Databáze knih (aneb Porovnání online databází knih, které jsem měla tu čest vyzkoušet, 3. část)

I přes nedávné pokusy internet regulovat jak z hlediska obsahu, tak z hlediska legislativy, se stále jedná o poměrně svobodný (byť ne anonymní) prostor, a kdykoliv se v kybersvětě objeví něco nového, podobné produkty na sebe nikdy nenechají příliš dlouho čekat. Vody českého kyberprostoru nejsou výjimkou, a tak vedle ČBDB funguje i další portál s prostým, ale všeříkajícím názvem - Databáze knih.

Dlouhou dobu jsem o ní nevěděla, dokud mě kolegyně z práce neposlala pozvánku. Stránky mě zaujaly vzhledově i obsahově. Navíc, pozvánka přišla ve chvíli, kdy dění na ČBDB poněkud stagnovalo. Přidejte ještě zvědavost, a máte hned důvod se zaregistrovat. A tak to přesně bylo u mě.

Česká Bibliografická DataBáze (aneb Porovnání online databází knih, které jsem měla tu čest vyzkoušet, 2. část)

Přiznávám, že sepsání tohoto článku mi zabralo mnohem delší čas, než jsem plánovala. Jednak pro to, že jsem musela nejprve dát dohromady svůj počítač, který se jednoho dne zjančil tak, že pomohla jen reinstalace Windows, a jednak pro to, že server, který jsem se rozhodla popsat jako další, v posledních několika měsících přišel s několika změnami, které jsem vyhodnotila za tolik zásadní, že jsem se rozhodla článek přepsat, aby popisoval aktuální stav. I když, vzhledem k tempu, s jakým server v posledním půl roce přichází s novinkami, bych se nedivila, kdyby už za pár dní zase bylo všechno jinak…

Vedete si svoji "online knihovničku"? (aneb Porovnání online databází knih, které jsem měla tu čest vyzkoušet, 1. část)

Ještě tak zhruba ve svých 17 letech jsem si myslela, že mít v oblibě četbu knih bude něco jako diagnóza nebo postižení. Jedno, jestli šlo o beletrii nebo literaturu faktu. Pozitivní vztah ke knihám mě v očích mého okolí zařadil do škatulky podivínů. Takových, se kterými nikdo nechce nic mít, a kteří jsou odsouzeni k tomu, strávit život nepochopeni okolím, mezi zaprášenými policemi s knihami, s brýlemi na nose, a pořád sami. V tom lepším případě s kočkou. S příchodem na vysokou, a s tím, jak jsem začala víc používat internet, jsem zjistila, že zdaleka nejsem sama, kdo se dobrovolně rozhodl trávit podstatnou část svého volného času s nosem zabořeným do knih. Ba naopak, že takto postižených je nás víc. Vlastně, že je nás po světě rozeseta docela slušná řádka. A že na tom není nic divného, ba, dokonce, si mnoho lidí z knihomolství vytvořilo životní styl.

Těžko říct, zda je příčina v tom, že internet poskytuje určité zdání anonymity, a tak si spousta lidí, kteří se jinak moc neprojevují, odhodlá vyjádřit své názory. Každopádně, je to právě kyberprostor, kde se už pěknou řádku let docela úspěšně formují komunity knihomolů, lačnících po tom, sdílet své zážitky s knihami, a názory o nich, s obdobně smýšlejícími lidmi. Stačí jen se podívat, kolik blogů, vlogů a internetových stránek (rozličné kvality) je věnováno knihám. Konec konců, když budete hledat, najdete pár těch recenzí i zde.

Jsitě, ne každý má potřebu se až do detailu rozepisovat, ovšem jakási potřeba vést si přehledy, statistiky a seznamy přečteného, či ještě nepřečteného, je vlastní ještě mnohem více lidem, než nutkání sdílet své knižní zážitky. A pokud máte navíc možnost své přehledy porovnat s dalšími obdobně postiženými, je to celé ještě lepší. A tak není divu, že za tímto účelem vznikají databáze knih. A dávno už to není trend jen v zahraničí. I já si vedu takovýto seznam, a protože jsem nezůstala jen u jedné databáze, rozhodla jsem se svoje zkušenosti s knižními databázemi shrnout v tomto a v následujícím článku...nebo dvou...

Opožděně - Asie vzdálená blízká

Když jsem přijela do Plzně za studii, měla jsem pocit, že se kolem mě roztrhl pytel s akcemi s japonskou tématikou. Ve chvíli, kdy jsem si začala dělat čas, abych tyto akce mohla navštívit, jako by to všechno najednou přestalo. Kdo si počká, ten se dočká, říká se. Mně se ale čekat nechtělo, a tak jsem i s přítelem vyrazila do Prahy. Tam o takové akce opravdu není nouze, a jedna vyšla i na dobu, kdy jsem měla čas. A tak jsem letos v květnu vyrazila na druhý ročník festivalu Asie vzdálená a blízká. A rovnou s pár dalšími lidmi.

Opět do zoo za japonskou kulturou

Návštěva Dnů japonské kultury v plzeňské zoo je pro nás s přítelem už něco jako tradice. Procházíme tam mezi stánky, sledujeme vystoupení a občas tam narazíme i na známé, které jinak nevidíme, jak je rok dlouhý. Přesto jsme letos váhali, zda opět vyrazit. Loňský ročník v nás totiž zanechal velmi rozporuplný pocit. Počasí bylo letos také jako na houpačce a program zůstal opět téměř beze změny. Nakonec jsme nechali rozhodnout přírodu a rozhodli se, že když bude hezky, půjdeme. A ono se hezky udělalo.

Když Hollywood píše knihy

V době, kdy jsem zakládala svůj blog, jsem si stanovila několik pravidel. Těmi jsem se při psaní blogu chtěla řídit, více méně bez výjimky.

Jedno z nich (možná dokonce i to úplně první) bylo, že i když občas napíšu nějakou recenzi, nebude můj blog primárně kompilací právě takových recenzí, kritik a doporučení co číst/nečíst, na jaký film jít do kina a kdy se na to vykašlat a radši zůstat doma. Takových blogů existuje v internetovém éteru nespočet (kvalitu teď neřešme) a já se tímhle směrem ubírat nechtěla.

Na to navazovalo další pravidlo: když už se rozhodnu pustit do recenzování čehokoliv, vystříhám se za každou cenu negativního a dílo totálně odsuzujícího a ponižujícího posudku. Na pozadí tohoto pravidla stálo přesvědčení, které mi od malička (někdy i za pomoci mírného násilí) rodiče vtloukali do hlavy: že do všehno, co lidé kolem mě dělají, je výsledkem investice v podobě času a snažení, a že i když ten výsledek není dokonalý, měla bych projevit k jejich výtvoru úctu. Protože to možná není dokonalé, ale já bych s velkou pravděpodobností nezvládla ani to. Tento přístup mi zůstal do dnes.

A přesto: pokud nechcete číst negativní kritiku plnou černých myšlenek a vrhání špíny na tvůrce, zde je pro Vás to správné místo, kde byste měli přestat číst. A navíc je tenhle článek jeden velký spoiler.

Dny Japonské kultury, tentokrát ve znamení bubnování

Dny Japonské kultury v Plzni se již tradičně odehrály v prostorách Zoologické a botanické zahrady v Plzni. S přítelem jsme tuto akci navštívili poprvé přede dvěma lety. Tehdy celý den brutálně propršel, účast návštěvníků byla mizivá, a my strávili celý den střídavě postáváním na dešti (to když přišla řada na pro nás zajímavou část programu) a přešlapováním v tropickém pavilonu, nejlépe u varanů nebo u želv (to když už jsme byli totálně promočení a prochlazení na kost a potřebovali jsme se usušit, odpařit a zahřát). I když jsme tehdy návštěvu akce oba odstonali, byli jsme jí oba tak nadšení, že jsme se rozhodli, že akci navštívíme i v dalších letech, bude-li to možné.

Co nového jsem se dozvěděla o japonském meči

Usmálo se na mě štěstí, a bylo mi dovoleno stát se součástí jednoho super kolektivu. A ten kolektiv uspořádal - řekněme - slezinu. Uzavřená společnost se sešla posedět, pojíst, popít a poklábosit, vážně i nevážně. Kromě dobrého jídla bylo součástí setkání i krátké, leč obsažné povídání o japonském meči, a já jsem tak měla možnost podstatně si rozšířit své nijak valné znalosti na toto téma. Zde je souhrn postřehů k danému tématu, které jsem si stihla zapamatovat, snad bez nějaké velké dezinformace, a které jsem se pokusila nějak logicky uspořádat.

Na návštěvě v "Jurském parku"

Relativně nedávno měl v kinech premiéru čtvrtý díl Jurského parku. Osobně jsem ho neviděla, a nevím, jestli ho jakožto skalní fanoušek úplně prvního filmu chci vidět. Časem se na něj možná s chutí podívám, ale momentálně není moje duše milovníka "pravěčáků", jak jsem jim jako malá říkala, připravena na to, co by s mými "hrdiny" mohli filmaři provést. Nemyslete si, že mě rodiče nechali v mém tehdy útlém věku dívat se na celý film, tak, jak byl. Jelikož mají oba poměrně osvícenecké uvažování, byla mi vyrobena moje vlastní, osobní, cenzurovaná verze, kde dinosauři nikoho nežerou, a vlastně jsou jen oběti okolností. Když jsem v patnácti letech viděla celý film a zjistila pravdu, část světa se mi zhroutila a něco ve mně doslova umřelo. Ano, až tak pozdě, protože otec je celkem dobrý střihač - amatér, a tak mi až do té doby nedošlo, že s "mým" filmem je něco špatně - že tam něco chybí. Hodně toho ale zůstalo.

Japonský den v Plzeňské zoo

Jistě jste měli možnost si všimnout, že asi tak poslední rok, možná i déle, mám velmi, velmi špatnou příspěvkovou morálku, a že na rozdíl od doby, kdy jsem s blogem začínala, to zde poněkud skomírá. Ne, že by se toho v mém životě dělo málo, a já tak neměla o čem psát - právě na opak, děje se toho až, až, a já nestíhám měnit náměty v příspěvky. S odstupem času navíc zážitky ztrácí na zajímavosti, nejzajímavější momenty blednou a ze zamýšleného barvitého článku často zůstane jen torzo, které už nelze dokončit, a které je ve své nynější podobě neprezentovatelné. A tak mnoho nápadů na články jen prosvištělo kolem mých mozkových hemisfér, a upadlo v zapomnění. 

Přesto bych se chtěla podělit o pár zážitků z nedávné události, které jsme se spolu s přítelem a se sestrou zúčastnili, totiž Japonského dne, který pořádala Zoo a BZ Plzeň. Letošní program se od toho loňského vlastně skoro nelišil (více si můžete přečíst zde), a tak se omezím jen na pár myšlenek, postřehů a zajímavostí, protože většina toho, co jsem chtěla napsat, už zmizela v zapomnění, a nechci, aby zmizel i ten zbytek...

Překonaná očekávání z Malého divadla Kjógenu

Přibližně před rokem jsem objevila úžasnou věc, zvanou kjógen. Jedná se o japonský divadelní žánr, který se nejvíce rozvíjel během 14. století našeho letopočtu. Kjógen znamená doslova humorné slovo, a tak už jistě nemusím vysvětlovat, že se jedná o žánr komediální. Nejrychleji a nejpřesněji tento žánr krátkých vystoupení vystihuje v češtině užívaný termín japonská fraška - jasné, stručné a přesné.

Jak jsem pila čaj a jak jsem si zdobila misku

Mám poslední dobou tendence vymetat akce zaměřené na orientální, a hlavně na japonskou kulturu. Když jsem se tedy dozvěděla, že třetí květnový víkend se v plzeňské zoologické zahradě uskuteční Dny Japonské kultury,které připomínají vznik japonské kamenné zahrady právě v této zoo, měla jsem s programem jasno. Státnice - nestátnice, tohle jsem si nemohla nechat ujít.

Japan fair na Harfě

Obecně se považuji za tvora spíše usedlého, samotářského a doslova antisociálního, nicméně občas mně to drapne a vyrazím mezi lidi. To byl i případ osmého března letošního roku, kdy se v Praze v galerii Harfa konal Japan fair. Nalákala mně možnost zkusit si šogi, kaligrafii a během vystoupení Malého divadla kjógenu ucucávat pravý japonský čaj. A samozřejmě mě lákala vidina nějakého toho japonského suvenýru.

Jak jsem si chtěla nechat podepsat knihu jejím autorem a jak mě rychle přešla chuť...

V následujícím článku uvádím pouze a jen své osobní názory a postřehy. Mám na ně plné právo a vy máte právo s nimi nseouhlasit.

V roce 2010 vydala společnost Bušidó nádhernou obrazovou publikaci s názvem Cuba - záštita japonského meče. Kniha mne tak fascinovala, že jsem při jejím prvním čtení občas zapomněla dýchat, jak je nádherná. Tedy z grafického hlediska.

Otázky na Václava Moravce

Je to asi tři týdny, co jsme se v rámci výuky zúčastnili diskuze s Václavem Moravcem a Janem Vitáskem. Toho prvního zřejmě představovat nemusím, o Otázkách Václava Moravce jistě každý slyšel. Ten druhý je vydavatel portálu EurActiv.cz a původně tam místo něj měl být někdo úplně jiný. Pana Moravce osobně nemusím. Bylo jasné, že i když byli do debaty pozváni dva hosté, prim bude hrát právě on, a tak jsem šla na debatu s rozporuplnými pocity. Buďme upřímní, kdyby to nebylo povinné v rámci výuky, radši bych na tuto debatu ani nešla. Byla jsem ale příjemně překvapená.

Kamínek sem, kamínek tam, kamínek, kam se podívám

Již několik let žiji a studuji v Plzni a ještě mnohem déle se zde pořádají prodejní výstavy minerálů. Že se pořádají, vím celkem dlouho, asi dva nebo tři roky, vždy jsem se o nich ale dozvěděla buď až po datu konání, nebo už jsem měla domluveného něco jiného a nešlo to změnit, nebo jsem nebyla v Plzni nebo...no prostě pořád něco. A tak jsem ráda, že se mi povedlo dostat se na "Podzimní minerál Plzeň 2013, 24. prodejní výstavu minerálů, drahých kamenů, šperků, kaktusů, bonsají, exotických květin a esoteriky." Teda hlavně těch minerálů…

Není Indie jako Indie

Můj kamarád vyjel na léto na praxi do Indie. Jestli Vás zajímá, jak se tam má a co tam zažívá, navštivte jeho Blog. Já nikdy neměla odvahu na to, odjet na tak dlouho a tak daleko pryč, a tak trávím své poslední prázdniny doma a odpočívám. Po uplynulém akademickém roce to potřebuji jako prase drbání. Nicméně i tak jsem neodolala kouzlu Indie a tak si v létě užívám alespoň jejich dobré jídlo. A jelikož jsem měla trochu chuť experimentovat, zrodil se kdesi vzadu v mé lebeční dutině nápad navštívit několik indických restaurací a porovnat je. A i když mi všude chutnalo, ukázalo se, že opravdu není Indie jako Indie.

Po dešti

Jak víte a znáte z obsahu mého blogu, psaní recenzí a doporučení, resp. kritiky, nepatří mezi moje hlavní zájmy. A protože se můj vkus radikálně liší od toho většinového, nechávám si svá hodnocení většinou pro sebe. Po delší době jsem ale dospěla k názoru, že jsem narazila na film, který si zaslouží pár řádků, i když to bude mít do profesionální kritiky hodně daleko. "Zakopla" jsem o něj omylem na youtube, když jsem hledala něco úplně jiného, jak jinak. Tak se to stává ve většině případů, že největší poklad najdete omylem, dalo by se říci až nechtěně. Film má zhruba 90 minut, ale protože poslední dobou vedu celkem hektický život, trvalo mi to týden, než jsem ho dokoukala. Ale i přes neustálé vyrušování, odbíhání a nefungující titulky, stálo sledování tohoto filmu za to.

Pocta japonskému meči

Jestli mě něco fascinovalo už jako malou, byly to japonské meče. Smrtící, studené a vzbuzující úctu a přesto nádherné, elegantní a přitahující pohledy. Vždycky jsem tajila dech, když se ve filmech zaleskly katany. Vábil mě ten zvuk, se kterým krájely vzduch. Jako hodně malá jsem věřila, že tenhle zvuk opravdu vydávají. Když jsem trochu povyrostla a zjistila jsem, že existuje něco jako filmové efekty a že to, co se děje ve filmu je jen jako, považovala jsem to zvláštní svištění za autorskou invenci zvukařů, která měla jen umocnit pocity při sledování filmu. O hodně později jsem se na vlastní sluchovody přesvědčila, že to zas až taková fikce není.

Moonlight - Upířína, co má hlavu a patu?

Po hodně dlouhé době začínám plnit slib daný před více jak rokem, totiž, že se podívám na zoubek některým z velkého množství upířin a upířinek, se kterými se v poslední době roztrhl pytel. Nečekala bych, že jinak oblíbené téma ve mně bude vzbuzovat tolik odporu a bude mě stát tolik síly, abych o tom něco napsala. Nakonec se mi ale přeci jen podařilo něco zplichtit, a tak přináším rychlou a velice subjektivní (ne)recenzi na detektivní upířinu (ano, čtete dobře) s názvem Moonlight. A ne, nemá s Twighlitem nic společného.