil jeden můj kolega, když zjistil, že i já, exot nad exoty, bloguji. Jeho šok byl tak veliký, že mi okamžitě vysvětlil, že mít blog a nemít Facebook je blbost, protože když nemůžu dát svoje články na xichtobichli, nebude je nikdo číst a vůbec nikdo nebude chodit na můj blog. Jasný, jak facka, ne? Nutno podotknout, že onen kolega byl tímto zjištěním tak konsternován, že mě poprosil, abych mu poslala odkaz.

Následný rozhovor na téma "počet pravidelných čtenářů, vzhled, počítadlo a statistiky" se vedl v bujarém veselí a přátelské atmosféře, ve které poznámky, ač vyznívají trochu jedovatě, nejsou myšleny ve zlém, a nebolí. Přesto mě tento rozhovor utvrdil v jedné mé myšlence, a to sice v tom, že účel blogu, blogování, a všeho kolem to jsem jaksi pochopila jinak, než všichni ostatní.

Svůj blog mám jako upouštěcí ventil. Založila jsem si ho, abych měla místo, kde "skladovat" všechny své neposedné myšlenky, nebo alespoň většinu z nich. Takové myšlenky, které vám vrtají v hlavě a kroutí se tam, dokud je alespoň nevyslovíte.

A protože jsem ve skrytu duše exhibicionista, který je schopný na sebe vyblít všechno, co ví, a i něco, co neví, rozhodla jsem se, že tyhle neposedné myšlenky nebudu psát do šuplíku, nýbrž na net.

Díky svému kolegovi jsem si tedy opět uvědomila, že toto není blog založený za účelem získání co největšího počtu čtenářů, kteří píší lichotivé komentáře a chtějí se "spřátelit". Nechci, aby mi ostatní blogeři dělali "diplomy", ať už jsou v užívání fotokrámu sebelepší. To nikdy nebyl účel tohoto blogu a nikdy jím ani nebude! Jediným účelem byla jen moje sebereflexe.

Vy všichni, pravidelní čtenáři i náhodní kolemjdoucí, vy všichni jste tu srdečně vítáni. Vašich komentářů, i těch negativních, si cením a věřte, že kromě jednoho spamu (reklamy na viagru) jsem dosud nesmazala ani jeden z nich. Ale necpěte mi pořád ten Facebook. To není pro mě...

A zase jedna ze života

2010-09-18T19:43:00.003+02:00

Život je někdy pes. A tak se stane, že se pohádáte s přítelem, se kterým dosud všechno klapalo. A zatímco on si odejde do hospody, ona zůstane doma. V rozrušení se rozhodne odjet někam pryč, a tak sedne do auta a se slzami v očích vyrazí na cestu. A jak tak jede a bulí, uvědomí si najednou, že ho strašně miluje a že bez něj nemůže být. A tak mu chce zavolat a říct mu to. A jak tak volá, mobil jí vypadne z ruky. A tak se pro něj ohne. A ve chvíli, kdy se ohne, strhne volant doleva. A jak strhne volant, narazí se svou bílou dodávkou do protijedoucího modrého auta. Takové bouračky se ve světě stávají každou chvíli. Asi bych o ní ani nepsala, kdybych v tu chvíli neseděla právě na zadním sedadle onoho modrého auta.

O oné otřesné události, která potkala mě, moji sestru a mé rodiče, když jsme se vraceli z docela příjemně stráveného dne u babičky, toho moc vypovědět nemůžu. V klidu jsem si klimbala na zadním sedadle, když v tu chvíli se mi kolem očí prohnala bílá šmouha. Naše auto poskočilo směrem doprava. Protijedoucí auto nám urvalo zrcátko a zničilo celý levý bok. Dvě rány. Nápravy se hnuly a vzadu praskla pneumatika. Třetí rána. Mně se to slilo všechno do jedné velké exploze. Zasmrděla pálená guma. Následoval všeobecný zmatek, úleva po zjištění, že jsme všichni živí a zdraví, a volání policie.

Dál už si pamatuji jen žaludeční nevolnost, nekontrolovatelný třas a chuť někomu zakroutit krkem. Policisté přijeli celkem rychle. Řidičku, která do nás nabourala, která (u sebe) neměla papíry a která určitě nejela předepsanou rychlostí, chytili. Ona vypověděla onen "dojemný" příběh a přiznala se.

Auto nám předevčírem vrátili ze servisu. Opravené, nově nalakované. Máme z toho všichni radost. A přece jme z toho stále vykolejení. A asi budeme ještě hodně dlouho.

Bubny...bubny zní v hlubinách

2010-09-12T21:43:00.009+02:00

Znáte tu scénu z Pána prstenů, kdy se Společenstvo ocitá v dolech v Morii a Gandalf čte poslední zápis trpasličí kroniky? Jeden z půlčíků pak nechtěně strčí do vědra, a to padá dolů do hluboké studny a trvá dlouho, než dopadne. A potom se v hlubinách rozezní bubny a to dunění je všechno, jen ne dobré znamení...

Mé milé čtenářstvo nemusí mít strach, rozhodně nehodlám psát fan fiction na téma "Pán prstenů", snažím se jen přiblížit atmosféru, která vládla celý tento víkend v našem městě. Abyste rozuměli, rok se s rokem sešel a nastal opět čas na největší historicko-kulturně-chlastací akci v Táboře - totiž na Táborská setkání.

"Táborky", jak se jim u nás říká, prošly za těch 19 let, co se konají, řadou změn. Už se nejedná jen o nalévání se medovinou a blbnutí v historických kostýmech. Zvláště v posledních letech se projevila snaha vytvořit cosi jako kulturní festival. A tak jsem i já, jejich zapřísáhlý odpůrce, loni vymněkla a docela jsem si je užívala. Bohužel, to bylo jen loni.

Popravdě, letošní program mě zklamal. Hudebníci a kapely, na které jsem se těšila, měli přijít na řadu buď kolem půlnoci, nebo vůbec nebyli uvedeni v programu. Cena ze vstupenky se výrazně zvýšila. Perzekuce obyvatelstva ze strany pořadatelů (tedy města) vzrostla na neúnosnou míru a celková úroveň festivalu radikálně klesla. A tak - nastydnutá a naštvaná, protože jsem měla v plánu být někde úplně jinde a dělat něco úplně jiného - jsem se rozhodla na "Táborky" prostě nejít a celý ten krám bojkotovat.

Jenže zkuste tuhle monstr hru na hrdiny ignorovat, když:

Vám přijde balík, pro který musíte na poštu a Vaše pošta je na náměstí, v centru celé té taškařice a organizátoři Vás nutí za 1) nechat auto asi 500 metrů od náměstí, protože všechna bližší parkovací místa jsou vyblokovaná. A za 2) si koupit lístek, který na místě stojí 200 korun, jinak na Vás zavolají policii. Tato perzekuce se aplikuje i na lidi, kteří bydlí přímo na náměstí.
V pátek odpoledne se začne z města linout nehorázný rambajz, způsobený přiožralými bubeníky a trumpetisty. Rachot končí kolem půl jedné ráno, aby se před osmou ranní začal ozývat znovu.
Vám přes plot do zahrady nakukují ožralci, navlečení v historických punčocháčích a spoďárech a vy si ani nemůžete v klidu pověsit prádlo.

Což mě přivádí k myšlence, která mi bzučí hlavou celý víkend: Jsem ráda, že nebydlím na starém městě. Víte, bydlím vzdušnou čarou kolem kilometru daleko a od historického centra města mě dělí údolí, sráz a řeka a docela hustá hradba stromů. Přesto ten rachot doléhá až ke mně a působí mi mučivé bolesti hlavy, na které by zabralo snad jen hluboké bezvědomí. Upřímně, mám pocit, že ani armáda skurut-hai z v úvodu zmíněné fantasy ságy nedělá takový hluk, jaký lze slyšet o těchto oslavách. I když, co se vzhledu týče, určitá podoba by tu byla.

Hlavně, že se účastníci zase střískali medovinou do bezvědomí a z celého víkendu budou mít jen útržkovité vzpomínky, jestli vůbec. Hlavně, že zas bude nablito v álejích, jak by řekl Hrabal. Hlavně, že jsme se předvedli delegacím z partnerských měst v tom nejlepším světle.

Kdyby byl Jan Hus pohřbený v hrobě, asi by se v něm točil jako vrtule.

O růži

2010-08-31T11:13:00.006+02:00

Každý den stávalo se tomu,

když jsem vycházela z domu,

já potkávala dívku.

Ona se podobala kvítku,

co na něj čekala,

až rozkvete.

V tichu a sama hlídala keř růžový.

Snad hnána byla snama, když čekala,

až znachoví.

Prstíky drobné nebály se trní,

když laskaly to poupě,

co vykvetlo by v růži,

již svět ještě neviděl.

Však někdo utrh´ růži,

než kvítek dívku potěšil.

Snad zalíbil se muži,

co láskou k ženě žil.

A tak tam dívka stála sama

a z nebe padal déšť.

Ta dívka, sny snad hnána,

tam stojí ještě teď.

Ale nikdo z nás ji nevidí.

Nový vzhled V0.5

2010-08-28T19:22:00.001+02:00

Je to zhruba rok, co jsem změnila vzhled svého blogu naposledy. Za ten rok jste si na něj jisto jistě zvykli, možná Vám i trochu zevšedněl. Aby Vám nezevšedněl moc, rozhodla jsem se přistoupit k radikálnímu řezu a obdařit svůj virtuální domov novým vzhledem.

Už delší dobu plánuji trochu pozměnit koncept blogu, toto je tedy první a největší krok k cíli, který se pozvolna rýsuje. Vzhledem k tomu, že nás dozajista čekají dny plné šedi, tmy a depresí, rozhodla jsem se pro jarní, světlé a veselé pastelové barvy.

Sluší se avizovat, že tento vzhled není mým dílem, ale pochází z úžasné stránky btemplates.com, kteroužto vřele doporučuji všem, kteří mají stejné problémy při tvorbě stránek, jako já. V mých silách pouze je, si vzhled upravit podle svého. Ne všechno je dokončeno, a tak ne všechno funguje a vypadá tak, jak bych si přála. Ve svých smělých plánech počítám s dokončením do konce září.

Tak užívejte nového vzhledu, chvalte, kritizuje, připomínejte do komentářů podle zalíbení.

1000 kilometrů tam a zase zpátky

2010-08-16T11:04:00.003+02:00

Tichá voda, říká se, mele břehy. Hučící a dunící příboj dokáže vytvarovat celá pobřeží a vytvořit tak dech beroucí scenérie, nádherné zálivy a spousty slunných pláží. Jedním z výsledků tohoto procesu je bezpochyby chorvatské pobřeží. Když jedete do Chorvatska, je to, jako kdybyste jeli domů. Skoro všichni tam rozumí česky, v hotelových jídelnách mají staré dobré řízky, a ať už jedete do oné země už po několikáté, nebo poprvé v životě, vždycky máte pocit, že tam zůstalo vše při starém, i když se toho spousta změnila. I když se ty změny udály pomalu a potichu, nelze si jich nevšimnout. Tento článek je tedy mým pokusem podělit se s Vámi o pár dojmů, kterých jsem v oné turistické destinaci nabyla.

Ať už autem, nebo autobusem, cesta do Chorvatska byla vždycky martýriem prvního řádu. Po nově postavené dálnici to "jen sviští", destinace, kam jste se dříve dostávali buď dva dny autem, nebo letecky, jsou nyní otázkou 17 hodin, což je značné vylepšení skóre. Bohužel, i tak Slovinci dokážou otrávit život, když funguje jen jedna budka na celnici a Vy tři hodiny popojíždíte krokem, abyste zdolali posledních devět kilometrů, které zbývají k "čáře".

Hraniční přechody jsou nové, vyprojektované na ta ohromná kvanta aut, která z i do Chorvatska proudí během turistické sezony. Co je to ale platné, když i Chorvatům dokáže "rupnout v kouli" a po letech opět kontrolují pasy a dávají do nich razítka, opět dělají osobní prohlídky, prohledávají osobní automobily a na hodiny odstavují celé autobusy. Jako za starých časů, i nyní to spraví plechovka českého piva.

Většina hotelů, ve kterých se ubytovávají turisté, pohází ze 70. nebo i ze 60. let 20. století. Socialistická paneláková architektura, dodělávaná místními dělníky, kteří neznají pojem pravý úhel, to jest vskutku nezapomenutelný zážitek. Chorvaté si naštěstí uvědomili, že ani "úžasná" socialistická architektura není bezúdržbová, a začali se o hotely starat. Spousta z nich má nový venkovní nátěr. V mém pokoji mě příjemně překvapil nový koberec, opravená koupelna a nově udělané zábradlí na balkoně.

Mezi turisty je, jako tradičně, hodně Němců. Nejvíce je ale nás, Čechů. A protože se Němci přeorientovali na hotely se službou "all inclusive", jsme my těmi, kdo vysedává v předzahrádkách restaurací, popíjí kávu, hltá pizzu a nebo ochutnává místní specialitu. Pmatuji si doby, kdy jsme závistivě chodili kolem oněch předzahrádek a záviděli "Němčourům" a říkali si, že na to nikdy nebudeme mít. V místním pidginu tak sice stále zaznívá němčina, mnohem víc je to ale směsice češtiny a chorvatštiny, příležitostně smíšená se slovenštinou. Notebook není u hostů kaváren ničím neobvyklým, snad každá hospoda poskytuje pro zákazníky wi-fi zdarma.

Pamatujete, když kopeček zmrzliny stál tři Kuna? Dnes už je to za pět. Navíc se i někteří cukrárníci naučili šetřit a nabranou zmrzlinu otřít. I tak se ale stále dají najít zmrzlináři, co porce nešidí, zmrzlinu Vám dají extra velkou, s čokoládou, a se sušenkou v ceně.

Jen matně si pamatuji, když se do Chorvatska vozily německé Marky, aby se v postraních uličkách "vyvechslovaly" za Kuny, samozřejmě hluboko pod oficiálním měnovým kursem. Tohle je dnes minulostí.

Hoteliéři chtějí, aby se hosté bavili a aby byli spokojeni, a tak na terasách hotelů hraje živá hudba skoro denně. Muzikanti hrají povětšinou směsici místních odrhovaček, ABBY, Boney-M a evergreenů z 50. let. Absolutní většina těch melodií vznikla v buržoázním a kapitalstickém západě, ale i tvrdě pracující účastníci zájezdu RVHP se chtěli bavit, a tak písně zdomácněly. Dostaly nový text, zpěváka s trochu falešným hlasem a hrozné aranžmá. A hrají se dodnes. I když by jste za jiných okolností z takových písní nejradši rozkousali stůl na třísky, tyhle melodie mají někde hluboko v melodii rytmus mořských vln, a do tohohle prostředí prostě patří.

Živá hudba, to znamená několik chlápků s nástroji. Bohužel, moderní Chorvatské podání může mít i podobu jednoho unaveného chlapíka s klávesami a s notebookem, ze kterého si pouští doprovod.

Tohle by byly asi všechny mé postřehy k zemi, která se za posledních několik let změnila k nepoznání, ale která je, svým zvláštním způsobem, stále stejná.

Opět on line...nebo on air?

2010-08-08T20:18:00.001+02:00

Zdravím veškeré své věrné čtenářstvo, které neodradila moje měsíční odmlka. Po docela hektické první polovině prázdnin, poznamenané několika infarktovými šoky, letargií a spisovatelským blokem, Vám mohu oznámit, že se mi vše výše jmenované podařilo rozdýchat a překonat. Od zítřka se navíc začínám opět učit na pozdně letní/raně podzimní kolo zkoušek, což u mně znamená, že se inspirace na nové články jen pohrne. Tak se těšte, neboť minulý týden, strávený u Jadranu, pro mne nebyl jen odpočinkem tělesným a fyzickým, nýbrž i překvapivým zdrojem nápadů a podnětů, jen je zpracovat...

Kotě v bytě hbitě motá nitě

2010-07-07T10:32:00.003+02:00

Jak jste si asi všimli, minulý týden jsme přišli o kocourka. Dost blbě a dost nečekaně. Dům bez kočky nás docela strašil, a tak padlo rozhodnutí pořídit si kočku novou. Zase máme kocourka, zase černobílého. Je mu něco přes tři měsíce a váží asi 5 deka. Nejoblíbenější činností, hned po spaní a papání, je chytání vlastního ocásku. Většího mazla jsem ještě neviděla. A jmenuje se Merlin.

2010-06-29T12:13:00.004+02:00

Postřehy z kolejního života

2010-06-22T22:26:00.003+02:00

Bydlet na koleji je někdy otrava. Znamená to snášet uřvané sousedy, ukecané spolubydlící, protivné kolejbáby. Asi nikde jinde ale nezažijete tu prču, když se všichni "feláci" rozhodnou jít na zombiewalk a umělá krev pak, jako na potvoru, ne a ne jít dolů z obličeje. Asi nikde jinde nemůžete být "kámošem" s naprostou většinou obyvatel a zároveň zůstat nepoznán v davu...

V tuhle roční dobu je kolej nevídaně tichá. Většina obyvatel už odjela a zbývá tu jen pár posledníčků. A pak "stálí obyvatelé", kteří jsou tu doma. V několika posledních dnech se tu rozmohla prapodivná móda - chodit si pro jídlo do kolejního "bifé" v pyžamu, nebo alespoň spacím úboru, čím praštěnějším, tím lepším.

Jednotlivé pokoje se vyprazdňují. Budova se noří do podivného ticha, jaké je slyšet jen v opuštěných domech. Sedím před kolejí a vyhřívám se na sluníčku. Katastrofální prognózy meteorologů se nevyplnily. Na kolenou mi leží 20 stránek poznámek - moje v tomto semestru poslední zkouška. Učit se? Ne, mám zábavnější činnost. Sleduji ty "šťastnější", kteří už definitivně balí. Je úžasné vidět, co všechno je průměrný student schopen natahat a skladovat na kolejním pokoji.

Blondýnce nestačí menší dodávka. Dohaduje se, asi s přítelem, že to holt budou muset otočit a jet ještě jednou. A ne, ty boty, které on označuje jako nepohodlné křusky, opravdu nepůjdou do kontejneru, protože je to poslední výkřik módy a stály dva litry. Ale jak on by tomu mohl rozumět.

Dva mladíci, každý přes rameno brašnu s notebookem, pod paží "plocháč", v druhé ruce, no, cosi strašně "hájtech". Nedá se nic dělat, musí ještě minimálně dvakrát nahoru na pokoj, protože tam mají ještě druhý počítač a druhý monitor…IT volá domů. Mají je čekat na večeři.

Takhle to pokračuje celý den. Zábavnější scénky se střídají s těmi nudnými a nezáživnými. Další párek mladíků stěhuje cosi asi metr dlouhého. Každý toho má tři exempláře a úzkostlivě to schovávají pod hadry. Jeden z nich špatně došlápne a válí se mi u nohou. On a pak ještě meč. Docela normální jednoručák, s hezkými detaily na rukojeti. Mno jo, larpaři. Vyjeveně na mě koukají, asi čekají, že začnu ječet, či co. Moje otázka, kolik taková sranda stojí, je trochu vyvádí z míry. Nakonec mi svěřují úlohu hlídat auto, protože ještě musí nahoru pro něco a budou mít plné ruce. Tak se válím na dece a hezky hlídám. Jako čokl.

Další blondýna. Sedm kufrů. A tři amanti, co jí pomáhají kufry snést a naložit do auta. Co v tom, sakra, má?

Konečně se vrací majitelé mně do péče svěřeného auta. S hekáním a vzdycháním vlečou, světe, div se, brnění. Poslušně hlásím, že během mé služby se nic zvláštního nestalo. Zvedám se a jdu si balit. Po tom, co jsem dnes viděla, mi moje modýlky letadla a Jeepu přijdou ještě docela normální.

Ještě, že zítra z toho cvokhauzu vypadnu. Bude mi tak trochu chybět. Zítra se zastaví život v dalším pokoji.

Paintballová řežba

2010-06-07T17:03:00.003+02:00

Když začátkem tohoto roku padlo rozhodnutí, že půjdeme hrát paintball, začalo pro mne období těšení se právě na tuto událost. Jak přípravy pokračovaly, začala se objevovat i nervozita, možná trochu strach. Před tím, než to vypukne, se ptám těch, kteří už s touto hrou mají přeci jen nějaké zkušenosti. Dostávám od nich pár rad - vzít si na sebe staré oblečení a hlavně ho mít v několika vrstvách, aby se ztlumil náraz, rány kuličkami prý dost bolí. Následuje týden nervozity. Každou chvíli kontroluji email, jestli náhodou nepřišla zpráva s novými informacemi. Stále neznám čas a místo odjezdu, ale vše se dozvídám v pravou chvíli. Náhle nastává hodina H a my vyjíždíme. Naším cílem je městečko kousek za Plzní, kde se v prostorách bývalé sladovny nachází největší indoorové hřiště v Čechách. Na místě jsme za slabou půlhodinku. Jde se na věc.

Nejprve míříme do šaten. Všichni dostáváme maskáčové overaly. I když na sobě máme staré oblečení, u kterého nebude škoda, když se umaže nebo roztrhne, kombinézou nikdo neopovrhuje. Kdyby nebyly všechny ve velikosti XXL a já tak neměla rozkrok až kdesi u kolen a kolena u chodidel, a kdyby se mi povedlo vystrčit ruce konci rukávů, bylo by to ideální. Úbor má na štěstí cvočky v nohavicích a gumičky v rukávech. Po deseti minutách zápasu s přebytečnou látkou se tedy daří i mě si mundúr uzpůsobit k obrazu svému.

Potom nás vedou na hřiště. První je prohlídka terénu. Je nám velmi důkladně a velmi jasně vysvětleno, jak se chovat v prostorách hřiště, co dělat a co nedělat. Některá varování typu "nezkoušejte přeskakovat tu pětimetorvou díru" znějí legračně, ale všechna mají odůvodnění. Rovněž nám ukazují, jak zacházet se zbraněmi. Musíme podepsat, že jsme byli poučeni a že všemu rozumíme. Následuje rozdělení do týmů a pak se konečně může začít střílet.

První hra je jednoduchá. Dva týmy bojují proti sobě, ten, kterému se povede "vytřískat" protivníka dřív, nebo jehož členů je po zaznění signálu ukončujícího hru více, ten vyhrál. Hraje každý tým s každým. Paitballovou masku mi byl čert dlužen. Není těžká, ale špatně se v ní dýchá. Navíc je mi velká, takže mi padá, i když si popruh utáhnu na maximum. Přes brýle toho není moc vidět a mé zorné pole se dost zúžilo. Pistole také není zářným příkladem konstruktérství. K dispozici máme asi ten nejzákladnější typ. Protože funguje na gravitačním principu, má zásobník nad rámem, což znesnadňuje už tak špatné míření. "Paintballovka" totiž nemá mířidla. Navíc nemá ani pažbu. Malou oporu sice poskytuje plynová bomba, ale zbraň si prostě nelze zapřít. Přičtěte si k tomu ještě přítmí, které na hřišti panuje.

Když se dohraje první kolo, odvede nás instruktor do druhého patra, kde se situace opakuje. Jen terén je složitější. Zatímco na spodním patře si stačilo říct "já jdu vlevo, ty vpravo," tady už se musí víc taktizovat. Z rychlého postupu k nepříteli se tedy stává poziční boj, bojuje se o každý úkryt. Ze začátku padají ojedinělé výstřely, postupně se ale dávky prodlužují, takže ke konci už je slyšet docela slušný rachot. Navíc je v horním patře o poznání tepleji, než v patře spodním. V několika vrstvách oblečení, v overalu upnutém až ke krku a v masce a v rukavicích se začínám docela obstojně vařit. Navíc se mi mlží brýle. Zde také schytávám svoji první bolestivou ránu kuličkou. Někdo mě střílí zezadu a z blízka do hlavy. Jsem venku ze hry.

Na konci soubojů v horním patře se dívám na skóre. Náš tým vede. Ještě nás čeká bitva o vlajku. Jeden tým brání pevnost, druhý ji dobývá, účelem hry je ukořistit již zmiňovanou vlajku. Za sebe mohu říct, že dobývání je mnohem větší zábava, než obrana. Můžete se libovolně pohybovat po ploše. Když bráníte, jste přišpendlení na místě, nemáte moc možností, jak změnit pozici. Časový limit je 5 minut. Vlajku se našemu týmu dobýt nepodařilo, ale ubránit ano. Po tomhle dobrodružství už jsem docela unavená. Ani vysoká hladina adrenalinu už nepřehluší únavu a bolest. Ještě stále nám ale zůstávají kuličky, a tak ti vytrvalejší ještě hrají "všichni proti všem", s nekonečným množstvím životů.

Na programu dne už je jenom sprcha a vydatná večeře v místní hospodě. Všem chutná, možná by se i chvíli posedělo, ale přeci jen zapracovala únava, a tak se vydáváme směr Plzeň. Na kolej přicházím kolem desáté večer. I po předchozí sprše ze mě teče kanárkově žlutá voda. Bolí mě zasažená místa, namožené svaly a oteklé nohy, přesto spím jako nemluvně.

Upíří mánie? Ne, díky! Nebo…snad?

2010-06-03T11:41:00.004+02:00

Se seriály a filmy s upíry v hlavní roli se poslední dobou roztrhl pytel. Začalo to Stmíváním, které dokázalo zbláznit miliony (nejen) pubertálních diváků. Přibližně v tu samou dobu se objevily seriály True Blood a Vampire Diaries. Aby toho nebylo dost, začalo pár lidí kolem mě doslova vyšilovat ze seriálového provedení Bladea...

Postavit krvelačnou potvoru do role hlavního hrdiny, dát mu lidské emoce, to je nápad vskutku geniální. Kdyby to tu už nebylo asi miliónkrát předem v různých (anime) seriálech/filmech a kdyby se z toho rychlostí blesku nestal kýč. Navíc zapracovala lidová tvořivost, a tak co filmař, to vlastní mytologie. Pro jednoho jsou upíři krvelačné zrůdy s alergií na česnek, pro dalšího padlí andělé, nešťastné bytosti, které si svůj osud nezaslouží, atd.

Ve vlaku se pak doslechnete, že producenty upířích seriálů jsou právě upíři - tedy, připustíme-li tu možnost, že by existovali. Asi není lepšího maskovacího manévru, než na sebe vyblít všechno, pak to vyvrátit, mystifikovat, potvrdit, vypouštět o tom fámy a ještě to všelijak přiživovat, třeba natočením filmu. Obyčejní lidé pak žijí třeba v přesvědčení, že upíři nemohou jíst lidské jídlo a jsou alergičtí na česnek, takže by Vás ani ve snu nenapadlo, že ten pán, co si dává na pizzu česnek a pochutnává si na něm, je jedním z nich. Tolik konspirační teorie jednoho trochu nepřítomného pána, který se mnou a mou známou jel ve vlaku, asi stavět stan, protože pořád mlel cosi o kolících a naše rozbory právě "Stmívání" ho nenechaly klidným. Ano, ve vlaku narazíte na různé blázny.

Ne, že bych na "upířinách" čas od času "neulítla", ale čeho je moc, toho je moc. Upíří náměty jsou fajn, ale nesmí se přejíst - je nutno je podávat v přesně odměřených dávkách a chce to mistra kuchaře (nebo filmaře), aby je připravil tak, jak má - tak akorát okořeněné, ale ne unylé, ani moc syrové, ani přesládlé. Pokud se podaří namíchat všechny ingredience správně, potom Vám mistr filmař předloží nebeský pokrm pro fajnšmekry. Pokud ne, zbude jen nahořklá pachuť v ústech.

Sama sebe považuji za filmového fajnšmekra. A protože upíří mánii podléhá stále víc a víc lidí v mém okolí, rozhodla jsem se provést takové malé soukromé bádání, jestli mi náhodou neutekla nějaká ta lahůdka. Ono totiž, výzkum, ten se dá dělat úplně o všem. Výsledky hodlám dodávat postupně, tedy pokud z toho dříve nezhloupnu a nepřijdu i o ten zbytek rozumu, co ode mě ještě se zděšením neutekl. Tak se těšte, děcka ;)

Jak jsem si nastavila zrcadlo

2010-05-20T17:56:00.002+02:00

Poslední dobou mě chytila jakási grafická mánie, projevující se chtěním naučit už se konečně pořádně kreslit na počítači. Takových mánií už bylo několik, tahle se ale vyznačuje nejen chtěním, nýbrž i ochotou pro to něco udělat. Po pečlivém naštudování teorie jsem se tedy rozhodla přikročit i k praxi…

Kreslit v rastrech, to nezvládám a asi ani zvládat nebudu. Za poslední dva měsíce se mi ale podařilo pochopit a dokonce i ovládnout vektory. K dokonalosti mám ještě hodně dlouhou cestu, po které nejspíš nebudu schopná jít až do konce, ale ještě kus bych chtěla ujít. I když můžete s nakresleným objektem dále manipulovat a upravovat ho podle libosti, přijde mi po čertech těžké vymodelovat ho do takového tvaru, jaký chci. A tak jsem po shlédnutí několika rychlo-tutoriálů na Youtube rozhodla, že když můžou "oni" (jako ti machři, co z nich my, netalenovaní máme depku), tak můžu i já, a uchýlila jsem se k malé lsti - prostě obkresluji složitější tvary podle předlohy. Nevěřili byste, jak se moje úroveň zvedla ^_^

A protože jsem si začala docela drasticky věřit, rozhodla jsem se zkusit stvořit "něco většího, lepšího a komplexnějšího" - prostě namalovat portrét člověka. A k tomuto počinu jsem jako předlohu zvolila osobu vskutku originální, totiž sebe.

Po dvou týdnech klikání, tvarování a ořezávání přesahů, slučování objektů a hledání správných barev, upravování vrstev, přesouvání a podsouvání objektů a já nevím čeho všeho ještě, se na mě z obrazovky dívá mé vektorové já. Fotografické předloze se podobá, v rámci možností, tak na 90%. Zjišťuji, že mé vektorové já je docela pěkné, s příjemným úsměvem a jasnýma modrýma očima. A taky zjišťuji, že má v očích ten zvláštní nádech smutku, který ne a ne zmizet, ať se snažím sebevíc. Tahle vlastnost mi není příjemná.

A tak se ptám sama sebe: opravdu mám v očích vepsaný smutek? Je to jen můj dojem, nebo v mojí počítačové podobizně vyplulo na povrch něco, co se její originál snaží skrýt hluboko v sobě, pod několikerými vrstvami přetvářky a o čem už ani neví, že to má zakořeněné hluboko v duši?

Tahle podobizna, to je, ať už chci, nebo nechci, část mne. Může se mi nelíbít, můžu se nad tím vztekat a v náhlém pohnutí mysli ji prostě vymazat z počítače, bude to trvat jen pár kliknutí. Ale ze sebe ji nevypudím, bude tam vždycky, a teď, když už o ní vím, se mi bude připomínat v těch nejnevhodnějších chvílích a bude mi říkat: "I tohle jsi ty. Nezapomeň na to." A já si na ten smutek vzpomenu pokaždé, když se podívám do zrcadla.

Smysluplný rozhovor

2010-05-12T10:46:00.006+02:00

Představte si následující situaci: Je večer, tak kolem půl desáté. Na vysokoškolské koleji je tou dobou živo, co taky chtít jiného od asi šesti stovek studentů, z nichž má každý své zájmy, své nálady, každý má nárok se opít a s tím má i nárok na to, aby mu pak bylo druhý den řácky špatně. Nás ovšem nezajímá ledajaký student, ale jeden konkrétní, tedy spíše jedna konkrétní studentka.

Na koleji si žije poklidným způsobem, ke štěstí jí stačí prohodit pár slůvek se spolubydlící, dvě teplá jídla denně, postel, stůl a připojení k internetu. Ví, že její hudební vkus je pro ostatní těžko stravitelný, tak si hudbu poslouchá ze sluchátek, aby tím nikoho nerušila. A protože i její smysl pro humor je, řekněme, nekonvenční, hodně se hlídá, aby nikoho neurazila, nepohoršila nebo neznechutila. Proto působí jako suchar. Moc přátel nemá, ale to jí nevadí, protože těch pár, co má, jí bohatě stačí. O svoje sousedy na koleji se nestará, co dělají, to není její věc a do cizích věcí ona nos nestrká.

Po hektickém dni, jehož hlavní náplní bylo učení se a psaní písemek, si ona studentka myslí, že si zaslouží pustit si další díl seriálu, který má rozkoukaný, prohlédnout si svoje oblíbené internetové stránky, navečeřet se a jít spát.

Už se jí podařilo najít onen díl onoho seriálu a konečně ho i pustit, když tu…ťukání na dveře. Nezbývá jí tedy, než zastavit přehrávání, sundat sluchátka, zvednout se od stolu a jít otevřít. Cestou se snaží ještě vykouzlit na svém obličeji milý výraz. Než dojde ke dveřím, ozve se ťukání ještě jednou. Je dost hlasité a dost vysoko, takže to asi bude kluk.

A taky, že jo. Nikdy v životě ho neviděla, tak je trochu překvapená, ale on na ni taky zírá jak kakabus.

"Děje se něco?" zkouší to opatrně

"Ne, mělo by se něco dít?"

"Mno já nevím, tys mi ťukal na dveře."

"Já ne."

"Ne, takže mi na dveře nikdo neťukal?"

"Nee."

"Aha! Nikdo, jo, jasně. A ty seš tu teda…proč?"

"No, bych si chtěl popovídat…"

"Popovídat."

"Jo, no víš, mi kamarádi řekli, že jsi strašně milá holka, tak abych si šel s tebou povídat."

"Aha, který kamarádi ti to řekli?"

"Mno, kamarádi…"ukazuje neznámý za sebe, ke dveřím, za nimiž je pokoj obývaný čtyřmi chlapci.

Naše studentka se s nimi odmítá bavit a asi je to i pochopitelné, vezmeme-li v úvahu, že tihle sousedé se čas od času opijí a pak se polonazí dobývají k ní do pokoje, nadávají jí, že jim nechce otevřít a když už je to věčné mlácení do dveří a házená prázdných pivních lahví proti zdi omrzí, napatlají jí na dveře pomeranč nebo kiwi nebo jiné ovoce, které do rána zaschne a vytvoří na dveřích a okolo nich lepkavý povlak, který se jen těžko smývá. To poslední, na co teď měla náladu, bylo se s nimi vybavovat a poslouchat, jak je nenormální, když nedokáže pochopit, že když se oni opijí, tak se holt ve tři hodiny ráno neumí ovládat.

"Aha, tihle kamarádi…tak víš co? Milá holka šla na hóódně dlouhej výlet."

Poslední, co k tomuto příběhu zbývá dodat, je, že zvuk prudce zabouchnutých dveří před nosem toho mladíka se ozýval v chodbách ještě chvíli potom. Naše studentka si oním prásknutím docela ulevila a i když se jí pak dobře usínalo, v hlavě se jí usídlila myšlenka, že tahle příhoda ještě bude mít dohru.

No řekněte, nemám já bezva sousedy?

Mám pro ně prostě hroznou slabost, já vím...

2010-04-20T14:07:00.013+02:00

Po několika měsících dešťů a bláta se konečně vyjasnilo. Vysvitlo slunce a oteplilo se. Z polorozbořených domů s vytlučenými okny vybíhají lidé. Oblékají kroje a tančí v ulicích. Už od předchozího dne to slyší: motory, které vrčí pro ně novým, neznámým taktem s důrazem na druhé době, bubnování dělostřelectva, jiné, než jaké udávalo rytmus života doposud, synkopy výstřelů. Blíží se armáda, oblečená v uniformách, které pro ně znamenají svobodu. Armáda bílé hvězdy vstupuje do města a projíždí vítězně ulicemi. Píše se jaro roku 1945 a Američané právě osvobodili Plzeň.

Konečně svítí slunce. Hnusného počasí už bylo dost a dost. Je krásně teplo, lidé vybíhají ven z domů a mávají na kolonu aut. Po celém městě vlají hvězdy a pruhy. Městský rozhlas vyhrává swing a v ulicích se tančí, i když je občas slyšet vzdálená střelba. Z úctyhodných dědečků jsou zase mladíci, na korbách náklaďáků sedí dívky v krojích, v davu to hučí vzrušením a radostí. Je 3. květen 2009, ale já jsem se právě ocitla v jiné době a v jiném světě.

Kolem mě prochází vojáci v amerických mundúrech, ušpinění, zarostlí, každý pevně svírá svou M-1ku a někteří nesměle mávají. Motory aut burácí, přesto se konvoj přiblížil neuvěřitelně tiše. Lidé skandují - vykřikují jména svých hrdinů - vojáků, kteří prvně přišli v "čtyricátom pátom" a od té doby jsou miláčky zdejšího obyvatelstva. V Plzni právě vrcholí Slavnosti svobody. Ve zbytku Republiky se slaví konec Druhé světové války. Tady se slaví příjezd Američanů, swing a coca-cola.

Musel kolem mě projet Convoy of Liberty, abych viděla, jak se starý a nemocný pán zvedl z kolečkového křesla a začal vískat, skákat a zdravit vnuka generála Pattona a veterány. Musela jsem tohle zažít, abych pochopila tu zvláštní náturu, kterou je Plzeň prosáknutá a abych ji konečně přijala.

Convoy of Liberty projede Plzní i letos. I tento rok, po 65 letech od jejich prvního "zjevení", přijedou veteráni. A zase se bude tančit v ulicích, staříci náhle omládnou a Plzeň zase zachvátí vlna americké bezstarostnosti, chvíli zase bude ve vzduchu cítit svoboda, benzínové výpary, olej z hlavní a stará, lehce zatuchlá celtovina.

Přijďte se podívat, já tam budu taky. Budu juchat do rytmu boogie-woogie, budu zpívat "Roll out the Barrels", nebo možná "Škoda lásky", budu šílet z battle dresu a bílé hvězdy na jeepech a budu mluvit plzeňským dialektem. Budou se mi líbit obrázky Billa Mauldina a bude mi jedno, co si o mně kdo myslí. A až půjdu domů, budu mít zasněné oči a broukat si "To tenkrát v čtařicátom pátom, když Plzeň osvobodil Patton..."

Přijďte a ochutnejte tu atmosféru, kterou jinde nenajdete, stojí to za to...

Tak dlouho se chodí pro vodu, až se dojde pro pívo

2010-04-12T18:49:00.002+02:00

Ti z vás, kteří mě znají lépe, jistě vědí, že jsem hračička a kreativní člověk, což se projevuje různými způsoby, od dělání blbostí přes štvaní lidí v okolí, až po nutkání umělecky se projevit. Už před nějakým časem jsem se rozhodla netvořit pouze do šuplíku, ale pochlubit se se svými dílky světu, s nadějí, že se někomu budou moje čmáranice líbit, že mi někdo pochválí moje články, že dostanu nějakou drobnou radu či indicii, jak se zlepšit, nebo že najdu spřízněnou duši.

Spřízněných duší jsem našla hned několik, pár lidí mi pochválilo moje články. A moje čmáranice? I ty se několika málo lidem líbí. Bohužel, některým se líbí na tolik, že se rozhodli si je přivlastnit. Musím zdůraznit, že rozhodně nejsem malířský génius, ani nejsem nijak extrémně nadaná. Sama sebe bych hodnotila spíše jako nadšence než umělce. Do svých malůvek ale vkládám kus sebe, stejně jako do všeho, co dělám. A tak mě asi oprávněně naštve, když si někdo vezme můj obrázek a vydává jej za svůj. Moc těchto příhod mě zatím nepotkalo, bylo jich opravdu jen pár, vlastně jen dvě. V prvním případě stačilo nechat na blogu hříšníka velmi jízlivou poznámku a za chvíli se vše vyřešilo.

Druhý případ mi opravdu hnul žlučí. Jakýsi patolízal ze zemí, kde píší azdubou nebo azolší (nebo, že by to byla azbuka ?_?), nejenom že si přivlastnil moje dílko (jedno z těch horších, podotýkám), ale ještě mě nahlásil na stránkách, na kterých jsem svoje dílo vystavila, že jsem plagiátor a že já jsem mu ukradla jeho kresbu!!!

Tudíž: i když se incident nakonec vyjasnil, přišla mi omluva et cetera, rozhodla jsem se svou "galerii" postupně přesunout na DeviantArt, kde, jak doufám, už k tomuto docházet nebude.

Moje výplody a výtvory si tedy můžete nově prohlédnout zde. Zatím tam nejsou všechny moje obrázky, přesouvám je postupně, ale plánuji je všechny "přestěhovat" do konce tohoto týdne.

Mír s vámi.

O veletrhu

2010-03-27T18:13:00.008+01:00

Na veletrhy moc nechodím. Vlastně ani nemám proč. Dřív jsem s rodiči chodívala na ForArch nebo na Zemi živitelku, to když ještě byly lístky za rozumnou cenu, děti měly vstup zdarma a když bylo na co se koukat. Tyhle výstavy byly čím dál tím stejné. A tak mě po pár letech omrzely. Vzpomínám si, že jsem jednou byla na veletrhu záhad. Kromě Fantomase tam bylo k vidění jen několik desítek více či méně vyšinutých lidí věřících takovým teoriím, jako že Elvis není mrtvý, ale že se vrátil domů. Ze všech těchhle "událostí" si už nepamatuji skoro nic. Teď, po letech, jsem se dostala na 15. Veletrh pracovních příležitostí, který se každoročně pořádá na naší univerzitě. Oproti předchozím veletrhům jsem taky jednou byla cílovou skupinou, což je docela velká změna. A oproti předchozím veletrhům jsem se této události zúčastnila z pozice, řekněme, nižšího organizátora.

Nástup do "práce" mám na druhé straně města už v 6:45, proto si raději přivstanu a nařizuji si budíka na vražedných 5:30. V 5:50 nastupuji do tramvaje a cestu, která mi normálně trvá tři čtvrtě hodiny, zvládnu pohodlně za 20 minut. Na místě jsem brzy, proto se poflakuji kolem a nechávám ranní chlad, aby mě probral. Nad Plzní svítá. Kolem je klid, odněkud se ozývá datel. Když dorazí koordinátorka veletrhu, pustí mě vrátný teprve dovnitř a začínáme vše chystat. Stánky už jsou na místech. Chystá se recepce, občerstvovna, myje se nádobí, rozdělují se úkoly. Jak postupně přicházejí brigádníci a ostatní členové naší pobočky studentské organizace IAESTE, začíná se místo probouzet k životu. Začínají se pomalu trousit první studenti a zvědavě prohlížet zatím prázdné stánky.

Já se přesouvám ke stánku naší organizace a spolu s kolegy si ho "zabydlujeme". Chystáme reklamní předměty, letáčky, dotazníky. Lepíme na stěny fotky a hádáme se o trička. Nebaví mně jen sedět na stánku, tak se poflakuji po budově, občas udělám nějaké to foto postupně se zabydlujících firem, sem a tam dostanu nějaký drobnější úkol.

Na stáncích se objevily špatné brožurky, tak je s kolegou rychle sklízíme, aby nebyla ostuda. U vchodu chybí hosteska, která by rozdávala průvodce veletrhem, tak se toho ujímám. Běžím do vedlejší budovy, kde se nachází druhá část veletrhu, se stravenkami a zase si to "šupajdím" zpátky, pro další drobný úkolek. Nakonec je mi přiřknuta nenáročná, ale důležitá úloha - mám odvádět reprezentanty jednotlivých firem do přednáškových síní, kde budou mít presentaci. Mezi tím mám čas trošku bloumat mezi stánky a občas si "stopit" nějaký ten prospekt či propisku pro sebe. Dokonce se mi podaří si promluvit i s několika zástupci firem. Jen na jídlo moc nemám čas. Ale jsem skoro pořád v pohybu a v hale je vedro, tak si akorát čas od času ukořistím lahev s vodou, kterou rychle vyžahnu a zase letím někomu s něčím pomoct. Kolem třetí hodiny odpoledne už necítím nohy a přesouvám se k našemu stánku, abych vystřídala kolegyni, která musí do školy. Konečně můžu chvilku sedět. Zájemcům stále dokola opakuji informace o naší organizaci, asi dvě hodiny, do zblbnutí. Začíná mě bolet v krku a jsem ráda, že na stánku nejsem sama, kolik je u něj najednou lidí. Pak začne zájemců najednou ubývat, až už je po veletrhu.

Hala se vyprázdnila, zástupci firem odjeli a zase panuje ticho. Na nás teď čeká úklid. Naše parta se stále smrskává, jak úklid postupuje. Chodit už mě strašně bolí, nohy otékají, ale při zametání se alespoň občas mohu opřít o koště. Ke konci už jen sedím na schodech a hlídám věci těm ostatním, kteří ještě uklízí. Stánky už zmizely a budova působí nepřirozeně prázdná a velká. Kolem sedmé hodiny večer za námi konečně zaklapnou dveře. Teď teprve pro nás skončil veletrh. Od osmi nás ještě čeká oslava úspěšného zvládnutí veletrhu a kolem půlnoci můžu konečně usnout, abych se druhý den probudila s opuchlýma očima, chraplavým hlasem, migrénou a ztuhlýma nohama.

Přesto jsem na 200% ráda, že jsem se mohla na veletrhu podílet a zažít jej z pozice organizátora. Dokonce se mi povedlo se ujistit, že jsem si nevybrala špatný studijní obor, že o jeho absolventy je neutuchající zájem. Asi nejsilnějším zážitkem pro mne ale zůstává jeden "ajťák", který se objevil u našeho stánku: s dlouhými vlasy, křídově bílým obličejem a červenýma očima, na nose pokřivené silné "lennonky" a na sobě kostkovanou košili, zmačkané kalhoty a prestiže na nohou - prostě typický zástupce svého druhu. Připočteme-li k tomu, že mluvil s přihřátou dikcí a ještě ke všemu pisklavým hláskem desetileté blondýnky, který mu občas přeskočil, asi si dovedete představit můj výraz, když jsem v sobě zadržovala výbuch smíchu. Nechtěl propisku, protože má na všechno počítač, zapalovač taky ne, protože nekouří, házecí talíř mu taky nevoněl, protože ven nechodí. Otvírák se mu taky nelíbil, protože pije jenom plechovkový. Nakonec doslova skočil po malé taštičce, kterých jsme tam měli fůru, ale které nikdo nechtěl. A tak jsem prohrála sázku, protože si vzal zrovna tu béžovou, o které se tvrdilo, že zrovna "tuhle si nikdo nevezme, leda, že by se stal zázrak a objevil se teplej ajťák". Než toto stvoření odkráčelo od našeho stánku, ještě jsem dostala návrh, abychom příští rok měli ty taštičky i v růžové barvě, že by si pak vzal dvě. I zázraky se dějí...

Ziel: Schönsee

2010-03-23T11:59:00.004+01:00

Krátké poreferování o půldenním výletu do Schönsee. Cíl byl ryze střízlivý - vzdělávání. Proto se i v následujícím příspěvku držím střízlivého stylu. Květnatou mluvu pro tentokrát nechám spát a omezím asociace na minimum. Alespoň částečně.

Po několika úspěšných pokusech vyhnout se "školnímu" výletu na ono místo už musel nadejít čas, kdy mi nezbude nic jiného, než se tam vydat. A tak si rezervuji místo v autobuse, který vyjíždí každý měsíc, a jehož cílem je Centrum česko-bavorské spolupráce v Schönsee (jinak Centrum Bavaria Bohemia). V místě odjezdu se potkávám se svými spolužáky, které postihl podobný osud. Naše "partička" si zabírá zadní část autobusu. Po několika drobnějších zmatcích vyjíždíme. Cestou tam i zpět panuje bujaré veselí.

Cesta trvá slabou hodinku, takže já, zvyklá jezdit delší trasy, jsem se ještě ani nezačala nudit, když se před námi objevil hraniční přechod Rozvadov. Pamatuji si ty dlouhé fronty, které se tu tvořily, když jsem tudy projížděla poprvé. To už je minulost. Chvilku tedy jedeme po starobylé Via Caroli, abychom z ní brzy sjeli na okresky. Autobus se už dávno přestal houpat na výmolech a teď si už jen tiše hučí. Projíždíme několika vesničkami, ve všech, i v těch nejmenších, jsou k vidění opravené domy a opečovávané zahrádky.

Brzy jsme na místě. Zatímco v Plzni sníh už roztál, v Schönsee je ho pořád dost. Budova centra nám skýtá příjemný úkryt před chladem, který zebe. Historickou stavbu, v nedávné době rekonstruovanou, se povedlo skloubit s moderní architekturou takovým způsobem, že se oba prvky nenásilně doplňují. Zevnitř je budova celá nově vybavená.

Dojeli jsme se zpožděním, a tak rovnou spěcháme do přednáškové síně - účelně ale docela pohodlně zařízené podkrovní místnosti, a zabíráme si místa na sezení. Začíná pět a půl hodiny trvající cyklus přednášek. Témata přednášek se různí, jediným pojítkem mezi nimi je přeshraniční téma. I pojetí jednotlivých přednášek je různé. O některých by se člověk rád dozvěděl více, u některých se jenom modlíte, aby "už to skončilo".

Chtěla jsem zde blíže rozebrat jeden z příspěvků, a to sice bakalářskou práci studentky z pardubické Univerzity na téma "Plzeň - Evropské hlavní město kultury" a pořádně jej zkritizovat. Její pohled na věc mi přišel poněkud scestný a její "návrhy na zlepšení" naivní a nerealizovatelné. Přednes byl strašný. Na druhou stranu: (nejenom) plzeňská delegace už její snahu strhala dostatečně. Publikum ji nechalo vypít si pohár hořkosti až do dna. Obdivuji tu dívku za její entusiasmus, se kterým se do práce pustila a skládám jí poklonu za to, že byla schopná se postavit za řečnický pultík a potom ještě obhajovat svou snahu během docela bouřlivé diskuze.

Nyní mi přijde záhodno zmínit jeden malinký, ale docela důležitý detail: Přednášelo se jak v českém, tak v německém jazyce a vše, včetně diskuzí, bylo simultánně tlumočeno. Díky tomu se mohlo "konference" účastnit i publikum, které ovládá jenom jeden ze zmíněných jazyků. Za sebe ale musím říct, že nebyl problém němčině rozumět.

Těch skoro šest hodin "rozšiřování obzorů" nakonec uteklo docela rychle, možná i díky připravenému (a hlavně chutnému) občerstvení. Ve tři čtvrtě na sedm se tedy vydáváme zpět domů. Venku už je tma a kolem cesty jsou poznat jen sněhové závěje. Autobus se malinko pohupuje a tiše si vrní. Do Plzně se jede už jenom z kopce. Do uší mi zní hudba původem ze země, kde výraz "sníh" nemají ve slovníku. Za slabou hodinku jsme zase v Plzni.

Foto z "výjezdu" je ZDE

Netradičně: promotion pro free prográmek

2010-03-15T23:05:00.010+01:00

Když jsem začínala blogovat, zařekla jsem se, že nebudu propagovat žádné programy, výrobky či cokoliv podobného, ani kdyby se mělo jednat o toaletní papír s potiskem ztvárňujícím obličej nějakého politika. Dnes toto předsevzetí poruším. Prográmek, ke kterému jsem se dostala v ne tak vzdálené minulosti, mě opravdu nadchnul. I když si myslím, že produkty Googlu další neplacenou reklamu nepotřebují.

Google SketchUp - 3D program i pro grafické negramoty

Jak z výše uvedeného vyplývá, jedná se o další program z rodiny strýčka Googla, který, alespoň dle mého skromného názoru, produkuje, když už ne super kvalitní, tak alespoň slušné aplikace. Asi nejlepší způsob, jak ho představit, je, položit jej na váhy bohyně Themis a zmínit seznam jeho kladů a záporů.

Začněme tedy pozitivy:

Na internetu je volně ke stažení freeware verze programu. Oproti profesionální verzi je lehce osekaná, to ovšem neznamená, že s ní nenakreslíte to, co ve verzi placené.

Na těch samých stránkách funguje uživatelská podpora - mimo jiné fórum (na kterém si mohou uživatelé vzájemně vyměňovat své zkušenosti) a video tutoriály - velmi pěkně a srozumitelně zpracované.

3D warehouse je podle mne dalším skvělým nápadem - online "skladiště nápadů. Můžete tam uploadovat své výtvory, stahovat dílka ostatních lidí.

Verze 7 je již skutečně robustním nástrojem pro tvorbu 3D grafiky, nakreslit lze opravdu všechno - od několika hektarových orientálních paláců, po jen několik centimetrů velké předměty, komplet i s detaily a s přesností na setinu milimetru.

Pokud spadáte do kategorie "hračiček", poskytne Vám kvalitní zábavu na dlouhou dobu.

Pro uživatele CADu: programy jsou navzájem kompatibilní. To, co nakreslíte v jednom, můžete dále "vyšpatňovat" v druhém.

Pokud kreslíte skutečnou budovu, můžete ji potom umístit do dalšího programu od Googlu - do Google Earth.

Nyní několik věcí, o kterých nevím, zda jsou klady, či zápory, ale měly by se zmínit:

Pokud se rozhodnete přispět svým originálním dílem do společné on-line pokladnice, přiznávají se Vám pouze práva na vaše ztvárnění. Úpravy ostatních uživatelů se počítají jim. Na druhou stranu, máte k dispozici opravdu kvantum výtvorů.

Přivyknutí na prostředí není ze začátku snadné, od nesnází ale ulehčí tutoriály

Před spuštěním vyskočí okno, ve kterém si můžete zvolit "template" - erární pozadí a jednotky míry, ve kterých chcete kreslit. "Vysakování" okna lze vypnout, ale potom už nejde tak snadno najít a otevřít, což je poněkud tristní, když chcete přejít z kreslení sultánova paláce na kresbu přívěsku ke klíčům

A teď už k záporům:

Prostředí 3D kresby je matoucí, nakreslená čára často vypadá být vodorovná s druhou, po změně pohledu ale zjistíte, že jde "úplně šejdrem"
U složitějších kreseb je jednolitá šedá barva často matoucí.
Při "renderování" vzniká velké množství dat, která počítač poměrně dlouho "chroustá" a program je zpomalený. Řešením je přepnout do jednoduššího zobrazení, ale "to prostě není ono". I když, tento problém je asi společný pro všechny grafické programy - čím lepší zobrazení, tím více "chroustání".
Při prvním spuštění je většina nástrojů schována a trvá poměrně dlouho, než je najdete.
Přechod z 2D na 3D je relativně bolavý proces. Na osu Z se blbě zvyká.

Pokud jste přetrpěli můj text až sem,a pokud Vás program zaujal, nezbývá mi, než Vám popřát hodně zábavy při vlastní tvorbě.

Jsme národem sprosťáků a lam…

2010-03-04T19:37:00.006+01:00

…řekl mi o nás Češích kdysi jeden cizinec. Mladý muž, původem z Rakouska, jenž se z nějakého mně dosud neznámého důvodu rozhodl naučit česky, se mi s tímto názorem svěřil jednoho krásného jarního dne, když se posadil k internetu a četl komentáře na českých webových stránkách a nestačil se divit. Čelist mu tehdy doslova spadla na zem a oči měl vytřeštěné hrůzou. Po letech sedím u počítače a ani já nevycházím z údivu. Ta náhoda, že i Němci, potažmo Rakušáci ,vnímají slovo lama negativně, je úsměvná a z lingvistického hlediska jistě zajímavá, mně spíš ale vadí, že ten mladík měl vlastně pravdu…

Už něco přes rok si bloguji, mně čistě pro radost. A těší mě, že za tu dobu se objevilo několik čtenářů a od nich několik komentářů. Také se za tu dobu objevilo několik lidiček, kterým píši komentáře na blog já. A to všechno se odehrává tak nějak v rozsahu každodenní obecné mluvy, sice s občasnými vulgarismy, ale pořád tak nějak na úrovni.

Poslední dobou docházím ke zjištění, že já a tato skupinka lidí jsme asi exoti. Urážení a ponižování jak autora, tak jeho článku je v komentářích na denním pořádku. Se smutkem musím konstatovat, že se jednotliví "komentátoři" navážejí i sami do sebe. I když jsou třeba v reálu kamarádi, ve virtuálním světě by se navzájem pozabíjeli. A jestli si myslíte, že třeba vysokoškoláci se takto nevyjadřují, musím konstatovat jen jedno: vysokoškoláci mají leckdy horší výrazivo než dlaždič.

A tak se ptám, čím to je? Co to je v lidech zakořeněno za nenávist, že se tak chovají? Co je to v nás za zlo? Přečtěte si komentáře na anglických nebo německých stránkách, tam takové komentáře nenajdete. Jiné řeči neumím, ale vsadím se, že třeba ani Španělé či Italové se nevyjadřuji tak, jak to děláme my.

Gramatický pokus

2010-02-21T19:35:00.004+01:00

Experimentální próza má - kdo by to byl řekl - experimentovat. Psát netradičně, porušit zažitou konvenci, přinést "něco nového". Něco se vynechá, něco se na opak přidá. Někam se zakomponuje chyták. Lze napsat příběh bez jediného slovesa? A pokud ano, bude stále srozumitelný a zajímavý?

A nyní úkol pro vás, moji milí čtenáři: najdete sloveso? Jak moc se mi povedlo stvořit Frankensteina? Hmm?

Noc, tmavá a hluboká. Chlad pozdního ledna. lidé na zastávkách, v hloučcích pod pouličními lampami. Spěch, shon, čekání na tramvaj. Už? Ještě ne. Pokec s kolegyní, loknutí kávy z bistra na rohu. Studené ruce a pára od úst, ženský smích.

Osoba, sama a v šeru, jiná, než ostatní. Pomalá chůze a radost z noci. Člověk? Možná.

Klapání podpatků a křupání sněhu pod botami, klidný a osamělý chodec v opuštěném parku. Oprýskaný a sněhem zapadaný pomník - vzpomínka na lepší časy. Zastavení, krátké zamyšlení a povzdech, potřesení hlavou a odchod.

Dětské hlasy. Teď v noci? Nepozornost rodičů? Neposlušnost dětí? Obojí?

Červený svit v očích nočního chodce, odlesk bledého měsíčního světla od bílých zubů. Snadná kořist! Večeře? Ne! Zahnání neposedných myšlenek, rozedrané vnitřky tváří a těžké polknutí. Urychlený odchod.

Půlnoc. Osoba, sama na střeše budovy. Dlouhé a rozevláté vlasy, černější než tma. Velká křídla, kdysi bělostně bílá a zářící, nyní jen tmavá kůže. Měsíc v úplňku za tmavou siluetou tvora z jiného světa. Krásná tvář a uhrančivé oči, slzy skryté pod závojem tmy. Padlý anděl plný lítosti, či bezcitný démon z hlubin pekel?

Čekání. Ale na co? Únava z prokletí. Vysvobození? V nedohlednu.

Let po noční obloze a pleskání látky...

Náhlé probuzení. Sen. Ale jaký? Hezký? Snad ano. Strašlivý? Možná. Smutný? Určitě, moc smutný! Smutek starý celá století.

Zpocené čelo a třasavka. Rozsvícená lampa, světlo a stíny na zdi. Sucho v ústech a voda s chutí chloru. Dobro a Zlo, anděl a démon, spása a záhuba. A uprostřed toho všeho já...

Jenom chvilka

2010-01-30T20:07:00.002+01:00

Chvíle ticha. Moment klidu. Zkoušková smršť skončila, více méně úspěšně. Nejsem v pohybu. Nesháním poznámky, neježí se mi vlasy hrůzou, co že si to učitelé vymysleli za "špeky". Mám pocit, jako kdybych se prodrala cyklonem a skončila v oku hurikánu. Skutečnost, že je zase jednou po všem, mi nějak nedochází.

Na koleji ne nezvyklé ticho. Neduní tu rap, nikdo se nehádá, nikdo se neraduje. Momentálně se nacházím ve stavu absolutní apatie. Z ticha mi hučí v uších a už mě to štve, ale hudbu nepustím. Štve mě ta představa, co bych musela všechno dělat za pohyby, abych jí pustila. Shledávám, že mě bolí hlava. Sedím ve svém pokoji a koukám, jak se venku smráká. Během chvíle je tma a zase začal padat sníh. Na učení teď nějaký čas odmítám myslet. Mozek si vzal dovolenou a odletěl do teplých krajů.

Brouzdání po internetu mě nebaví. Koukat na film? Otrava. Číst si? Všechnu momentálně dostupnou literaturu jsem už přelouskala dvakrát. Budu muset zase vzít útokem knihovnu. Ale dneska ne. Jít posedět s kamarády? Moc hluku. Jít na chvíli ven? Moc zima. Uklidit si pokoj? Moc velkej nepořádek. Hodit šlofíka? Na to jsem moc nevyspalá. Nakonec se rozhoduji pro pořádně horkou sprchu.

Konečně mi přestalo hučet v uších. Nebo to jenom neslyším přes tekoucí vodu. Začínám se probírat z apatie. Po několika týdnech "šrocení se" je dokonáno. Mohlo by být líp. Po těch několika týdnech mám pocit, že život je jako Tetris - valí se na mě různé úkoly a já je musím plynule zvládat, abych měla místo na další. Samozřejmě je nestíhám a tak se mi kupí na hromadu. Pak se zadaří, něco ubude, hromada kostek se zmenší, ale padají další. A najednou je hrací pole čisté. Asi jsem zvládla další level. A teď mám chvilku. Jenom malou chvilku, než se načte vyšší úroveň. Kostičky budou padat rychleji, jako resty z minulého semestru se mi v hracím poli hned na začátku objeví několik kostiček.

Sedím a suším si vlasy. Dlouho a pomalu je pročesávám. Spousta jich zůstane v hřebenu, něco málo spadne na podlahu.

Mám chvíli volna. Život není tetris a tak je tahle chvíle delší, než několik vteřin. Mám několik dní padla. A spoustu plánů, které jsem upředla během zkouškového, až budu mít volno. Jenže co to bylo? Sedím a koukám z okna, jak jede po ulici tramvaj a od troleje jí srší modrozelené výboje. Nudím se. Konečně se můžu věnovat nějaké zábavě, ale jsem vším tak znuděná, že na konec nemám, čím se zabavit...

Modlitba

2010-01-15T18:14:00.002+01:00

Osud je zrádný. Jednou nás vynese do výše, aby se v zápětí vychýlil jazýček na vahách a my klesli do hlubin. Své pády a vzestupy zažíváme každý. Já jsem momentálně na vrcholu. Štěstí jest muška zlatá, a proto to tak nebylo vždycky a na vrcholu se neudržím napořád.

Jedna rýmovačka. Možná se v ní poznáte, možná se nad ní ušklíbnete. Já do ní vložila svou naději, a kus sebe, tak ji, prosím, neodvrhněte.

Já úspěch a štěstí mám,
A přeci mě osud mlátí holí,
Kéž ty pocity nevnímám,
Co mé drahé tolik bolí.

Kéž má mysl volná je pták,
Abych mohla letět v dál.
Mě bolí to, a nevíte jak,
Ten bezdůvodný žal.

Kéž voda smutek smyje
A odnese jej proud.
Že úzko mi je,
Má mysl je jak trout.

Že věřím,
Já pokořím ten bol,
Abych se zase mohla smát.

Že věřím,
Já s úsměvem rozhlédnu se kol
A dále budu bojovat.

Že doufám,
Dej mi, Pane, sílu jíti dál.
Protože já věřím a vytrvám...

Vánoční

2009-12-21T17:57:00.001+01:00

V noci přišel mráz,
a na svět padal sníh,
a v ten noční čas, svět jakoby ztich´.

Svět jakoby ztich´,
a zpomalil svůj dech,
když zima tiše kreslí, snítky po oknech.

U krbu je príma,
když venku padá sníh.
Nebude nám zima
v čas Svátků Vánočních.

Co ještě říci více?
Mně nezbývá slov moc:
Hodně štěstí v novém roce,
a Vám všem dobrou, tichou noc.

Příjemné prožití Vánoc, šťastný nový rok 2010, úspěch a splnění všech Vašich přání Vám přeje Tatsume

Citový výlev?

2009-12-21T17:27:00.004+01:00

Já znám ten dům,

co na něm leží stín,

a vstoupit do něj snům,

brání těžký splín.

Já znám ten dům,

co neplyne v něm čas.

Ten starý, smutný dům,

je totiž v každém z nás.

Kozel zahradníkem

2009-11-28T21:22:00.010+01:00

Velmi dobře o sobě vím, že jsem jedna z těch lidí, co dokáží přelít leknín a kaktus nechat zajít suchem. A tak mi není jasné, jak se mi stalo, že jsem spolubydlu přemluvila, aby mi uštípla pár lodyh ze své úžasné kytky australského původu, nejasného jména a vydávající jemnou eukalyptovou vůni. A ještě větší záhadou mi je, jako to, že nejenom, že pustila kořeny, ale že se jí i po velmi nedávném zasazení u mě velmi daří.

Že se dá zahradničit v jakýchkoli podmínkách, i v těch panujících koncem mimořádně teplého listopadu na vysokoškolské koleji, dokazují následující fotografie.

Rozčarování z Milana Kohouta

2009-11-19T17:04:00.009+01:00

Moje členství v akademické obci ZČU, jak se také dá jinak, trochu záhadněji, označit moje studium na oné univerzitě, s sebou na štěstí nepřináší jenom povinnosti. Jako všichni studenti, i já mám možnost se na akademické půdě setkat s lidmi, o kterých se hovoří v televizi a píše v tisku, kteří jsou propíráni v hospodách. A o některých nás dokonce učili na střední škole. Do poslední kategorie u mně spadá i Milan Kohout. Jeho přednáška mě zaujala, rozčarovala, nadchla i popudila zároveň. A jelikož se na žádnou "mimořádnou" přednášku nevydávám bez přípravy, předcházela jí i nyní krátká rešerše na internetu. Ale jak se připravit na chlapíka, jehož poslední mediální aférou bylo prodávání oprátek před sídlem Americké národní banky v době nejhlubší recese?...

Na rovinu. Jak byste si představili člověka, kterého popisují jako "umělce v československém rebelském undergroundovém hnutí ´druhé kultury´," který "jako signatář Charty 77, disident a umělecký aktivista byl totalitní komunistickou vládou vyhoštěn v roce 1986 z Československa, po dvou letech v uprchlickém táboře dostal politický azyl ve Spojených státech, kde se po více jak dvacetileté zkušenosti s jinak definovaným omezováním svobody přesunul na pozici uměleckého disidenta, tentokrát proti ´totalitnímu kapitalismu´? "Já, když jsem se poprvé od našeho učitele dozvěděla, že nám bude přednášet právě takový pán, jsem moc nadšená nebyla. Přesto, i když nebyla přednáška povinná, rozhodla jsem se na ni jít, už jenom pro to, že Mr. Franklin, tedy náš učitel, alespoň uvidí nějaký zájem, když už mu po ránu, v 7:30, zalamuji na hodinách.

Už jenom vidět pana Kohouta na živo, je zážitek. Mr Frankin, rodilý Američan, tradičně oděný do tmavě modrých šusťákových kalhot s koženým páskem, černé košile s vyhrnutými rukávy a s křiklavě žlutou kravatou, nám ho v češtině (!) představuje jako kamaráda s spolustudenta z Bostonu. Čeština je to lámaná, ohýbaná do různých patvarů a s americkým přízvukem nádherně nepřirozená. Člověk, který začínal jako odpůrce komunismu a signatář Charty 77, pronásledovaný režimem a následně vyhoštěný do Rakouska, kde si pobyl v uprchlickém táboře, a který skončil jako umělecký disident, protestující proti kapitalismu a demokracii, tedy stojí přede mnou. Na sobě má obnošené kalhoty béžové barvy, snad manšestráky, mikinu a triko bez potisku. Prošedivělé dlouhé vlasy má sčesané do culíku a věčně si prodrbává vousy. Ve svém proslovu mluví o pokryteckých bankéřích, kteří lpějí na majetku, a rozhazuje při tom rukama, na každé má jeden těžký zlatý prsten. Trošku zvláštní kontrast.

Rozhoduji se nevnímat jeho politické názory, jeho postřehy k české společnosti, které někdy trošku hraničí s výsměchem, konec konců, na akademické půdě panuje akademická svoboda slova. Poslouchám tedy jeho vyprávění, jak jeho a dalších asi 20 signatářů vyvezla Veřejná bezpečnost do Rakouska, jak si pobyl v uprchlickém táboře, kde si lidé museli nejprve projít vyšetřovací vazbou a pak jich bylo 50 v místnosti. Kde si lidé ze zoufalství sahali na život. Jak Západ o uprchlíky z Východu nestál. Poslouchám, jak se potom dostal do Spojených států a jak tam chtěl žít svůj americký sen, ale místo snění přišla tvrdá skutečnost, když žil 15 let v černošském ghetu. Usmívám se nad jeho "performing art", jakýmsi šokujícím představením na ulici, snahou upozornit na to, že něco není v pořádku. Pozorně sleduji jeho krátké filmy, které nám pouští.

S opravdovým zaujetím vnímám jeho pohled na situaci u nás před rokem 89 a s lehkým pobouřením přijímám jeho velkohubé sdělení, že "oni za oceánem věděli už několik let dopředu, co se v osmdesátém-devátém stane." A spolitováním musím přiznat i sama před sebou, že v několika věcech má, ač se mi to nelíbí, pravdu.

Po hodině a půl přednášení tedy konečně došla řada na diskusi. Nejaktivnější jsou učitelé původem právě z USA, pro ně se zdá býti to, co nám vypráví, neskutečné. Pak se do diskuze přidávají další lidé, probírá se prakticky všechno - uprchlický tábor, patero manželství páně Kohouta, podobnost mezi americkými Indiány a českými romy. Pan Kohout přitvrzuje a nejen, že ukazuje nespokojenost se všemi světovými systémy, ale začíná tak trošku hlásat anarchii.

A to už se zvedám a odcházím. Nějak se mi příčí poslouchat od člověka, který byl perzekuován režimem, že ten režim vlastně nebyl tak špatný, že prý v něm byl, alespoň po duševní stránce, svobodný. Já v onom režimu nežila. Nemohu soudit. Nechávám tam tedy Kohouta, Franklina a další, ať si zasvěceně diskutují o problematice, které nerozumím. Asi je to trošku škoda, že nechápu, o čem se baví. A trošku, jen malinko, se bojím, že jednou, za hodně dlouho, to pochopím.

Blog Milana Kohouta, na kterém si můžete prohlédnout foto z jeho "vystoupení"

Stránka k jeho nedávné výstavě s názvem Retrospektiva

Výkřik do tmy

2009-11-12T14:40:00.000+01:00

Asi jsem se pomátla na rozumu. Absolutně netuším, co to do mě vjelo. Prostě mi asi jednoho dne vyzkratovaly obvody v hlavě a já jsem se rozhodla vstoupit do studentské organizace IAESTE.

Znamená to pro mě jednou týdně chodit na schůzky, vracet se z nich domů nejdřív v půl desáté večer a plnit všemožné úkoly, menší, větší, nedůležité i důležité. Znamená to pro mě úbytek volného času, i když nijak markantní. Znamená to pro mě komunikovat s cizími lidmi, z čehož mě jímá hrůza. A to všechno dobrovolně, s nejasnou vyhlídkou na to, že se někde možná někdy vyskytne nějaká stáž, na kterou bych možná mohla jet.

Jak se tohle přihodilo lenochovi jako jsem já, na to se mě neptejte. Každopádně mě nyní po náboru, vyplnění přihlášky, přijetí a "zaškolení" čeká první quest: obvolávat firmy a podílet se tak na přípravách veletrhu pracovních příležitostí. Hujaja juch. Od zítřka jde do tuhého...

Halloweenské ohlédnutí

2009-10-29T22:37:00.015+01:00

Následující článek:

Více či méně odkazuje na tento příspěvek
Obsahuje neposedné myšlenky, které se nikdy neměly dostat ven z mojí hlavy, ale na to už je pozdě, tak se nezlobte
Je neskutečně sentimentálním slintem

!!!DALŠÍ ČETBA NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!!!

Pamatujete loni touhle dobou? Na rozdíl od letošku jsem byla nezkušená prvačka, nadšená z toho, že se konečně dočkala, že ji konečně pustili ze řetězu. Objevovala jsem Plzeň ovlivněná romantickou náturou, která je vlastní asi každé. K tomu jsem se vyzbrojila patřičnou literaturou, a tak jsem ve volných chvílích posedávala a četla jsem si, nenápadná a přece středem pozornosti, protože s holkou, která čte knížku a drží ji přitom vzhůru nohama, to ani jinak nejde. A tak jsem si pročítala "Tajemná města - Plzeň", knihu, kterou jsem dostala zadarmo, protože měla obrácenou vazbu, a náramně jsem se bavila. Bez kamarádů, beze známých. Byla to pruda.

A letos? Asi poprvé si nepřipadám jako "zelený ucho", ale jako "mazák". V Plzni se vyznám líp, než ve svém rodném městě. Lidí tu znám víc, než ve zbytku celé republiky. Představa, že se na dušičky prolnou světy, mě nijak nevyvádí z míry. Od určité doby mám pocit, že světy se prolínají každou chvíli. Minimálně ty osobní, jaké má každý z nás, s realitou. Bosonohé cácorky, brouzdající se v popadaném listí už mě tak nefascinují, stíny, které se za mnou zhmotňují ve tmě, mě nehypnotizují, spíš otravují, a to hlavně když s sebou z večerní přednášky táhnu notebook. Zkrátka a jednoduše, po opojném nadšení přišlo vystřízlivění. Začínám za magií a kouzly vidět všednosti života.

A tak zase pozoruji lidi a bavím se. Tentokrát je obětí mého pozorování specifická skupina - letošní prváci. Ani nevím jak, najednou za mnou chodí s prosíkem tři až pět z nich, z čehož ani nevím, kde jsem ty tři holčiny nabrala. Byla jsem taky ze všeho tak mimo? Taky jsem byla tak neschopná? Ty dívčiny mě přivádějí k šílenství. Lépe řečeno přiváděly. Zbavila jsem se jich tak rychle, jak jsem je získala. Bohudík. Přišly, že chtějí učebnice, jestli je prodám. Neprodám, ale poptám se. Pak v půl desáté, jestli nemám poznámky na jakýs předmět, prý, aby na něj nemusely chodit, dyť, jémine, by musely vstávat. Korunu tomu nasadily, když si přišly v půl druhé ráno prohlížet fotky na Facebook. Abyste chápali, jedna z toho tria byla moje spolubydla, s pořadovým číslem 5, tuším. Mno, a jak tak přišly, přivedly s sebou párek pořádně nadraných prváků. A to už jsem s nimi vyrazila dveře.

Hlásím se teď tedy pouze ke dvěma prvákům - ke spolubydle přes koupelnu a ke "kámoši z fóra". Oni jediní mi poděkovali. Oni jediní s sebou nesekli o zem, ani neutekli, když mě prvně viděli, což je šlechtí. A tak si chodím čas od času umlsávat z odměny, které se mi od nich dostalo, nejlépe když se moje spolubydla číslo 6 živí jen sójou a zrním, aby neztloustla a bavím se jejím závistivým pohledem, protože jestli něco totálně bojkotuji, potom je to zeštíhlovací dieta.

Z vedlejší buňky se šíří mrtvolný zápach a občas se na chodbě potkám s jejími obyvateli - propadlé tváře, mrtvolně bledá pleť s nazelenalým a namodralým nádechem, občas nějaká ta tržná rána - "klucí" se připravují na Zombie Walk. Ještě, že Halloween je jen jednou do roka. Počítám s tím, že si pak konečně najdou čas a vynesou to smetí.

Vyvedl se teplý podzim, a tak mě občas najdete v parku, jak si čtu knihu, teď už správnou stranou nahoru, a jak se mi v hlavě zrovna prolínají světy. Občas mě někdo pozdraví. V životě jsem ho neviděla. Na univerzitách asi běžný jev. Zvykla jsem si. Pozdravit je slušnost, odpovědět nutnost. Občas někoho pozdravím já. V životě mě neviděl. Ještě se nenašel nikdo, kdo by mi pozdrav nevrátil.

Absolutní tragédie

2009-10-19T18:13:00.003+02:00

Kdysi, ještě na základní škole, se nás učitelka zeptala, co považujeme za nejsmutnější možnou představu. Proč to chtěla vědět, netuším. Asi si vyráběla jakýsi soukromý psychologický posudek na každého z nás, protože se nás ptala jednoho po druhém a pak si cosi psala do svého sešitu. Mě si nechala úplně na konec. Z nějakého důvodu mě v abecedě přeskočila a vrátila se ke mně až jako k poslední.

"No a co ty? Co je podle tebe opravdu hodně smutné?" Mí spolužáci už vyjmenovali všechno, co mě mohlo napadnout, od kočky, co jí chybí noha, až po ptáče vypadlé z hnízda. "No? Určitě vymyslíš něco, co ještě nikdo neříkal," valila na mě ta sůva oči a pořád se zvětšovala a já jsem se pořád zmenšovala. Všichni mí spolužáci se na mě posměšně dívali a já nevěděla.

Nakonec mě to napadlo. "Smrt klauna!" Vykřikla jsem to, šťastná, že mě napadlo něco, co nikdo ve třídě nevymyslel a hrdá, že mě teď učitelka pochválí. Špatně! Když si uvědomím, jaké bezmocné a bláhové dítko jsem tenkrát byla. Nastalo hrobové ticho. Pak celá třída doslova explodovala smíchy. Všichni si ukazovali na mě.

"Ty nemáš ráda klauny?!" zeptala se učitelka. "Klauni nemůžou umřít!!" začala na mě ječet spolužačka. "Jo," přidal se spolužák, "žádnej klaun nikdy neumřel," pokračoval, "seš divná!" O přestávce mě učitelka odvedla do sborovny a vysvětlovala mi, že na smrt myslí jenom blázni a že to jsou špatné myšlenky. Vlastně mi řekla, že jsem asociál. A řekla to později i mým rodičům. A já jenom dělala to, co se po mě chtělo. Ta ženská se po mě prostě vozila.

Uplynula léta a já na to úspěšně zapomněla. Úspěšně jsem si zvykla na to, že "jsem divná" a že vyčuhuji z davu o žirafí krk. A pak jsem si na to zase vzpomněla. Na tu potupu, na tu bolest. Proč? Nemám ponětí. Nerada na to vzpomínám. Nerada vzpomínám na cokoli. V mojí minulosti není moc šťastných vzpomínek. Proto nechodím na třídní srazy. Alespoň ne na ty s lidmi ze základky. Na střední mám vzpomínky neutrální. Moje první opravdu šťastná vzpomínka, která má co dočinění se spolužáky, je něco málo přes rok stará.

A co Vy? Co považujete za opravdu smutnou věc? A opravdu klaun nemůže umřít? Ale představte si to. Co může být smutnějšího, než mrtvý klaun? Doveďme tuto představu do absurdna. Klaun zemřel. V dnešní podivně nevyzpytatelné době nejspíš na předávkování prášky, na alkohol, vyberte si, co je Vám libo. Leží na zemi v té podivné póze skrčence a na tváři má rozmazaná líčidla, kousek od něj láhev od nějakého levného alkoholu. Kolem jeho "kolegové", krotitel a jeho bezzubý lev, věštec a pomačkané karty, provazolezec trpící závratí.

Asi jsem divná, asi jsem asociál. Ale řekněte mi: Když zemře ten, kdo je symbolem veselí, ten kdo nosí smích a radost, nezmizí s ním všechno veselí? Kdo potom tu radost rozdává, když už tu klaun není? Možná, že proto je klaun, nebo třeba pohádkový kašpárek, nesmrtelný. Alespoň pro děti. A co vy? Máte rádi klauny? Nebo se jich bojíte? Kdo zabil klauna? Bratrstvo Kočičí pracky? Zapadnu někdy do davu? A co na to Jan Tleskač?...

Studentská

2009-10-06T19:12:00.007+02:00

Lehce pejorativní a velmi expresivní rýmovačka á la Bondy, složená mnou a mým drahým otcem během Dne otevřených dveří jedné nejmenované univerzity v Praze, když už jsme všechno slyšeli dvakrát a všechny místnosti jsme už prolezli, ale odejít jsme nemohli, protože posluchárna byla naprásknutá a my si "šikovně" sedli doprostřed řady a psali jsme to lihovkou rovnou na desku lavice…

Tak tu sedím v lavici,

Namáhám si palici.

Slyším spoustu plků,

Co jim lezou z krku.

Tlachaj´ dole ňáký kecy,

O mou hlavu nemaj´péči.

Neztichnou ni chviličku

To je tedy v hajzlíčku.

První sloku si vypůjčila moje sestra na svůj blog a myslela si, že na to nepřijdu, ale to mě nezná.

Do dalšího měsíce v novém

2009-09-30T20:51:00.003+02:00

Znáte ten pocit? Ten pocit, když se s něčím strašně patláte, dáváte si na tom záležet a těšíte se, až si budete užívat výsledků své práce? A znáte ten pocit, když vyjde věškerá snaha vniveč?

Tak přesně takhle to dopadlo s mým bývalým vzhledem pro tento blog. Za ten ani ne rok, co jsem ho našla opuštěný na webovém světě (že to ale zní divně? o_O), co jsem se o něj starala a upravovala a vylepšovala, jsem zjistila, že to vlastně k ničemu nebylo.

Proč? Protože strýček Google oslavil narozeniny a nadělil mi jako uživateli spoustu nových funkcí pro blog. No, a tak se stalo, že můj starý vzhled se začal sypat jako domeček z karet a já, se svou ubohou znalostí HTML, CSS a celého toho krámu, jsem nebyla schopná udržet ho pohromadě.

A tak se tedy prosím těšte z nového vzhledu, také nalezence, alespoň do chvíle, než bude zastaralý. Určitě není dokonalý. Určitě má své mouchy a já je budu ještě dlouho vychytávat. Ale važte si toho. Měl se objevit až po Vánocích.

Fraška

2009-09-22T19:29:00.009+02:00

Zřejmě Vás to zarazí, ale ačkoli pocházím z rodu Evina, nerada nakupuji. Opravdu. Nebaví mě celý den lítat po obchodech, shánět věci nezbytně nutné a okukovat věci absolutně zbytečné. Upřímně, trpím tím. Přesto se téhle činnosti nemohu vyhnout, to bych musela pojít hlady. Pravidelně proto vyrážím do obchodů, vyzbrojená seznamem věcí potřebných a s rozhodnutím nevšímat si věcí zbytečných. Ačkoliv mám seznam detailně připravený, s položkami uspořádanými tak, abych v obchodě strávila co nejmenší dobu a abych zbytečně nemusela "pendlovat" mezi regály, stejně se mi s železnou pravidelností daří nekoupit jednu z věcí (většinou životně) potřebných, kterou mám na seznamu a koupit jednu z těch zbytečností, které na seznamu nemám. A tak si většinou dávám ještě druhé nákupní kolečko.

S postupem času jsem se naučila toto trápení nijak extra neprožívat, vždyť je potřeba se jen trochu soustředit. Vážně? Mně stačí, aby se mě zaměstnanec supermarketu zeptal, co potřebuji, a hned je celá koncentrace v čudu. Někteří zaměstnanci v supermarketech jsou extra snaživí a extrémně ochotní a než aby pracovali, radši pomáhají zmateným zákazníkům (tedy i mně). Radši s Vámi projdou celý obchod a pomohou Vám vybrat ten správný toaletní papír, protože je zrovna v akci (ale i tak je o dost dražší, než všechny ostatní), než aby dělali to, co se po nich chce. Bože, chraň je před náplní jejich práce. Těmhle typům se snažím vyhnout, i když ne vždycky to jde. Alespoň se je tedy snažím rychle odbít. A tak na jejich ochotnou nabídku, zda mi mohou nějak pomoci, odpovídám, že ne, že děkuji, ale že "jenom koukám, co tu máte za zbytečný věci, který nepotřebuju", přičemž ještě nasazuji přiblblý výraz venkovského burana a ukazuji na "úžasnou vychytávku do kuchyně, kterou musí vlastnit každá moderní hospodyně". Snaživého zaměstnance pak zanechávám mezi regály a beru nohy na ramena, aby se z toho šoku náhodou neprobral. Stejně ještě musím udělat jedno kolečko po obchodě, protože jsem sice tentokrát nezapomněla koupit chleba, ale zato nemám nic, co bych si na něj mohla namazat.

Když si tedy odbudu tuto část nákupů, mohu konečně zamířit k pokladnám. Tuhle část nakupování z hloubi duše nenávidím. Je odpoledne, lidé vyrazili na nákupy, na košíky se stojí fronta. Z dvaceti pokladen fungují tři, možná čtyři. Nákupní špička vrcholí. Je to zvláštní, ale kdykoliv jdu nakupovat, vrcholí zrovna nákupní špička. Pokladní jsou buď znuděné a protivné báby s pohledem, že by zkyslo mléko, vyloženě otrávené, že po nich něco chcete, nebo to jsou vynervované brigádnice, které u pokladny sedí poprvé, absolutně netuší, která bije a tiše trpící se opakovaně nechávají seřvat zákazníky i svou vedoucí v naději, že si přivydělají nějaký ten drobák.

Pokud si to srovnáte v hlavě, zjistíte, že ať tak, či onak, stejně si nevyberete. A tak se odevzdávám do rukou osudu a řadím se do fronty, která je nejblíže. Po rychlém rozhlédnutí kolem sebe mohu konstatovat, že situace je všude stejná a protože lidé zrovna brali výplaty, mají košíky nacpané až po okraj a já mohu ve frontě na čtvrt hodiny vypnout, nemyslet, nevnímat okolí a jenom občas postrčit vozík kupředu. Když už pípání pokladen zaznívá jen v malé vzdálenosti ode mě, je potřeba se protáhnout, zazívat a zase začít dávat pozor. Natahuji krk a dívám se na pokladní, kterou jsem protentokrát "chytla". Chyba lávky, tentokrát to není ta pokladní, ale ten pokladní. Ale jaký.

Za pokladnou sedí stařeček, tak sedmdesátiletý. Ruce se mu třesou, číslíčka u čárového kódu skoro nepřečte, ačkoli má na nose silné dioptrické brýle. Druh pečiva hledá v seznamu nad pokladnou zoufale dlouho. Paní, kterou obsluhuje, začíná burátnět a rudnout v obličeji. Snaží se jí omluvit, že musí ten balík vod rozdělat, protože oni nemohou markovat balíky, ale jenom vody po lahvích. Od té ženštiny dostává ukrutně vynadáno. Tak nějak mi svými pohyby ten stařeček připomíná Gluma. Na hlavě proplešatělý, s velkýma modrýma očima a dlouhýma tenkýma rukama a s propadlou hrudí a s kůží připomínající papír. ´Co to máš doma za ženskou, že tě vyhnala do práce?´ ptám se jen tak sama pro sebe. ´Nebo to snad děláš proto, aby sis mohl koupit nějakou tu čokoládu navíc a abys ji mohl potají umlsávat, když se stará nedívá?´ Stařík děkuje za nákup. ´Nebo to děláš proto, aby sis vůbec mohl koupit něco k jídlu?´ S několika vypadanými zuby i mluví jako Glum. Na řadu přichází korpulentní dáma, i ta na něj řve. ´Tobě by slušelo sedět na verandě a vyhřívat se na sluníčku, nebo třeba něco kutit v dílně, ale ne se tady takhle trápit.´ Další zákazník se dostává na řadu, tentokrát je to jakási protivná holka, všechno věčně komentující a kritizující. Stařeček je psychicky se silami v koncích, to z něj cítím i na ty čtyři metry, které mi ještě zbývají k pohyblivému pásu. Přesto má stále lesklé a veselé oči pána v důstojném věku, který by rád dělal rošťárny s vnoučaty a potají s nimi ujídal čokoládu, kterou mu jeho manželka nechce dopřát, protože mu to nedělá dobře, ale on ji přeci má tak rád. Oči kokršpaněla, kterého jeho pán zmlátil holí, by na mě nezapůsobily tak, jako oči tohohle dědy.

Ještě jedna protivná škatule přede mnou, pak půjdu na řadu já a budu to mít za sebou. Hromada věcí se sype z pásu, děda se snaží to posbírat, ženská na něj křičí, děda snad začíná brečet. A dost. "Taky jste si to mohla srovnat na ten pult líp, paní," povídám jí. Ta ženská se na mě obrací a mám pocit, že mě asi přetáhne po hlavě tou lahví od vína, co ji křečovitě svírá v ruce. "Ta slečna má pravdu," ozývá se za mnou naštěstí nějaký pán. Jsme zachráněni, já i stařík. Spiklenecky na mě mrká. Spiklenecky na něj mrkám.

Konečně na řadě, vykládám svůj chleba, svůj mazlavý sýr, svoje sušenky a svůj toaletní papír. Všechno probíhá v pořádku, dědovi pohrává na skoro bezzubých ústech úsměv. Ruce se mu ale pořád třesou. A ten zatracenej čárovej kód na tom děsným toaleťáku se ne a ne načíst! Dědovi padá toaletní papír z ruky, snaží se ho chytit, ale nedaří se a rule padá na zem. Ohýbám se pro ni a zvedám ji. Dědoušek se mi omlouvá, je přikrčený jako ten kokršpaněl, co se chystá slíznout další ránu přes hřbet. "Nic se nestalo, vždyť se nic nerozbilo." Děda na mě zmateně mrká. Platím a odcházím. Mám to za sebou! Hurá! Za mnou se ozývá tiché, lehce šišlavé "slečno, děkuji". Obracím se na staříka. Zrovna obsluhuje toho pána, co se zastal mně i jeho. Ti dva se spolu o něčem baví, snad se trochu znají. Děda viditelně pookřává.

Píchá mě u srdce. Za tím příjemným pánem, co se mu povedlo vrátit tomu dědovi alespoň trochu sebeúcty, stojí houf načuřených a protivných ženských. Všechny jen čekají na to, až budou moci vybouchnout a na někom si zchladit žáhu.

Staříku, vydrž!

O "Táborkách", taky jednou pochvalně

2009-09-18T16:01:00.004+02:00

My Táboráci (nebo snad Táborité? ^_^;) je známe dobře. Přespolní o nich vědí, někteří je možná i navštívili. Nebo taky ne. Mluvím o Táborských setkáních. Letos se konaly už po osmnácté, a tak mi prosím dovolte, Vám o nich taky něco napsat, i když už toho o nich bylo napsáno mnoho.

Táborská setkání měla letos pořadové číslo 18. Jsou ale o něco starší. Předchůdce "Táborek" se tu objevil ještě za totality, aby odvrátil pozornost od poutě v nedalekých Klokotech, protože to byla pouť populární, měla tradici, ale hlavně, byla to církevní záležitost, a to bylo špatně, to se "soudruhům" z města, kde se zrodilo husitské hnutí, nehodilo. Sama si to nepamatuji, ale slyšela jsem o tom z vyprávění starších obyvatel. Pár jich k tomu ještě spiklenecky přitlumeným hlasem dodá: "Byla to tenkrát dobrá příležitost pro soudruhy se namazat."

Je to vlastně paradox, že se město Tábor paktuje s městem Kostnicí a pořádají se vzájemné návštěvy a společné pitky. Žižka se už 25 let musí točit v hrobě jako větrník. Tak dlouho totiž trvá spolupráce kališnického Tábora a papeženské Kostnice.

Svoje první "Táborky" si pamatuji jako malé dítě. Pamatuji si husity v ušmudlaných kostýmech, jak jsou cítit naftalínem, alkoholem a zvratky a snaží se zpívat husitský chorál. Pamatuji si opilého Žižku, jak se z žebřiňáku snaží pronést projev: "Huhlyhuhuhhly…Jan Hus…huhlyhuhlyhuhlyly…Tábor…huhuly huhly…" Pamatuji si "historické tržiště", sestávající převážně z vietnamských stánků. "Všetko máme, co nemáme, objednáme…" A pamatuji si ten smrad a jak bylo město zaneřáděné a já se bála, protože staré město tenkrát bylo ještě pořád vybydlené a podobalo se stínadlům a protože prostě nemám ráda, když se nade mnou sklání opilý zarostlý muž smrdící pižmem a snaží se na mě smát.

A tak jsem x let na Táborky ani nepáchla a radši jsem jela za babičkou. Až do loňska.

Loni jsem jen opatrně nahlédla a s potěšením zjistila, že takhle už Táborky nevypadají. Na trzích se dají koupit opravdu stylové suvenýry, alespoň nějak spojené se středověkem. Husité se nezpíjí do němoty, alespoň ne dokud je potřeba vytáhnout se před Kostnickými hosty. A potom se opíjejí spolu. Ale město už není po slavnostech zablité, jako bývalo, když jsem tam chodila do základní školy. U stánků s uzeninami stoupla stravovací úroveň. Akorát ty topinky potřené česnekem se na kamnech pořád obracejí ručně.

Zkrátka, po letech jsem došla k závěru, že se vytvořila jakási další dimenze "Táborek", ta kultivovaná, kdy si můžete večer na náměstí či hradním nádvoří poslechnout swing a druhý den ráno jdete po čisté ulici, abyste se podívali na vystoupení praporečníků a potom si koupit nějaký ten více či méně kýčovitý suvenýr. Tenhle festival už stojí za to navštívit.

A tak se mi povedlo si letos Táborská setkání opravdu užít, i s jejich doprovodnými programy. Povedlo se mi je užít o to víc, že se mi je povedlo strávit, zkritizovat, pomluvit a vychválit s mojí spolužačkou a kámoškou.

Vystřízlivění ze zářijového magoření

2009-09-14T16:06:00.002+02:00

Jak letí čas a z domněnek se stávají skutečnosti, došla jsem k závěru, že je potřeba upřesnit či opravit pár údajů z předposledního článku:

1) První nesrovnalostí jest počet mých spolubydel. Moje současná spolubydla, kterou jsem sice ještě neviděla, ale která prokazatelně existuje, neboť se v našem pokoji objevily její věci, je v pořadí pátá, nikoli čtvrtá. Úplně jsem zapomněla na dívku, ke které jsem se stěhovala během Akademických her. Navíc, jak se zdá, objeví se brzy spolubydla číslo 6, protože spolubydla číslo 5 se chce sestěhovat do jednoho pokoje se spolubydlou X a já jim pokoj uvolnit nechci.

2) Validační známka je i ve vyšších ročnících zadarmo, tudíž ze mě nevypáčili žádný peníz. Z čehož vyplívá, že budu muset vynadat vyšším ročníkům, že mě mystifikovali.

Tímto jsem snad uvedla na pravou míru veškeré nesrovnalosti.

Co mi právě letí hlavou?

2009-09-08T16:36:00.003+02:00

Nic. A taky úplně všechno. A to obojí dohromady. Občas mi taky proletí hlavou zadeček, to když zrovna přemítám o nesmrtelnosti chrousta, a jak si tak poletuji světem svého filozofování, narazím čelně do předního skla trabantu. To je srážka s realitou, té se zabránit nedá. Otřepané klišé, já vím. Ať tak, či onak, lidé z mého okolí mi tuto otázku pokládají v různých variacích poměrně často. Poslední dobou až moc často. Ať už se mi v hlavě honí cokoliv, musím u toho nasazovat pěkně přiblblé obličeje, protože se mě mí blízcí mimo jiné ptají i na to, jestli mi něco není nebo jestli mě něco nebolí.

Pravdou zůstává, že poslední dobou mám mozek jako houbu. Nasávám do něj všechny vjemy z okolí, o vše se zajímám a vše je pro mě tak nějak fascinující a zajímavé, vše stojí za bližší prozkoumání, za přemýšlení. Hltám s nadšením každou knihu, která se mi dostane do rukou, pro každou myšlenku se nadchnu. Chci vidět každý film. Na druhou stranu ovšem, houba, když je plná vody, ji zase svými póry nechává vytéct ven. Stejně tak i já neudržím pořádně myšlenku, chvíli mi v hlavě zurčí, začne se z ní vyvíjet velký objev, a pak zase vyteče ven, aby uvolnila místo dalším a je úspěšně zapomenuta. Ještě štěstí, že se mnou nikdo nechce utřít tabuli.

A pravdou je i to, že mám o čem přemýšlet. Úvahy a obavy, které dolehly na mé vrstevníky třeba před rokem nebo i dřív, se ke mně dostavily s menším zpožděním. Na druhou stranu ovšem existují i otázky, které si mí vrstevníci kladou právě teď a kterými se já už nezabývám, a tak jsem podle nich o pár kroků napřed. Ovšem když jim sdělím, čím se zabývám, jsem náhle dětinská, a tak jim to nesděluji. Ve finále jsem dětinská, protože dovedu myslet o pár kroků napřed a o své myšlenky se nedělím. Tedy dělím, ale jen s několika málo blízkými lidmi a ti si je nechávají pro sebe. A i ti jsou někdy přede mnou napřed a tak si ty myšlenky vyměňujeme a vlastně spolu držíme krok. A dětinsky se pak uchechtáváme nad tím, že ostatní absolutně netuší, co se nám honí hlavou. Ne, že bych si byla jistá tím, že vím, co se mi honí hlavou. A tak dál.

Zářijové magoření

2009-09-03T14:01:00.003+02:00

Mojí sestře začal školní rok. První na střední škole. Mně ne. Mně začne akademický rok až koncem září. Můj druhý rok na univerzitě. Užívám si ještě necelý měsíc volna. Sestra ne, ta skřípe zuby. Zatímco ona uvažuje o tom, jak blbý rozvrh jí vyrobili, já si lámu hlavu tím, jak blbý rozvrh jsem si vyrobila a zda, a pokud ano tak jak, si ho mám ještě vyšpatnit. Ona už ví, co jí čeká. A já? Já to vím taky a mám z toho osypky.

Příští týden se jedu ubytovat na kolej. Budu mít novou spolubydlu. V mém druhém roce čtvrtou. Mám holt velkou spotřebu. Plánuji tudíž vyrazit co nejdřív a dorazit tam ještě před ní, abych si zabrala "svou" stranu pokoje se "svou" postelí. Ne, že by ta druhá strana byla horší, naopak, já osobně ji považuji za lepší, ale "moje" strana je prostě moje strana. To se snad dá chápat. Já se s ní když tak dohodnu.

Trochu se obávám toho, co najdu v pokoji, který jsem vzorně přenechala sportovcům, aby měli, chudáci, kam složit hlavy při akademických sportovních hrách 09. Stěhovala jsem se z něj hodně nakrknutá, ale byl v perfektním stavu. Je mi jasné, že ho tak zpět nedostanu.

Trochu se obávám i nové spolubidly. Spolubydla, to je stvoření, které získává pohlaví v záležitosti na tom, jakého pohlaví jste Vy. Takže je to ta spolubydla i ten spolubydla, druhý pád bez koho čeho, bez spolubydly, dativ spolubydle, akuzativ spolubydlu, oslovujeme voláme spolubydlo! lokál o spolubydle/spolubydlovi a sedmý pád s kým, s čím, se spolubydlou. Moje poslední stála za pendrek. Moje první, tak ta byla úžasná. Stala se pro mě jakýmsi archetypem spolubydly a naše soužití je pro mě vzorem ideálního spolubydláctví. Ta prostřední vydržela týden, pak s křikem utekla. Ani dopis na rozloučenou nenechala. Mojí čtvou spolubydlu ještě neznám. Ale poznám. Vykulená a nesmělá prvačka by byla ideální.

Z čeho mě doslova jímá hrůza, to jsou moje nikoliv časté, ale přesto ne ojedinělé cesty za vzděláváním. Náš výhradní dopravce po kolejích si jistě zase vymyslí nějaký způsob, jak mi je zpestřit, ať už v podobě výluk, hořící soupravy, rozbité lokomotivy či přírodní katastrofy. Všechno to jsou důvody, proč ubrat spoje a zdražit jízdné. A taky proč být protivný na zákazníka.

Vlasy na hlavě mi zděšením vstávají i z představy, jaká skripta a v jakém množství si kantoři, z nichž znám jen zlomek, nadiktují, kolik z těch skript už přes 30 let nevyšlo a kolik to všechno bude stát. A hlavně, jak je budu shánět. Třeba takové shánění skript na gramatiku angličtiny, které vlastně nikdo z kolegů studentů nepoužil jinak než jako podložku pod nohu stolu, ale které jsme všichni museli mít, a která vyšla dva týdny před zkouškou (no, on to byl jenom zápočet, ale to máte ve finále úplně jedno, když Vám vyučující dělá peklo ze života), to byla prostě fraška. Další ročníky budou mít podstatně méně práce, neboť vím o spoustě lidí, co se těch skript budou chtít zbavit. Tedy za předpokladu, že už to neudělali.

O kantorech se ani zmiňovat nebudu, neboť na filozofické fakultě se člověk setká hlavně s hloubavými dušemi s velkými nápady, z nichž jen málokteré dojdou realizace. A pak taky s neškodnými blázny a vědátory a se škodlivými diktátory a pak občas i s normálními lidmi. I tak se na některé z nich svým způsobem těším.

A samozřejmě nesmím zapomenout na zápis, kde ze mě vypáčí nějaký ten peníz za validační známku a určitě si ještě vymyslí nějaké špásy, které, pokud mě nebudou nic stát, tak mi alespoň pořádně hýbnou žlučí a budu kvůli nim muset absolvovat cestu na studijní oddělení. A tak i v tomto akademickém roce očekávám, že bude platit heslo "voják se stará - voják má", aneb co si nezařídíš, to nemáš.

Zkrátka a dobře mě opět čeká řada kuriózních situací, ze kterých budu chvíli mimo a chvíli budu zuřit. A nakonec to všechno pomine a já budu mít přehršel zajímavých vzpomínek, které budu vyprávět známým a příbuzným a budeme je porovnávat s jejich vzpomínkami na vejšku a vůbec nám to všem bude připadat strašně legrační a vtipné a já nevím, co ještě. Tak už to chodí.

Moje hříšná potěcha

2009-08-28T11:44:00.008+02:00

NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍBĚH JE VYMYŠLENÝ A VEŠKERÁ PODOBNOST SE SKUTEČNÝMI OSOBAMI NEBO UDÁLOSTMI JE ČISTĚ NÁHODNÁ.

Autorádio vyřvávalo na plné pecky, když starší Fordka odbočila na dálnici. Dosud si motor pod kapotou tiše brumlal a přes hudbu ho nebylo skoro slyšet.

Tak si mě pořádně prohlídni, že se mi líbíš, tak ti to projde. Teď vidíš něco, co bys chtěl, tak proč plýtvat časem.

Vzpomínala, jak se před rokem potkali, jak mezi nimi přeskočila jiskra. Z náhodného setkání se vyvinul vášnivý vztah.

Fakt je mi jedno, že nejsi single, tak si spolu alespoň užijeme. To, že jsme to dali dohromady, to přeci nemusí nikdo vědět. Tak buď mou hříšnou potěchou.

Byl to úžasný vztah. Když byla s ním, cítila, že žije. A žít jí bavilo, když byla s ním. Dala mu všechno.

Že porušujeme pravidla? O tom nikomu neřekneme. Vím, že mi neřekneš ne a že nebudeš odporovat, až tě políbím.

Motor už nepříjemně řval a přehlučel i rádio, ze kterého se ozývaly slova nejnovějšího hitu jedné z nejúspěšnějších rockových zpěvaček současnosti. Bylo třeba přeřadit na vyšší stupeň. Auto na dálnici začalo zrychlovat.

Fakt je mi jedno, že nejsi single, tak si spolu alespoň užijeme. To, že jsme to dali dohromady, to přeci nemusí nikdo vědět. Tak buď mou hříšnou potěchou. Všechno se může změnit během chvíle, ale když jsme spolu, není tu nikdo další. Nemluvme už o tom, tak buď mou hříšnou potěchou.

Všechno se může během chvíle změnit. Co se to stalo, že se jejich vztah zhroutil jako domeček z karet? Proč musela potkat právě jeho?

Není nic lepšího, než tvůj úmysl mě zabít.

Auto se už řítilo po dálnici vražednou rychlostí. Byl pozdní letní večer a na dálnici jelo jenom tohle jediné auto, směrem pryč, ven z města. Vyšší rychlostní stupeň už nemělo, ale stále ještě mělo dost síly na to, aby mohlo zrychlovat.

A kdo ti vlastně řekl, že to takhle nemělo být?

Přes pláč a rozteklý make-up neviděla na cestu. Neviděla ani na tachometr. Bylo jí jedno, kolik jede. Věděla jenom jedno: musí zmizet. A to rychle. Ve zpětném zrcátku se odrážel blikající majáček dálniční hlídky. Všimli si policajti červené šmouhy na sněhobílém nátěru? Nesmí zastavit, jinak je se vším konec.

Fakt je mi jedno, že nejsi single, tak si spolu alespoň užijeme. To, že jsme to dali dohromady, to přeci nemusí nikdo vědět. Tak buď mou hříšnou potěchou.

Když teď zastaví, poldové určitě otevřou kufr a to, co tam najdou, se jim nebude líbit. Přišlápla pedál ještě níž k podlaze. Celý její život, vše co si budovala, vše, o čem snila, to vše bylo pryč. Už neměla co ztratit. Řítila se do zatáčky a ani jí nenapadlo sundat nohu z plynu, natož brzdit. Policajti už jí nestačili, jejich služební vůz jí zmizel z dohledu.

Všechno se může změnit během chvíle, ale když jsme spolu, není tu nikdo další.

Ze dne na den se změnil. Už to nebyl ten muž, se kterým cítila, že žije. Být vedle něj se pro ni stalo utrpením. Všechny jeho extempore snášela mlčky. Po tom, co se mu stalo, cítila, že na to má nárok. A tak se propadla z ráje do očistce. Její sestra v jeho náručí byla poslední kapkou do pomyslného poháru trpělivosti a nůž byl v tu chvíli na dosah ruky. Jako by ho tam někdo dal schválně.

Nemluvme už o tom, tak buď mou hříšnou potěchou.

Hudba dohrála. Zazněl předěl a začala reklama. Ničeho se v životě nelekla tolik, jako tohohle nového předělu. Ztratila kontrolu nad řízením. Za zatáčkou ji přivítalo tiché folkové blues.

V TEXTU JE POUŽIT HRUBÝ A AMATÉRSKÝ PŘEKLAD SLOV PÍSNĚ "GUILTY PLEASURE" z alba "BECCA - ALIVE"

O chorvatských větrech

2009-08-18T15:47:00.003+02:00

Ve filozofii jazyka se učí o teorii, která tvrdí, že každé slovo má svůj "tabu význam", tedy skrytý význam, který se posluchači vybaví, když se ono slovo vyřkne. Chtěla bych tedy hned v úvodu říci toto: v nadpisu tohoto příspěvku žádný tabu význam nehledejte!!! To, že měl mít článek původně podnadpis "aneb Když dovolená stojí za prd", to je, prosím pěkně, jiný příběh. To byl plán, kdyby se výlet na jadranské pobřeží nepovedl. Jenže on se povedl. Pro takovou situaci jsem chtěla napsat podobný článek, jako o výletě do Salzburgu. Lyrický a impresionistický. Mělo to ovšem jeden háček. Napadá vás nějaká poetická legenda o Chorvatsku? Snad by se dala užít ta průpovídka, že když Bůh dokončil Zemi, zbyla mu v ruce hrst kamínků, kterou hodil do moře a z těch kamínků se staly Kornatské ostrovy. Hm, jenže o těch já psát nechci.

Teď tedy k těm větrům. V Chorvatsku jsou obvyklé tři typy větrů: Bóra, Jugo a Mistrál. Všechny tři mají Chorvaté rádi asi stejně, jako osinu v zadku, nebo jako člověka, který tvrdí, že chorvatština a srbština jsou jeden a ten samý jazyk. Tolik k mým pozorováním.

Při naší minulé dovolené se nám poštěstilo zažít Bóru. Doprava se kvůli ní odklání z nové dálnice na staré okresky. Ve finále to znamená, že na místo, kde byste jinak byli za hodinu, cestujete půl dne. Na druhé straně je to i věc poučná. Zjistíte, že v chorvatském vnitrozemí zůstal čas stát. Domy tam jsou pobořené od poslední války (se Srby), spousta jich je rozstřílená a vybydlená (ty patřily před válkou Srbům), elektřinu leckde ještě nemají a zuby tu trhá kovář. Zní to strašně sarkasticky a přehnaně. Delegátka nám ale potvrzuje, že tak to opravdu je. Díky Bóře poklesla teplota vzduchu i vody na "příjemných" 19 stupňů celsia. Takže vlastně dovolená jako u Baltu.

Letos se nám poštěstilo zjistit, jaké to je, když vane Jugo. Bohudík. Je to slaný teplý vítr vanoucí z hor, který s sebou přináší srážky, ochlazení, vlnobití a někdy i písek z Afriky. Zní to strašidelně a věřím, že v zimě dokáže tenhle vítr domorodcům pořádně "zatopit". V létě to ale znamená, že teplota klesne ze 40° ve stínu na 35°. Já jakožto turista odrovnaný teplotním šokem za sebe říkám toto: jediný rozdíl je v tom, že fouká trochu silnější vítr a těch pět kapek na metr čtvereční se taky dá přežít. Zrovna kulminuje salinita moře a sůl je cítit ve vzduchu na kilometry daleko. Jaká to příjemná změna oproti městskému smogu.

Už nám tedy zbývá jen Mistrál. Radši se ani nedívám, co ten je vlastně zač. Kdosi mi tu radí, že se mám zmínit ještě o čtvrtém typu větrů, o kterém se v příručkách nepíše. A to sice o větrech z jídla. Nevím ale proč. Zaprvé nás nic takového nepostihlo a za druhé, tento článek přeci nemá žádný tabu význam.

Alespoň na týden se mi daří žít jen dneškem, protože zítřek se o sebe postará sám. Domů se vracíme spíše spálení, než opálení. Celým autobusem zní typické cvakání goika. Zřejmě tuhle věcičku taky znáte. Dvě koule, přivázané na provázku, co se drží na kroužku uprostřed provázku. Účelem je rozkmitat je tak, aby o sebe narážely nahoře, i dole. Že se téhle věcičce říká zrovna goiko, to se dozvídám od svých rodičů a jejich vrstevníků. Tahle věcička prý byla hitem už někdy v 60. nebo 70. letech a údajně pochází z Japonska. "Pan Google" tuhle blbůstku nezná. Třeba se tomu začalo říkat jinak. Ať tak nebo tak, i já si jednu vezu v baťůžku domů. Rodiče malých dětí mají z téhle věcičky docela vítr. Až při zpáteční cestě jim ve stísněném prostoru autobusu dochází, jak nebezpečná věc to může být.

Doma zažívám další teplotní šok. Z tepla do zimy. Práce mi taky neutekla a ani se za mě neudělala.

Letní infarktové paběrkování

2009-07-27T15:59:00.004+02:00

Konečně uhodily letní hicy. Naprostá většina národa se během téhle vlny vedra chová naprosto nesvéprávně a zblbí sluníčkem a vysokou teplotou se lidé motají nepřítomně po ulicích. Tenhle zvláštní jev pozoruji už delší dobu. Jakmile se konečně udělá hezky, spousta lidí najednou ztratí soudnost a i vážený a pán, znám svou opatrností ve všech směrech, je najednou schopen vběhnout do silnice mimo přechod, bez rozhlédnutí a rovnou pod kola rozjetého auta. Sluníčko pálí, jeho paprsky se odráží od bílých zdí nákupní třídy a znásobují tak svůj účinek na lidi, kterým ta záře zatemňuje mozek.Brzy si ty davy uvědomí, že i když si tohle vedro posledních pár měsíců strašně přáli, snášet se moc dobře nedá. Rtuť teploměru se šplhá i ve stínu nad třicet stupňů, z horka se dělají mžitky před očima a zmrzlina a vychlazené pití už dávno nestačí ochladit. Lidé mizí dřív z práce a buď se schovávají doma, nebo berou útokem břehy rybníků a koupališť, popřípadě pořádají nájezdy na venkovní bazény.

A proč ne? Kde jinde hledat osvěžení, než u vody? I já vyrážím k našemu rybníku, na své oblíbené místo. Už se těším na místní figurky, na lidi, které za ta léta tak dobře znám, ačkoli jsou mi úplně cizí:
Postarší pán, který si už léta zabírá jedno a to samé místo, kde si rozloží ručník a čte si. Všichni vědí, že to je jeho místo a instinktivně ho nechávají prázdné. Tedy, pokud se stane že by nepřišel jako jeden z prvních. Já osobně ho podezírám, že přijde na jaře, jakmile roztají ledy a odejde až na podzim, když místo rosy začne padat námraza.

Denně přichází starší paní a první věcí, kterou udělá je, že pozdraví výše zmíněného. Dělá to slovy "Jé, vy ještě žijete?". Tahle scénka se odehrává každý den. Bývalá sportovkyně si jde hned potom zaplavat. Plave napříč přes rybník v místě, kde je nejširší, tam a zase zpátky. Na souši je to důstojná babička dvou vnoučat, která už si tolik nevěří, a proto chodí o hůlce. Ve vodě jí nestačí skoro nikdo. Už dávno neplave tak, jako za mlada, alespoň to tvrdí. Za mlada za ní ve vodě musela zůstávat brázda zčeřené vody jako po rychlém člunu.
Kolem poledního se dostavují místní výtržníci, trio Blb, Bob a tomu třetímu říkejme třeba Petr. Blb a Bob jsou dvojčata. Původně jsem jim říkala Domos a Deimos, ale to se pro délku neujalo. Petr je jejich kamarád. Jejich nejoblíbenější zábavou je rozjet se na kole nebo skateboardu plnou rychlostí po mole a i s dopravním prostředkem "zahučet" do vody. Skateboard se jim hned první den podařilo rozlomit na tři kusy a kolo utopit. Ke konci dne ho přeci jen vylovili, ačkoli bez sedla už zřejmě nebude tak pohodlné na sezení. Neblahé kusy překližky pustili po proudu i s kolečky.

Zjevuje se i moje bývalá učitelka ze základní školy. Ona si mě nepamatuje, já ji ano. Zvláštní je, že jí nikdy nevidím přicházet. Jednu chvíli tu ještě není a další už ano. Už třetí sezonu je v pokročilém stavu těhotenství, tentokráte v sedmém měsíci. Zase "ryzikáč", dozvídám se od jejího manžela, taky mého bývalého učitele ze základky. On si mě bohužel pamatuje. Jenom pokyvuji hlavou. (Co mě je sakra po tom? Tak se, chlape, kroť, za dva roky manželství máš už stejně náskok!) Její dvě dítka se jí motají pod nohy, ona kolikrát dost nebezpečně vrávorá, až mají lidé kolem strach. Nikdy se ještě nestalo, že by upadla, nebo že by zašlápla některou ze svých ratolestí.

Kousek ode mě hudruje jiná stará paní. Vdova, ze samoty a z věku trochu mimo realitu, baví se jenom se svým jezevčíkem. Nadává na vládu, proč chce kupovat drahej radar z Ameriky, když není na důchody. Když náhodou letí nějaká ta stíhačka od Bechyně, háže na ní míček, se kterým si hraje její pes a nadává Rusákům.

Nemám na její hartusení náladu a sluníčko už taky pěkně připaluje, proto se klidím do stínu pod jednu ze tří mohutných vrb. Tři mohutné vrby, určitě více jak staleté, poskytují místo, kam se uchýlit, když sluníčko moc bodá a děti moc řvou. Na moje místo na sluníčku si lehá pán, který před chvílí ležel pod vrbou, ale rozhodl se, že se půjde trochu "opéct". Takhle to tu funguje. Až se já rozhodnu, že půjdu zase na sluníčko, zvedne se někdo v blízkosti mého původního místa a půjde zase on chvíli do chládku. Tahle podivná "škatulata hejbejte se" tu probíhá automaticky, nikdy ještě nedošlo k hádce. Ve stínu pod stromem je krásný chládek, ačkoli i zde se vzduch tetelí vedrem. Dlouhé vrbové pruty spadají až na zem a vítr si s nimi pohrává, takže listy na nich tiše ševelí. Je to uklidňující a uspávající zvuk. Pod vrbami se vlastně hlavně spí, čte a nebo rozjímá. Jsou to takové oázy klidu.

Čekám na svou nejoblíbenější figurku. Mého profesora filozofie ze střední. Starší pán většinou přijíždí na kole, s baťůžkem. Je to jeden z těch lidí, u nichž vzhled klame. S hrbem na zádech a trošku deformovaným obličejem svou postavou přímo vybízí k posměchu. Nikdo se mu ale nesměje. Ani na střední se neobjevil nikdo, kdo by mu dělal posměváčky, byť i jen v jeho nepřítomnosti. Obličej má sice nesouměrný, ale zato přátelský a milý a má ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla. Když se na tohoto pána podíváte jako na celek, zjistíte, že na něm vlastně není nic divného. Naopak z něj vyzařuje charisma. I hodiny filozofie byly díky jeho rozhledu, znalostem a hlavně díky jeho smyslu pro humor okamžitě zábavnými. Nakonec přeci jen dostal přezdívky, a hned dvě. Jednu ode mě a jednu od kluků z vedlejší. Říkali jsme mu mezi sebou Modrovočko podle barvy jeho očí, nebo Frankieboy, podle jeho jména. Když o tom tak uvažuji, všichni tyhle přezdívky vyslovovali s přátelským respektem. Jaké bylo naše překvapení když se "náš" Modrovočko jednou zmínil o svém oblíbeném zpěvákovi Franku Sinatrovi alias Mordovočku, někdy též přezdívaném, hádejte jak asi, ano uhodli jste, říkalo se mu též "Frankieboy".

Kolem páté hodiny se náhle přihnala bouřka. Celá plovárna se okamžitě zvedla a dala se na pomalý úprk. Nikdo neběží, všichni jdou pomalu. Většina odjede okamžitě pryč, pár nás zůstává schovaných pod střechou místního bufetu. Modrovočko tentokrát nepřijel, to je jedno, tak přijede příště. Během hodiny přešla bouřka, ale prší pořád. Už nemá cenu čekat, jdu domů. Z prašné cesty se stala blátivá řeka, z rozpáleného asfaltu stoupá pára a z nebe padají příjemně chladivé kapky deště. Domů jdu pomalu a bosky. Kolem projíždí auto, řidič mě zdraví, je to ten pán, co mi uvolnil místo pod vrbou. Jedna z oněch figurek. I já jsem jedna z těch figurek. V otevřených dveřích domu láteří jakási ženština: "Tohle nejni léto, todlecto, co to je za léto, když takhle chlejstá? Ještě nebylo ani pořádně teplo…"

Air Park Zruč

2009-07-04T11:52:00.005+02:00

Tak se mi poštěstilo navštívit výše zmíněný objekt. Jde o soukromou sbírku nejen letadel, ale i jiné vojenské techniky, hlavně tanků. Na první pohled bylo jasné, že se nejedná o žádné sofistikované muzeum, ale o počin nadšence a tichého blázna, který do své vášně investoval mnoho času, námahy a peněz. Všechny exponáty jsou popsány a každý kousek sbírky doprovází krátký příběh, někdy veselý, někdy trapný, někdy smutný. Část exponátů je možno si prohlédnout i zevnitř.

Doporučuji si na návštěvu zařízení vybrat den s lehce zataženým počasím, ale bez deště a vzít si pevnou obuv, neboť na pozemku, zdá se, pramení voda a je tam permanentně mokro.

Foto je ZDE

Tak se Vám musím pochlubit,…

2009-06-26T14:44:00.006+02:00

…že uplynul přesně jeden rok od té doby, kdy mi jednoho krásného červnového dne přeskočilo v hlavě. Ano, věřte tomu nebo ne, ale tenhle blog dnes slaví jeden rok své existence. Tak bychom se spolu možná mohli podívat na pár statistik:

- I s tímto článkem je zde publikováno 38 příspěvků.
- Tyto jsou roztříděné do šesti rubrik.
- K těmto článkům zmiňme 41 komentářů, z nichž některé spáchala moje maličkost. Nově je zde možnost psát příspěvky jako "anonymní". Respektuji přání zůstat v anonymitě, přesto Vás prosím, přečtěte si poznámku v okně pro psaní komentáře. Čímž se dostávám k další drobné změně. Psaní komentářů se nyní otevírá v samostatném okně.
- Počítadlo zde sice není od začátku, ale i tak ho zahrňme do statistik - necelých 11 měsíců pilně počítalo a dosud napočítalo 1101 návštěv.
- Pokud sledujete tento blog od začátku (což asi nehrozí ^_^), mohli jste ho vidět ve čtyřech různých provedeních. Současný vzhled mi zatím vyhovuje a zatím ho neplánuji nějak radikálně měnit. Jedinou změnou budiž přeházení postranního panelu a ani to není nijak markantní - Archiv se pouze přesunul o něco níž.
- Hraje tu hudba - jaký to objevný výrok - už 10 měsíců. Přehrávač, který můžete vidět nyní, je v pořadí třetí a snad jsem konečně našla takový, který mi vyhovuje velikostí i vzhledem a který snad nezačne "haprovat". Zaklepejme to na zuby.

Tímto Vám já a mé druhé já (spoluautor několika příspěvků a ještě větší magor, než jsem já) chceme říci ありがとう。Děkujeme Vám za projevenou přízeň a těšíme se na Vás u dalších příspěvků.

Člověk míní, Pán Bůh mění

2009-06-21T21:07:00.004+02:00

Před pěti tisíci lety si všichni mysleli, že slunce je středem vesmíru. Před pěti sty lety každej věděl, že Země je placka. A před pěti minutami jsi si ještě myslel, že jsme ve vesmíru sami. A teď si představ, co se dozvíš zítra…

Jo, takhle nějak to vypadá.

Nedávno jsem rozjímala o letních východech slunce, před malou chvílí mě víly zvaly k tanci na čerstvě spadaném dubovém listí. Nestačila jsem se ani nadechnout a přibyl mi další křížek na hrbu. Před mrknutím oka jsem se těšila na den, který měly být úplně obyčejný. Nebyl.

Šoků už jsem pár zažila, více i méně příjemných. Jobovky zvládám poměrně briskně, s úsměvem a s prostředníkem zvednutým ve vzdorovitém gestu proti osudu. Osud je pro slabochy, aby se měli na co vymlouvat. Nevěřím na něj.

Seděla naproti mně a stěžovala si, že se jí motá hlava. Osoba mně drahá se během zlomku vteřiny zhroutila na zem. Čas pádí jako splašený a zároveň se vleče. Minuta netrvala ani vteřinu. Ve vteřině se odehrála věčnost. Během sedmi minut přijela záchranka.

Sestra se hroutí a bulí. I mně se chce brečet. Nemůžu. Neumím brečet, když vím, že by mě mohl někdo vidět nebo slyšet. Jak moc bych chtěla.

Je to nevychované? Jsem vůbec ještě lidská bytost, když nebrečím, když bych měla? Co jsem to za bezcitu, že jsem pak schopná celý den vtipkovat a dělat, že se nic nestalo? Shame on you, ty ubohá napodobenino člověka, chladná a bez citu.

Zapadá slunce a červánky s letním deštíkem předvádí ne obloze hru barev. Tupě čumím z okna, v hlavě vymetýno. Pár kapek mi spadlo na tvář a teď mi stékají po tváři. Jsou slané a hořké. Patetické a bezúčelné.

Vysokoškolská kolej je nezvykle tichá. Nikdo nehraje ping-pong na chodbě, nikde neduní techno, žádný opilec se nevrací z tahu.

Ve dvě hodiny ráno ještě pořád nespím. Civím na strop, absolutně apatická k vrtulníku, co se blíží k nemocnici a z noci dělá den. Letí tak blízko, že přes řev motoru slyším svištět vrtuli a otevřeným oknem cítím motorový olej.

V tom řevu se ztratil jakýkoli jiný zvuk. I zvuk, který vydával malý človíček, sedící na posteli a křečovitě objímající polštář.

Nikde nikdo není. Jsem tu jen já, moje myšlenky a neutuchající pláč, co se o něm nikdo z lidí nedoví, protože zrovna letěl vrtulník.

Těžce nemelodičné České Akademické hry 2009

2009-06-20T22:20:00.006+02:00

Akademické hry, to je příležitost pro vysokou školu/univerzitu blýsknout se před těmi ostatními. A protože chvály na tuto událost jsem slyšela mraky, nabízím vám jiný zorný úhel pohledu, a to sice člověka - studenta - nesportovce - oběti davové psychózy a náhody, á la záznam typu "můj milý deníčku"…teda kdybych si nějaký deníček vedla.

1. června, pondělí
Konečně volno. Po smršti předtermínů, řádných termínů a zápočtů můžu konečně jet domů, kde mně čekají dva týdny relaxu. Moje "spolubydla" zůstává na koleji až do konce června, já taky, takže sportovní hry a stěhování kvůli sportovcům jdou absolutně mimo mě. Hurá na vlak a hurá domů. Výluka se dnes nekoná.

2. - 3. června
Tyto dny ubíhaly v příjemném stereotypu vstávání kolem desáté, lenošení do páté odpolední a lehkého opakování učební látky do osmé večerní, sledování filmu do brzkých ranních hodin a potom vydatné dávky spánku. V mém pomyslném lodním deníku bych se tady omezila na "vody klidné, plavba probíhá i nedále bez potíží"

4. června, čtvrtek
Ve 12 hodin zuřivě zvoní mobil. Volá mi kámoška z koleje: "Hele, koukni na školní mail, změnili to ubytování sportovců, přijeď si to sem vyřídit, nebo tě vystěhujou. Já se stěhuju sama, tak se měj a hezký prázdniny." S hrůzou zapínám počítač, ne emailu úžasná Jobovka:

Vážený(á) studente(ko) xxx ,
na základě jednání se studentskou samosprávou, v rámci kterého bylo dohodnuto Vaše přestěhování z důvodu konání Akademických her v termínu od 15.6. do 19.6.2009, Vás prosíme o plynulé sestěhování dle pokynů vedoucí Vaší koleje. Pokud plánujete odjezd před tímto termínem, prosíme o uvolnění Vašeho pokoje v den odjezdu, aby byl pokoj přístupný pro účastníky her.
Děkuji a jsem pozdravem …

No řekněte, není to k popukání? Okamžitě balím a beru směr Plzeň.

5. - 7. června
Trávím příjemnou činností - stěhuji svou bagáž a celý ten krám na nový pokoj.

8. června, pondělí
Další pokus odjet domů a strávit tam ničím nerušený týden. Neúspěšný, ale tentokrát za to ČAH 09 nemůžou.

Ve dnech 9. - 14. června se během mé služby nic, co by stálo za zmínku, nestalo.

15. června, pondělí
Z všemožných důvodů zvedám kotvy, kurz Lochotínská kolej. Na místo dorážím ve 14:50 od 15:00 začíná doprovodný program ČAH 09 (čtěte pařba mně přímo pod okny). "Hudba" duní tak nahlas, že mi nadskakuje notebook na stole. Po půlnoci je konečně klid.

16. června, úterý
Pařba tentokrát začíná až v 8:00. Na noc se čeká déšť, odehrává se tedy v útrobách studentského klubu Ucho.

17. června, středa
Od osmi hodin opět pařba, opět open air, opět úděsná muzika, opět mně pod okny. Podle hesla "Když nemůžeš nepřítele porazit, přidej se k němu!" se jdu zapojit do oslav. Peče se prase a točí se pivo, světe div se,zadarmo. Jdu si přidat. Čtyřikrát. Pivo mi vychlastá kolega spolužák. Výměnou dostanu jako nášup další pečeni. Celkem osm porcí. Kam se to do mě jen vejde?

18. června, čtvrtek
Po včerejšku mi není valně. Dnešní zkouška mi na žaludek taky neprospívá, ale nějak se mi povedlo to přestát. Pod okny duní hudba, teď už z reproduktorů. Závěrečná jediná oficiální doprovodná párty ČAH 09 je v plném proudu. Opět se řídím starým moudrem a s heslem "Čím jsi se zkazil, tím se koukej napravit" si jdu pro pečeni z prasátka. Pivo "zadara" zmizelo během 17 minut. Situace z předešlého dne se opakuje. Ještě že bude zítra po všem.

Závěry mého pozorování:
1) Vytočily se 4 sudy Pilsneru za darmo
2) Snědly se dvě prasata. Taky za darmo
3) Po vyhlášení Happy Hour (aneb teď je pivo zadara) podávají sportovci mnohem lepší výkony, než přes den na hřišti, hlavně v běhu na krátkou vzdálenost, v běhu přes překážky a ve skoku dalekém
4) Trpěla jsem, ale náramně jsem si to užila

Konec zprávy

Dvacet čtyři hodin na poušti

2009-06-12T12:02:00.010+02:00

aneb další z mých školních výtvorů... aneb chtěli to po mně, tak jsem jim to vyblila....

Poušť. Snad nejméně vhodné místo pro život na naší planetě. Byla zde už před staletími, stejně nehostinná a vyprahlá jako je dnes a jako bude i za několik dalších stovek let. Nekonečnými písečnými pláněmi skučí vítr. Vane už celé věky stejným směrem a jen on má tu úžasnou moc rozpohybovat masy písku. Dělá to pomalu. Zrnko po zrnku přemisťuje písečné duny z místa na místo. Jen několik metrů za celá desetiletí, pomalá práce. Ale jemu to stačí. Už takhle dokázal zavát celé civilizace a ví, že na to má moře času.

Pohltil stovky měst, právě tím pískem, na který den co den nemilosrdně praží kruté tropické slunce. Nic, ani jediný mrak, se mu neodváží vzdorovat, a tak po většinu roku nemilosrdně buší do písku svými paprsky a vysává z něj tu trochu vláhy která jako zázrakem občas lehce skropí do běla rozžhavené pláně. Svou krutovládu začíná už ráno a stupňuje ji až do odpoledne, kdy dosáhne nejvyššího bodu svého kralování. Umí dávat život. Zde ho však nemilosrdně bere.

A přece poušť není místem bez života. Celé armády drobných tvorečků vzdorují svému krutovládci. Ač je to boj těžký, nedá se říct, že by byl prohraný. Ba víc než to, je to boj vyrovnaný a malým rebelům se dostává nečekaného spojence - je jím člověk. Už celé generace lidského pokolení pronikaly se svými karavanami do útrob pouště a skrze ně ke svému cíli. Velbloudí karavany, podobajíce se korábům, křižovaly svým písečným mořem už dávno před tím, než písek pohltil hrobky egyptských faraónů a dělají to dodnes. Na svou pouť se vydávají ještě před rozedněním , než se despotický panovník usadí na svůj trůn. Nespěchají, účelem jejich cesty není rychlost, ale dorazit k cíli. Trasu. Kterou objevili první odvážlivci není radno měnit. O tom svědčí vyběleně kosti, které se občas přízračně vynoří ze svého tekutého hrobu, aby se v něm v zápětí ztratily, už napořád.

V poledne, kdy je despotické slunce na vrcholu svých sil, doráží koráby pouště k oáze a zakotvují zde jako lodi v přístavu. Dál už dne nemá cenu cestovat. Vedro a žár se tam venku v širé poušti staly nesnesitelnými. Zde mhou poutníci odpočívat, v bezpečí před fata morgánou, která, skrytá v poušti čeká, aby mohla svést neopatrného poutníka.

Do oázy už dorazili i nepoznaní spojenci, drobní pouštní tvorové. Zde tedy odpočívají, v těsné blízkosti, a přesto navzájem skrytí, spojenci a přeci nepřátelé. Poutník skládá náklad a staví tábor, chystá se na noc. Doba kralování slunce se chýlí ke konci.

Žhnoucí tyran se vzdává svého trůnu nerad a velmi pomalu. Ale nakonec přeci jen odejde spát do svého paláce, daleko za obzor. Světlo pomalu pohasíná, vše se uklidňuje, dokonce i neúnavný vítr. Všude je ticho. Nastává noc.

Ale slunce není jediným panovníkem pouště. Pokud ono je králem, potom je luna její královnou a je pravým opakem slunce. Odměřená a chladná ke svým poddaným, shlíží svým studeným pohledem na poušť, která vychládá. Baží po studeném světle své paní, ale náladová paní luna jen zřídkakdy ukáže svou celou tvář, občas se svým uctívačům neukáže vůbec.

Ušla už polovinu své nebeské pouti. Poušť vychladla, teplota v ní klesla hluboko, hluboko pod bod mrazu. Poutník rozdělal oheň a zachumlal se do přikrývek, právě poznal tu méně známou tvář pouště. Neodvažuje se tvrdě usnout, obává se písečné bouře. Střídavě pozoruje hvězdy a velbloudy. Zatím jsou klidní.

I paní luna už odešla a poutník i drobní válečníci se chystají na další den plný boje o život. Poušť zadržuje dech a napjatém očekávání. Nachází nový den a král opět usedá na svůj trůn...

Bůh žehnej Texasu

2009-05-28T10:26:00.005+02:00

Američan, to není národnost, to je stav mysli, tvrdí Ross Hedvíček, neblaze to proslulý emigrant. Je pravda, že bezstarostnost, naivita a až nevinně dětská hloupost obyvatelů severní části Nového světa je pro nás Evropany často nepochopitelná. Američan je prostě svérázný přírodní úkaz.

Pokud tohle platí o Američanech, tuplem to platí o Texasanech. Texasany si totiž nespletete - nikdy je neuvidíte bez kloubouku a kovbojských bot, podezírám je, že v nich chodí i spát. Když tady v Čechách řádí vlna veder a jeden by nejradši ležel u rybníka, libují si, že je tu krásný chládek a bezva počasí na výlet. V puse žvýkačka nebo cigareta, u starších generací je obvyklým jevem žvýkací tabák. O přízvuku a výslovnosti se ani nebudu zmiňovat.

Já osobně jsem se setkala s "bandou Texasanů" před několika lety a dodnes na mě nechalo jejich "howdy" dalekosáhlé nádledky. Prostě setkání s cizí entitou.

Sakra, co si stěžuju! Mě se jejich životní filozofie od tý doby strašně zamlouvá! ^_^

Tady je náhled do jiného světa:

QuIP boduje

2009-05-20T14:49:00.007+02:00

Už se Vám všem jistě někdy stalo, že jste si psali s někým po ICQ. A už se Vám zřejmě taky stalo, že ten "někdo" nepsal přes ICQ, ale přes Quip. A protože Quip není ICQ a naopak, občas to hodí Error. Mno, a takhle mi kamarádka posílala odkaz na video na YouTube. A zkuste jí vysvětlit, že nevíte, jak napsat smajlíka vyplazujícího jazyk do URL. Ono to vlastně vůbec není legrační. Ale zkuste pak něco takového zadat do vyhledávače...

V zájmu zachování anonymity mé korespondentky bylo její jméno odborně začmáráno.

Svoje ICQ vám nedám, tak si netahejte triko.

Chci vyprávět Vám příběh...

2009-04-29T18:57:00.008+02:00

Chtěla bych Vám vyprávět příběh. Legendu o hrdinovi tak věrném svému pánovi, že za něj bojoval v předem prohrané bitvě. O rekovi tak statečném, že se mu podařilo průběh bitvy zvrátit a vyhrát. O rytíři v lesklé zbroji, který neváhal a bil se tak dlouho, až se jeho bělostné roucho zbarvilo do červena. Ten rytíř se stal legendou a jeho roucho se stalo vlajkou jednoho státu. Chtěla bych Vám povědět ten příběh, popsat nejmenší detaily bitvy a vychválit hrdinství výše zmíněného reka. Nepovím. Ten rytíř a ta legenda, to nejsou moje výmysly. Jméno toho rytíře se ztratilo v propadlišti dějin, stejně jako fakta. Zůstala jen legenda o bílém pruhu na jinak do ruda zbarvené látce, který se objevil, když rytíř po boji odepnul opasek a odložil meč. Zůstala nádherná pověst a onen stát.

V náručí Alp se konečně probudilo jaro. Sníh se stáhl zpět nad hranici věčného ledu a tráva se zazelenala. Konečně přišlo jaro. V rozlehlých parcích i malých zahradách rozkvetly pestrobarevné koberce květin a začaly pučet stromy. Obloha se zbarvila sytě modrou a celý den se na ní neobjevil ani mráček.

Minuly Velikonoce. Opět začalo sněžit. Nebo ne? Jemné okvětní lístky je jemně snášely na zem, až ji nebylo vidět. Světle růžová barva sakur se mísila s jemně fialovou barvou magnólií a na zemi tvořila závěje, se kterými si pohrával vítr, jakoby to byly vlnky na moři. Lidé si oblékli své nejlepší nedělní šaty, ačkoli byla teprve sobota. Svatý Jiří drakobijec má svátek. To je třeba oslavit a zapít. Ulicemi se line hudba, vůně pečiva čerstvě vyndaného z trouby a masa právě vytaženého z udírny. A to všechno je třeba sníst a náležitě zapít. Lidé, radujme se!

Ve městě je nespočet kostelů a procesí. Na lid shlíží čtyři sta let staré sochy, sdělující davům dnes už nesrozumitelné poselství barokní a klasicistní mytologie. Nejkrásnější kašna na sever od Itálie nám vypráví příběh o Poseidonovi, kterak daroval lidem koně a o něco dál se na zadních vzpíná jednorožec a míří svým rohem do nebe, hrdě a majestátně, ve své alabastrové kráse. Kdopak by si všímal šedivých slz, které mu kanou z očí?

Je sobota, volno, krásné počasí. Pojďme na výlet! Ale kam? Kam? Na hrad! Davy proudí nahoru a dolů, na hrad a zpět do města. Námahu jim šetří moderní výdobytek doby. To je nádhera, v horkém dni skýtá středověká pevnost pobavení, poučení a chládek. Ze zdí čiší historie a okázalost, až se motá hlava. Hradní pánové sídlili tak vysoko, že jim svět ležel u nohou. Výhled je tak kýčovitý, až je nádherný. Čísi příjemný hlas vám popisuje, co vlastně můžete a nemůžete i vidět. I my vlastníme na krátko utržené sluchátko. Pak nám ho zabaví dáma v bílých rukavicích a s úsměvem nás vyvede z toho středověkého bludiště. Kam teď? Zpět do města. Dole jsme dřív, než stihnete říct "Minderwertigkeitkomplex" a už se rozbíháme do klikatých uliček města.

Ale i toho už máme dost. Kam teď? Za město, tam kde měla šlechta zámek, do zahrad s fontánami a stromy a stínem! Nechoďte na mě se starostmi, teď je třeba si trochu užít života. Historie Vám tady potvrdí, že Ludvík II. Bavorský nebyl jediným vládcem, co byl "mešuge". No a co? To, co po sobě zanechal majitel tohohle zámečku přináší lidem mnohem víc zábavy než sebegeniálnější patent. A že užíváme srandy kopec. Nic neosvěží po celodenním pochodu tak, jako studená voda. A nikde si neodpočinou nohy tak dobře, jako na lavičce v parku.

Slunce už se blíží k západu a je načase vyrazit. Pohodlný autobus nás ukolébává k spánku. Mozek šrotuje a duše se snaží vstřebat všechny zážitky a dostihnout tělo a nohy "svinsky" bolí. Taky jednou příjemná únava…

Postupně vyráběná reportáž s předponou "foto-" z návštěvy Solnohradu ZDE a ZDE.

Hodně štěstí

2009-04-17T18:52:00.007+02:00

"Bože, co je tohle za budovu? To není škola, to je bludiště," myslím si a zoufale hledám mísnost, ve které mám dělat přijímačky. Mám se dodtavit nejméně třicet minut před začátkem, jinak nebudu ke zkoušce připuštěna. Zatím jen na nečisto, takže kdybych to nestihla, nic by se nestalo. Jen bych bezdůvodně vyhodila do luftu pětistovku. Do očí se mi hrnou slzy. Na liduprázdné chodbě vrážím do jakési osoby. Má na sobě modrou mikinu, přes zameno tašku, vlasy vyčesané do culíku, je trochu vyšší než já. Padám, ale nedopadnu. Zachytila mě, ptá se, jestli jsem v pořádku. Ano, jsem. "Děkuju. Můžu se zeptat, jak se dotanu do místnosti číslo...?" "Jo, můžeš. Musíš jít..." Vysvětluje mi cestu. Na tváři jí pohrává úsměv. Trochu zlomyslný, určitě se baví. Děkuju jí a vydávám se podle jejích rad k místnosti. Ještě na mě na schodech volá, že mi přeje štěstí, hlavně mám zachovat klid... Otáčím se, ale ona už tam není...

"Sákriš, to je votrava," sděluji své kumpánce a mizím z přednášky rychlostí blesku. "Aspoň, že nás pustila dřív, takhle ještě stihnu něco sníst v menze." Chodby jsou prázné. Kumpánka na mě cosi volá, pobaveně se za ní otáčím a jdu dál. Buch! Čelní srážka s jakousi zmatenou osůbkou. Ztrácí rovnováhu. Podepírám jí, aby nespadla. Děvče o něco menší než jsem já, evidentně ztracená, na tváři rozmazané oční stíny. Ptá se mně, jak se dostane do místnosti číslo... Další vystresovaný chudák, co se rozhodl pro zkoušky nanečisto. Ach, ty chudinko, potlačuji pobavený úsměv. Snad jsem trochu zlomyslná. Vysvětluji jí kudy kam. Asi mě ani nevnímá, adrenalin holt vykonal svoje. A nejen adrenalin. Běží dolů ze schodů. Ještě jí chci popřát štěstí, dodat odvahu, i když se o nic nejedná. Svoje přání nestihnu dokončit, noha mi podjíždí a já se ladným a nezadržitelným letem blížím ke zdi, na které v zápětí esteticky rozplesknu. Sbírám se z podlahy a strašně se směju.

Ať žije déja vu.

Verfolgt!!!

2009-04-06T22:56:00.003+02:00

Schon wieder, er folgt mich immer wieder, egal wo oder wie weit ich gehe. Wenn ich mich umsehe, kann ich ihn immer wieder sehen. Dieser dunkle Schatten, der folgt mich, nein, der Verfolgt mich seit Morgen früh, bis spätesten Abend. Kann ich ihn irgendwann loswerden? Aber wie? Und Wo? Kann nicht wegrennen, mich irgendwo verstecken? Ja, das ist das! Schnell wegspringen. Geht das? Nein, er kann mich immer wieder finden.

Ich kann ihn im Sommerschein sehr gut sehen.

Aber wo versteckt sich mein Schatten, wenn es dunkle Nacht ist?

Až na konec světa

2009-03-24T17:32:00.011+01:00

Jak daleko se rozlévá světlo měsíce? A jak daleko moře?

Spi už, stříbrná jemnosti.

Ve vzpomínkách stále hledám

Lidské teplo v dešti osamění.

I když toto tělo odumře, nepochybuj, že stále poběžím,
Až na konec světa, dokud nedojdu k duze.

Písky času se přesýpají, a co vím dál?

Světy se ztratily uprostřed falešného snu.

Nejistě se dívám do plamene,

Do kdy, jak dlouho vydrží slib mého srdce?

Kéž je tato modlitba vyslyšena, jak stoupá nad otisky kol

Na konci tohoto světa, stále budu ochraňovat svůj slib.

I když toto tělo odumře, nepochybuj, že stále poběžím,

Až na konec světa, dokud nedojdu k duze.

Kéž je tato modlitba vyslyšena, jak stoupá nad otisky kol

Na konci tohoto světa, stále budu ochraňovat svůj slib.

Juuni Kokki - Getsumei Fuuei

Co k tomu dodat, zase mě chytla hloubavá nálada...

Změny? Díky nechci

2009-03-13T14:18:00.004+01:00

Stalo se to někdy před dvěma, možná třema dny. Během chvíle. Co? Nic zvláštního. Jenom mi přibyl další křížek na hrb. Už nejsem náctiletá ani teenager. Zvláštní. Žádnou změnu necítím. Lidé, kteří vědí, že se to stalo, na mě vrhají podezřívavé pohledy a kladou blbé otázky. Jako bych najednou byla někdo jiný. Ale já žádnou změnu necítím. Neuvědomuji si, že bych někdy nějakou cítila. Zvláštní?

Z nějakého důvodu se v lidském životě objevují data, která by měla být důležitější, než ostatní:

Desáté narozeniny - člověk se chvíli cítí důležitě, jeho věk už se skládá ze dvou číslic. Jeho mladší spolužáci k němu chvíli vzhlíží s nábožnou úctou. Pak je jim najednou stejně a respekt je tatam.

Patnácté narozeniny - člověk je najednou trestně odpovědný, dostává občanku. Chlubí se s ní starším a vytahuje se s ní před mladšími. Vážně je to taková změna? Člověku přitom akorát přibyla zodpovědnost. Už není dítě. Já si nepamatuju, že by to byla změna. Akorát přibyl šťár do peněženky, co s sebou člověk musí dennodenně nosit. Jéžiš, to je otrava.

Osmnáct - a v závěsu s tím řidičák. Historie se opakuje. Jiná průkazka, stejná šaškaráda kvůli kusu plastu. Jo, a už můžu legálně pít alkohol. A co?

Dvacet - dvě dekády živote za sebou. Už nejmíň rok máte maturitu. Další kus papíru, v dnešní době k ničemu, ale neobejdete se bez něj.

Pořád necítím, že by se semnou udála nějaká změna.

Co bude následovat dál? Jaké "odznaky výjimečnosti" můžu ještě získat? Zbroják? Zase jenom zodpovědnost a nečekám, že bych se kvůli tomu změnila, jen možná přestanu nosit pasovou bundu...

O hrdinech bez tváře

2009-03-06T14:53:00.004+01:00

Jak byste popsali svého oblíbeného literárního hrdinu? Celkem jednoduchá otázka. Ale zkusili jste to někdy? Asi ano, někdy na základní, po případě na střední škole. Mě to nikdy nešlo. A přitom jsem si ho dokázala představit docela snadno. Většinou se jednalo o cowboye, nebo vojáky. Nikdy jsem si neoblíbila hrdiny typu "rytíř se zářivou zbrojí na bílém koni." Mí oblíbení hrdinové byli (a stále jsou) ušpinění od prachu z cest, unavení dlouhými pochody a v roli hrdinů se ocitli tak nějak omylem. Tenhle typ je asi mnohem realističtější, než princové z pohádky. Protože mě momentálně (zase) uchvacují hrdinové - vojáci, zkusím vám jednoho z nich popsat.

Oblečený je ve výsadkářské uniformě z období druhé světové války. Na nohou kanady, v té době symbol elitních jednotek. Jsou špinavé od bláta, inu, při invazi v Normandii nebylo moc času na to, čistit si boty. Do kanad má zastrčené nohavice khaki kalhot (vy z vás, co je vidíte jako olivově zelené - nehádejte se se mnou, je to můj hrdina!,… dobře, fajn, shodněme se na "vojenské zeleni", ať je to snazší), opět věc, kterou smí udělat jen příslušník výsadkářů. I kalhoty jsou špinavé od bláta, a nejen od něj. Kapsy od kalhot plné munice a jiných, pro něj životně důležitých věcí. Na levé je připevněn nůž. Vojenská halena stejné barvy, a stejně ušpiněná jako kalhoty, je přepásaná konopným páskem. Na něm pouzdro na pistoli, feldflašku, vaky se vším možným, hlavně municí. A nůž. Další nůž má na levé části hrudi. Na ramenou nesmí chybět našitá americká vlajka, ani křičící orel. Nemá nikde žádnou hodnost - ale to nemají ani jeho společníci. Na zádech "USárnu." Prostě plnou polní US Army i s malou lopatkou. Přes rameno má hozenou karabinu M1, standardní výzbroj té doby. Na hlavě má helmu, lehce nakloněnou k pravému uchu. Na ní je ze zadu svislý pruh. Asi je zrovna v bezpečí, nijak se nekryje a v klidu pokuřuje. Voják je v té době bez cigarety nepředstavitelný.

Jak se vám líbí můj hrdina? Docela sympaťák, nebo ne? Nechybí vám na něm něco? Co takhle obličej? A jsme u toho. Můžu vám o něm ještě říct, že má světlehnědé vlasy, momentálně ostříhané na ježka. Má světlé oči, něco mezi zelenou a modrou barvou. A výraznou bradu. Ale to vám nepostačí k tomu, si ho představit. I když k tomu dodám, že má větrem ošlehané tváře a je opálený. A to je problém mých hrdinů. Žádný z nich nemá tvář. Umím si představit každý detail, cokoli, ale ne obličej.

Asi jsem zblblá, všemi těmi Schwarzeneggery, Stallony, Seagally a jinými herci, kteří propůjčili tváře hrdinům na filmovém plátně. Ale jak vypadali ti hrdinové ve skutečnosti, než jim někdo dal úlohu klíčové postavy ve filmu.

Proč je dobré pořídit si akcie Kevlaru

2009-02-15T19:16:00.011+01:00

Netušila, jak dlouho to ještě vydrží. Už půl hodiny se kroutila na sedadle, v rukou křečovitě svírala batoh. Snažila se být co nejmenší a byla by nejradši, kdyby se za ten batoh mohla schovat celá.

Neměla ráda spoustu věcí, ale upřímně nenáviděla jen tři: cestování hromadnou dopravou, hlavně vlakem; maníky, co se vytahují a machrují; a za třetí opilce a násosky. Teď seděla v kupé vlaku a proti ní se na sedadle uvelebila jakási existence.

Neměla do toho vlaku vůbec nasedat. Už na nádraží ji svědilo pod levou lopatkou a to byl jasný signál: blíží se trable. Bohužel ji vychovávali v rodině, kde se na věci jako jsou šestý smysl a intuice nevěřilo. Léta racionalistické výchovy na ní zanechala stopy, a tak se přemohla do toho vlaku nasedla. Teď toho upřímně litovala.

Ta existence naproti ní, to ani nebyl člověk. Přivalilo se to do kupé, nepozdravilo, nezeptalo se, jestli je tu volno. Zato kolem sebe šířilo takový zápach, že se zvedal žaludek. Zápach hospodského jídla, levných cigaret a ještě levnějšího alkoholu. A žaludečních šťáv. Prostě člověk zpitý pod obraz Boží, který už pokřtil nějaký ten roh, než se dokolébal až sem. A skončil ve stejném kupé.

Chtěla se zvednout a odejít, najít si jiné kupé, možná i jiný vagón, jenže přišel revizor. Cvakl jízdenku. Existenci se zatím podařilo vytvarovat mimické svaly do tvaru obličeje.

"Může být zhruba tak starý jako já," uvažovala, "možná o něco mladší."

Individuum se zvedlo, vyšlo před kupé, otevřelo okno a…když se vrátilo, kupé se opět naplnilo zápachem. Teď byl odér cítit hlavně po žaludečních šťávách.

Teď už se odejít neodvážila. Neodvážila se ani dýchat. Individuum sáhlo kamsi k pasu a vytáhlo lesklou, tmavou věc - pouzdro od pistole. Bohužel nebylo prázdné. Uvnitř byla temně černá pistole. Ani ji nemusel vytahovat, aby poznala, že se jedná o ráži 9 mm. Ten šílenec blábolil něco o čerstvým zbrojáku, tlumiči, nezaplaceným účtu v hospodě.

Věděla toho o střelných zbraních dost, sama plánovala udělat si zbroják - právě kvůli tomu, že svět byl plný pošuků. Nepočítala ale s tím, že i pošukové můžou mít pistoli. Ne. Zpět. O střelných zbraních toho momentálně věděla až moc. "Nevědomost sladká," blesklo jí hlavou. Uvažovala. Američani by řekli, že má ráži 0.36. V zásobníku bude mít tak 9 nábojů, desátý může být v komoře.

"Proč tě napadlo zrovna tohle?" okřikla se.

Uvažovala dál. Je to první ráže, která dokáže zastavit fenomén zvaný berserk. A tak dále. Samé lepší myšlenky. Došla ke dvěma závěrům: pokud je "devítka" první ráží, která zastaví berserka, tak "dvanáctka", nebi chce-li "pětačtyřicítka", to jistí. A je to magor.

Blížila se zastávka. Příležitost zvednout se a odejít do jiného vagonu.

Ale na to, aby se zvedla, neměla dost odvahy. Ne po tom, co přímo před ní vyndal z pistole prázdný zásobník, vyměnil ho za plný a natáhl pistoli. 9 nábojů včetně toho v komoře. A co hůř, mával pistolí tak zběsile, že ani nebyla schopná zjistit, kam míří.

Po chvíli došla k závěru, že "ten magor jeden nametenej" není schopnej mířit výš, než do výše jejího břicha.

Pod záminkou, že něco hledá, si položila batoh narvaný učením na klín. Po pěti minutách se za ním schovávala. Kdyby vystřelil, snad by knihy uvnitř kulku zbrzdily. Kéž by měla neprůstřelnou vestu.

Po půl hodině ji začaly brát křeče do rukou, jak k sobě tiskla batoh.

Po hodině začala ztrácet rozum. Vyskočit z okna už jí nepřišlo jako šílený nápad.

Po další hodině se ve dveřích kupé zjevil policista a magora přitlačil k oknu, odzbrojil a zatknul. Průvodčí ve vlaku ho viděl, jak mává pistolí, tak zavolal policii. Poprvé v životě byla ráda, že vidí policajta.

Sepsali s ní protokol, vyjádřili jí obdiv, že se zachovala tak klidně, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. "Jo, no, hodně koukám na televizi." na lepší odpověď se nezmohla.

Naprosto v klidu dojela na kolej, vyjela výtahem a vešla do pokoje. Jakmile se za ní zavřely dveře, podlomily se jí kolena. Svěrače povolily. Začala nekontrolovatelně brečet, až se zalykala. Když už si myslela, že má hysteták za sebou, zvedl se jí žaludek. Spolubydlící ji vyslechla a měla to srdce, že po ní uklidila a dala jí prášky na spaní.

Poznámka pro ty, kteří vědí, o co jde: Toto je definitivní tečka za ne zrovna příjemným zážitkem, ke kterému už se nehodlám vracet.

Poznámka pro ostatní: Neptejte se.

Jak na Rubikovu kostku?

2009-02-02T21:59:00.008+01:00

Jedině šroubovákem

Kostky jsou vrženy...Řekl kdysi Cézar. Historik by okamžitě od boku vypálil datum a událost, při které k tomu došlo. Filolog by se začal šťourat v původu slova kostky a protože filolog je z části i filozof, začal by se šťourat i v tom, zda staří Římané znali hru v kostky, nebo jestli se spíš jedná o derivát ze slova kosti, a zda by tedy nebylo vhodnější říkat "kůstky jsou vrženy". To by bylo pravděpodobnější, věštba pomocí drobných kostí, neboli kůstek byla Římanům dobře známá. V té době to byla - s trochou nadsázky - světově rozšířená metoda, jak zjistit, co si pro nás budoucnost nachystala. Kdyby ten filolog byl ještě navíc bohemista, začal by vysvětlovat změnu kmenové samohlásky ve slově kůstka ve 13. století. Bohu dík, nejsem bohemista a, zatím, nejsem ani filolog. Vlastně jsem filolog ve výcviku. n_n

Každopádně, výše jmenovaná banda vědců by došla ke kompromisu, že vhodnější je používat méně známé rčení "Překročit Rubicon", to ovšem pouze za předpokladu, že se nehodláte bavit s geografem, který by okamžitě začal vysvětlovat, že, alespoň dneska, žádná taková řeka není a ani se neví, kde ji přesně hledat.

Ať už se rozhodneme pro kteroukoli variantu, znamená to udělat něco, co už nejde zvrátit a může to změnit celý náš život. Držme se proto rčení použitého jako nadpis tohoto článečku. Každý se jistě setkal se situací, kterou právě tato tři slova dobře vystihují, každý někdy vrhnul své pomyslné kostky. V žargonu hráčů pokeru a jiných karetních her vsadil vše na jednu kartu a (s)prostě zariskoval.

Poslední dobou sleduji, že i na akademické půdě je riskování ne denním pořádku, a to nejen ve zkouškovém období. Vlastně se tu tolik vrhá kostkami a tolik se sází na jednu kartu, že to až zavání hazardem (partičky mariáše místo nudných přednášek sem nepočítám).

Zřejmě nenacházíte v tomto článku žádnou pointu, žádný vtip, žádnou zápletku. Věřte, že pokud zde je nějaký skrytý smysl, nějaká hluboká myšlenka, potom jen omylem. Posedla mě prostě nutnost se vypsat. A nyní mě, prosím, omluvte, jdu se psychicky přichystat na zítřek. Plánuji si tak trochu hodit kostkami...

Bebopův Speciální kraťas

2009-01-20T23:06:00.009+01:00

Posledních pár hodin řeším dilema, zda se o tento skvost podělit, nebo nepodělit. Řešení tohoto problému vidíte níže

Polární noc

Má zvláštní moc,

Každého

Přepadne Smutek

Němec i Brit,

Křesťan i žid,

Každej by

Nejradši Utek

I ti silní Žaponci
Se silami jsou
na konci

Jen jeden z národu neskoná
Hrůzy severu
Slavně překoná

Manga Cowboy Bebop V. 2 Ep. 7 (CZ version)

PS.: pro pochopení souvislostí (jestli teda nějaké jsou), můžete stahovat inkriminovanou kapitolu zde

Tak zase jeden článeček…

2009-01-12T15:17:00.003+01:00

Ahoj všem, kteří se rozhodli nezanevřít na tyto stránky i přes mou nečinnost. A jakou mám výmluvu? Docela otřepanou - školu. A taky spisovatelský blok, ano, už zase. Díky těmto dvěma indispozicím došlo k tomu, že než jsem našla vhodné přání k Vánocům, které bych sem umístila, rozsvítil se na obloze novoroční ohňostroj a než se mi podařilo zapnout počítač, je najednou polovina ledna. "Tempus fugit", řekl by zdatný latinář. Já nejsem zdatný latinář, a tak řeknu jen "čas kvapí".

Přesto do nového roku vstoupím s přáním všeho dobrého a s drobnými změnami:
1) Z položky "Kam ještě zaplout?" zmizel odkaz na archiv písniček. Po několika stížnostech stálé a věrné čtenářky (ano, už mám tři čtenáře, o kterých vím, že tyto stránky pravidelně navštěvují), jsem došla k závěru, že je zbytečné uvádět odkaz na stránky, které vyžadují registraci, by mohly plnit svůj účel.
2) Další drobná změna proběhla v rubrikách. Z rubriky s názvem "Školní výtvory" se staly "Oneshoty". Mám v úmyslu sem dávat jednodílné povídky, nejen z mé školní tvorby. Povídky na pokračování zatím neplánuji, ale uvidíme.
3) Došlo k přeorganizování menu. Zda k lepšímu, nebo k horšímu, to se ukáže až časem a proto Vás, milí čtenáři, prosím, aby jste se k tomu vyjádřili.

Samozřejmě se můžete vyjádřit i k ostatním změnám. Toto je zatím vše. Mějte hezký den

Maskovaná polemika

2008-12-18T18:28:00.004+01:00

Můj bývalý spolužák na svém blogu píše: " ...máme čtyři tváře. Tu, kterou chceme ukazovat, tu kterou ukazujeme, tu kterou vidí ostatní a nakonec tu, kterou máme doopravdy…" Větu jsem si vypůjčila z jeho úvahy o přetvářce a poznávání lidí. Nebudu zde dále rozvádět téma článku, ostatně můžete si ho přečíst tady. Podotknu k tomu jen tolik, že na tom něco bude.

Kdybych měla vyjádřit postoj k tomuto výroku slovy naší učitelky filozofie, řekla bych, že tento výrok nemohu verifikovat, proto musím použít metodu falzifikace, abych určila její pravdivostní hodnotu. Zkrátka řečeno, nemohu říci, že bych s oním citátem nesouhlasila, jen k němu mám nějaké ty drobné výhrady (ono se to dobře kecá, když nic originálního nevymyslim a jenom kritizuju, ale stejně -_^). Podle mého má člověk jen jednu tvář - svou vlastní. Tu ale ostatním lidem ukazuje jen zřídka, protože si na ni nasazuje masky. Má jich několik, střídá je, ale nejčastěji nosí jen jednu, tu, o které si myslí, že mu nejvíc sedí. Prostě si buduje svůj image. Je to vlastně jakási ochrana, kterou si jedinec vytvoří, proti světu, který umí člověka tak zranit.

I já mám tyhle masky. Mám jich několik. K tomu mám ještě své druhé já, které se od posledního příspěvku na kterém se podílelo, vychrápalo do růžova a včera se ve mně zase neklidně zavrtělo. Tentokrát mi vytknulo, že bych mohla počet svých masek zredukovat. "Většinu jich stejně nenosíš, tak k čemu ti sou?", zeptalo se mě mé druhé já.
Zase jsem mu musela dát za pravdu, a tak jsem se jala procházet zaprášená zákoutí své duše a hledat své nepoužívané masky. Přitom jsem narazila i na tuhle: Celkem nenápadná, vyrobená z bílého porcelánu. Kdy jsem ji vlastně nosila? Asi nikdy. Jak jsem ji vynášela na světlo a jak se na ní začaly objevovat podrobnosti, začala jsem si vzpomínat. Maska nebyla ani tak bílá, jako spíše mléčná, něco jako mléčné sklo, nebo kostěný porcelán - čistě bílá, ale ne úplně neprůhledná, křehká a studená, s chladně elegantními rysy. Ach ano, teď už vím, kdy jsem ji začala nosit. Jednoho dne, když jsem došla k závěru, že jsem moc dětinská, když pláču, protože se mi lidé okolo posmívají a vedou jedovaté řeči. Nasazovala jsem si ji stále častěji a častěji, až jsem ji jednou přestala na noc sundavat, a ona mi nějak přirostla k obličeji. Nevadilo mi to, maska byla dokonalá. S chladným výrazem mi bránila ronit slzy, kdykoli něco bolelo. Léta šla dál a já se světem dál probíjela sama, bez přátel, bez palčivých slz a bez úsměvu. Díky své úžasné masce jsem nemohla brečet, nemohla jsem se ale ani smát. Zrcadlově lesklý a dokonale hladký povrch masky mi to nedovoloval.

Jak jsem se na svou starou masku dívala v němém úžasu, uvědomila jsem si, že v koutcích jejích úst a u očí jsou drobné praskliny. Pokusila jsem se ji nasadit. Nešlo to, prasklinky mě škrábaly do obličeje. Zřejmě proto jsem ji zahodila.Přeci jen nevydržela. Měla schovat negativní emoce. Kladné city lae potlačit nedokázala. Mám teď jinou masku. Není z kostěného porcelánu a není čistě bílá. Nemá tak dokonale hladký povrch a už vůbec nevypadá jako obličej sněhové královny. Má kolem úst a očí drobné vrásky od smíchu i od pláče.

Svou starou masku jsem nezahodila. Mám pocit, že i kdybych to udělala, vrátila by se dříve nebo později zpět na své místo. Zanesla jsem ji zpět do toho temného zákoutí duše, ve kterém jsem ji našla. Mé druhé já si zase klidně pochrupuje, tak ho nechme spát. Nechci ji znova nosit. Ale nechci ani zapomenout.

Moje výlety vážně nevážně

2008-11-23T19:34:00.005+01:00

Na tomto místě měl být původně úplně jiný článek. Chystala jsem se rozepsat o krásách Plzně, malinko se zmínit i o její historii, zkrátka, měl to být další a nikoli poslední v řadě spousty nudných článků. Jenže to bych nesměla zažívat stále se opakující noční můru. Jmenuje se jízda vlakem.

Nejenže se zase chystá zdražování, chystá se taky zrušení slev pro studenty, jak uveřejnil deník MF Dnes někdy počátkem října. Jenže na drahách o tom nikdo nic neví, nebo vám řeknou cosi neurčitého, typu: "Nó, něco se o tom mluvilo, něco takovýho bude, přijďte se optat někdy před Vánocema, to už bude platit novej jízdní řád a to už budem vědět." Takže vlastně běžný zmatek, který na drahách panuje denně.

No jo, jak k tomu ale přijdu já a tisíce dalších zákazníků? Eisenbahn se chlubí : Rychle, kvalitně, levně. Pak chytnete sekeru hned ve výchozí stanici, pokud možno 30 minut, a předpokládaná doba zpoždění se může změnit. V polovině cesty praskne náprava přednímu vagónu. To se zjistí na nejbližší stanici (aspoň, že se to vůbec zjistí). "Omluvte prosím zpoždění…předpokládaná doba zpoždění je 30 minut,... upozorňujeme cestující, že předpokládaná doba zpoždění se může změnit." Datel se štiplístkem lítají po peróně a snaží se někde splašit náhradní vagón, čekání na Godota hadr. No nic, náhradní vagón není, lidiškové se muší mamačkat do oštatních vagónešků a jede se dál. Čekají nás další dvě hodiny cesty. Venku fouká vítr, padá cosi mezi deštěm a sněhem a ve vagónu jinovatka, protože se netopí (jejda, já se zapomněla zmínit o tom, že lokomotiva měla poruchu, náhradní elektrická nebyla, tak nám připřáhli dieslovou. Pozn autora - jedeme po tmě). Do cílové stanice zbývá asi 10 kilometrů, to už se přežije - ale ouha- výluka! Nikdo samozřejmě nevěděl, že se něco takového koná, ani průvodčí ne. Hezky zpořádaně ven do mrazu, tváříme se radostně, a 20 minut čekání na autobusy. Těch přijede málo, takže půlka lidí čeká, až se pro ně otočí, jestli vůbec. Naštěstí se živá a s lehce podlomeným zdravím dostávám do cílové destinace.

Zde si vyřídím vše, co je potřeba, trochu pookřeji a zase se chystám jet vlakem, tentokrát domů. Lokomotiva už je připojená, vlak je lehce zaneřáděný, ale zase se topí, tak to tu počmáranou a potrhanou sedačku přežiju. A protože se topí, nebude tentokrát žádný rampouch pod nosem. Hujaja juch! Jenže ouha! "Zpožděný rychlík číslo…předpokládaná doba zpoždění 30 minut…" Já vím to se ještě může změnit...

Malá imprese aneb "Na dušičky pozor dejte,…

2008-10-31T08:53:00.005+01:00

…do mechu v lese si nelehejte…" zpívá se v jedné písničce .

Už je zase tady, ten čas, kdy se duše zemřelých mohou vrátit zpět na náš svět a kdy se hrobové otevírají . A tak se většina lidí snaží pojistit a víc než kdy jindy se věnují údržbě hrobů. Žádné jiné roční období není tak populární pro návštěvu hrobů, jako přelom října a listopadu…

A tentokrát se vyvedlo i počasí. Opravdové dušičkové. Tedy většinou pošmourno, kdy celý den vane studený a nepříjemný vítr a padá drobný a studený deštík, který promění našedlý prach na cestách v bláto, a to jen za jediným účelem - aby Vám ušpinilo boty a pocákalo nohavice, než se líně odplazí do nejbližšího kanálu. Teploty se přes den vyšplhají tak akorát k osmi stupňům, v nížinách k jedenácti, ale ne výš, protože už na to nemají sílu. Listí na stromech už dávno změnilo barvu ze zelené na hnědou a zbytky zplihle visí na olezlých větvích stromů. Tohle listí je vlastně všude, nejen na stromech, ale i pod nimi, určitě se nějaké najde přilepené i na podrážce Vaší boty. Pomalu tleje a vzduch je prosycen oním hnilobným zápachem, tak typickým pro tuhle roční dobu. Stále je šero, vše je ospalé a smutné. Aby ne, když je vlastně celý den večer. Tohle počasí útočí na lidskou psychiku, nutí k nostalgii a vyzívá k depresím a jeden by se vůbec nedivil, kdyby v pravé poledne potkal nějakou tu bytost z jiného světa, jak si vychutnává procházku za soumraku.

Ale dušičkové počasí má i svou druhou stránku. Není tak zjevná, ale je o to krásnější. Ukazuje se jen sporadicky, jakoby se styděla. Uvidíte ji jen vzácně, když vítr zafouká opravdu silně a rozežene šedivé mraky, aby na chvíli zesvětlaly do barvy slonové kosti a aby na chvilku, opravdu jen na malinkou chvilku, vykouklo slunce, značně pobledlé, ale stále žluté. V tu chvíli nastane nádherná změna. Hnědé listí náhle zezlátne (nebo zčervená) a vznáší se ve vzduchu. Celá krajina je najednou zlatá a zasněná, tajemná a nová. Lidé si na malou chvíli uvědomí výjimečnost celého světa a vnímají tu neuvěřitelnou radost ze života, která se skládá hlavně z nicotných, ale nedocenitelných maličkostí. Děti v tu chvíli hledají elfy a víly, jestli náhodou netančí mezi listím a zkoumají, jestli se sádrový trpaslík na dvorku nepohnul.

Tyhle chvíle nastávají většinou večer, kdy slunce rychle změní barvu do červené a pak zmizí za obzorem. Včera jsem tuhle chvíli prožila cestou ze školy. Ač to neumím, měla jsem chuť si zpívat, jen nějakou pomalou, klidnou písničku. Jakási světlovlasá dívka se mě otázala na cestu. Poradila jsem jí, ona mi poděkovala a obě jsme šly vlastní cestou. Ani mi nepřišlo divné, že má na sobě jen lehké šaty, že není obutá a že listí pod jejíma nohama vůbec nešustí, jako to dělá pod mýma.

"…světy se prolnou, na dušičky, tak zůstaňte doma a zapalte svíčky…" přeji klidné prožití dušiček a šťastný Halloween …

Špatný nápad

2008-10-25T17:07:00.009+02:00

Co k tomu dodat...

https://www.kawaiinot.com/2006/06/13/bad-idea/

Ach, ten Darwin

2008-10-14T18:52:00.005+02:00

Jak většina z Vás jistě ví, cesty osudu jsou velmi nejasné a klikaté a osud sám je svině a zahrává si s námi, jak se mu zachce. Mě můj osud zavál do západočeské metropole ležící na soutoku čtyř řek - jedna je zásaditá, druhá kyselá, třetí sladká a čtvrtá slaná a ze všech dohromady se tu vaří pivo - ale to jen tak na okraj. Ačkoli stále jen nadávám a stěžuji si, ve skutečnosti nemám na co. Bydlím na koleji, postavené v oblasti, kde v prvohorách rostly přesličky a od druhohor až do začátku minulého století tam byl les. Pak se tam dostala civilizace a v 50. - 60. letech postavila naše úžasná králíkárna. Nestěžuji si, nemám na co. Vzhledem k tomu, že je to typický příklad socialistického bydlení, je tam nádherně - dva lidé na pokoji, teplíčko (a občas taky smrádek), vlastní koupelna, kterou sice sdílíme se sousedním pokojem, ale FURT MNOHEM LEPŠÍ než chodbáč.

Ach ano, ta naše koupelna…ten náš sprchový kout, čistý, ale lehce zašlý, jak se v něm sprchovaly desítky našich předchůdců. Něco se v něm děje, COSI v něm žije. cítíte TO, víte že to tam je, při každé sprše cítíte přítomnost toho čehosi. A navíc to není samo, je jich tam víc, a množí se…a plíseň to není…

Nejdřív tam byl jeden, pak dva, pak čtyři, teď je jich tam osm. Mají různé barvy a to, že s nimi sdílíte jednu sprchu, poznáte díky nasládlému pachu, který vydávají. Každý je cítit trochu jinak, tím se dají identifikovat. TEn můj voní trochu jako mandarinka. Můj…no…sprchový gel, samozřejmě! Ale vysvětlete mi sakra, jak je možný, že jsme tam čtyři, sprcháčů je osm (fakt to nejsou šampony, těch je naopak nedostatek), ale všechny máme ve svém vlastnictví jen jeden sprchový gel. Kde se tam jako ty zbylí čtyři vzali? Nerozumím, nechápu a už vůbec nezkoumám to, jak se asi srchové gely rozmnožují.

Ale představte si potom takovou "továrnu" na sprcháče, to musí být jedno nekonečný mejdlo. Co by na to asi řekl Darwin?

PS: A radši si ani nepředstavujte takového předchůdce sprchového gelu...

Chtěla bych psát...

2008-10-05T21:44:00.005+02:00

...ale nevím o čem. V poslední době se toho seběhlo tolik, těch událostí, o kterých si říkáte "Jo, o tomhle napíšu, to stojí za to." Popravdě, seběhlo se toho až moc. Každý den se toho "seběhne" až moc. Moje úžasné nápady na články pak končí jako nechutná změť čehosi, která je pak v mé hlavě hozena do fiktivního koše. A ten se vyprazdňuje každý večer. Výsledek? Říká se tomu autorský blok. Chuť psát, přehršel nápadů a nic z toho. Už mě to nebaví, tohle nepsaní. Chtělo by to jeden jediný den, kdy bych přišla, kodila tašku do kouta a znuděně si řekla: "Nic zvláštního se nestalo..."