VIII

 Vítr ve větvích
O čem asi mluví
drak s kvítkem sakurovým?

VII

Vůně růží
a první sníh

Nezapomenu! 

Opravdu to všechno potřebuju?

 Píšu příspěvek o Goodreads. Má to být poslední článek na téma "online knihovniček". Píšu ho vlastně už déle, jak rok, a pořád nemám víc, než odstavec. Nějak se mi totiž do psaní nechce. A tak často místo psaní brouzdám po všech možných webech a databázích, na kterých jsem zaregistrovaná. A poslední dobou si u toho říkám: opravdu potřebuji být na všech těchhle webech? Potřebuji mít online knihovničku trojmo? Stejně tak seznam zkouknutého anime? A potřebuji tři blogy?

A docházím k závěru, že nemusím. Takže postupně některé své účty ruším. 

Ke dnešnímu dni jsem zrušila svůj druhý blog s názvem "A nihilo nihil" - z ničeho nic. Z ničeho nic vznikl ještě, když jsem studovala na univerzitě, a postovala jsem tam věci ke studiu. Pak jsem dokončila studia, blog ztratil svůj smysl, ale ještě jsem mu chtěla dát šanci. Z ničeho nic jsem se rozhodla, že bych z něj mohla udělat svůj "budo deníček", ale nějak mi to nesedlo, a u několik let jsem do něj nic nenapsala. Tak, jako se blog z ničeho nic zrodil, tak dnes i zanikl. Zůstává tenhle blog, ten se mi ještě rušit nechce. A pak zůstává ještě můj blog o kimonech, na kterém jsem nejaktivnější. 

Stejně tak jsem zrušila i svůj účet na ČBDB (Česká bibliografická databáze), už mě delší dobu nebavilo se o něj starat. Obdobně i profil na Databázi knih mě poslední dobou spíš štval, než bavil, a tak jsem se rozhodla zrušit i ten. Profil na Goodreads to vyhrál, a zůstává (inu, odříkaného chleba největší krajíc).

Chtěla jsem zrušit i svůj profil na akihabara.cz, ale zjistila jsem, že tahle stránka se pro jistotu zrušila sama.

Všechny ty profily jsem asi kdysi potřebovala a v době, kdy jsem je aktivně používala, mi něco dávaly. Teď je ale čas nechat to staré odejít. Protože je už opravdu nepotřebuju…

Když je kozel zahradníkem - projekt magnolie potřetí

Pět avizovaných týdnů, po kterých měla semínka magnolie vyklíčit, uteklo jako voda, a k tomu jich uteklo ještě pár navíc. Naposledy jsem psala o pokroku zhruba v polovině ledna a od té doby se v klíčící nádobě odehrálo mnoho zajímavého.

Když je kozel zahradníkem - Projekt magnolie, část druhá

Vánoce přešly, starý rok se přehoupl do nového, a nastal čas hrábnout na dno lednice, vytáhnout nádobu se semínky magnolie, a přistoupit k dalšímu kroku.

Stalo se nestalo

Stalo se nestalo, zastavilo u chodníku jedné z mnoha plzeňských ulic jednou jedno ohromné černé BMW, s čalouněním v černé kůži a se začerněnými skly.

Ze zadních dveří BMW vystoupila s elegancí gazely paní, dáma s ebenovou kůží, se slunečními brýlemi. Vlasy havraní černi vyčesané do drdolu, se ztvrdlými rysy obličeje, z profilu připomínající královnu Nefertiti. Štíhlá jako laň, oděná do bílé kožešiny.

Za rameno vlekla ze zadního sedadla dítě, malého chlapce, s nepoddajnými vlásky zlatými jak vlasy Děda vševěda, s kůží barvy alabastru. Dítě se vzpouzelo a modrá barva očí zarudlých od pláče doslova svítila.

Vztekající a vzpouzející se dítě zavlekla ona dáma do zastavárny.

Zřejmě ho už nechtěla. 

Co se dělo dál, už zřejmě nikdo neví, protože lidi kolem klopili zraky, dívali se jinam, a spěchali z polední pauzy zpět do práce.

Stalo se, nebo se to nestalo?

Když je kozel zahradníkem - projekt magnolie, část první

V posledních asi dvou letech u sebe pozoruji zvláštní zálibu ve sbírání náhodně nalezených semínek do hlíny, a sledování, co z nich vyroste. Tento nenáročný koníček, kterému se věnuji hlavně ve chvílích, kdy už opravdu nemám sílu na nic jiného, než rýpat se v hlíně, začal dosti nenápadně, když jsem zjistila, že ibišek, co kvete před vchodem do našeho domu, má plody. Jen tak, z legrace, jsem z nich tehdy vyloupala semínka a dala je do hlíny. A světe div se, ono nejen, že to vyklíčilo, ale i to docela vyrostlo a vykvetlo, a teď plánuji, jak takhle vzešlé dva ibišky, které se mají docela k světu, zazimuji, až přijdou opravdové mrazy.

Po ibišku následovaly chilli papričky, kterým se u nás na balkoně docela dařilo, letos ale bohužel nebyla síla se o ně starat, a tak jsem je ani nezasela. Čirou náhodou jsem ale našla pár semínek katalpy, a té se ku podivu taky podařila, i když z pěti zasazených semínek vyklíčily pouze tři, a moji neodbornou péči přežil pouze jeden exemplář. 

"Strkání věcí do hlíny" dostalo letos na podzim poněkud neobvyklou perspektivu, když na konci září silný vítr zpřelámal větve stromům na Plzeňsku. Při jedné z procházek parkem jsem tak narazila na větrem "orvané" šištice magnolie, a tak mě nenapadlo, než si jednu vzít, donést si jí do práce, a začít zkoumat, jestli by se toho dalo pro můj "zahrádkářský" koníček nějak využít.

VI

Mezi řádky vetktknu vzkaz,

co nesmí nikdo znát.

Že cokolikv se stane,

nikdy nepřestanu Tě milovat.

Jak si Kim Kardashian zaregistrovala Kimono

Nikdy by mě nenapadlo, že budu na svém blogu psát o Kim Kardshian, nedej Bože, aktivně "googlit" její jméno a sledovat (byť jen krátkodobě) její instagram. Kim je sice poslední dobou dosti diskutovaná a mediálně exponovaná osobnost, její výstupy, produkty a extempóre ale šly až dosud mimo mě. To se změnilo přesně 26. června ráno, když mi na instagramu začaly vyskakovat negativní komentáře k jejímu dalšímu počinu, totiž, že si nechala zaregistrovat slovo "Kimono" jako svojí značku. Což by asi ještě nebylo tak hrozné, kdyby se tak nerozhodla označit stahovací spodní prádlo…

Databáze knih (aneb Porovnání online databází knih, které jsem měla tu čest vyzkoušet, 3. část)

I přes nedávné pokusy internet regulovat jak z hlediska obsahu, tak z hlediska legislativy, se stále jedná o poměrně svobodný (byť ne anonymní) prostor, a kdykoliv se v kybersvětě objeví něco nového, podobné produkty na sebe nikdy nenechají příliš dlouho čekat. Vody českého kyberprostoru nejsou výjimkou, a tak vedle ČBDB funguje i další portál s prostým, ale všeříkajícím názvem - Databáze knih.

Dlouhou dobu jsem o ní nevěděla, dokud mě kolegyně z práce neposlala pozvánku. Stránky mě zaujaly vzhledově i obsahově. Navíc, pozvánka přišla ve chvíli, kdy dění na ČBDB poněkud stagnovalo. Přidejte ještě zvědavost, a máte hned důvod se zaregistrovat. A tak to přesně bylo u mě.

Poprvé v oblacích

Zážitky z prvního letu mohou někomu připadat nudné a triviální, zvlášť, pokud jste už někdy někam letěli, nebo pokud dokonce létáte pravidelně. Na tomto místě se tedy sluší poznamenat, že pokud patříte mezi takové lidi, a čistě subjektivní líčení vás nezajímá, dál už nečtěte.

Také už dál nečtěte, pokud se na svůj první let teprve chystáte, a sháníte relevantní a objektivní informace, jako jsou časy potřebné k odbavení, co si s sebou můžete vzít do příručního zavazadla, a co už musí jít do zavazadlového prostoru. Vzhledem k tomu, kolik toho bylo napsáno na webových stránkách leteckých společností a nejrůznějších blogů a webovek zaměřených na cestování, je to zbytečné. Jejich majitelé či správci si dali dost velkou práci a sepsali pro vás tyhle informace v co nejúhlednější a nejsrozumitelnější formě. A zcela jistě to zvládli lépe, než bych toho byla schopná já…

Česká Bibliografická DataBáze (aneb Porovnání online databází knih, které jsem měla tu čest vyzkoušet, 2. část)

Přiznávám, že sepsání tohoto článku mi zabralo mnohem delší čas, než jsem plánovala. Jednak pro to, že jsem musela nejprve dát dohromady svůj počítač, který se jednoho dne zjančil tak, že pomohla jen reinstalace Windows, a jednak pro to, že server, který jsem se rozhodla popsat jako další, v posledních několika měsících přišel s několika změnami, které jsem vyhodnotila za tolik zásadní, že jsem se rozhodla článek přepsat, aby popisoval aktuální stav. I když, vzhledem k tempu, s jakým server v posledním půl roce přichází s novinkami, bych se nedivila, kdyby už za pár dní zase bylo všechno jinak…

Vedete si svoji "online knihovničku"? (aneb Porovnání online databází knih, které jsem měla tu čest vyzkoušet, 1. část)

Ještě tak zhruba ve svých 17 letech jsem si myslela, že mít v oblibě četbu knih bude něco jako diagnóza nebo postižení. Jedno, jestli šlo o beletrii nebo literaturu faktu. Pozitivní vztah ke knihám mě v očích mého okolí zařadil do škatulky podivínů. Takových, se kterými nikdo nechce nic mít, a kteří jsou odsouzeni k tomu, strávit život nepochopeni okolím, mezi zaprášenými policemi s knihami, s brýlemi na nose, a pořád sami. V tom lepším případě s kočkou. S příchodem na vysokou, a s tím, jak jsem začala víc používat internet, jsem zjistila, že zdaleka nejsem sama, kdo se dobrovolně rozhodl trávit podstatnou část svého volného času s nosem zabořeným do knih. Ba naopak, že takto postižených je nás víc. Vlastně, že je nás po světě rozeseta docela slušná řádka. A že na tom není nic divného, ba, dokonce, si mnoho lidí z knihomolství vytvořilo životní styl.

Těžko říct, zda je příčina v tom, že internet poskytuje určité zdání anonymity, a tak si spousta lidí, kteří se jinak moc neprojevují, odhodlá vyjádřit své názory. Každopádně, je to právě kyberprostor, kde se už pěknou řádku let docela úspěšně formují komunity knihomolů, lačnících po tom, sdílet své zážitky s knihami, a názory o nich, s obdobně smýšlejícími lidmi. Stačí jen se podívat, kolik blogů, vlogů a internetových stránek (rozličné kvality) je věnováno knihám. Konec konců, když budete hledat, najdete pár těch recenzí i zde.

Jsitě, ne každý má potřebu se až do detailu rozepisovat, ovšem jakási potřeba vést si přehledy, statistiky a seznamy přečteného, či ještě nepřečteného, je vlastní ještě mnohem více lidem, než nutkání sdílet své knižní zážitky. A pokud máte navíc možnost své přehledy porovnat s dalšími obdobně postiženými, je to celé ještě lepší. A tak není divu, že za tímto účelem vznikají databáze knih. A dávno už to není trend jen v zahraničí. I já si vedu takovýto seznam, a protože jsem nezůstala jen u jedné databáze, rozhodla jsem se svoje zkušenosti s knižními databázemi shrnout v tomto a v následujícím článku...nebo dvou...

Propadla jsem Pokémonu GO

Ano, jakkoliv absurdní se to vzhledem k mému věku může zdát, je to tak. Začalo to celkem nevinně, když mi vzhledem k mému zdravotnímu stavu bylo doporučeno šetřit se, ale zároveň se také hýbat. Ale zase, aby to nebylo moc namáhavé.

Kam mě zavál osud

I když si myslíte, že máte svůj osud pevně ve svých rukou, přicházejí pravidelně situace, kdy si najedou připadáte unášeni vírem okolností, a kdy nemůžete dělat nic, než se nechat nést proudem a doufat, že ta jízda brzy skončí, a že z toho vyváznete, pokud možno bez zranění na těle i na duši a jen s drobnou kocovinou. Já takové jedno období zažívám. Už vlastně trvá něco přes rok, což je poněkud děsivá skutečnost, o to děsivější, že nejspíš ještě nějakou dobu trvat bude. Jsou to ale právě tyhle hektické zvraty ze života, které přinášejí užitek, díky kterým se člověk posune někam dál a ze kterých lze něco vytěžit, ať už materiálně, nebo na duševní úrovni.

Opožděně - Asie vzdálená blízká

Když jsem přijela do Plzně za studii, měla jsem pocit, že se kolem mě roztrhl pytel s akcemi s japonskou tématikou. Ve chvíli, kdy jsem si začala dělat čas, abych tyto akce mohla navštívit, jako by to všechno najednou přestalo. Kdo si počká, ten se dočká, říká se. Mně se ale čekat nechtělo, a tak jsem i s přítelem vyrazila do Prahy. Tam o takové akce opravdu není nouze, a jedna vyšla i na dobu, kdy jsem měla čas. A tak jsem letos v květnu vyrazila na druhý ročník festivalu Asie vzdálená a blízká. A rovnou s pár dalšími lidmi.

Opět do zoo za japonskou kulturou

Návštěva Dnů japonské kultury v plzeňské zoo je pro nás s přítelem už něco jako tradice. Procházíme tam mezi stánky, sledujeme vystoupení a občas tam narazíme i na známé, které jinak nevidíme, jak je rok dlouhý. Přesto jsme letos váhali, zda opět vyrazit. Loňský ročník v nás totiž zanechal velmi rozporuplný pocit. Počasí bylo letos také jako na houpačce a program zůstal opět téměř beze změny. Nakonec jsme nechali rozhodnout přírodu a rozhodli se, že když bude hezky, půjdeme. A ono se hezky udělalo.

Když Hollywood píše knihy

V době, kdy jsem zakládala svůj blog, jsem si stanovila několik pravidel. Těmi jsem se při psaní blogu chtěla řídit, více méně bez výjimky.

Jedno z nich (možná dokonce i to úplně první) bylo, že i když občas napíšu nějakou recenzi, nebude můj blog primárně kompilací právě takových recenzí, kritik a doporučení co číst/nečíst, na jaký film jít do kina a kdy se na to vykašlat a radši zůstat doma. Takových blogů existuje v internetovém éteru nespočet (kvalitu teď neřešme) a já se tímhle směrem ubírat nechtěla.

Na to navazovalo další pravidlo: když už se rozhodnu pustit do recenzování čehokoliv, vystříhám se za každou cenu negativního a dílo totálně odsuzujícího a ponižujícího posudku. Na pozadí tohoto pravidla stálo přesvědčení, které mi od malička (někdy i za pomoci mírného násilí) rodiče vtloukali do hlavy: že do všehno, co lidé kolem mě dělají, je výsledkem investice v podobě času a snažení, a že i když ten výsledek není dokonalý, měla bych projevit k jejich výtvoru úctu. Protože to možná není dokonalé, ale já bych s velkou pravděpodobností nezvládla ani to. Tento přístup mi zůstal do dnes.

A přesto: pokud nechcete číst negativní kritiku plnou černých myšlenek a vrhání špíny na tvůrce, zde je pro Vás to správné místo, kde byste měli přestat číst. A navíc je tenhle článek jeden velký spoiler.

V

Pro Tebe, kočičko,

Je měsíc jen obří klubíčko.

Pro Tebe, čumáčku,

změní se klubko ve hračku.

Dny Japonské kultury, tentokrát ve znamení bubnování

Dny Japonské kultury v Plzni se již tradičně odehrály v prostorách Zoologické a botanické zahrady v Plzni. S přítelem jsme tuto akci navštívili poprvé přede dvěma lety. Tehdy celý den brutálně propršel, účast návštěvníků byla mizivá, a my strávili celý den střídavě postáváním na dešti (to když přišla řada na pro nás zajímavou část programu) a přešlapováním v tropickém pavilonu, nejlépe u varanů nebo u želv (to když už jsme byli totálně promočení a prochlazení na kost a potřebovali jsme se usušit, odpařit a zahřát). I když jsme tehdy návštěvu akce oba odstonali, byli jsme jí oba tak nadšení, že jsme se rozhodli, že akci navštívíme i v dalších letech, bude-li to možné.