Kozel zahradníkem

Velmi dobře o sobě vím, že jsem jedna z těch lidí, co dokáží přelít leknín a kaktus nechat zajít suchem. A tak mi není jasné, jak se mi stalo, že jsem spolubydlu přemluvila, aby mi uštípla pár lodyh ze své úžasné kytky australského původu, nejasného jména a vydávající jemnou eukalyptovou vůni. A ještě větší záhadou mi je, jako to, že nejenom, že pustila kořeny, ale že se jí i po velmi nedávném zasazení u mě velmi daří.

Rozčarování z Milana Kohouta

Moje členství v akademické obci ZČU, jak se také dá jinak, trochu záhadněji, označit moje studium na oné univerzitě, s sebou na štěstí nepřináší jenom povinnosti. Jako všichni studenti, i já mám možnost se na akademické půdě setkat s lidmi, o kterých se hovoří v televizi a píše v tisku, kteří jsou propíráni v hospodách. A o některých nás dokonce učili na střední škole. Do poslední kategorie u mně spadá i Milan Kohout. Jeho přednáška mě zaujala, rozčarovala, nadchla i popudila zároveň. A jelikož se na žádnou "mimořádnou" přednášku nevydávám bez přípravy, předcházela jí i nyní krátká rešerše na internetu. Ale jak se připravit na chlapíka, jehož poslední mediální aférou bylo prodávání oprátek před sídlem Americké národní banky v době nejhlubší recese?...

Výkřik do tmy

Asi jsem se pomátla na rozumu. Absolutně netuším, co to do mě vjelo. Prostě mi asi jednoho dne vyzkratovaly obvody v hlavě a já jsem se rozhodla vstoupit do studentské organizace IAESTE.

Znamená to pro mě jednou týdně chodit na schůzky, vracet se z nich domů nejdřív  v půl desáté večer a plnit všemožné úkoly, menší, větší, nedůležité i důležité. Znamená to pro mě úbytek volného času, i když nijak markantní. Znamená to pro mě komunikovat s cizími lidmi, z čehož mě jímá hrůza. A to všechno dobrovolně, s nejasnou vyhlídkou na to, že se někde možná někdy vyskytne nějaká stáž, na kterou bych možná mohla jet.

Jak se tohle přihodilo lenochovi jako jsem já, na to se mě neptejte. Každopádně mě nyní po náboru, vyplnění přihlášky, přijetí a "zaškolení" čeká první quest: obvolávat firmy a podílet se tak na přípravách veletrhu pracovních příležitostí. Hujaja juch.  Od zítřka jde do tuhého...

Halloweenské ohlédnutí

Následující článek:

• Více či méně odkazuje na tento příspěvek
• Obsahuje neposedné myšlenky, které se nikdy neměly dostat ven z mojí hlavy, ale na to už je pozdě, tak se nezlobte
• Je neskutečně sentimentálním slintem  

!!!DALŠÍ ČETBA NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!!!

Absolutní tragédie

Kdysi, ještě na základní škole, se nás učitelka zeptala, co považujeme za nejsmutnější možnou představu. Proč to chtěla vědět, netuším. Asi si vyráběla jakýsi soukromý psychologický posudek na každého z nás, protože se nás ptala jednoho po druhém a pak si cosi psala do svého sešitu. Mě si nechala úplně na konec. Z nějakého důvodu mě v abecedě přeskočila a vrátila se ke mně až jako k poslední.

Studentská

Lehce pejorativní a velmi expresivní rýmovačka á la Bondy, složená mnou a mým drahým otcem během Dne otevřených dveří jedné nejmenované univerzity v Praze, když už jsme všechno slyšeli dvakrát a všechny místnosti jsme už prolezli, ale odejít jsme nemohli, protože posluchárna byla naprásknutá a my si "šikovně" sedli doprostřed řady a psali jsme to lihovkou rovnou na desku lavice…

Do dalšího měsíce v novém

Znáte ten pocit? Ten pocit, když se s něčím strašně patláte, dáváte si na tom záležet a těšíte se, až si budete užívat výsledků své práce? A znáte ten pocit, když vyjde věškerá snaha vniveč?