Cum tacent, clamant...podruhé

Mostecko jsem poprvé navštívila asi před třemi roky. Tenkrát pro mě bylo překvapením, že očekávaná měsíční krajina se nekoná, vzduch není vidět a ropáka bahenního jsem také nepotkala. Zkrátka, potěšilo mně, že rekultivace už pokročila do takové míry, že místo měsíční krajiny a ohromných výsypek se kolem Mostu rozkládají jezera a rekreační areály. Letos se mi s IAESTE poštěstilo zažít i tu pravou hard core atmosféru těžení uhlí. A stejně jako moje první návštěva Mostecka, i toto ve mně zanechalo hluboký dojem a spoustu námětů k přemýšlení a úvahám.

Jak nemehlo dostalo hakamu

Je to až s podivem, ale je to pravda. Před prázdninami, týden poté, co mi bylo oznámeno, že jsem úspěšně složila zkoušky na páté kyu, jsem se rozhodla jít oproti původnímu plánu na trénink (na poslední před prázdninami), pro diplom. Páté kyu není žádná věda, cvičená opice by techniky zacvičila lépe, než já a určitě by mnohem lépe zvládla pády. No jo, moje tajná slabina. Nerada padám, při nácviku se mi - i po třech letech cvičení - ukrutně motá hlava a někdy i zvedá žaludek. Stále čekám, kdy pobliju tatami, ale snažím se a snad se to i vyplácí. I když někdy je žaludek prostě mocnější než všechno mé odhodlání.

Je trochu ostuda přiznat, že jsem se na 5. kyu dohrabala po třech letech cvičení, ovšem nutno říct, že si za to můžu sama. Při psaní bakalářky, brigádničení a já nevím, čem všem ještě, to mohlo dopadnout i hůř a já na zkoušky vlastně vůbec nemusela být puštěna. Ale i navzdory tomu faktu, že cvičená opice by to zvládla lépe, ten diplom prostě potěší a já ho chtěla mít před prázdninami doma, a tak jsem vyrazila.

III.

Chtěla bych být jako déšť.

Plakat a ronit potoky slz,

velké jako slzy krokodýla.

Vyplakat ocelově šedé moře,

hořké a slané jako oceán...

Můj nový miláček aneb mám doma želvu

Kdybste se mě zeptali, co mě vedlo k tomu si pořídit želvu, řekla bych rovnou, že nevím. Prostě se vyskytla možnost si ji vzít, tak jsem do toho šla - bez předchozích zkušeností či znalostí. Přesto jsem neváhala, jen jsem si musela chvíli počkat, než nastane den D a já si budu moct pro želvátko dojet. A čekání se vyplatilo.

Není Indie jako Indie

Můj kamarád vyjel na léto na praxi do Indie. Jestli Vás zajímá, jak se tam má a co tam zažívá, navštivte jeho Blog. Já nikdy neměla odvahu na to, odjet na tak dlouho a tak daleko pryč, a tak trávím své poslední prázdniny doma a odpočívám. Po uplynulém akademickém roce to potřebuji jako prase drbání. Nicméně i tak jsem neodolala kouzlu Indie a tak si v létě užívám alespoň jejich dobré jídlo. A jelikož jsem měla trochu chuť experimentovat, zrodil se kdesi vzadu v mé lebeční dutině nápad navštívit několik indických restaurací a porovnat je. A i když mi všude chutnalo, ukázalo se, že opravdu není Indie jako Indie.

Dala jsem se na in-line

Abych pravdu řekla, in-line jsem si pořídila již loni na jaře, částečně pro to, že jsem je vždycky chtěla, částečně pro to, že jsem došla k závěru, že se sebou musím něco dělat, a určitou úlohu v tomto rozhodnutí hrálo také to, že byly v akci, líbily se mi a záviděla jsem svojí kamarádce, že ona je má a já ne. Poprvé jsem se na ně postavila asi dva dny po jejich pořízení na rozdělaném atletickém hřišti, na které se měl položit tartanový povrch, ale zrovna probíhala několika týdenní technologická přestávka, a tak se okruh změnil na ráj pro in-line bruslaře. A samozřejmě jsem se hned vysekala, ještě dřív, než jsem se stihla vůbec odrazit.

Tak proběhlo "slavnostní" zajetí bruslí a pak jsem brusle uložila hluboko do skříně a přes rok jsem na ně ani nesáhla. Jednak nebyl čas a jednak jsem byla marod. Brusle se mi podařilo vytáhnout až na přelomu července a srpna, když si je pořídil i přítel, a rozhodli jsme se, že si dáme slavnostní společnou jízdu.

Jak se nemehlo vydalo na seminář tameshigiri

Seminář iai a tameshigiri se odehrál v Plzni 16. června. Vedl jej Kinji Nakagawa sensei a byla to první akce takového druhu, které jsem se zúčastnila. Ač se během toho jednoho odpoledne stalo všechno, čeho jsem se bála, že se stane, nelituji peněz investovanýh do tohoto zážitku a těším se, že se na nějaký takový seminář zase někdy podívám.