Jak jsem pila čaj a jak jsem si zdobila misku

Mám poslední dobou tendence vymetat akce zaměřené na orientální, a hlavně na japonskou kulturu. Když jsem se tedy dozvěděla, že třetí květnový víkend se v plzeňské zoologické zahradě uskuteční Dny Japonské kultury,které připomínají vznik japonské kamenné zahrady právě v této zoo, měla jsem s programem jasno. Státnice - nestátnice, tohle jsem si nemohla nechat ujít.

Jak jsem dělala onigiri

S přítelem již delší dobu pošilháváme po japonské kuchyni. Nedávné návštěvy japonských dní v Praze a v Plzni nám dovolily ochutnat několik druhů suši a též být svědky jejich přípravy. A tak jsme začali pošilhávat po přísadách do oné světoznámé japonské delikatesy a přemýšlet o tom, že bychom si zkusili nějaké to suši utlapkat vlastními silami. Konečné rozhodnutí se do toho pustit padlo asi před týdnem, kdy v jednom nejmenovaném obchodním řetězci (který pochází z Anglie a jehož název je zkratka dvou jmen jeho zakladatelů) probíhala akce na asijská jídla a suroviny a všechny přísady se tak daly sehnat s opravdu velkou slevou. Místo suši jsme se ale rozhodli nejprve vyzkoušet jiné japonské jídlo, poněkud jednodušší na přípravu, tak zvané onigiri.

Podivný neklid...

Již delší dobu sleduji jakýsi neklid, společný všem mladým lidem. Při svých hojných cestách vlakem sleduji své vrstevníky - pár lidí jen o málo straších, než jsem já, více lidí oproti mně o malinko mladších a spoustu takových, kterým právě končí puberta - a připadám si ve srovnání s nimi strašně stará.

Japan fair na Harfě

Obecně se považuji za tvora spíše usedlého, samotářského a doslova antisociálního, nicméně občas mně to drapne a vyrazím mezi lidi. To byl i případ osmého března letošního roku, kdy se v Praze v galerii Harfa konal Japan fair. Nalákala mně možnost zkusit si šogi, kaligrafii a během vystoupení Malého divadla kjógenu ucucávat pravý japonský čaj. A samozřejmě mě lákala vidina nějakého toho japonského suvenýru.

Jak jsem si chtěla nechat podepsat knihu jejím autorem a jak mě rychle přešla chuť...

V následujícím článku uvádím pouze a jen své osobní názory a postřehy. Mám na ně plné právo a vy máte právo s nimi nseouhlasit.

V roce 2010 vydala společnost Bušidó nádhernou obrazovou publikaci s názvem Cuba - záštita japonského meče. Kniha mne tak fascinovala, že jsem při jejím prvním čtení občas zapomněla dýchat, jak je nádherná. Tedy z grafického hlediska.

Už nejsem v IAESTE

Všechno jednou končí, a tak se i moje členství ve výše jmenované studentské organizace stalo záležitostí minulosti. Odejít trvalo ani ne půl minuty a bylo to něco, co už přijít muselo, co mělo přijít mnohem, mnohem dřív - respektive měla jsem to nechat přijít mnohem dřív, ušetřila bych si spoustu trápení. Se stoicky buddhistickým přístupem ale věřím, že to přišlo v tu pravou chvíli a že se to odehrálo tak, jak se to odehrát mělo, tím nejlepším způsobem. Ale stejně o tom přemýšlím.

Poznávám svůj balíček karet, poznávám sebe

Výklad z karet bylo něco, co mně už dlouho fascinovalo a přitahovalo, a z čeho mi zároveň šel mráz po zádech a tuhla šíje. Bylo to něco, co jsem si vždycky přála zkusit a čemu jsem se zároveň vyhýbala. Až jsem se jednou nachomýtla k tomu, jak moje kamarádka (která dělá i do jiných věcí mezi nebem a zemí a dle mého skromného názoru je v tom dobrá) vykládá z karet. Nadchlo mě to, pobouřilo (protože jak někdo může svěřit svůj život kouskům papíru, že?) a hlavně mi to utkvělo v hlavě natolik, že jsem několik týdnů strávila prohlížením internetu a zjišťováním, jaké že vykládací karty to vlastně na našem trhu jsou. Celé to vyvrcholilo tím, že mi jednou poštou přišel domů můj vlastní balíček tarotových karet.