Nález a ztráta

Čirou náhodou, našla jsem v podšívce své bundy flashdisk. Ne, není to tak, že bych ten flashdisk nikdy neviděla. Je můj, znám ho dobře. Ztratila jsem jej někdy na přelomu března a dubna loňského roku, v tu samou dobu, co jsem zjistila, že drobáky z mé kapsy nemizí jen tak, nýbrž se ztrácejí díky díře, která byla už tak veliká, že mi jí propadl i mobil…tak jsem to vlastně zjistila. Smutná, jelikož flashdisk mi byl dán darem, jsem se smířila s faktem, že už se s ním nikdy neshledám a utěšovala se myšlenkou, že se snad dostal do dobrých rukou a že teď slouží a pomáhá nějakému jinému studentovi.

Změna je život...

Jestli něco z hloubi duše nenávidím, pak jsou to právě změny. A možná pro to nenávidím i leden, měsíc, který se rok co rok nese ve znamení změn. Jízdní řády, DPH, ceny, zákony, daně, na co si vzpomenete, to se mění v lednu. A člověče, zvykej si. a až si zvykneš, tak to zase změníme. Nicméně, změna je život. A tak se lednová změna se nevyhne ani mému blogu.

Uměý, umělá, umělé. Ve skutečném světě...

Umělý: přídavné jméno tvrdé. Význam: záměrně vytvořený člověkem. Synonyma: nepřirozený, syntetický. Ekvivalenty v cizích jazycích: artificial, künstlich... Nějak zjišťuji, že žijeme v umělém světě. Nebo ne?

Ve 22 letech poprvé na taneční a hned potom na věneček

V dnešní době, kdy je absolvování alespoň základního kurzu považováno za samozřejmou součást středoškolského vzdělání, se nadpis může zdát poněkud divný. Ale je to tak. V době, kdy jsem studovala střední školu, mě do tanečních nevzali. Ne pro to, že bych byla nějaký podvratný živel a oni se styděli mě přijmout, ne pro to, že by nebylo místo. Ale pro to, že jsem neměla tanečního partnera. Zní to divně, ale je to tak. V Táboře a okolí je nedostatek chlapců, a tak je podmínkou přijetí do tanečních fakt, že se slečna musí přihlásit už v páru. 

Vážený pane Havle...

Vracím se domů ze zápočtu, unavená jako kotě. Až teď mám možnost pokochat se noční Plzní, oblečenou do slavnostních vánočních světýlek. Poprvé si mohu trochu užít adventu a předvánoční nálady. Tedy, mohla bych, kdyby všude na ulicích nevisely černé prapory a skoro na každém rohu nebyla vaše černobílá fotka...

Filipika na neschopného kolegu

Už třetí rok (Bože, to to letí) dělám v jedné studentské organizaci. Mám jednoho kolegu. Tedy, já jich mám víc, ale tenhle jeden prostě stojí za to...on, po pravdě, nestojí vůbec za nic. Kolegové jsme už přes rok. Za ten rok nesplnil ani ten nejjednodušší úkol. Z jejich plnění se vždycky buď nějak vyvléknul, nebo řekl, že to udělá, ale neudělal. Hodil na to bobek a udělal to za něj někdo jiný. Tento kolega sice nic nedělal, ale akcí, které pro nás organizace čas od času pořádá jako odměnu, těch se účastnil rád. A tak snad nemohlo dojít k ničemu jinému, než že ho náš vedoucí malinko "zpucoval". No a kolega se tedy rozhodl, že "začne něco dělat". A mě tím začaly trable...

Síla Tě provázej, mladý Jedi

Aneb o semíku, který byl po čertech podařený a kde jsem neviděla vůbec nic...

Od té doby, co jsem začala chodit na aikido, se mi život dost změnil. Dva večery v týdnu už netrávím doma, ale nechávám se sebou mlátit o zem, kroutit si rukama a občas i dost bolestivě křupu v kloubech. Pokroky v technikách u mě jsou malé, spíše mizivé, prostě nestojí za řeč. I tak mě ale každý trénink neskonale obohacuje vnitřně. Zvláštní je, že ač nejsem s žádným z aikidistů pokrevně spřízněna, rozrostla se mi i rodina. Aikidisté se považují za jednu velkou a ne vždy šťastnou rodinu, která si pomáhá, často i mimo dojo. Především se mi rodina rozrostla o dva "strýčky" - senseie přímo z Japonska, kteří se do Čech občas vypraví, aby tu vedli seminář.