Dny Japonské kultury, tentokrát ve znamení bubnování

Dny Japonské kultury v Plzni se již tradičně odehrály v prostorách Zoologické a botanické zahrady v Plzni. S přítelem jsme tuto akci navštívili poprvé přede dvěma lety. Tehdy celý den brutálně propršel, účast návštěvníků byla mizivá, a my strávili celý den střídavě postáváním na dešti (to když přišla řada na pro nás zajímavou část programu) a přešlapováním v tropickém pavilonu, nejlépe u varanů nebo u želv (to když už jsme byli totálně promočení a prochlazení na kost a potřebovali jsme se usušit, odpařit a zahřát). I když jsme tehdy návštěvu akce oba odstonali, byli jsme jí oba tak nadšení, že jsme se rozhodli, že akci navštívíme i v dalších letech, bude-li to možné.

Slovo "problém" škrtám ze slovníku - pomalu, ale jistě

Proč? Protože mi ničí život.

 

Co nového jsem se dozvěděla o japonském meči

Usmálo se na mě štěstí, a bylo mi dovoleno stát se součástí jednoho super kolektivu. A ten kolektiv uspořádal - řekněme - slezinu. Uzavřená společnost se sešla posedět, pojíst, popít a poklábosit, vážně i nevážně. Kromě dobrého jídla bylo součástí setkání i krátké, leč obsažné povídání o japonském meči, a já jsem tak měla možnost podstatně si rozšířit své nijak valné znalosti na toto téma. Zde je souhrn postřehů k danému tématu, které jsem si stihla zapamatovat, snad bez nějaké velké dezinformace, a které jsem se pokusila nějak logicky uspořádat.

Jak jsme vyrazili do Vídně se studentským rozpočtem, ale přesto jsme si to královsky užili (aneb dovolená ve Vídni, část 5.)

Až nyní, na konci roku jsem zase našla čas a klid, si na chvíli sednout k počítači a sepsat další vzpomínky a dojmy z výletu do hlavního města valčíků. Venku už od rána práskají rachejtle a pejsci nadskakují leknutím při každém výbuchu. Venku je zima, sněží, a já jsem zalezlá v teple, pod dekou a dělám si "účetní uzávěrku" právě končícího roku.

Historie Vídně je dozajista velkolepá, a bylo o ní již napsáno spoustu knih. Do metropole na Dunaji se ale nejezdí jen za historií, láká i její současná tvář metropole luxusu a módy. I když jsme se do Vídně vypravili se skromným rozpočtem, nechtěli jsme se o to pozlátko - a někdy i zlato a diamanty - nechat ošidit a neváhali jsme tak navštívit i několik luxusnějších obchodů - jednak abychom si rozšířili obzory, a jednak, abychom si zpravili chuť. Nebo možná zkazili, když vezmu v potaz, že hned následující den jsme se měli vrátit zpět do naší milované české kotliny.

Jak jsme vyjeli na věž, ale zjistili jsme, že je to ta špatná (aneb dovolená ve Vídni, část 4.)

Až nyní ke konci roku jsem zase našla čas a klid, si na chvíli sednout k počítači a sepsat další vzpomínky a dojmy z výletu do hlavního města valčíků.

Historie bývalé metropole Rakousko-Uherského království dýchá na návštěvníky Vídně doslova na každém rohu. Prdelkatí barokní andělíčci puti mávají svými baculatými ručičkami vysokým, štíhlým postavám zbožných serafínů a ti zase shlížejí z gotických katedrál dolů, na ryze světské empírové stavby. Na své si přijdou milovníci hudby, ať už vyhledávají Straussovo valčíky, nebo by radši zvolili operu. Galerie a muzea ve svých útrobách skrývají doslova pohádkové poklady. Podle hrubého odhadu, který jsme s přítelem načrtli, by nám trvalo projít Vídeň tak, abychom si prohlédli alespoň to nejdůležitější a nejzajímavější, minimálně rok. A tak jsme s přítelem vybrali jeden symbol města Vídně, který jsme si chtěli prohlédnout v detailně a v klidu. Naše volba padla na katedrálu svatého Štěpána, nebo, chcete-li, Stephansdom. Náš Baedecker nás vybavil množstvím informací, a tak nám zbývalo už jen prohlédnout si ji osobně.

Matcha linecké cukroví? Proč ne...aneb další pokus o kulinářský zážitek, který málem skončil nezdarem

Jak by řekl Němec, es Weihnachtet. Blíží se Vánoce a vzduch je prosycen zvláštní atmosférou těšení se, nervozity, napětí a dobré nálady. Snad žádný jiný čas v roce není tak plný kontrastů, jako právě advent - skoro až nesnesitelné napětí dětí z nejistoty, co letos najdeme pod stromečkem, se mísí s nervovým vypětím hospodyněk, které smýčí, pečou, zdobí, a tak dál. I když razím teorii, že Ježíšek se narodil v chlévě, a tak bych neměla moc uklízet, aby se mu u nás líbilo, přeci jen předvánoční shon potrefil i mně. A tak, i když jsme jen dva, peču cukroví. Všeho všudy tři druhy, a předpokládám, že většinu rozdám. Letos jsem se navíc rozhodla vyzkoušet nové cukroví - linecké, obohacené o práškový čaj matcha.

Jak jsem se šla podívat na pandy, ale ty mi ukázaly záda (aneb dovolená ve Vídni, část 3.)

Zoologická zahrada v Schönbrunnu se ocitla na našem seznamu míst, které chceme navštívit, už během prvního plánování. Ale vzhledem k tomu, že jsme se vydali do Vídně až na konci léta a neměli jsme záruku, že nám bude přát počasí, radši jsme její návštěvu moc neplánovali a rozhodli jsme se nechat přírodu, aby rozhodla za nás. Když bude pršet, říkali jsme si, pojedeme do města, kde je pár míst, která nás zaujala, nebo se podíváme dovnitř, do samotného zámku. Když bude hezky, půjdeme do zoo. Než jsme našli jeden ze vchodů do zahrady, který je přímo u Neptunovy fontány, stálo už sluníčko dost vysoko na obloze. Blížilo se poledne a teplota  atakovala třicet stupňů. Zběžně jsme si prohlédli plánek zoo a zjistili, kolik stojí vstupné. Okamžitě nám bylo jasné, že celou zoo projít nestihneme. Ani vstupné není zrovna levné. 16,5 Euro za osobu je celkem dost, ale dovnitř jsme se chtěli podívat oba. A příroda nám dala šanci, projít si areál za opravdu luxusního počasí a nemuset se strachovat kvůli dešti. A tak jsme vyrazili za zvířátky…