Zářijové magoření

Mojí sestře začal školní rok. První na střední škole. Mně ne. Mně začne akademický rok až koncem září. Můj druhý rok na univerzitě. Užívám si ještě necelý měsíc volna. Sestra ne, ta skřípe zuby. Zatímco ona uvažuje o tom, jak blbý rozvrh jí vyrobili, já si lámu hlavu tím, jak blbý rozvrh jsem si vyrobila a zda, a pokud ano tak jak, si ho mám ještě vyšpatnit. Ona už ví, co jí čeká. A já? Já to vím taky a mám z toho osypky.

Moje hříšná potěcha

NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍBĚH JE VYMYŠLENÝ A VEŠKERÁ PODOBNOST SE SKUTEČNÝMI OSOBAMI NEBO UDÁLOSTMI JE ČISTĚ NÁHODNÁ.

O chorvatských větrech

Ve filozofii jazyka se učí o teorii, která tvrdí, že každé slovo má svůj "tabu význam", tedy skrytý význam, který se posluchači vybaví, když se ono slovo vyřkne. Chtěla bych tedy hned v úvodu říci toto: v nadpisu tohoto příspěvku žádný tabu význam nehledejte!!! To, že měl mít článek původně podnadpis "aneb Když dovolená stojí za prd", to je, prosím pěkně, jiný příběh. To byl plán, kdyby se výlet na jadranské pobřeží nepovedl. Jenže on se povedl. Pro takovou situaci jsem chtěla napsat podobný článek, jako o výletě do Salzburgu. Lyrický a impresionistický. Mělo to ovšem jeden háček. Napadá vás nějaká poetická legenda o Chorvatsku? Snad by se dala užít ta průpovídka, že když Bůh dokončil Zemi, zbyla mu v ruce hrst kamínků, kterou hodil do moře a z těch kamínků se staly Kornatské ostrovy. Hm, jenže o těch já psát nechci.

Teď tedy k těm větrům. V Chorvatsku jsou obvyklé tři typy větrů: Bóra, Jugo a Mistrál. Všechny tři mají Chorvaté rádi asi stejně, jako osinu v zadku, nebo jako člověka, který tvrdí, že chorvatština a srbština jsou jeden a ten samý jazyk. Tolik k mým pozorováním.

Při naší minulé dovolené se nám poštěstilo zažít Bóru. Doprava se kvůli ní odklání z nové dálnice na staré okresky. Ve finále to znamená, že na místo, kde byste jinak byli za hodinu, cestujete půl dne. Na druhé straně je to i věc poučná. Zjistíte, že v chorvatském vnitrozemí zůstal čas stát. Domy tam jsou pobořené od poslední války (se Srby), spousta jich je rozstřílená a vybydlená (ty patřily před válkou Srbům), elektřinu leckde ještě nemají a zuby tu trhá kovář. Zní to strašně sarkasticky a přehnaně. Delegátka nám ale potvrzuje, že tak to opravdu je. Díky Bóře poklesla teplota vzduchu i vody na "příjemných" 19 stupňů celsia. Takže vlastně dovolená jako u Baltu.

Letos se nám poštěstilo zjistit, jaké to je, když vane Jugo. Bohudík. Je to slaný teplý vítr vanoucí z hor, který s sebou přináší srážky, ochlazení, vlnobití a někdy i písek z Afriky. Zní to strašidelně a věřím, že v zimě dokáže tenhle vítr domorodcům pořádně "zatopit". V létě to ale znamená, že teplota klesne ze 40° ve stínu na 35°. Já jakožto turista odrovnaný teplotním šokem za sebe říkám toto: jediný rozdíl je v tom, že fouká trochu silnější vítr a těch pět kapek na metr čtvereční se taky dá přežít. Zrovna kulminuje salinita moře a sůl je cítit ve vzduchu na kilometry daleko. Jaká to příjemná změna oproti městskému smogu.

Už nám tedy zbývá jen Mistrál. Radši se ani nedívám, co ten je vlastně zač. Kdosi mi tu radí, že se mám zmínit ještě o čtvrtém typu větrů, o kterém se v příručkách nepíše. A to sice o větrech z jídla. Nevím ale proč. Zaprvé nás nic takového nepostihlo a za druhé, tento článek přeci nemá žádný tabu význam.

Alespoň na týden se mi daří žít jen dneškem, protože zítřek se o sebe postará sám. Domů se vracíme spíše spálení, než opálení. Celým autobusem zní typické cvakání goika. Zřejmě tuhle věcičku taky znáte. Dvě koule, přivázané na provázku, co se drží na kroužku uprostřed provázku. Účelem je rozkmitat je tak, aby o sebe narážely nahoře, i dole. Že se téhle věcičce říká zrovna goiko, to se dozvídám od svých rodičů a jejich vrstevníků. Tahle věcička prý byla hitem už někdy v 60. nebo 70. letech a údajně pochází z Japonska. "Pan Google" tuhle blbůstku nezná. Třeba se tomu začalo říkat jinak. Ať tak nebo tak, i já si jednu vezu v baťůžku domů. Rodiče malých dětí mají z téhle věcičky docela vítr. Až při zpáteční cestě jim ve stísněném prostoru autobusu dochází, jak nebezpečná věc to může být.

Doma zažívám další teplotní šok. Z tepla do zimy. Práce mi taky neutekla a ani se za mě neudělala.

Letní infarktové paběrkování

Konečně uhodily letní hicy. Naprostá většina národa se během téhle vlny vedra chová naprosto nesvéprávně a zblbí sluníčkem a vysokou teplotou se lidé motají nepřítomně po ulicích. Tenhle zvláštní jev pozoruji už delší dobu. Jakmile se konečně udělá hezky, spousta lidí najednou ztratí soudnost a i vážený a pán, znám svou opatrností ve všech směrech, je najednou schopen vběhnout do silnice mimo přechod, bez rozhlédnutí a rovnou pod kola rozjetého auta. Sluníčko pálí, jeho paprsky se odráží od bílých zdí nákupní třídy a znásobují tak svůj účinek na lidi, kterým ta záře zatemňuje mozek.Brzy si ty davy uvědomí, že i když si tohle vedro posledních pár měsíců strašně přáli, snášet se moc dobře nedá. Rtuť teploměru se šplhá i ve stínu nad třicet stupňů, z horka se dělají mžitky před očima a zmrzlina a vychlazené pití už dávno nestačí ochladit. Lidé mizí dřív z práce a buď se schovávají doma, nebo berou útokem břehy rybníků a koupališť, popřípadě pořádají nájezdy na venkovní bazény.

Air Park Zruč

Tak se mi poštěstilo navštívit výše zmíněný objekt. Jde o soukromou sbírku nejen letadel, ale i jiné vojenské techniky, hlavně tanků. Na první pohled bylo jasné, že se nejedná o žádné sofistikované muzeum, ale o počin nadšence a tichého blázna, který do své vášně investoval mnoho času, námahy a peněz. Všechny exponáty jsou popsány a každý kousek sbírky doprovází krátký příběh, někdy veselý, někdy trapný, někdy smutný. Část exponátů je možno si prohlédnout i zevnitř.

Doporučuji si na návštěvu zařízení vybrat den s lehce zataženým počasím, ale bez deště a vzít si pevnou obuv, neboť na pozemku, zdá se, pramení voda a je tam permanentně mokro.

Foto je ZDE

Tak se Vám musím pochlubit,…

…že uplynul přesně jeden rok od té doby, kdy mi jednoho krásného červnového dne přeskočilo v hlavě. Ano, věřte tomu nebo ne, ale tenhle blog dnes slaví jeden rok své existence. Tak bychom se spolu možná mohli podívat na pár statistik:

- I s tímto článkem je zde publikováno 38 příspěvků.
- Tyto jsou roztříděné do šesti rubrik.
- K těmto článkům zmiňme 41 komentářů, z nichž některé spáchala moje maličkost. Nově je zde možnost psát příspěvky jako "anonymní". Respektuji přání zůstat v anonymitě, přesto Vás prosím, přečtěte si poznámku v okně pro psaní komentáře. Čímž se dostávám k další drobné změně. Psaní komentářů se nyní otevírá v samostatném okně.
- Počítadlo zde sice není od začátku, ale i tak ho zahrňme do statistik - necelých 11 měsíců pilně počítalo a dosud napočítalo 1101 návštěv.
- Pokud sledujete tento blog od začátku (což asi nehrozí ^_^), mohli jste ho vidět ve čtyřech různých provedeních. Současný vzhled mi zatím vyhovuje a zatím ho neplánuji nějak radikálně měnit. Jedinou změnou budiž přeházení postranního panelu a ani to není nijak markantní - Archiv se pouze přesunul o něco níž.
- Hraje tu hudba - jaký to objevný výrok - už 10 měsíců. Přehrávač, který můžete vidět nyní, je v pořadí třetí a snad jsem konečně našla takový, který mi vyhovuje velikostí i vzhledem a který snad nezačne "haprovat". Zaklepejme to na zuby.

Tímto Vám já a mé druhé já (spoluautor několika příspěvků a ještě větší magor, než jsem já) chceme říci ありがとう。Děkujeme Vám za projevenou přízeň a těšíme se na Vás u dalších příspěvků.

Člověk míní, Pán Bůh mění

Před pěti tisíci lety si všichni mysleli, že slunce je středem vesmíru. Před pěti sty lety každej věděl, že Země je placka. A před pěti minutami jsi si ještě myslel, že jsme ve vesmíru sami. A teď si představ, co se dozvíš zítra…

Jo, takhle nějak to vypadá.

Nedávno jsem rozjímala o letních východech slunce, před malou chvílí mě víly zvaly k tanci na čerstvě spadaném dubovém listí. Nestačila jsem se ani nadechnout a přibyl mi další křížek na hrbu. Před mrknutím oka jsem se těšila na den, který měly být úplně obyčejný. Nebyl.

Šoků už jsem pár zažila, více i méně příjemných. Jobovky zvládám poměrně briskně, s úsměvem a s prostředníkem zvednutým ve vzdorovitém gestu proti osudu. Osud je pro slabochy, aby se měli na co vymlouvat. Nevěřím na něj.

Seděla naproti mně a stěžovala si, že se jí motá hlava. Osoba mně drahá se během zlomku vteřiny zhroutila na zem. Čas pádí jako splašený a zároveň se vleče. Minuta netrvala ani vteřinu. Ve vteřině se odehrála věčnost. Během sedmi minut přijela záchranka.

Sestra se hroutí a bulí. I mně se chce brečet. Nemůžu. Neumím brečet, když vím, že by mě mohl někdo vidět nebo slyšet. Jak moc bych chtěla.

Je to nevychované? Jsem vůbec ještě lidská bytost, když nebrečím, když bych měla? Co jsem to za bezcitu, že jsem pak schopná celý den vtipkovat a dělat, že se nic nestalo? Shame on you, ty ubohá napodobenino člověka, chladná a bez citu.

Zapadá slunce a červánky s letním deštíkem předvádí ne obloze hru barev. Tupě čumím z okna, v hlavě vymetýno. Pár kapek mi spadlo na tvář a teď mi stékají po tváři. Jsou slané a hořké. Patetické a bezúčelné.

Vysokoškolská kolej je nezvykle tichá. Nikdo nehraje ping-pong na chodbě, nikde neduní techno, žádný opilec se nevrací z tahu.

Ve dvě hodiny ráno ještě pořád nespím. Civím na strop, absolutně apatická k vrtulníku, co se blíží k nemocnici a z noci dělá den. Letí tak blízko, že přes řev motoru slyším svištět vrtuli a otevřeným oknem cítím motorový olej.

V tom řevu se ztratil jakýkoli jiný zvuk. I zvuk, který vydával malý človíček, sedící na posteli a křečovitě objímající polštář.

Nikde nikdo není. Jsem tu jen já, moje myšlenky a neutuchající pláč, co se o něm nikdo z lidí nedoví, protože zrovna letěl vrtulník.