pátek 26. června 2009

Tak se Vám musím pochlubit,…

…že uplynul přesně jeden rok od té doby, kdy mi jednoho krásného červnového dne přeskočilo v hlavě. Ano, věřte tomu nebo ne, ale tenhle blog dnes slaví jeden rok své existence. Tak bychom se spolu možná mohli podívat na pár statistik:

- I s tímto článkem je zde publikováno 38 příspěvků.
- Tyto jsou roztříděné do šesti rubrik.
- K těmto článkům zmiňme 41 komentářů, z nichž některé spáchala moje maličkost. Nově je zde možnost psát příspěvky jako "anonymní". Respektuji přání zůstat v anonymitě, přesto Vás prosím, přečtěte si poznámku v okně pro psaní komentáře. Čímž se dostávám k další drobné změně. Psaní komentářů se nyní otevírá v samostatném okně.
- Počítadlo zde sice není od začátku, ale i tak ho zahrňme do statistik - necelých 11 měsíců pilně počítalo a dosud napočítalo 1101 návštěv.
- Pokud sledujete tento blog od začátku (což asi nehrozí ^_^), mohli jste ho vidět ve čtyřech různých provedeních. Současný vzhled mi zatím vyhovuje a zatím ho neplánuji nějak radikálně měnit. Jedinou změnou budiž přeházení postranního panelu a ani to není nijak markantní - Archiv se pouze přesunul o něco níž.
- Hraje tu hudba - jaký to objevný výrok - už 10 měsíců. Přehrávač, který můžete vidět nyní, je v pořadí třetí a snad jsem konečně našla takový, který mi vyhovuje velikostí i vzhledem a který snad nezačne "haprovat". Zaklepejme to na zuby.

Tímto Vám já a mé druhé já (spoluautor několika příspěvků a ještě větší magor, než jsem já) chceme říci ありがとう。Děkujeme Vám za projevenou přízeň a těšíme se na Vás u dalších příspěvků.

neděle 21. června 2009

Člověk míní, Pán Bůh mění

Před pěti tisíci lety si všichni mysleli, že slunce je středem vesmíru. Před pěti sty lety každej věděl, že Země je placka. A před pěti minutami jsi si ještě myslel, že jsme ve vesmíru sami. A teď si představ, co se dozvíš zítra…

Jo, takhle nějak to vypadá.

Nedávno jsem rozjímala o letních východech slunce, před malou chvílí mě víly zvaly k tanci na čerstvě spadaném dubovém listí. Nestačila jsem se ani nadechnout a přibyl mi další křížek na hrbu. Před mrknutím oka jsem se těšila na den, který měly být úplně obyčejný. Nebyl.

Šoků už jsem pár zažila, více i méně příjemných. Jobovky zvládám poměrně briskně, s úsměvem a s prostředníkem zvednutým ve vzdorovitém gestu proti osudu. Osud je pro slabochy, aby se měli na co vymlouvat. Nevěřím na něj.

Seděla naproti mně a stěžovala si, že se jí motá hlava. Osoba mně drahá se během zlomku vteřiny zhroutila na zem. Čas pádí jako splašený a zároveň se vleče. Minuta netrvala ani vteřinu. Ve vteřině se odehrála věčnost. Během sedmi minut přijela záchranka.

Sestra se hroutí a bulí. I mně se chce brečet. Nemůžu. Neumím brečet, když vím, že by mě mohl někdo vidět nebo slyšet. Jak moc bych chtěla.

Je to nevychované? Jsem vůbec ještě lidská bytost, když nebrečím, když bych měla? Co jsem to za bezcitu, že jsem pak schopná celý den vtipkovat a dělat, že se nic nestalo? Shame on you, ty ubohá napodobenino člověka, chladná a bez citu.

Zapadá slunce a červánky s letním deštíkem předvádí ne obloze hru barev. Tupě čumím z okna, v hlavě vymetýno. Pár kapek mi spadlo na tvář a teď mi stékají po tváři. Jsou slané a hořké. Patetické a bezúčelné.

Vysokoškolská kolej je nezvykle tichá. Nikdo nehraje ping-pong na chodbě, nikde neduní techno, žádný opilec se nevrací z tahu.

Ve dvě hodiny ráno ještě pořád nespím. Civím na strop, absolutně apatická k vrtulníku, co se blíží k nemocnici a z noci dělá den. Letí tak blízko, že přes řev motoru slyším svištět vrtuli a otevřeným oknem cítím motorový olej.

V tom řevu se ztratil jakýkoli jiný zvuk. I zvuk, který vydával malý človíček, sedící na posteli a křečovitě objímající polštář.

Nikde nikdo není. Jsem tu jen já, moje myšlenky a neutuchající pláč, co se o něm nikdo z lidí nedoví, protože zrovna letěl vrtulník.

sobota 20. června 2009

Těžce nemelodičné České Akademické hry 2009

Akademické hry, to je příležitost pro vysokou školu/univerzitu blýsknout se před těmi ostatními. A protože chvály na tuto událost jsem slyšela mraky, nabízím vám jiný zorný úhel pohledu, a to sice člověka - studenta - nesportovce - oběti davové psychózy a náhody, á la záznam typu "můj milý deníčku"…teda kdybych si nějaký deníček vedla.

1. června, pondělí
Konečně volno. Po smršti předtermínů, řádných termínů a zápočtů můžu konečně jet domů, kde mně čekají dva týdny relaxu. Moje "spolubydla" zůstává na koleji až do konce června, já taky, takže sportovní hry a stěhování kvůli sportovcům jdou absolutně mimo mě. Hurá na vlak a hurá domů. Výluka se dnes nekoná.

2. - 3. června
Tyto dny ubíhaly v příjemném stereotypu vstávání kolem desáté, lenošení do páté odpolední a lehkého opakování učební látky do osmé večerní, sledování filmu do brzkých ranních hodin a potom vydatné dávky spánku. V mém pomyslném lodním deníku bych se tady omezila na "vody klidné, plavba probíhá i nedále bez potíží"

4. června, čtvrtek
Ve 12 hodin zuřivě zvoní mobil. Volá mi kámoška z koleje: "Hele, koukni na školní mail, změnili to ubytování sportovců, přijeď si to sem vyřídit, nebo tě vystěhujou. Já se stěhuju sama, tak se měj a hezký prázdniny." S hrůzou zapínám počítač, ne emailu úžasná Jobovka:

Vážený(á) studente(ko) xxx ,
na základě jednání se studentskou samosprávou, v rámci kterého bylo dohodnuto Vaše přestěhování z důvodu konání Akademických her v termínu od 15.6. do 19.6.2009, Vás prosíme o plynulé sestěhování dle pokynů vedoucí Vaší koleje. Pokud plánujete odjezd před tímto termínem, prosíme o uvolnění Vašeho pokoje v den odjezdu, aby byl pokoj přístupný pro účastníky her.
Děkuji a jsem pozdravem …

No řekněte, není to k popukání? Okamžitě balím a beru směr Plzeň.

5. - 7. června
Trávím příjemnou činností - stěhuji svou bagáž a celý ten krám na nový pokoj.

8. června, pondělí
Další pokus odjet domů a strávit tam ničím nerušený týden. Neúspěšný, ale tentokrát za to ČAH 09 nemůžou.

Ve dnech 9. - 14. června se během mé služby nic, co by stálo za zmínku, nestalo.

15. června, pondělí
Z všemožných důvodů zvedám kotvy, kurz Lochotínská kolej. Na místo dorážím ve 14:50 od 15:00 začíná doprovodný program ČAH 09 (čtěte pařba mně přímo pod okny). "Hudba" duní tak nahlas, že mi nadskakuje notebook na stole. Po půlnoci je konečně klid.

16. června, úterý
Pařba tentokrát začíná až v 8:00. Na noc se čeká déšť, odehrává se tedy v útrobách studentského klubu Ucho.

17. června, středa
Od osmi hodin opět pařba, opět open air, opět úděsná muzika, opět mně pod okny. Podle hesla "Když nemůžeš nepřítele porazit, přidej se k němu!" se jdu zapojit do oslav. Peče se prase a točí se pivo, světe div se,zadarmo. Jdu si přidat. Čtyřikrát. Pivo mi vychlastá kolega spolužák. Výměnou dostanu jako nášup další pečeni. Celkem osm porcí. Kam se to do mě jen vejde?

18. června, čtvrtek
Po včerejšku mi není valně. Dnešní zkouška mi na žaludek taky neprospívá, ale nějak se mi povedlo to přestát. Pod okny duní hudba, teď už z reproduktorů. Závěrečná jediná oficiální doprovodná párty ČAH 09 je v plném proudu. Opět se řídím starým moudrem a s heslem "Čím jsi se zkazil, tím se koukej napravit" si jdu pro pečeni z prasátka. Pivo "zadara" zmizelo během 17 minut. Situace z předešlého dne se opakuje. Ještě že bude zítra po všem.

Závěry mého pozorování:
1) Vytočily se 4 sudy Pilsneru za darmo
2) Snědly se dvě prasata. Taky za darmo
3) Po vyhlášení Happy Hour (aneb teď je pivo zadara) podávají sportovci mnohem lepší výkony, než přes den na hřišti, hlavně v běhu na krátkou vzdálenost, v běhu přes překážky a ve skoku dalekém
4) Trpěla jsem, ale náramně jsem si to užila

Konec zprávy

pátek 12. června 2009