Zase v první třídě

Po několika letech konečně pohodové prázdniny, co mi utekly jako voda pod mostem. Konečně žádné starosti se zkouškama, s učením a s celým tím blázincem okolo. Jen výlety a čas strávený s osobou mně milou. A zítra zase do Plzně a pozítří zase do školy. Věci na kolej už mám zabalené a dvakrát překontrolované, jestli mám opravdu všechno (nemám - vždycky se zapomene nějaká ta prkotina, která by udělala život na koleji o fous lepší a já budu šílet, že jí nemám, i když je to zbytečnost prvního řádu, ale to zjistím až zítra večer, až budu vybalovat). 

Kozel zahradníkem podruhé

Pamatujete si ještě, jak jsem kdysi od polubydlící dostala ulomené kousky její záhadné květiny neznámého původu? Jak jsem je jen tak, z dobrého rozmaru, strčila do vody a jak se všechny bez problémů ujaly? Většinu odlomků jsem rozdala a nechala si "jen" dva z nich. Všechny darované časem zašly. Zato ty moje se ujaly a vesele si rostly...

Paběrky z mostu aneb Most očima turisty

Včera mi skončila asi nejhezčí dovolená, jakou jsem kdy zažila. Ku podivu se neodehrála v exotických zemích, nýbrž v naší české kotlince, z poloviny v Mostě a z poloviny v okolí mého bydliště. Těch čtrnáct dní se pro mně stalo nezapomenutelnými, i když jsem nejedla žádnou hogo-fogo krmi a neviděla žádný světový div. No i když...

Tohle je pohádka?

Už delší dobu mám trochu zmatek v tom, podle jakých kritérií se přiřazují filmy k jednotlivým žánrům. Není to zas až tak dávno, kdy jsem v tom měla jasno. Ve sci-fi byly vesmírné lodě, ve fantasy byli elfové, při hororech se člověk bál a tak dále, a tak dál. A pak jsem si jednou pustila film Brittanic, který byl v televizním programu zařazen jako "komedie, rodinný". Nakonec se z toho vyklubalo drama. Náhodná chyba, řeknete si, jenže ono je těchhle podivných "chybek v Matrixu" víc.

Všechny postřehy, které se mě hluboce dotkly, ale dosud jsem o nich nestihla napsat

Nějak zjišťuji, že události mají stále větší tendenci odehrávat se všechny najednou, ve zběsilém tempu a ještě dodržovat Murphyho zákony schválnosti (respektive zákon "Jakmile se může něco pos*at, pose*e se to v tu nejmíň vhodnou chvíli tím nejhorším možným způsobem." a zákon o namazaném krajíci chleba). V minulých měsících se v mém malém životě odehrála řada událostí, které stále ještě vstřebávám a doufám, že s tímto článkem je dovstřebám a budu je moci pustit z hlavy.

Kocourkov? Ne! ZČU!

Opět a znovu si opakuji, ať žije úřední moloch, nesmyslná nařízení a lidská blbost. Jako blázen, s půlkami křečovitě sevřenými, si odpírám sápnek a krásné květnové dny trávím zavřená u počítače, jen aby byla bakalářka v termínu. Pak pro mě nastává období čekání na posudky, kdy se nedá dělat nic, jen sedět na zadku a doufat...

Psáno životem aneb to hlavou nevymyslíš

Po docela dlouhé době, kdy jsem si na svém blogu vystačila se sedmi štítky do kterých se mi povedlo zařadit všechny příspěvky, jsem se rozhodla přistoupit k radikálnímu řezu drobné reorganizace a zavét další kategorii. Bude obsahovat všechny ty absurdní a tragikomické příběhy ze života, které se hlavou (ani jiným orgánem) prostě vymyslet nedají. Těšte se, námětů mám za posledních pár dní na román...