Dobro došli v Orebiči part 2

S nadějí, že je již všechno v pořádku, rozhodli jsme se naplánovat nějaké výlety po okolí. Náš delegát nám jich nabídl celkem dost, mně osobně se však na žádný už od začátku nechtělo, zřejmě zapracovala únava po dlouhé cestě a nechuť se kamkoliv plahočit nebo se někde smažit 6 hodin na sluneční výhni. Po shlédnutí předpovědi počasí na příští dny jsme se ale usnesli, že přeci jen vyrazíme alespoň na půldenní výlet na Korčulu.

Dobro došli v Orebiči part 1

Po týdnu zapínám internet a sleduji, jak se blogy, Facebook a další sociální sítě plní prázdninovými zážitky mých známých, a tak i já přispěji svou troškou do mlýna. Nebudu psát o Japonsku, Indonésii, ani o jiných takovýchto exotických destinacích. Jestli je někdy navštívím, pak je to hudba daleké budoucnosti a budu si na ni muset ještě počkat (a našetřit). Místo toho si dovolím napsat několik řádek o cíli méně exotickém, totiž o Chorvatsku, a zároveň si tak i utřídím pár poznámek, které jsem si po chvílích zapsala. 

1000 kilometrů tam a zase zpátky

Tichá voda, říká se, mele břehy. Hučící a dunící příboj dokáže vytvarovat celá pobřeží a vytvořit tak dech beroucí scenérie, nádherné zálivy a spousty slunných pláží. Jedním z výsledků tohoto procesu je bezpochyby chorvatské pobřeží. Když jedete do Chorvatska, je to, jako kdybyste jeli domů. Skoro všichni tam rozumí česky, v hotelových jídelnách mají staré dobré řízky, a ať už jedete do oné země už po několikáté, nebo poprvé v životě, vždycky máte pocit, že tam zůstalo vše při starém, i když se toho spousta změnila. I když se ty změny udály pomalu a potichu, nelze si jich nevšimnout. Tento článek je tedy mým pokusem podělit se s Vámi o pár dojmů, kterých jsem v oné turistické destinaci nabyla.

O chorvatských větrech

Ve filozofii jazyka se učí o teorii, která tvrdí, že každé slovo má svůj "tabu význam", tedy skrytý význam, který se posluchači vybaví, když se ono slovo vyřkne. Chtěla bych tedy hned v úvodu říci toto: v nadpisu tohoto příspěvku žádný tabu význam nehledejte!!! To, že měl mít článek původně podnadpis "aneb Když dovolená stojí za prd", to je, prosím pěkně, jiný příběh. To byl plán, kdyby se výlet na jadranské pobřeží nepovedl. Jenže on se povedl. Pro takovou situaci jsem chtěla napsat podobný článek, jako o výletě do Salzburgu. Lyrický a impresionistický. Mělo to ovšem jeden háček. Napadá vás nějaká poetická legenda o Chorvatsku? Snad by se dala užít ta průpovídka, že když Bůh dokončil Zemi, zbyla mu v ruce hrst kamínků, kterou hodil do moře a z těch kamínků se staly Kornatské ostrovy. Hm, jenže o těch já psát nechci.

Teď tedy k těm větrům. V Chorvatsku jsou obvyklé tři typy větrů: Bóra, Jugo a Mistrál. Všechny tři mají Chorvaté rádi asi stejně, jako osinu v zadku, nebo jako člověka, který tvrdí, že chorvatština a srbština jsou jeden a ten samý jazyk. Tolik k mým pozorováním.

Při naší minulé dovolené se nám poštěstilo zažít Bóru. Doprava se kvůli ní odklání z nové dálnice na staré okresky. Ve finále to znamená, že na místo, kde byste jinak byli za hodinu, cestujete půl dne. Na druhé straně je to i věc poučná. Zjistíte, že v chorvatském vnitrozemí zůstal čas stát. Domy tam jsou pobořené od poslední války (se Srby), spousta jich je rozstřílená a vybydlená (ty patřily před válkou Srbům), elektřinu leckde ještě nemají a zuby tu trhá kovář. Zní to strašně sarkasticky a přehnaně. Delegátka nám ale potvrzuje, že tak to opravdu je. Díky Bóře poklesla teplota vzduchu i vody na "příjemných" 19 stupňů celsia. Takže vlastně dovolená jako u Baltu.

Letos se nám poštěstilo zjistit, jaké to je, když vane Jugo. Bohudík. Je to slaný teplý vítr vanoucí z hor, který s sebou přináší srážky, ochlazení, vlnobití a někdy i písek z Afriky. Zní to strašidelně a věřím, že v zimě dokáže tenhle vítr domorodcům pořádně "zatopit". V létě to ale znamená, že teplota klesne ze 40° ve stínu na 35°. Já jakožto turista odrovnaný teplotním šokem za sebe říkám toto: jediný rozdíl je v tom, že fouká trochu silnější vítr a těch pět kapek na metr čtvereční se taky dá přežít. Zrovna kulminuje salinita moře a sůl je cítit ve vzduchu na kilometry daleko. Jaká to příjemná změna oproti městskému smogu.

Už nám tedy zbývá jen Mistrál. Radši se ani nedívám, co ten je vlastně zač. Kdosi mi tu radí, že se mám zmínit ještě o čtvrtém typu větrů, o kterém se v příručkách nepíše. A to sice o větrech z jídla. Nevím ale proč. Zaprvé nás nic takového nepostihlo a za druhé, tento článek přeci nemá žádný tabu význam.

Alespoň na týden se mi daří žít jen dneškem, protože zítřek se o sebe postará sám. Domů se vracíme spíše spálení, než opálení. Celým autobusem zní typické cvakání goika. Zřejmě tuhle věcičku taky znáte. Dvě koule, přivázané na provázku, co se drží na kroužku uprostřed provázku. Účelem je rozkmitat je tak, aby o sebe narážely nahoře, i dole. Že se téhle věcičce říká zrovna goiko, to se dozvídám od svých rodičů a jejich vrstevníků. Tahle věcička prý byla hitem už někdy v 60. nebo 70. letech a údajně pochází z Japonska. "Pan Google" tuhle blbůstku nezná. Třeba se tomu začalo říkat jinak. Ať tak nebo tak, i já si jednu vezu v baťůžku domů. Rodiče malých dětí mají z téhle věcičky docela vítr. Až při zpáteční cestě jim ve stísněném prostoru autobusu dochází, jak nebezpečná věc to může být.

Doma zažívám další teplotní šok. Z tepla do zimy. Práce mi taky neutekla a ani se za mě neudělala.