Stalo se to někdy před dvěma, možná třema dny. Během chvíle. Co? Nic zvláštního. Jenom mi přibyl další křížek na hrb. Už nejsem náctiletá ani teenager. Zvláštní. Žádnou změnu necítím. Lidé, kteří vědí, že se to stalo, na mě vrhají podezřívavé pohledy a kladou blbé otázky. Jako bych najednou byla někdo jiný. Ale já žádnou změnu necítím. Neuvědomuji si, že bych někdy nějakou cítila. Zvláštní?
pátek 13. března 2009
pátek 6. března 2009
O hrdinech bez tváře
Jak byste popsali svého oblíbeného literárního hrdinu? Celkem jednoduchá otázka. Ale zkusili jste to někdy? Asi ano, někdy na základní, po případě na střední škole. Mě to nikdy nešlo. A přitom jsem si ho dokázala představit docela snadno. Většinou se jednalo o cowboye, nebo vojáky. Nikdy jsem si neoblíbila hrdiny typu "rytíř se zářivou zbrojí na bílém koni." Mí oblíbení hrdinové byli (a stále jsou) ušpinění od prachu z cest, unavení dlouhými pochody a v roli hrdinů se ocitli tak nějak omylem. Tenhle typ je asi mnohem realističtější, než princové z pohádky. Protože mě momentálně (zase) uchvacují hrdinové - vojáci, zkusím vám jednoho z nich popsat.
neděle 15. února 2009
Proč je dobré pořídit si akcie Kevlaru
Netušila, jak dlouho to ještě vydrží. Už půl hodiny se kroutila na sedadle, v rukou křečovitě svírala batoh. Snažila se být co nejmenší a byla by nejradši, kdyby se za ten batoh mohla schovat celá.
Neměla ráda spoustu věcí, ale upřímně nenáviděla jen tři: cestování hromadnou dopravou, hlavně vlakem; maníky, co se vytahují a machrují; a za třetí opilce a násosky. Teď seděla v kupé vlaku a proti ní se na sedadle uvelebila jakási existence.
Neměla do toho vlaku vůbec nasedat. Už na nádraží ji svědilo pod levou lopatkou a to byl jasný signál: blíží se trable. Bohužel ji vychovávali v rodině, kde se na věci jako jsou šestý smysl a intuice nevěřilo. Léta racionalistické výchovy na ní zanechala stopy, a tak se přemohla do toho vlaku nasedla. Teď toho upřímně litovala.
Ta existence naproti ní, to ani nebyl člověk. Přivalilo se to do kupé, nepozdravilo, nezeptalo se, jestli je tu volno. Zato kolem sebe šířilo takový zápach, že se zvedal žaludek. Zápach hospodského jídla, levných cigaret a ještě levnějšího alkoholu. A žaludečních šťáv. Prostě člověk zpitý pod obraz Boží, který už pokřtil nějaký ten roh, než se dokolébal až sem. A skončil ve stejném kupé.
Chtěla se zvednout a odejít, najít si jiné kupé, možná i jiný vagón, jenže přišel revizor. Cvakl jízdenku. Existenci se zatím podařilo vytvarovat mimické svaly do tvaru obličeje.
"Může být zhruba tak starý jako já," uvažovala, "možná o něco mladší."
Individuum se zvedlo, vyšlo před kupé, otevřelo okno a…když se vrátilo, kupé se opět naplnilo zápachem. Teď byl odér cítit hlavně po žaludečních šťávách.
Teď už se odejít neodvážila. Neodvážila se ani dýchat. Individuum sáhlo kamsi k pasu a vytáhlo lesklou, tmavou věc - pouzdro od pistole. Bohužel nebylo prázdné. Uvnitř byla temně černá pistole. Ani ji nemusel vytahovat, aby poznala, že se jedná o ráži 9 mm. Ten šílenec blábolil něco o čerstvým zbrojáku, tlumiči, nezaplaceným účtu v hospodě.
Věděla toho o střelných zbraních dost, sama plánovala udělat si zbroják - právě kvůli tomu, že svět byl plný pošuků. Nepočítala ale s tím, že i pošukové můžou mít pistoli. Ne. Zpět. O střelných zbraních toho momentálně věděla až moc. "Nevědomost sladká," blesklo jí hlavou. Uvažovala. Američani by řekli, že má ráži 0.36. V zásobníku bude mít tak 9 nábojů, desátý může být v komoře.
"Proč tě napadlo zrovna tohle?" okřikla se.
Uvažovala dál. Je to první ráže, která dokáže zastavit fenomén zvaný berserk. A tak dále. Samé lepší myšlenky. Došla ke dvěma závěrům: pokud je "devítka" první ráží, která zastaví berserka, tak "dvanáctka", nebi chce-li "pětačtyřicítka", to jistí. A je to magor.
Blížila se zastávka. Příležitost zvednout se a odejít do jiného vagonu.
Ale na to, aby se zvedla, neměla dost odvahy. Ne po tom, co přímo před ní vyndal z pistole prázdný zásobník, vyměnil ho za plný a natáhl pistoli. 9 nábojů včetně toho v komoře. A co hůř, mával pistolí tak zběsile, že ani nebyla schopná zjistit, kam míří.
Po chvíli došla k závěru, že "ten magor jeden nametenej" není schopnej mířit výš, než do výše jejího břicha.
Pod záminkou, že něco hledá, si položila batoh narvaný učením na klín. Po pěti minutách se za ním schovávala. Kdyby vystřelil, snad by knihy uvnitř kulku zbrzdily. Kéž by měla neprůstřelnou vestu.
Po půl hodině ji začaly brát křeče do rukou, jak k sobě tiskla batoh.
Po hodině začala ztrácet rozum. Vyskočit z okna už jí nepřišlo jako šílený nápad.
Po další hodině se ve dveřích kupé zjevil policista a magora přitlačil k oknu, odzbrojil a zatknul. Průvodčí ve vlaku ho viděl, jak mává pistolí, tak zavolal policii. Poprvé v životě byla ráda, že vidí policajta.
Sepsali s ní protokol, vyjádřili jí obdiv, že se zachovala tak klidně, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. "Jo, no, hodně koukám na televizi." na lepší odpověď se nezmohla.
Naprosto v klidu dojela na kolej, vyjela výtahem a vešla do pokoje. Jakmile se za ní zavřely dveře, podlomily se jí kolena. Svěrače povolily. Začala nekontrolovatelně brečet, až se zalykala. Když už si myslela, že má hysteták za sebou, zvedl se jí žaludek. Spolubydlící ji vyslechla a měla to srdce, že po ní uklidila a dala jí prášky na spaní.
Neměla ráda spoustu věcí, ale upřímně nenáviděla jen tři: cestování hromadnou dopravou, hlavně vlakem; maníky, co se vytahují a machrují; a za třetí opilce a násosky. Teď seděla v kupé vlaku a proti ní se na sedadle uvelebila jakási existence.
Neměla do toho vlaku vůbec nasedat. Už na nádraží ji svědilo pod levou lopatkou a to byl jasný signál: blíží se trable. Bohužel ji vychovávali v rodině, kde se na věci jako jsou šestý smysl a intuice nevěřilo. Léta racionalistické výchovy na ní zanechala stopy, a tak se přemohla do toho vlaku nasedla. Teď toho upřímně litovala.
Ta existence naproti ní, to ani nebyl člověk. Přivalilo se to do kupé, nepozdravilo, nezeptalo se, jestli je tu volno. Zato kolem sebe šířilo takový zápach, že se zvedal žaludek. Zápach hospodského jídla, levných cigaret a ještě levnějšího alkoholu. A žaludečních šťáv. Prostě člověk zpitý pod obraz Boží, který už pokřtil nějaký ten roh, než se dokolébal až sem. A skončil ve stejném kupé.
Chtěla se zvednout a odejít, najít si jiné kupé, možná i jiný vagón, jenže přišel revizor. Cvakl jízdenku. Existenci se zatím podařilo vytvarovat mimické svaly do tvaru obličeje.
"Může být zhruba tak starý jako já," uvažovala, "možná o něco mladší."
Individuum se zvedlo, vyšlo před kupé, otevřelo okno a…když se vrátilo, kupé se opět naplnilo zápachem. Teď byl odér cítit hlavně po žaludečních šťávách.
Teď už se odejít neodvážila. Neodvážila se ani dýchat. Individuum sáhlo kamsi k pasu a vytáhlo lesklou, tmavou věc - pouzdro od pistole. Bohužel nebylo prázdné. Uvnitř byla temně černá pistole. Ani ji nemusel vytahovat, aby poznala, že se jedná o ráži 9 mm. Ten šílenec blábolil něco o čerstvým zbrojáku, tlumiči, nezaplaceným účtu v hospodě.
Věděla toho o střelných zbraních dost, sama plánovala udělat si zbroják - právě kvůli tomu, že svět byl plný pošuků. Nepočítala ale s tím, že i pošukové můžou mít pistoli. Ne. Zpět. O střelných zbraních toho momentálně věděla až moc. "Nevědomost sladká," blesklo jí hlavou. Uvažovala. Američani by řekli, že má ráži 0.36. V zásobníku bude mít tak 9 nábojů, desátý může být v komoře.
"Proč tě napadlo zrovna tohle?" okřikla se.
Uvažovala dál. Je to první ráže, která dokáže zastavit fenomén zvaný berserk. A tak dále. Samé lepší myšlenky. Došla ke dvěma závěrům: pokud je "devítka" první ráží, která zastaví berserka, tak "dvanáctka", nebi chce-li "pětačtyřicítka", to jistí. A je to magor.
Blížila se zastávka. Příležitost zvednout se a odejít do jiného vagonu.
Ale na to, aby se zvedla, neměla dost odvahy. Ne po tom, co přímo před ní vyndal z pistole prázdný zásobník, vyměnil ho za plný a natáhl pistoli. 9 nábojů včetně toho v komoře. A co hůř, mával pistolí tak zběsile, že ani nebyla schopná zjistit, kam míří.
Po chvíli došla k závěru, že "ten magor jeden nametenej" není schopnej mířit výš, než do výše jejího břicha.
Pod záminkou, že něco hledá, si položila batoh narvaný učením na klín. Po pěti minutách se za ním schovávala. Kdyby vystřelil, snad by knihy uvnitř kulku zbrzdily. Kéž by měla neprůstřelnou vestu.
Po půl hodině ji začaly brát křeče do rukou, jak k sobě tiskla batoh.
Po hodině začala ztrácet rozum. Vyskočit z okna už jí nepřišlo jako šílený nápad.
Po další hodině se ve dveřích kupé zjevil policista a magora přitlačil k oknu, odzbrojil a zatknul. Průvodčí ve vlaku ho viděl, jak mává pistolí, tak zavolal policii. Poprvé v životě byla ráda, že vidí policajta.
Sepsali s ní protokol, vyjádřili jí obdiv, že se zachovala tak klidně, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. "Jo, no, hodně koukám na televizi." na lepší odpověď se nezmohla.
Naprosto v klidu dojela na kolej, vyjela výtahem a vešla do pokoje. Jakmile se za ní zavřely dveře, podlomily se jí kolena. Svěrače povolily. Začala nekontrolovatelně brečet, až se zalykala. Když už si myslela, že má hysteták za sebou, zvedl se jí žaludek. Spolubydlící ji vyslechla a měla to srdce, že po ní uklidila a dala jí prášky na spaní.
Poznámka pro ty, kteří vědí, o co jde: Toto je definitivní tečka za ne zrovna příjemným zážitkem, ke kterému už se nehodlám vracet.
Poznámka pro ostatní: Neptejte se.
pondělí 2. února 2009
Jak na Rubikovu kostku?
Jedině šroubovákem
Kostky jsou vrženy...Řekl kdysi Cézar. Historik by okamžitě od boku vypálil datum a událost, při které k tomu došlo. Filolog by se začal šťourat v původu slova kostky a protože filolog je z části i filozof, začal by se šťourat i v tom, zda staří Římané znali hru v kostky, nebo jestli se spíš jedná o derivát ze slova kosti, a zda by tedy nebylo vhodnější říkat "kůstky jsou vrženy". To by bylo pravděpodobnější, věštba pomocí drobných kostí, neboli kůstek byla Římanům dobře známá. V té době to byla - s trochou nadsázky - světově rozšířená metoda, jak zjistit, co si pro nás budoucnost nachystala. Kdyby ten filolog byl ještě navíc bohemista, začal by vysvětlovat změnu kmenové samohlásky ve slově kůstka ve 13. století. Bohu dík, nejsem bohemista a, zatím, nejsem ani filolog. Vlastně jsem filolog ve výcviku. n_n
úterý 20. ledna 2009
Bebopův Speciální kraťas
Posledních pár hodin řeším dilema, zda se o tento skvost podělit, nebo nepodělit. Řešení tohoto problému vidíte níže
pondělí 12. ledna 2009
Tak zase jeden článeček…
Ahoj všem, kteří se rozhodli nezanevřít na tyto stránky i přes mou nečinnost. A jakou mám výmluvu? Docela otřepanou - školu. A taky spisovatelský blok, ano, už zase. Díky těmto dvěma indispozicím došlo k tomu, že než jsem našla vhodné přání k Vánocům, které bych sem umístila, rozsvítil se na obloze novoroční ohňostroj a než se mi podařilo zapnout počítač, je najednou polovina ledna. "Tempus fugit", řekl by zdatný latinář. Já nejsem zdatný latinář, a tak řeknu jen "čas kvapí".
Přesto do nového roku vstoupím s přáním všeho dobrého a s drobnými změnami:
1) Z položky "Kam ještě zaplout?" zmizel odkaz na archiv písniček. Po několika stížnostech stálé a věrné čtenářky (ano, už mám tři čtenáře, o kterých vím, že tyto stránky pravidelně navštěvují), jsem došla k závěru, že je zbytečné uvádět odkaz na stránky, které vyžadují registraci, by mohly plnit svůj účel.
2) Další drobná změna proběhla v rubrikách. Z rubriky s názvem "Školní výtvory" se staly "Oneshoty". Mám v úmyslu sem dávat jednodílné povídky, nejen z mé školní tvorby. Povídky na pokračování zatím neplánuji, ale uvidíme.
3) Došlo k přeorganizování menu. Zda k lepšímu, nebo k horšímu, to se ukáže až časem a proto Vás, milí čtenáři, prosím, aby jste se k tomu vyjádřili.
Samozřejmě se můžete vyjádřit i k ostatním změnám. Toto je zatím vše. Mějte hezký den
Přesto do nového roku vstoupím s přáním všeho dobrého a s drobnými změnami:
1) Z položky "Kam ještě zaplout?" zmizel odkaz na archiv písniček. Po několika stížnostech stálé a věrné čtenářky (ano, už mám tři čtenáře, o kterých vím, že tyto stránky pravidelně navštěvují), jsem došla k závěru, že je zbytečné uvádět odkaz na stránky, které vyžadují registraci, by mohly plnit svůj účel.
2) Další drobná změna proběhla v rubrikách. Z rubriky s názvem "Školní výtvory" se staly "Oneshoty". Mám v úmyslu sem dávat jednodílné povídky, nejen z mé školní tvorby. Povídky na pokračování zatím neplánuji, ale uvidíme.
3) Došlo k přeorganizování menu. Zda k lepšímu, nebo k horšímu, to se ukáže až časem a proto Vás, milí čtenáři, prosím, aby jste se k tomu vyjádřili.
Samozřejmě se můžete vyjádřit i k ostatním změnám. Toto je zatím vše. Mějte hezký den
čtvrtek 18. prosince 2008
Maskovaná polemika
Můj bývalý spolužák na svém blogu píše: " ...máme čtyři tváře. Tu, kterou chceme ukazovat, tu kterou ukazujeme, tu kterou vidí ostatní a nakonec tu, kterou máme doopravdy…" Větu jsem si vypůjčila z jeho úvahy o přetvářce a poznávání lidí. Nebudu zde dále rozvádět téma článku, ostatně můžete si ho přečíst tady. Podotknu k tomu jen tolik, že na tom něco bude.
Kdybych měla vyjádřit postoj k tomuto výroku slovy naší učitelky filozofie, řekla bych, že tento výrok nemohu verifikovat, proto musím použít metodu falzifikace, abych určila její pravdivostní hodnotu. Zkrátka řečeno, nemohu říci, že bych s oním citátem nesouhlasila, jen k němu mám nějaké ty drobné výhrady (ono se to dobře kecá, když nic originálního nevymyslim a jenom kritizuju, ale stejně -_^). Podle mého má člověk jen jednu tvář - svou vlastní. Tu ale ostatním lidem ukazuje jen zřídka, protože si na ni nasazuje masky. Má jich několik, střídá je, ale nejčastěji nosí jen jednu, tu, o které si myslí, že mu nejvíc sedí. Prostě si buduje svůj image. Je to vlastně jakási ochrana, kterou si jedinec vytvoří, proti světu, který umí člověka tak zranit.
I já mám tyhle masky. Mám jich několik. K tomu mám ještě své druhé já, které se od posledního příspěvku na kterém se podílelo, vychrápalo do růžova a včera se ve mně zase neklidně zavrtělo. Tentokrát mi vytknulo, že bych mohla počet svých masek zredukovat. "Většinu jich stejně nenosíš, tak k čemu ti sou?", zeptalo se mě mé druhé já.
Zase jsem mu musela dát za pravdu, a tak jsem se jala procházet zaprášená zákoutí své duše a hledat své nepoužívané masky. Přitom jsem narazila i na tuhle: Celkem nenápadná, vyrobená z bílého porcelánu. Kdy jsem ji vlastně nosila? Asi nikdy. Jak jsem ji vynášela na světlo a jak se na ní začaly objevovat podrobnosti, začala jsem si vzpomínat. Maska nebyla ani tak bílá, jako spíše mléčná, něco jako mléčné sklo, nebo kostěný porcelán - čistě bílá, ale ne úplně neprůhledná, křehká a studená, s chladně elegantními rysy. Ach ano, teď už vím, kdy jsem ji začala nosit. Jednoho dne, když jsem došla k závěru, že jsem moc dětinská, když pláču, protože se mi lidé okolo posmívají a vedou jedovaté řeči. Nasazovala jsem si ji stále častěji a častěji, až jsem ji jednou přestala na noc sundavat, a ona mi nějak přirostla k obličeji. Nevadilo mi to, maska byla dokonalá. S chladným výrazem mi bránila ronit slzy, kdykoli něco bolelo. Léta šla dál a já se světem dál probíjela sama, bez přátel, bez palčivých slz a bez úsměvu. Díky své úžasné masce jsem nemohla brečet, nemohla jsem se ale ani smát. Zrcadlově lesklý a dokonale hladký povrch masky mi to nedovoloval.
Jak jsem se na svou starou masku dívala v němém úžasu, uvědomila jsem si, že v koutcích jejích úst a u očí jsou drobné praskliny. Pokusila jsem se ji nasadit. Nešlo to, prasklinky mě škrábaly do obličeje. Zřejmě proto jsem ji zahodila.Přeci jen nevydržela. Měla schovat negativní emoce. Kladné city lae potlačit nedokázala. Mám teď jinou masku. Není z kostěného porcelánu a není čistě bílá. Nemá tak dokonale hladký povrch a už vůbec nevypadá jako obličej sněhové královny. Má kolem úst a očí drobné vrásky od smíchu i od pláče.
Svou starou masku jsem nezahodila. Mám pocit, že i kdybych to udělala, vrátila by se dříve nebo později zpět na své místo. Zanesla jsem ji zpět do toho temného zákoutí duše, ve kterém jsem ji našla. Mé druhé já si zase klidně pochrupuje, tak ho nechme spát. Nechci ji znova nosit. Ale nechci ani zapomenout.
Kdybych měla vyjádřit postoj k tomuto výroku slovy naší učitelky filozofie, řekla bych, že tento výrok nemohu verifikovat, proto musím použít metodu falzifikace, abych určila její pravdivostní hodnotu. Zkrátka řečeno, nemohu říci, že bych s oním citátem nesouhlasila, jen k němu mám nějaké ty drobné výhrady (ono se to dobře kecá, když nic originálního nevymyslim a jenom kritizuju, ale stejně -_^). Podle mého má člověk jen jednu tvář - svou vlastní. Tu ale ostatním lidem ukazuje jen zřídka, protože si na ni nasazuje masky. Má jich několik, střídá je, ale nejčastěji nosí jen jednu, tu, o které si myslí, že mu nejvíc sedí. Prostě si buduje svůj image. Je to vlastně jakási ochrana, kterou si jedinec vytvoří, proti světu, který umí člověka tak zranit.
I já mám tyhle masky. Mám jich několik. K tomu mám ještě své druhé já, které se od posledního příspěvku na kterém se podílelo, vychrápalo do růžova a včera se ve mně zase neklidně zavrtělo. Tentokrát mi vytknulo, že bych mohla počet svých masek zredukovat. "Většinu jich stejně nenosíš, tak k čemu ti sou?", zeptalo se mě mé druhé já.
Zase jsem mu musela dát za pravdu, a tak jsem se jala procházet zaprášená zákoutí své duše a hledat své nepoužívané masky. Přitom jsem narazila i na tuhle: Celkem nenápadná, vyrobená z bílého porcelánu. Kdy jsem ji vlastně nosila? Asi nikdy. Jak jsem ji vynášela na světlo a jak se na ní začaly objevovat podrobnosti, začala jsem si vzpomínat. Maska nebyla ani tak bílá, jako spíše mléčná, něco jako mléčné sklo, nebo kostěný porcelán - čistě bílá, ale ne úplně neprůhledná, křehká a studená, s chladně elegantními rysy. Ach ano, teď už vím, kdy jsem ji začala nosit. Jednoho dne, když jsem došla k závěru, že jsem moc dětinská, když pláču, protože se mi lidé okolo posmívají a vedou jedovaté řeči. Nasazovala jsem si ji stále častěji a častěji, až jsem ji jednou přestala na noc sundavat, a ona mi nějak přirostla k obličeji. Nevadilo mi to, maska byla dokonalá. S chladným výrazem mi bránila ronit slzy, kdykoli něco bolelo. Léta šla dál a já se světem dál probíjela sama, bez přátel, bez palčivých slz a bez úsměvu. Díky své úžasné masce jsem nemohla brečet, nemohla jsem se ale ani smát. Zrcadlově lesklý a dokonale hladký povrch masky mi to nedovoloval.
Jak jsem se na svou starou masku dívala v němém úžasu, uvědomila jsem si, že v koutcích jejích úst a u očí jsou drobné praskliny. Pokusila jsem se ji nasadit. Nešlo to, prasklinky mě škrábaly do obličeje. Zřejmě proto jsem ji zahodila.Přeci jen nevydržela. Měla schovat negativní emoce. Kladné city lae potlačit nedokázala. Mám teď jinou masku. Není z kostěného porcelánu a není čistě bílá. Nemá tak dokonale hladký povrch a už vůbec nevypadá jako obličej sněhové královny. Má kolem úst a očí drobné vrásky od smíchu i od pláče.
Svou starou masku jsem nezahodila. Mám pocit, že i kdybych to udělala, vrátila by se dříve nebo později zpět na své místo. Zanesla jsem ji zpět do toho temného zákoutí duše, ve kterém jsem ji našla. Mé druhé já si zase klidně pochrupuje, tak ho nechme spát. Nechci ji znova nosit. Ale nechci ani zapomenout.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)