Těžce nemelodičné České Akademické hry 2009

Akademické hry, to je příležitost pro vysokou školu/univerzitu blýsknout se před těmi ostatními. A protože chvály na tuto událost jsem slyšela mraky, nabízím vám jiný zorný úhel pohledu, a to sice člověka - studenta - nesportovce - oběti davové psychózy a náhody, á la záznam typu "můj milý deníčku"…teda kdybych si nějaký deníček vedla.

1. června, pondělí
Konečně volno. Po smršti předtermínů, řádných termínů a zápočtů můžu konečně jet domů, kde mně čekají dva týdny relaxu. Moje "spolubydla" zůstává na koleji až do konce června, já taky, takže sportovní hry a stěhování kvůli sportovcům jdou absolutně mimo mě. Hurá na vlak a hurá domů. Výluka se dnes nekoná.

2. - 3. června
Tyto dny ubíhaly v příjemném stereotypu vstávání kolem desáté, lenošení do páté odpolední a lehkého opakování učební látky do osmé večerní, sledování filmu do brzkých ranních hodin a potom vydatné dávky spánku. V mém pomyslném lodním deníku bych se tady omezila na "vody klidné, plavba probíhá i nedále bez potíží"

4. června, čtvrtek
Ve 12 hodin zuřivě zvoní mobil. Volá mi kámoška z koleje: "Hele, koukni na školní mail, změnili to ubytování sportovců, přijeď si to sem vyřídit, nebo tě vystěhujou. Já se stěhuju sama, tak se měj a hezký prázdniny." S hrůzou zapínám počítač, ne emailu úžasná Jobovka:

Vážený(á) studente(ko) xxx ,
na základě jednání se studentskou samosprávou, v rámci kterého bylo dohodnuto Vaše přestěhování z důvodu konání Akademických her v termínu od 15.6. do 19.6.2009, Vás prosíme o plynulé sestěhování dle pokynů vedoucí Vaší koleje. Pokud plánujete odjezd před tímto termínem, prosíme o uvolnění Vašeho pokoje v den odjezdu, aby byl pokoj přístupný pro účastníky her.
Děkuji a jsem pozdravem …

No řekněte, není to k popukání? Okamžitě balím a beru směr Plzeň.

5. - 7. června
Trávím příjemnou činností - stěhuji svou bagáž a celý ten krám na nový pokoj.

8. června, pondělí
Další pokus odjet domů a strávit tam ničím nerušený týden. Neúspěšný, ale tentokrát za to ČAH 09 nemůžou.

Ve dnech 9. - 14. června se během mé služby nic, co by stálo za zmínku, nestalo.

15. června, pondělí
Z všemožných důvodů zvedám kotvy, kurz Lochotínská kolej. Na místo dorážím ve 14:50 od 15:00 začíná doprovodný program ČAH 09 (čtěte pařba mně přímo pod okny). "Hudba" duní tak nahlas, že mi nadskakuje notebook na stole. Po půlnoci je konečně klid.

16. června, úterý
Pařba tentokrát začíná až v 8:00. Na noc se čeká déšť, odehrává se tedy v útrobách studentského klubu Ucho.

17. června, středa
Od osmi hodin opět pařba, opět open air, opět úděsná muzika, opět mně pod okny. Podle hesla "Když nemůžeš nepřítele porazit, přidej se k němu!" se jdu zapojit do oslav. Peče se prase a točí se pivo, světe div se,zadarmo. Jdu si přidat. Čtyřikrát. Pivo mi vychlastá kolega spolužák. Výměnou dostanu jako nášup další pečeni. Celkem osm porcí. Kam se to do mě jen vejde?

18. června, čtvrtek
Po včerejšku mi není valně. Dnešní zkouška mi na žaludek taky neprospívá, ale nějak se mi povedlo to přestát. Pod okny duní hudba, teď už z reproduktorů. Závěrečná jediná oficiální doprovodná párty ČAH 09 je v plném proudu. Opět se řídím starým moudrem a s heslem "Čím jsi se zkazil, tím se koukej napravit" si jdu pro pečeni z prasátka. Pivo "zadara" zmizelo během 17 minut. Situace z předešlého dne se opakuje. Ještě že bude zítra po všem.

Závěry mého pozorování:
1) Vytočily se 4 sudy Pilsneru za darmo
2) Snědly se dvě prasata. Taky za darmo
3) Po vyhlášení Happy Hour (aneb teď je pivo zadara) podávají sportovci mnohem lepší výkony, než přes den na hřišti, hlavně v běhu na krátkou vzdálenost, v běhu přes překážky a ve skoku dalekém
4) Trpěla jsem, ale náramně jsem si to užila

Konec zprávy

Dvacet čtyři hodin na poušti

aneb další z mých školních výtvorů... aneb chtěli to po mně, tak jsem jim to vyblila....

Bůh žehnej Texasu

Američan, to není národnost, to je stav mysli, tvrdí Ross Hedvíček, neblaze to proslulý emigrant. Je pravda, že bezstarostnost, naivita a až nevinně dětská hloupost obyvatelů severní části Nového světa je pro nás Evropany často nepochopitelná. Američan je prostě svérázný přírodní úkaz.

Pokud tohle platí o Američanech, tuplem to platí o Texasanech. Texasany si totiž nespletete - nikdy je neuvidíte bez kloubouku a kovbojských bot, podezírám je, že v nich chodí i spát. Když tady v Čechách řádí vlna veder a jeden by nejradši ležel u rybníka, libují si, že je tu krásný chládek a bezva počasí na výlet. V puse žvýkačka nebo cigareta, u starších generací je obvyklým jevem žvýkací tabák. O přízvuku a výslovnosti se ani nebudu zmiňovat.

Já osobně jsem se setkala s "bandou Texasanů" před několika lety a dodnes na mě nechalo jejich "howdy" dalekosáhlé nádledky. Prostě setkání s cizí entitou.

Sakra, co si stěžuju! Mě se jejich životní filozofie od tý doby strašně zamlouvá! ^_^

Tady je náhled do jiného světa:

QuIP boduje

Už se Vám všem jistě někdy stalo, že jste si psali s někým po ICQ. A už se Vám zřejmě taky stalo, že ten "někdo" nepsal přes ICQ, ale přes Quip. A protože Quip není ICQ a naopak, občas to hodí Error. Mno, a takhle mi kamarádka posílala odkaz na video na YouTube. A zkuste jí vysvětlit, že nevíte, jak napsat smajlíka vyplazujícího jazyk do URL. Ono to vlastně vůbec není legrační. Ale zkuste pak něco takového zadat do vyhledávače...

V zájmu zachování anonymity mé korespondentky bylo její jméno odborně začmáráno.

Svoje ICQ vám nedám, tak si netahejte triko.

Chci vyprávět Vám příběh...

Chtěla bych Vám vyprávět příběh. Legendu o hrdinovi tak věrném svému pánovi, že za něj bojoval v předem prohrané bitvě. O rekovi tak statečném, že se mu podařilo průběh bitvy zvrátit a vyhrát. O rytíři v lesklé zbroji, který neváhal a bil se tak dlouho, až se jeho bělostné roucho zbarvilo do červena. Ten rytíř se stal legendou a jeho roucho se stalo vlajkou jednoho státu. Chtěla bych Vám povědět ten příběh, popsat nejmenší detaily bitvy a vychválit hrdinství výše zmíněného reka. Nepovím. Ten rytíř a ta legenda, to nejsou moje výmysly. Jméno toho rytíře se ztratilo v propadlišti dějin, stejně jako fakta. Zůstala jen legenda o bílém pruhu na jinak do ruda zbarvené látce, který se objevil, když rytíř po boji odepnul opasek a odložil meč. Zůstala nádherná pověst a onen stát.

Hodně štěstí

"Bože, co je tohle za budovu? To není škola, to je bludiště," myslím si a zoufale hledám mísnost, ve které mám dělat přijímačky. Mám se dodtavit nejméně třicet minut před začátkem, jinak nebudu ke zkoušce připuštěna. Zatím jen na nečisto, takže kdybych to nestihla, nic by se nestalo. Jen bych bezdůvodně vyhodila do luftu pětistovku. Do očí se mi hrnou slzy. Na liduprázdné chodbě vrážím do jakési osoby. Má na sobě modrou mikinu, přes zameno tašku, vlasy vyčesané do culíku, je trochu vyšší než já. Padám, ale nedopadnu. Zachytila mě, ptá se, jestli jsem v pořádku. Ano, jsem. "Děkuju. Můžu se zeptat, jak se dotanu do místnosti číslo...?" "Jo, můžeš. Musíš jít..." Vysvětluje mi cestu. Na tváři jí pohrává úsměv. Trochu zlomyslný, určitě se baví. Děkuju jí a vydávám se podle jejích rad k místnosti. Ještě na mě na schodech volá, že mi přeje štěstí, hlavně mám zachovat klid... Otáčím se, ale ona už tam není...

Verfolgt!!!

Schon wieder, er folgt mich immer wieder, egal wo oder wie weit ich gehe. Wenn ich mich umsehe, kann ich ihn immer wieder sehen. Dieser dunkle Schatten, der folgt mich, nein, der Verfolgt mich seit Morgen früh, bis spätesten Abend. Kann ich ihn irgendwann loswerden? Aber wie? Und Wo? Kann nicht wegrennen, mich irgendwo verstecken? Ja, das ist das! Schnell wegspringen. Geht das? Nein, er kann mich immer wieder finden.

Ich kann ihn im Sommerschein sehr gut sehen.

Aber wo versteckt sich mein Schatten, wenn es dunkle Nacht ist?