Na návštěvě v "Jurském parku"

Relativně nedávno měl v kinech premiéru čtvrtý díl Jurského parku. Osobně jsem ho neviděla, a nevím, jestli ho jakožto skalní fanoušek úplně prvního filmu chci vidět. Časem se na něj možná s chutí podívám, ale momentálně není moje duše milovníka "pravěčáků", jak jsem jim jako malá říkala, připravena na to, co by s mými "hrdiny" mohli filmaři provést. Nemyslete si, že mě rodiče nechali v mém tehdy útlém věku dívat se na celý film, tak, jak byl. Jelikož mají oba poměrně osvícenecké uvažování, byla mi vyrobena moje vlastní, osobní, cenzurovaná verze, kde dinosauři nikoho nežerou, a vlastně jsou jen oběti okolností. Když jsem v patnácti letech viděla celý film a zjistila pravdu, část světa se mi zhroutila a něco ve mně doslova umřelo. Ano, až tak pozdě, protože otec je celkem dobrý střihač - amatér, a tak mi až do té doby nedošlo, že s "mým" filmem je něco špatně - že tam něco chybí. Hodně toho ale zůstalo.

Jeden moment na semináři Aikido

Skončil první den semináře. Odpolední trénink dospěl k závěru, formality a fotografování se odbyly s patřičnou vážností a s upřímným úsměvem. Všichni zúčastnění odešli do restaurace, něco pojíst a trochu se pobavit. Jenom já zůstávám v hale hořické sokolovny, která nyní slouží jako dojo. Konečně jsem sama, konečně mám čas na sebe...

Japonský den v Plzeňské zoo

Jistě jste měli možnost si všimnout, že asi tak poslední rok, možná i déle, mám velmi, velmi špatnou příspěvkovou morálku, a že na rozdíl od doby, kdy jsem s blogem začínala, to zde poněkud skomírá. Ne, že by se toho v mém životě dělo málo, a já tak neměla o čem psát - právě na opak, děje se toho až, až, a já nestíhám měnit náměty v příspěvky. S odstupem času navíc zážitky ztrácí na zajímavosti, nejzajímavější momenty blednou a ze zamýšleného barvitého článku často zůstane jen torzo, které už nelze dokončit, a které je ve své nynější podobě neprezentovatelné. A tak mnoho nápadů na články jen prosvištělo kolem mých mozkových hemisfér, a upadlo v zapomnění. 

Přesto bych se chtěla podělit o pár zážitků z nedávné události, které jsme se spolu s přítelem a se sestrou zúčastnili, totiž Japonského dne, který pořádala Zoo a BZ Plzeň. Letošní program se od toho loňského vlastně skoro nelišil (více si můžete přečíst zde), a tak se omezím jen na pár myšlenek, postřehů a zajímavostí, protože většina toho, co jsem chtěla napsat, už zmizela v zapomnění, a nechci, aby zmizel i ten zbytek...

Překonaná očekávání z Malého divadla Kjógenu

Přibližně před rokem jsem objevila úžasnou věc, zvanou kjógen. Jedná se o japonský divadelní žánr, který se nejvíce rozvíjel během 14. století našeho letopočtu. Kjógen znamená doslova humorné slovo, a tak už jistě nemusím vysvětlovat, že se jedná o žánr komediální. Nejrychleji a nejpřesněji tento žánr krátkých vystoupení vystihuje v češtině užívaný termín japonská fraška - jasné, stručné a přesné.

Můj druhý blog vstává z mrtvých

Ti z vás, kteří navštěvují můj blog v pravidelnějších intervalech, si jistě vzpomenou, že jsem kdysi měla blogy dva. Zatímco tento byl věnovaný - řekněme - sebereflexi, ten druhý byl zaměřený čistě studijně a obsahoval výpisky z různých knížek. Bohužel jich obsahoval až moc a až moc detailních, a tak jsem se rozhodla svůj studijní blog zrušit...

Nesnáším loučení

Nesnáším, asi pro to, že se loučit neumím. Dřív jsem neměla s kým se loučit. Když vás nikdo nevítá, a nejste nikde přijatí, také se s vámi z pravidla nikdo neloučí. Já dlouhou část svého života nikde vítaná nebyla, a tak mi odpadly starosti s loučením. Odpadly emoce, trapné ticho, mokré ruce, které je potřeba si podat a smutek, nedej bože, vzpomínky. Nikdo vám nebude chybět a vy také nechybíte nikomu. Svým způsobem je být outsiderem vlastně svoboda.

Jedno smutné zjištění,...

…že aikido pramení ze srdce.  A bolestivé konstatování, že mé srdce je zraněné a bolí, bože všemohoucí, jak moc bolí.

Jak má potom být moje aikido dobré?