Jeden moment na semináři Aikido

Skončil první den semináře. Odpolední trénink dospěl k závěru, formality a fotografování se odbyly s patřičnou vážností a s upřímným úsměvem. Všichni zúčastnění odešli do restaurace, něco pojíst a trochu se pobavit. Jenom já zůstávám v hale hořické sokolovny, která nyní slouží jako dojo. Konečně jsem sama, konečně mám čas na sebe...

Jedno smutné zjištění,...

…že aikido pramení ze srdce.  A bolestivé konstatování, že mé srdce je zraněné a bolí, bože všemohoucí, jak moc bolí.

Jak má potom být moje aikido dobré?

Byl jednou jeden pán,...

...a ten pán pracoval ve stejné budově, jako já. Budova je to veliká, a tak není divu, že v té budově pracuje hodně lidí. Pán chodil do práce každý den ve stejnou dobu. Zato já chodila pokaždé jinak, takže jsme se většinu týdne míjeli a existenci toho druhého jsme úspěšně nebrali v potaz. Akorát v pátek jsme se potkávali ve výtahu, který mne vyvezl do osmého patra a jeho ještě výš. Mne s kabelkou, jejíž nejdůležitějším obsahem byla krabička s obědem, a s přiblbým úsměvem na obličeji, protože je přeci pátek, ne? Jeho s batohem, dlouhou bambusovou tyčí v pravé ruce a s podlouhlým báglem, popsaným rozsypaným čajem na zádech. I on měl na ústech úsměv, ovšem spíše, než přiblblý, tak přezíravý.

Aikido? Co to je?

Profláklo se o mně v práci, že dělám aikido. Nejprve jen mezi pár lidmi, kteří mně buď okamžitě odsoudili, že je to násilný sport a násilí se jim nelíbí, nebo mi řekli, že bojová umění obecně jsou téma, které je neoslovuje. Nezájem ze strany druhé skupiny jsem přijala mnohem lépe než té první. Kdo zná aikido, tak pochopí, proč. Bylo ovšem dáno, aby se o mně tato skutečnost roznesla po celém podniku, a tak už se mi několikrát stalo, že mně zastavili kolegové a kolegyně na chodbě a ptali se blíž, co to je, a jaké to je. Jejich zájem mne upřímně překvapil. Po předchozích reakcích jsem ho nečekala. A také mně trochu vyděsil, protože jsem zjistila, že i když vím moc dobře, co to je aikido, nedokážu to stručně a jasně říct člověku, který o aikidu nemá ani páru, maximálně někde slyšel nebo četl, že to je to, co dělá Steven Seagal.

Jak nemehlo dostalo hakamu

Je to až s podivem, ale je to pravda. Před prázdninami, týden poté, co mi bylo oznámeno, že jsem úspěšně složila zkoušky na páté kyu, jsem se rozhodla jít oproti původnímu plánu na trénink (na poslední před prázdninami), pro diplom. Páté kyu není žádná věda, cvičená opice by techniky zacvičila lépe, než já a určitě by mnohem lépe zvládla pády. No jo, moje tajná slabina. Nerada padám, při nácviku se mi - i po třech letech cvičení - ukrutně motá hlava a někdy i zvedá žaludek. Stále čekám, kdy pobliju tatami, ale snažím se a snad se to i vyplácí. I když někdy je žaludek prostě mocnější než všechno mé odhodlání.

Je trochu ostuda přiznat, že jsem se na 5. kyu dohrabala po třech letech cvičení, ovšem nutno říct, že si za to můžu sama. Při psaní bakalářky, brigádničení a já nevím, čem všem ještě, to mohlo dopadnout i hůř a já na zkoušky vlastně vůbec nemusela být puštěna. Ale i navzdory tomu faktu, že cvičená opice by to zvládla lépe, ten diplom prostě potěší a já ho chtěla mít před prázdninami doma, a tak jsem vyrazila.

Jak se nemehlo vydalo na seminář tameshigiri

Seminář iai a tameshigiri se odehrál v Plzni 16. června. Vedl jej Kinji Nakagawa sensei a byla to první akce takového druhu, které jsem se zúčastnila. Ač se během toho jednoho odpoledne stalo všechno, čeho jsem se bála, že se stane, nelituji peněz investovanýh do tohoto zážitku a těším se, že se na nějaký takový seminář zase někdy podívám.

Tai-chi - cesta k harmonii trochu jinak

Aikido - cesta v souladu s energií. Bojové umění, ke kterému mě před více jak rokem přivedl spolužák. Pracuje s energií oponenta (jedno jestli s tou prokázanou - kynetickou, nebo s tou "teoretickou" - totiž s ki) a obrací ji proti němu. Aikido není o tvrdém střetu s protivníkem, je o plynulých pohybech, o možnosti vždy přestat bojovat a rozejít se civilizovaně. Náš sensei nás učí, že nemáme zakrnět. Máme se dál rozvíjet. Poznávat svoje limity a možnosti, růst a sílit jak duševně, tak fyzicky. Podporuje nás ve zkoušení - jiných stylů, dalších bojových umění...dodala jsem si tedy odvahy a vydala jsem se zkusit si i jiné bojové umění. Umění, které taktéž pracuje s energií, totiž tai-chi.

Síla Tě provázej, mladý Jedi

Aneb o semíku, který byl po čertech podařený a kde jsem neviděla vůbec nic...

Od té doby, co jsem začala chodit na aikido, se mi život dost změnil. Dva večery v týdnu už netrávím doma, ale nechávám se sebou mlátit o zem, kroutit si rukama a občas i dost bolestivě křupu v kloubech. Pokroky v technikách u mě jsou malé, spíše mizivé, prostě nestojí za řeč. I tak mě ale každý trénink neskonale obohacuje vnitřně. Zvláštní je, že ač nejsem s žádným z aikidistů pokrevně spřízněna, rozrostla se mi i rodina. Aikidisté se považují za jednu velkou a ne vždy šťastnou rodinu, která si pomáhá, často i mimo dojo. Především se mi rodina rozrostla o dva "strýčky" - senseie přímo z Japonska, kteří se do Čech občas vypraví, aby tu vedli seminář.