Jak jsem chtěla prolézt všechny památky, ale zasekla jsem se v Schönbrunnu (aneb dovolená ve Vídni, část 2.)

Během přípravné fáze našeho výletu za hranice české kotliny a všedních dní jsem si poněkud zoufala, že nemáme žádného průvodce, který by nám poskytl výklad, co že to vlastně uvidíme kolem sebe. Uvidím tolik různých staveb, míst a monumentů, a nebudu ani vědět, co jsou zač, říkala jsem si. A tak jsem zapadla do prvního trochu většího knihkupectví s rozhodnutím koupit si alespoň malého kapesního průvodce. Vylezla jsem se solidně silným průvodcem řady Baedecker, který se prodává tradičně i s mapou, a jakmile jsem ho začala trochu studovat, změnilo se zoufalství v čirou euforii. Uvidím tolik věcí, a nikdo mi nebude vyčítat, že jsem moc vzadu a zdržuji celou skupinu! Kam se hrabou jednodenní exkurze, naplánované na sekundu přesně, a kde nemůžete udělat ani o jednu fotku navíc, protože čas neúprosně odtikává...

Jak jsme měli jet do Salzburgu, ale dojeli jsme do Vídně (aneb dovolená ve Vídni, část 1.)

Místo článku, který právě čtete, jsem původně plánovala příspěvek o semináři Aikido. Měl se konat v Salzburgu pod vedením Shishiya-senseie. Plánovala jsem něco jako porovnání seminářů v Čechách a zahraničí (měl to být první zahraniční seminář, na který bych jela, a určitě by bylo, co srovnávat) a něco málo informací o Salzburgu. O něm už jsem zde kdysi psala, tentokrát jsem ale plánovala poněkud faktografičtější pojednání. Jenže osud zamíchal kartami, a sensei musel seminář ze závažných důvodů zrušit. To nás s přítelem dost vzalo. Těšili jsme se na senseie, na lidi z aikida, které oba známe a které vždy rádi vidíme, a na to, že se spolu po docela dlouhé době (asi dva roky) zase někam podíváme a zažijeme něco nového. A najednou přišla zpráva, že se to celé ruší. Pro senesiovy důvody jsme měli oba pochopení. Co nás ale mrzelo bylo to, že se naše vysněná dovolená rozplynula ještě rychleji, než pára nad hrncem. Zrušit dovolenou a jít normálně do práce se zdálo jako celkem logická záležitost, nám se ale nechtělo. A strávit celou dovolenou doma nám také nepřišlo jako dobrý nápad, a tak jsme přemýšleli, co s časem. V hlavách se rodily různé plány, většina z nich byla zase hned zavržena. Nakonec jsme se rozhodli chvíli počkat…

Na návštěvě v "Jurském parku"

Relativně nedávno měl v kinech premiéru čtvrtý díl Jurského parku. Osobně jsem ho neviděla, a nevím, jestli ho jakožto skalní fanoušek úplně prvního filmu chci vidět. Časem se na něj možná s chutí podívám, ale momentálně není moje duše milovníka "pravěčáků", jak jsem jim jako malá říkala, připravena na to, co by s mými "hrdiny" mohli filmaři provést. Nemyslete si, že mě rodiče nechali v mém tehdy útlém věku dívat se na celý film, tak, jak byl. Jelikož mají oba poměrně osvícenecké uvažování, byla mi vyrobena moje vlastní, osobní, cenzurovaná verze, kde dinosauři nikoho nežerou, a vlastně jsou jen oběti okolností. Když jsem v patnácti letech viděla celý film a zjistila pravdu, část světa se mi zhroutila a něco ve mně doslova umřelo. Ano, až tak pozdě, protože otec je celkem dobrý střihač - amatér, a tak mi až do té doby nedošlo, že s "mým" filmem je něco špatně - že tam něco chybí. Hodně toho ale zůstalo.

Jeden moment na semináři Aikido

Skončil první den semináře. Odpolední trénink dospěl k závěru, formality a fotografování se odbyly s patřičnou vážností a s upřímným úsměvem. Všichni zúčastnění odešli do restaurace, něco pojíst a trochu se pobavit. Jenom já zůstávám v hale hořické sokolovny, která nyní slouží jako dojo. Konečně jsem sama, konečně mám čas na sebe...

Japonský den v Plzeňské zoo

Jistě jste měli možnost si všimnout, že asi tak poslední rok, možná i déle, mám velmi, velmi špatnou příspěvkovou morálku, a že na rozdíl od doby, kdy jsem s blogem začínala, to zde poněkud skomírá. Ne, že by se toho v mém životě dělo málo, a já tak neměla o čem psát - právě na opak, děje se toho až, až, a já nestíhám měnit náměty v příspěvky. S odstupem času navíc zážitky ztrácí na zajímavosti, nejzajímavější momenty blednou a ze zamýšleného barvitého článku často zůstane jen torzo, které už nelze dokončit, a které je ve své nynější podobě neprezentovatelné. A tak mnoho nápadů na články jen prosvištělo kolem mých mozkových hemisfér, a upadlo v zapomnění. 

Přesto bych se chtěla podělit o pár zážitků z nedávné události, které jsme se spolu s přítelem a se sestrou zúčastnili, totiž Japonského dne, který pořádala Zoo a BZ Plzeň. Letošní program se od toho loňského vlastně skoro nelišil (více si můžete přečíst zde), a tak se omezím jen na pár myšlenek, postřehů a zajímavostí, protože většina toho, co jsem chtěla napsat, už zmizela v zapomnění, a nechci, aby zmizel i ten zbytek...

Překonaná očekávání z Malého divadla Kjógenu

Přibližně před rokem jsem objevila úžasnou věc, zvanou kjógen. Jedná se o japonský divadelní žánr, který se nejvíce rozvíjel během 14. století našeho letopočtu. Kjógen znamená doslova humorné slovo, a tak už jistě nemusím vysvětlovat, že se jedná o žánr komediální. Nejrychleji a nejpřesněji tento žánr krátkých vystoupení vystihuje v češtině užívaný termín japonská fraška - jasné, stručné a přesné.

Můj druhý blog vstává z mrtvých

Ti z vás, kteří navštěvují můj blog v pravidelnějších intervalech, si jistě vzpomenou, že jsem kdysi měla blogy dva. Zatímco tento byl věnovaný - řekněme - sebereflexi, ten druhý byl zaměřený čistě studijně a obsahoval výpisky z různých knížek. Bohužel jich obsahoval až moc a až moc detailních, a tak jsem se rozhodla svůj studijní blog zrušit...