Propadla jsem Pokémonu GO

Ano, jakkoliv absurdní se to vzhledem k mému věku může zdát, je to tak. Začalo to celkem nevinně, když mi vzhledem k mému zdravotnímu stavu bylo doporučeno šetřit se, ale zároveň se také hýbat. Ale zase, aby to nebylo moc namáhavé.

Slovo "problém" škrtám ze slovníku - pomalu, ale jistě

Proč? Protože mi ničí život.

 

Byl jednou jeden pán,...

...a ten pán pracoval ve stejné budově, jako já. Budova je to veliká, a tak není divu, že v té budově pracuje hodně lidí. Pán chodil do práce každý den ve stejnou dobu. Zato já chodila pokaždé jinak, takže jsme se většinu týdne míjeli a existenci toho druhého jsme úspěšně nebrali v potaz. Akorát v pátek jsme se potkávali ve výtahu, který mne vyvezl do osmého patra a jeho ještě výš. Mne s kabelkou, jejíž nejdůležitějším obsahem byla krabička s obědem, a s přiblbým úsměvem na obličeji, protože je přeci pátek, ne? Jeho s batohem, dlouhou bambusovou tyčí v pravé ruce a s podlouhlým báglem, popsaným rozsypaným čajem na zádech. I on měl na ústech úsměv, ovšem spíše, než přiblblý, tak přezíravý.

Zase jedna story za života, kterou bych si byla bývala klidně odpustila…

Stala se u mě doma dnes taková drobná nehoda, která zamávala celým mým dnešním programem, a nejen, že mi zkazila celý den, ale spustila i řadu dalších událostí - v návalu entusiasmu a z pocitu, že na bytě máme neskutečný binec, jsem se rozhodla, že se pustím do úklidu, a že to vezmu hezky z gruntu. Plán jsem si rozvrhla na jedničku: začnu v obýváku svým pracovním stolem a postupně budu eliminovat bordel a binec hrnout ven, až se z vln chaosu vynoří krásně upravený a harmonický domov. I vybrala jsem si odpovídající hudební doprovod a pustila se do sundávání vrstev věcí ze stolu, až se začala objevovat skleněná deska.

Když už byla vidět celá, došla jsem k závěru, že je potřeba ji hezky vyčistit a naleštit. A tak jsem se vydala do kuchyně, že sáhnu do skříňky pod dřez, kde já, malý člověk, skladuji všechny detergenty, abych pro ně nemusela lézt nikde po vejškách. Nadšení pro úklid mi vydrželo přesně do chvíle, než jsem otevřela dvířka kredence…

Už nejsem v IAESTE

Všechno jednou končí, a tak se i moje členství ve výše jmenované studentské organizace stalo záležitostí minulosti. Odejít trvalo ani ne půl minuty a bylo to něco, co už přijít muselo, co mělo přijít mnohem, mnohem dřív - respektive měla jsem to nechat přijít mnohem dřív, ušetřila bych si spoustu trápení. Se stoicky buddhistickým přístupem ale věřím, že to přišlo v tu pravou chvíli a že se to odehrálo tak, jak se to odehrát mělo, tím nejlepším způsobem. Ale stejně o tom přemýšlím.

Dva (možná tři) adventní příběhy...

...které by se možná nestaly, kdyby nedošlo k souhře náhod, a které se skutečně staly v rychlém sledupo sobě následujících třech dní (předevčírem, včera, dnes a doufám, že už se nic dalšího nestane zítra). A staly se do puntíku tak, jak to popisuji. Aneb děti v hlavní roli aneb it was the time before Christmas...a já vážně nejsem anděl...

Jak nemehlo dostalo hakamu

Je to až s podivem, ale je to pravda. Před prázdninami, týden poté, co mi bylo oznámeno, že jsem úspěšně složila zkoušky na páté kyu, jsem se rozhodla jít oproti původnímu plánu na trénink (na poslední před prázdninami), pro diplom. Páté kyu není žádná věda, cvičená opice by techniky zacvičila lépe, než já a určitě by mnohem lépe zvládla pády. No jo, moje tajná slabina. Nerada padám, při nácviku se mi - i po třech letech cvičení - ukrutně motá hlava a někdy i zvedá žaludek. Stále čekám, kdy pobliju tatami, ale snažím se a snad se to i vyplácí. I když někdy je žaludek prostě mocnější než všechno mé odhodlání.

Je trochu ostuda přiznat, že jsem se na 5. kyu dohrabala po třech letech cvičení, ovšem nutno říct, že si za to můžu sama. Při psaní bakalářky, brigádničení a já nevím, čem všem ještě, to mohlo dopadnout i hůř a já na zkoušky vlastně vůbec nemusela být puštěna. Ale i navzdory tomu faktu, že cvičená opice by to zvládla lépe, ten diplom prostě potěší a já ho chtěla mít před prázdninami doma, a tak jsem vyrazila.

Můj nový miláček aneb mám doma želvu

Kdybste se mě zeptali, co mě vedlo k tomu si pořídit želvu, řekla bych rovnou, že nevím. Prostě se vyskytla možnost si ji vzít, tak jsem do toho šla - bez předchozích zkušeností či znalostí. Přesto jsem neváhala, jen jsem si musela chvíli počkat, než nastane den D a já si budu moct pro želvátko dojet. A čekání se vyplatilo.

Jak se nemehlo vydalo na seminář tameshigiri

Seminář iai a tameshigiri se odehrál v Plzni 16. června. Vedl jej Kinji Nakagawa sensei a byla to první akce takového druhu, které jsem se zúčastnila. Ač se během toho jednoho odpoledne stalo všechno, čeho jsem se bála, že se stane, nelituji peněz investovanýh do tohoto zážitku a těším se, že se na nějaký takový seminář zase někdy podívám.

Víte, jak občas píšu o příhodách, nad kterými zůstává rozum stát?

Během mého krátkého života se mi podařilo prožít si pár absurdních a těžko uvěřitelných událostí. Začínám mít pocit, že se mi tyto události dějí ve více-méně pravidelných intervalech a s železnou pravidelností se něco takového odehraje pokaždé, když si řeknu, že je všechno v pořádku a že jsem paní situace...

Tenhle zážitek se odehrál už před třemi měsíci. Čtvrt roku je dost dlouhá doba na to, aby člověk leccos zapomněl, ale já se k tomuhle pořád vracím.

Stala se mi včera jedna zábavná příhoda...

...a nedá mi to, se o ni nepodělit. Než se ale dostanu k samotné příhodě, budu muset začít trochu zeširoka: sešly se okolnosti, nějak se stalo, a já byla nucena začít pro komunikaci s kolegy z IESTE používat vedle emailu ještě Google+. Prostě zkoušíme něco nového. Proč ne, řekla jsem si, i když mě štvalo, že si musím založit profil na sociální síti, na kterou bych jinak ani nepáchla, a ač jinak užívám produkty Google velmi ráda, vypěstovala jsem si ke Googlu+ vědomou a cílenou averzi. Moje systematické odmítání G+ trvalo až do včerejška, kdy jsem si řekla, že když už ten zpropadený G+ mám, tak ho prozkoumám a aktivně vyzkouším, co na něm ostatní vidí a k čemu by mi mohl být dobrý. A zde se už dostáváme k jádru pudla.

Zase chvíli v klidu, ikdyž...ehm...no...

Tak mám za sebou další seminář aikido. Na čtyři dny jsem plánovala vypadnout ze stereotypu a urovnat si během padání na tatami myšlenky. Marně jsem doufala, že pár věcí během toho rovnání vypadne z hlavy úplně, pár se přerovná a sesype a věci se mi nebudou jevit tak blbě, jak se jevily. Úspěch se nakonec dostavil, ale jen částečně. A tak jsem jsi krom naraženého zadku, zmoženého zápěstí a boule na hlavě, přivezla v té hlavě docela zmatek a snad i zklamání...

Zase jedna příhoda, nad kterou zůstává rozum stát

Je lednový pátek. Nesněží, ale celkem slušně mrzne. V celkem dobré náladě si to štráduji po Americké. V náhlém záchvatu samolásky jsem došla k závěru, že potřebuji odměnu. Za co? Jen tak. Tou odměnou mi má být baštonáda u McDonalds - nezdravá a nechutně drahá. No ale proč ne, zase tak často tenhle řetězec nenavštěvuji. No jo, ale to bych nesměla být já, abych si mohla svou nezdravou odměnu vychutnat v klidu.

Přečti to čínsky!

Jedna drobná příhoda z ne úplně dávné doby. Snad je legrační, snad je smutná. Určitě je malinko autorsky upravená. Aby byla trochu beletristiská. To se někdy musí. Možná mi uvěříte, že se to opravdu tak stalo, možná si bude myslet, že se to nestalo vůbec a že Vás, drazí čtenáři, tahám za fusekli. Já tvrdím, že tento příběh je pravdivý, protože mi ho nevyprávěl T. Texas Tyler.

Tai-chi - cesta k harmonii trochu jinak

Aikido - cesta v souladu s energií. Bojové umění, ke kterému mě před více jak rokem přivedl spolužák. Pracuje s energií oponenta (jedno jestli s tou prokázanou - kynetickou, nebo s tou "teoretickou" - totiž s ki) a obrací ji proti němu. Aikido není o tvrdém střetu s protivníkem, je o plynulých pohybech, o možnosti vždy přestat bojovat a rozejít se civilizovaně. Náš sensei nás učí, že nemáme zakrnět. Máme se dál rozvíjet. Poznávat svoje limity a možnosti, růst a sílit jak duševně, tak fyzicky. Podporuje nás ve zkoušení - jiných stylů, dalších bojových umění...dodala jsem si tedy odvahy a vydala jsem se zkusit si i jiné bojové umění. Umění, které taktéž pracuje s energií, totiž tai-chi.

Ve 22 letech poprvé na taneční a hned potom na věneček

V dnešní době, kdy je absolvování alespoň základního kurzu považováno za samozřejmou součást středoškolského vzdělání, se nadpis může zdát poněkud divný. Ale je to tak. V době, kdy jsem studovala střední školu, mě do tanečních nevzali. Ne pro to, že bych byla nějaký podvratný živel a oni se styděli mě přijmout, ne pro to, že by nebylo místo. Ale pro to, že jsem neměla tanečního partnera. Zní to divně, ale je to tak. V Táboře a okolí je nedostatek chlapců, a tak je podmínkou přijetí do tanečních fakt, že se slečna musí přihlásit už v páru. 

Kocourkov? Ne! ZČU!

Opět a znovu si opakuji, ať žije úřední moloch, nesmyslná nařízení a lidská blbost. Jako blázen, s půlkami křečovitě sevřenými, si odpírám sápnek a krásné květnové dny trávím zavřená u počítače, jen aby byla bakalářka v termínu. Pak pro mě nastává období čekání na posudky, kdy se nedá dělat nic, jen sedět na zadku a doufat...

Jak spoluydla uvízla na záchodě...

Přiznávám, že nejsem ten typ, co by se bavil cizím neštěstím. Spíš, než abych prezentovala neštěstí druhých, chlubím se tím vlastním, lépe se s tím pak alespoň vyrovnám. A přiznávám, že moje spolubydla se mi postarala o královskou zábavu a akutní bolest v oblasti bránice, tudíž pro tentokrát udělám výjimku, ale jen pro to, abych potvrdila pravidlo...

Dnes výjimečně i s tématickou hudbou přímo u článku...

Smysluplný rozhovor

Představte si následující situaci: Je večer, tak kolem půl desáté.  Na vysokoškolské koleji je tou dobou živo, co taky chtít jiného od asi šesti stovek studentů, z nichž má každý své zájmy, své nálady, každý má nárok se opít a s tím má i nárok na to, aby mu pak bylo druhý den řácky špatně. Nás ovšem nezajímá ledajaký student, ale jeden konkrétní, tedy spíše jedna konkrétní studentka.