Bůh žehnej Texasu

Američan, to není národnost, to je stav mysli, tvrdí Ross Hedvíček, neblaze to proslulý emigrant. Je pravda, že bezstarostnost, naivita a až nevinně dětská hloupost obyvatelů severní části Nového světa je pro nás Evropany často nepochopitelná. Američan je prostě svérázný přírodní úkaz.

Pokud tohle platí o Američanech, tuplem to platí o Texasanech. Texasany si totiž nespletete - nikdy je neuvidíte bez kloubouku a kovbojských bot, podezírám je, že v nich chodí i spát. Když tady v Čechách řádí vlna veder a jeden by nejradši ležel u rybníka, libují si, že je tu krásný chládek a bezva počasí na výlet. V puse žvýkačka nebo cigareta, u starších generací je obvyklým jevem žvýkací tabák. O přízvuku a výslovnosti se ani nebudu zmiňovat.

Já osobně jsem se setkala s "bandou Texasanů" před několika lety a dodnes na mě nechalo jejich "howdy" dalekosáhlé nádledky. Prostě setkání s cizí entitou.

Sakra, co si stěžuju! Mě se jejich životní filozofie od tý doby strašně zamlouvá! ^_^

Tady je náhled do jiného světa:

QuIP boduje

Už se Vám všem jistě někdy stalo, že jste si psali s někým po ICQ. A už se Vám zřejmě taky stalo, že ten "někdo" nepsal přes ICQ, ale přes Quip. A protože Quip není ICQ a naopak, občas to hodí Error. Mno, a takhle mi kamarádka posílala odkaz na video na YouTube. A zkuste jí vysvětlit, že nevíte, jak napsat smajlíka vyplazujícího jazyk do URL. Ono to vlastně vůbec není legrační. Ale zkuste pak něco takového zadat do vyhledávače...

V zájmu zachování anonymity mé korespondentky bylo její jméno odborně začmáráno.

Svoje ICQ vám nedám, tak si netahejte triko.

Chci vyprávět Vám příběh...

Chtěla bych Vám vyprávět příběh. Legendu o hrdinovi tak věrném svému pánovi, že za něj bojoval v předem prohrané bitvě. O rekovi tak statečném, že se mu podařilo průběh bitvy zvrátit a vyhrát. O rytíři v lesklé zbroji, který neváhal a bil se tak dlouho, až se jeho bělostné roucho zbarvilo do červena. Ten rytíř se stal legendou a jeho roucho se stalo vlajkou jednoho státu. Chtěla bych Vám povědět ten příběh, popsat nejmenší detaily bitvy a vychválit hrdinství výše zmíněného reka. Nepovím. Ten rytíř a ta legenda, to nejsou moje výmysly. Jméno toho rytíře se ztratilo v propadlišti dějin, stejně jako fakta. Zůstala jen legenda o bílém pruhu na jinak do ruda zbarvené látce, který se objevil, když rytíř po boji odepnul opasek a odložil meč. Zůstala nádherná pověst a onen stát.

Hodně štěstí

"Bože, co je tohle za budovu? To není škola, to je bludiště," myslím si a zoufale hledám mísnost, ve které mám dělat přijímačky. Mám se dodtavit nejméně třicet minut před začátkem, jinak nebudu ke zkoušce připuštěna. Zatím jen na nečisto, takže kdybych to nestihla, nic by se nestalo. Jen bych bezdůvodně vyhodila do luftu pětistovku. Do očí se mi hrnou slzy. Na liduprázdné chodbě vrážím do jakési osoby. Má na sobě modrou mikinu, přes zameno tašku, vlasy vyčesané do culíku, je trochu vyšší než já. Padám, ale nedopadnu. Zachytila mě, ptá se, jestli jsem v pořádku. Ano, jsem. "Děkuju. Můžu se zeptat, jak se dotanu do místnosti číslo...?" "Jo, můžeš. Musíš jít..." Vysvětluje mi cestu. Na tváři jí pohrává úsměv. Trochu zlomyslný, určitě se baví. Děkuju jí a vydávám se podle jejích rad k místnosti. Ještě na mě na schodech volá, že mi přeje štěstí, hlavně mám zachovat klid... Otáčím se, ale ona už tam není...

Verfolgt!!!

Schon wieder, er folgt mich immer wieder, egal wo oder wie weit ich gehe. Wenn ich mich umsehe, kann ich ihn immer wieder sehen. Dieser dunkle Schatten, der folgt mich, nein, der Verfolgt mich seit Morgen früh, bis spätesten Abend. Kann ich ihn irgendwann loswerden? Aber wie? Und Wo? Kann nicht wegrennen, mich irgendwo verstecken? Ja, das ist das! Schnell wegspringen. Geht das? Nein, er kann mich immer wieder finden.

Ich kann ihn im Sommerschein sehr gut sehen.

Aber wo versteckt sich mein Schatten, wenn es dunkle Nacht ist?

Až na konec světa

Jak daleko se rozlévá světlo měsíce? A jak daleko moře?

Spi už, stříbrná jemnosti.

Ve vzpomínkách stále hledám

Lidské teplo v dešti osamění.

I když toto tělo odumře, nepochybuj, že stále poběžím,
Až na konec světa, dokud nedojdu k duze.

Písky času se přesýpají, a co vím dál?

Světy se ztratily uprostřed falešného snu.

Nejistě se dívám do plamene,

Do kdy, jak dlouho vydrží slib mého srdce?

Kéž je tato modlitba vyslyšena, jak stoupá nad otisky kol

Na konci tohoto světa, stále budu ochraňovat svůj slib.

I když toto tělo odumře, nepochybuj, že stále poběžím,

Až na konec světa, dokud nedojdu k duze.

Kéž je tato modlitba vyslyšena, jak stoupá nad otisky kol

Na konci tohoto světa, stále budu ochraňovat svůj slib.

Juuni Kokki - Getsumei Fuuei

Co k tomu dodat, zase mě chytla hloubavá nálada...

Změny? Díky nechci

Stalo se to někdy před dvěma, možná třema dny. Během chvíle. Co? Nic zvláštního. Jenom mi přibyl další křížek na hrb. Už nejsem náctiletá ani teenager. Zvláštní. Žádnou změnu necítím. Lidé, kteří vědí, že se to stalo, na mě vrhají podezřívavé pohledy a kladou blbé otázky. Jako bych najednou byla někdo jiný. Ale já žádnou změnu necítím. Neuvědomuji si, že bych někdy nějakou cítila. Zvláštní?