čtvrtek 18. prosince 2008

Maskovaná polemika


Můj bývalý spolužák na svém blogu píše: " ...máme čtyři tváře. Tu, kterou chceme ukazovat, tu kterou ukazujeme, tu kterou vidí ostatní a nakonec tu, kterou máme doopravdy…" Větu jsem si vypůjčila z jeho úvahy o přetvářce a poznávání lidí. Nebudu zde dále rozvádět téma článku, ostatně můžete si ho přečíst tady. Podotknu k tomu jen tolik, že na tom něco bude.

Kdybych měla vyjádřit postoj k tomuto výroku slovy naší učitelky filozofie, řekla bych, že tento výrok nemohu verifikovat, proto musím použít metodu falzifikace, abych určila její pravdivostní hodnotu. Zkrátka řečeno, nemohu říci, že bych s oním citátem nesouhlasila, jen k němu mám nějaké ty drobné výhrady (ono se to dobře kecá, když nic originálního nevymyslim a jenom kritizuju, ale stejně -_^). Podle mého má člověk jen jednu tvář - svou vlastní. Tu ale ostatním lidem ukazuje jen zřídka, protože si na ni nasazuje masky. Má jich několik, střídá je, ale nejčastěji nosí jen jednu, tu, o které si myslí, že mu nejvíc sedí. Prostě si buduje svůj image. Je to vlastně jakási ochrana, kterou si jedinec vytvoří, proti světu, který umí člověka tak zranit.

I já mám tyhle masky. Mám jich několik. K tomu mám ještě své druhé já, které se od posledního příspěvku na kterém se podílelo, vychrápalo do růžova a včera se ve mně zase neklidně zavrtělo. Tentokrát mi vytknulo, že bych mohla počet svých masek zredukovat. "Většinu jich stejně nenosíš, tak k čemu ti sou?", zeptalo se mě mé druhé já.
Zase jsem mu musela dát za pravdu, a tak jsem se jala procházet zaprášená zákoutí své duše a hledat své nepoužívané masky. Přitom jsem narazila i na tuhle: Celkem nenápadná, vyrobená z bílého porcelánu. Kdy jsem ji vlastně nosila? Asi nikdy. Jak jsem ji vynášela na světlo a jak se na ní začaly objevovat podrobnosti, začala jsem si vzpomínat. Maska nebyla ani tak bílá, jako spíše mléčná, něco jako mléčné sklo, nebo kostěný porcelán - čistě bílá, ale ne úplně neprůhledná, křehká a studená, s chladně elegantními rysy. Ach ano, teď už vím, kdy jsem ji začala nosit. Jednoho dne, když jsem došla k závěru, že jsem moc dětinská, když pláču, protože se mi lidé okolo posmívají a vedou jedovaté řeči. Nasazovala jsem si ji stále častěji a častěji, až jsem ji jednou přestala na noc sundavat, a ona mi nějak přirostla k obličeji. Nevadilo mi to, maska byla dokonalá. S chladným výrazem mi bránila ronit slzy, kdykoli něco bolelo. Léta šla dál a já se světem dál probíjela sama, bez přátel, bez palčivých slz a bez úsměvu. Díky své úžasné masce jsem nemohla brečet, nemohla jsem se ale ani smát. Zrcadlově lesklý a dokonale hladký povrch masky mi to nedovoloval.

Jak jsem se na svou starou masku dívala v němém úžasu, uvědomila jsem si, že v koutcích jejích úst a u očí jsou drobné praskliny. Pokusila jsem se ji nasadit. Nešlo to, prasklinky mě škrábaly do obličeje. Zřejmě proto jsem ji zahodila.Přeci jen nevydržela. Měla schovat negativní emoce. Kladné city lae potlačit nedokázala. Mám teď jinou masku. Není z kostěného porcelánu a není čistě bílá. Nemá tak dokonale hladký povrch a už vůbec nevypadá jako obličej sněhové královny. Má kolem úst a očí drobné vrásky od smíchu i od pláče.

Svou starou masku jsem nezahodila. Mám pocit, že i kdybych to udělala, vrátila by se dříve nebo později zpět na své místo. Zanesla jsem ji zpět do toho temného zákoutí duše, ve kterém jsem ji našla. Mé druhé já si zase klidně pochrupuje, tak ho nechme spát. Nechci ji znova nosit. Ale nechci ani zapomenout.