1000 kilometrů tam a zase zpátky

Tichá voda, říká se, mele břehy. Hučící a dunící příboj dokáže vytvarovat celá pobřeží a vytvořit tak dech beroucí scenérie, nádherné zálivy a spousty slunných pláží. Jedním z výsledků tohoto procesu je bezpochyby chorvatské pobřeží. Když jedete do Chorvatska, je to, jako kdybyste jeli domů. Skoro všichni tam rozumí česky, v hotelových jídelnách mají staré dobré řízky, a ať už jedete do oné země už po několikáté, nebo poprvé v životě, vždycky máte pocit, že tam zůstalo vše při starém, i když se toho spousta změnila. I když se ty změny udály pomalu a potichu, nelze si jich nevšimnout. Tento článek je tedy mým pokusem podělit se s Vámi o pár dojmů, kterých jsem v oné turistické destinaci nabyla.

Opět on line...nebo on air?

Zdravím veškeré své věrné čtenářstvo, které neodradila moje měsíční odmlka. Po docela hektické první polovině prázdnin, poznamenané několika infarktovými šoky, letargií a spisovatelským blokem, Vám mohu oznámit, že se mi vše výše jmenované podařilo rozdýchat a překonat. Od zítřka se navíc začínám opět učit na pozdně letní/raně podzimní  kolo zkoušek, což u mně znamená, že se inspirace na nové články jen pohrne. Tak se těšte, neboť minulý týden, strávený u Jadranu, pro mne nebyl jen odpočinkem tělesným a fyzickým, nýbrž i překvapivým zdrojem nápadů a podnětů, jen je zpracovat...

Kotě v bytě hbitě motá nitě

Jak jste si asi všimli, minulý týden jsme přišli o kocourka. Dost blbě a dost nečekaně. Dům bez kočky nás docela strašil, a tak padlo rozhodnutí pořídit si kočku novou. Zase máme kocourka, zase černobílého. Je mu něco přes tři měsíce a váží asi 5 deka. Nejoblíbenější činností, hned po spaní a papání, je chytání vlastního ocásku. Většího mazla jsem ještě neviděla. A jmenuje se Merlin.

Postřehy z kolejního života

Bydlet na koleji je někdy otrava. Znamená to snášet uřvané sousedy, ukecané spolubydlící, protivné kolejbáby. Asi nikde jinde ale nezažijete tu prču, když se všichni "feláci" rozhodnou jít na zombiewalk a umělá krev pak, jako na potvoru, ne a ne jít dolů z obličeje. Asi nikde jinde nemůžete být "kámošem" s naprostou většinou obyvatel a zároveň zůstat nepoznán v davu...

Paintballová řežba

Když začátkem tohoto roku padlo rozhodnutí, že půjdeme hrát paintball, začalo pro mne období těšení se právě na tuto událost. Jak přípravy pokračovaly, začala se objevovat i nervozita, možná trochu strach. Před tím, než to vypukne, se ptám těch, kteří už s touto hrou mají přeci jen nějaké zkušenosti. Dostávám od nich pár rad - vzít si na sebe staré oblečení a hlavně ho mít v několika vrstvách, aby se ztlumil náraz, rány kuličkami prý dost bolí. Následuje týden nervozity. Každou chvíli kontroluji email, jestli náhodou nepřišla zpráva s novými informacemi. Stále neznám čas a místo odjezdu, ale vše se dozvídám v pravou chvíli. Náhle nastává hodina H a my vyjíždíme. Naším cílem je městečko kousek za Plzní, kde se v prostorách bývalé sladovny nachází největší indoorové hřiště v Čechách. Na místě jsme za slabou půlhodinku. Jde se na věc.

Upíří mánie? Ne, díky! Nebo…snad?

Se seriály a filmy s upíry v hlavní roli se poslední dobou roztrhl pytel. Začalo to Stmíváním, které dokázalo zbláznit miliony (nejen) pubertálních diváků. Přibližně v tu samou dobu se objevily seriály True Blood a Vampire Diaries. Aby toho nebylo dost, začalo pár lidí kolem mě doslova vyšilovat ze seriálového provedení Bladea...