čtvrtek 18. prosince 2008

Maskovaná polemika


Můj bývalý spolužák na svém blogu píše: " ...máme čtyři tváře. Tu, kterou chceme ukazovat, tu kterou ukazujeme, tu kterou vidí ostatní a nakonec tu, kterou máme doopravdy…" Větu jsem si vypůjčila z jeho úvahy o přetvářce a poznávání lidí. Nebudu zde dále rozvádět téma článku, ostatně můžete si ho přečíst tady. Podotknu k tomu jen tolik, že na tom něco bude.

Kdybych měla vyjádřit postoj k tomuto výroku slovy naší učitelky filozofie, řekla bych, že tento výrok nemohu verifikovat, proto musím použít metodu falzifikace, abych určila její pravdivostní hodnotu. Zkrátka řečeno, nemohu říci, že bych s oním citátem nesouhlasila, jen k němu mám nějaké ty drobné výhrady (ono se to dobře kecá, když nic originálního nevymyslim a jenom kritizuju, ale stejně -_^). Podle mého má člověk jen jednu tvář - svou vlastní. Tu ale ostatním lidem ukazuje jen zřídka, protože si na ni nasazuje masky. Má jich několik, střídá je, ale nejčastěji nosí jen jednu, tu, o které si myslí, že mu nejvíc sedí. Prostě si buduje svůj image. Je to vlastně jakási ochrana, kterou si jedinec vytvoří, proti světu, který umí člověka tak zranit.

I já mám tyhle masky. Mám jich několik. K tomu mám ještě své druhé já, které se od posledního příspěvku na kterém se podílelo, vychrápalo do růžova a včera se ve mně zase neklidně zavrtělo. Tentokrát mi vytknulo, že bych mohla počet svých masek zredukovat. "Většinu jich stejně nenosíš, tak k čemu ti sou?", zeptalo se mě mé druhé já.
Zase jsem mu musela dát za pravdu, a tak jsem se jala procházet zaprášená zákoutí své duše a hledat své nepoužívané masky. Přitom jsem narazila i na tuhle: Celkem nenápadná, vyrobená z bílého porcelánu. Kdy jsem ji vlastně nosila? Asi nikdy. Jak jsem ji vynášela na světlo a jak se na ní začaly objevovat podrobnosti, začala jsem si vzpomínat. Maska nebyla ani tak bílá, jako spíše mléčná, něco jako mléčné sklo, nebo kostěný porcelán - čistě bílá, ale ne úplně neprůhledná, křehká a studená, s chladně elegantními rysy. Ach ano, teď už vím, kdy jsem ji začala nosit. Jednoho dne, když jsem došla k závěru, že jsem moc dětinská, když pláču, protože se mi lidé okolo posmívají a vedou jedovaté řeči. Nasazovala jsem si ji stále častěji a častěji, až jsem ji jednou přestala na noc sundavat, a ona mi nějak přirostla k obličeji. Nevadilo mi to, maska byla dokonalá. S chladným výrazem mi bránila ronit slzy, kdykoli něco bolelo. Léta šla dál a já se světem dál probíjela sama, bez přátel, bez palčivých slz a bez úsměvu. Díky své úžasné masce jsem nemohla brečet, nemohla jsem se ale ani smát. Zrcadlově lesklý a dokonale hladký povrch masky mi to nedovoloval.

Jak jsem se na svou starou masku dívala v němém úžasu, uvědomila jsem si, že v koutcích jejích úst a u očí jsou drobné praskliny. Pokusila jsem se ji nasadit. Nešlo to, prasklinky mě škrábaly do obličeje. Zřejmě proto jsem ji zahodila.Přeci jen nevydržela. Měla schovat negativní emoce. Kladné city lae potlačit nedokázala. Mám teď jinou masku. Není z kostěného porcelánu a není čistě bílá. Nemá tak dokonale hladký povrch a už vůbec nevypadá jako obličej sněhové královny. Má kolem úst a očí drobné vrásky od smíchu i od pláče.

Svou starou masku jsem nezahodila. Mám pocit, že i kdybych to udělala, vrátila by se dříve nebo později zpět na své místo. Zanesla jsem ji zpět do toho temného zákoutí duše, ve kterém jsem ji našla. Mé druhé já si zase klidně pochrupuje, tak ho nechme spát. Nechci ji znova nosit. Ale nechci ani zapomenout.

neděle 23. listopadu 2008

Moje výlety vážně nevážně

Na tomto místě měl být původně úplně jiný článek. Chystala jsem se rozepsat o krásách Plzně, malinko se zmínit i o její historii, zkrátka, měl to být další a nikoli poslední v řadě spousty nudných článků. Jenže to bych nesměla zažívat stále se opakující noční můru. Jmenuje se jízda vlakem.

pátek 31. října 2008

Malá imprese aneb "Na dušičky pozor dejte,…


…do mechu v lese si nelehejte…" zpívá se v jedné písničce .

Už je zase tady, ten čas, kdy se duše zemřelých mohou vrátit zpět na náš svět a kdy se hrobové otevírají . A tak se většina lidí snaží pojistit a víc než kdy jindy se věnují údržbě hrobů. Žádné jiné roční období není tak populární pro návštěvu hrobů, jako přelom října a listopadu…

A tentokrát se vyvedlo i počasí. Opravdové dušičkové. Tedy většinou pošmourno, kdy celý den vane studený a nepříjemný vítr a padá drobný a studený deštík, který promění našedlý prach na cestách v bláto, a to jen za jediným účelem - aby Vám ušpinilo boty a pocákalo nohavice, než se líně odplazí do nejbližšího kanálu. Teploty se přes den vyšplhají tak akorát k osmi stupňům, v nížinách k jedenácti, ale ne výš, protože už na to nemají sílu. Listí na stromech už dávno změnilo barvu ze zelené na hnědou a zbytky zplihle visí na olezlých větvích stromů. Tohle listí je vlastně všude, nejen na stromech, ale i pod nimi, určitě se nějaké najde přilepené i na podrážce Vaší boty. Pomalu tleje a vzduch je prosycen oním hnilobným zápachem, tak typickým pro tuhle roční dobu. Stále je šero, vše je ospalé a smutné. Aby ne, když je vlastně celý den večer. Tohle počasí útočí na lidskou psychiku, nutí k nostalgii a vyzívá k depresím a jeden by se vůbec nedivil, kdyby v pravé poledne potkal nějakou tu bytost z jiného světa, jak si vychutnává procházku za soumraku.

Ale dušičkové počasí má i svou druhou stránku. Není tak zjevná, ale je o to krásnější. Ukazuje se jen sporadicky, jakoby se styděla. Uvidíte ji jen vzácně, když vítr zafouká opravdu silně a rozežene šedivé mraky, aby na chvíli zesvětlaly do barvy slonové kosti a aby na chvilku, opravdu jen na malinkou chvilku, vykouklo slunce, značně pobledlé, ale stále žluté. V tu chvíli nastane nádherná změna. Hnědé listí náhle zezlátne (nebo zčervená) a vznáší se ve vzduchu. Celá krajina je najednou zlatá a zasněná, tajemná a nová. Lidé si na malou chvíli uvědomí výjimečnost celého světa a vnímají tu neuvěřitelnou radost ze života, která se skládá hlavně z nicotných, ale nedocenitelných maličkostí. Děti v tu chvíli hledají elfy a víly, jestli náhodou netančí mezi listím a zkoumají, jestli se sádrový trpaslík na dvorku nepohnul.

Tyhle chvíle nastávají většinou večer, kdy slunce rychle změní barvu do červené a pak zmizí za obzorem. Včera jsem tuhle chvíli prožila cestou ze školy. Ač to neumím, měla jsem chuť si zpívat, jen nějakou pomalou, klidnou písničku. Jakási světlovlasá dívka se mě otázala na cestu. Poradila jsem jí, ona mi poděkovala a obě jsme šly vlastní cestou. Ani mi nepřišlo divné, že má na sobě jen lehké šaty, že není obutá a že listí pod jejíma nohama vůbec nešustí, jako to dělá pod mýma.

"…světy se prolnou, na dušičky, tak zůstaňte doma a zapalte svíčky…" přeji klidné prožití dušiček a šťastný Halloween …

úterý 14. října 2008

Ach, ten Darwin

Jak většina z Vás jistě ví, cesty osudu jsou velmi nejasné a klikaté a osud sám je svině a zahrává si s námi, jak se mu zachce. Mě můj osud zavál do západočeské metropole ležící na soutoku čtyř řek - jedna je zásaditá, druhá kyselá, třetí sladká a čtvrtá slaná a ze všech dohromady se tu vaří pivo - ale to jen tak na okraj. Ačkoli stále jen nadávám a stěžuji si, ve skutečnosti nemám na co. Bydlím na koleji, postavené v oblasti, kde v prvohorách rostly přesličky a od druhohor až do začátku minulého století tam byl les. Pak se tam dostala civilizace a v 50. - 60. letech postavila naše úžasná králíkárna. Nestěžuji si, nemám na co. Vzhledem k tomu, že je to typický příklad socialistického bydlení, je tam nádherně - dva lidé na pokoji, teplíčko (a občas taky smrádek), vlastní koupelna, kterou sice sdílíme se sousedním pokojem, ale FURT MNOHEM LEPŠÍ než chodbáč.

neděle 5. října 2008

Chtěla bych psát...


...ale nevím o čem. V poslední době se toho seběhlo tolik, těch událostí, o kterých si říkáte "Jo, o tomhle napíšu, to stojí za to." Popravdě, seběhlo se toho až moc. Každý den se toho "seběhne" až moc. Moje úžasné nápady na články pak končí jako nechutná změť čehosi, která je pak v mé hlavě hozena do fiktivního koše. A ten se vyprazdňuje každý večer. Výsledek? Říká se tomu autorský blok. Chuť psát, přehršel nápadů a nic z toho. Už mě to nebaví, tohle nepsaní. Chtělo by to jeden jediný den, kdy bych přišla, kodila tašku do kouta a znuděně si řekla: "Nic zvláštního se nestalo..."

středa 24. září 2008

Nová škola, nové město, nové vše

Tak po delší době zase malý článeček, spíše taková omluva, výmluva a vysvětlení, i když pofidérní. Delší dobu jsem se neohlásila, stěhovala jsem se na kolej a momentálně si stále ještě prožívám první týden na vysoké škole...popravě, spíš stále ještě vstřebávám zážitky a rozcházím šoky, které denně zažívám při přednáškách. Až to trochu vstřebám, určitě se zde podělím o své zážitky.

No, to je vše. Velice děkuji svým dvěma čtenářům, které neodradila má nečinnost.

úterý 16. září 2008

Zvláštní moment


Každý člověk, ne, každý živý tvor ho má. Ten zvláštní moment, na který se těší jako malé dítě a neví proč. Nic zajímavého na něm není. Je docela obyčejný a přece zvláštní.

Pro mě je tím momentem svítání. V jakékoli roční době, ale nejlépe v létě. Nikdy není stejné, vždy se dočkám něčeho nového. Nerada vstávám za tmy, ale miluji tu chvíli těsně před svítáním. Je vědecky dokázáno, že noc je nejstudenější těsně předtím, než se na východě objeví krhavě rudé slunce, v naší zeměpisné šířce často v hávu temně fialových mraků. Je to chvíle, kdy i ptáci, kteří třeba v létě zpívají i v noci, zmlknou, jako by se báli, že den jinak nepřijde. Umlkne i hmyz a nastane totální ticho, dokonce ani nevane vítr. Je to ten moment, "...kdy světlo pluje a kouzla jsou možná. Stvoření na chvíli zatají dech..." Ta krátká chvilka většinou proběhne bez kouzel, bez zázraků, bez zvláštních příhod. Slunce vykoukne zpoza obzoru, začne stoupat a blednout. Z karmínově červeného kola se stane pomerančově oranžový disk a z něj žlutý (a někdy i bílý)kotouček. Práci začnou znova zpívat, padne rosa, zafouká vítr. Svět Začne pulzovat životem.
Jsem beznadějný spáč, proto tenhle moment nejčastěji prospím. Dlouhá léta pro mě nebyl ničím zvláštním, byl to jen obyčejný přírodní jev. Až celkem nedávno jsem si ji začala cenit. Tu malou chvíli absolutního ticha a nejčernější tmy,kdy hvězdy svítí nejjasněji,než se vytratí, kdy je vzduch nejčistší a nejvoňavější. Když se nadechnete, cítíte, jak Vám plní plíce a prostupuje do těla. Je vlhký a příjemně chladivý a je požitek ho dýchat. A právě v onu chvíli zažívám onen stav mysli, kterému se říká zadost ze života. Je to jedna z těch všedních věcí, které dělají můj život tak zajímavým…
Tady se zastavím a už nebudu tu myšlenku dále rozvádět. Dál už je jen městský smog a pach výfukových plynů. Dál už je jen všední a šedivý den, jen nepravidelně něčím ozvláštněný, hektický a úmorný. Přesto musí přijít, aby po něm přišel večer se západem slunce, pak noc a po ní, aby nastalo nové, ještě neviděné svítání. Aby paprsky měkce ozářily svět. Dál už se bojím jít, byť jen v myšlenkách. Zkrátka jsem si zamilovala ten moment, kdy se rodí nový den...

pátek 12. září 2008

Tak už i já

"Pozoruj lidi a bav se!", říká klasik. Snad Shakespeare. Teď vážně nevím. Co vím je, že se tímhle mottem řídím od té doby, co mi mí "úžasní" spolužáci na základní školy řekli, že se za mě stydí a nechtějí se mnou mít nic společného. Teď jdu na vysokou a pořád ještě nevěřím, že se s nimi někdy udobřím. Nemá cenu, šťourat se v tom. Prostě to tak je.

pondělí 8. září 2008

Teorie zabaleného dárku

Ano, ano, po mé úžasné definici Ideálního hobby jsem se opět poškrábala na mozku a v závitech jsem našla další převratnou teorii. Týká se té zvláštní atmosféry vánočního stromečku a vůbec. Ale než se k tomu dopracuji, musím položit tu otázku, která mě k tomu všemu přivedla: Všimli jste si někdy toho zvláštního momentu, který nastane, když dítě na Štědrý večer spatří pod stromečkem dárek, úhledně zabalený v papíru a ovázaný mašlí? Nebo když konečně poštou dorazí dlouho očekávaný, dvakrát ztracený a nalezený a mezi tím ještě kompostovaný balíček? Nebo když si domu přinesete nový spotřebič, který jste si právě koupili ve městě? Už jste to zaregistrovali? To cosi, nehybně visící ve vzduchu? To očekávání překvapení, i když víte, co onen balíček obsahuje?

čtvrtek 4. září 2008

Náš most zmodral


PhotobucketAno, ano. Zní to zvláštně, ale je to tak. Konečně na něj přišla řada s celkovou rekonstrukcí. Z chudáka zbyly jen pilíře a betonové panely s trčícími dráty. Vrrr buch buch vrrrz skříp buch jau a občas taky šplouch. Tyhle zvuky mi teď podbarvují každodenní život. Říkám podbarvují, protože bydlím přeci jenom dost daleko, abych z toho nezešílela. Chudáci ty lidi, co mají dům hned vedle. Vrr buch buch skříp skříp vrz a k tomu hromada prachu. Nezávidím. Včera zmodral. Ne ten prach, ale most. Natřeli železné části.
Měli byste vědět, že mám hroznou depresi.

Mateš lidi kolem sebe tím, jak se chováš!

Učili ho nevnímat bolest, ale nikdy to nefungovalo.

Život bolí, tak si zvykej.

Dobře už bylo, bude hůř.

Budeš trpět, ale náramně si to užiješ.

Vesmír je velký, fakt velký...a tak dál. Léto v trapu, podzim na krku, v bedně nic, doma ponorka, lidem kolem zjevně špoluchá na maják a mě už z toho straší ve věži. Jinak je mi fajn o_O, díky za optání.

PS.: NEPROPADEJTE PANICE . Soused právě zakopnul o vlastní nohy. Náladoměr hlásí prudký nárůst veselí, jak teď nadává jak špaček. Z deprese už zase nic nebude. A já se těšila ne pořádnou migrénu. Nojo, no, co se dá dělat. Tak to zkusím zase někdy příště. ^_-

čtvrtek 28. srpna 2008

Už to není sci-fi, už to není legrační

Odjakživa se mi líbila science fiction a jako naivní dítě jsem z ní měla tak trochu legraci. Pominu - li špičaté uši pana Spocka, tak hlavně díky ohromným vesmírným lodím, futuristickým stavbám kontrastujícími s přírodou a technickým "udělátkům" všeho typu. Taky jsem chtěla mít svůj vlastní komunikátor s cool designem do V, vlastní přenosný počítač s dotekovým displejem tlustým jako oplatka a velikosti kapesního diáře a z okna svého domu na poklidném předměstí se dívat na mrakodrapy pnoucí se nad historickým centrem města, opleteného mimoúrovňovými křižovatkami. Prostě takový americký sen.

středa 20. srpna 2008

Přebírání vzpomínek

Po zhruba 10 měsících jsem se konečně dostala k tomu, že jsem nechala vyvolat fotky (nejen) z maturáku. Doma se teď bavím tím, že je přerovnávám, kompletuji, třídím a řadím do alba. Úplně proti mé vůli mě asi poprvé v životě přepadá nostalgie...

čtvrtek 14. srpna 2008

Opravdu sladký život

Přišel domu až k ránu, krátce po třetí hodině. Netrápil se s tím, jestli dělá hluk a jestli tím někoho vzbudí. Že mu někdo ze spolubydlících vynadá? To mu ani nepřišlo na mysl. Choval se dost hlučně, až do chvíle, než se probudila. Pozdravila ho, nandala mu v kuchyni jídlo a povídala si s ním. Ani se neobtěžoval jí odpovídat na otázky, maximálně vydal zvuk podobný zavrnění, jen takové slabé vrknutí, a spokojeně si dál ládoval břicho. Ona zatím odešla zase si lehnout. Venku celou noc pršelo a on, ač se osušil ochotně mu nabídnutým ručníkem, byl stále mokrý. Šel do pokoje, a jak byl, si lehnul na postel. To, že po něm zbude na peřině mokrý flek, ho netrápilo.

sobota 9. srpna 2008

Malá úvaha o předsudcích aneb o zkoseném hrníčku


Před několika málo dny jsem se od asi jediného čtenáře svého blogu dozvěděla, že trpím předsudky, když jsem se v jednom článku zmínila o snobech (v souvislosti s dovolenou v drahých hotelech). Dost mě to popudilo. Já, že trpím předsudky? Zkazilo mi to den a prudérní nálada mi vydržela až do večera. "Já, že mám předsudky?" "Jo, máš předsudky," ozvalo se moje druhé já, "tak se uklidni!" Moje druhé já ve mně většinou jen spí a ozve se málokdy a když už, tak to stojí za to. Ale zpět k tématu. Zkrátka jsem se nad sebou trochu zamyslela. A výsledek? Ano, přiznávám, trpím. Trpím předsudky vůči všemu, co neznám, co je pro mě neobvyklé a čeho se, tak trochu a ve skrytu duše, bojím. Trpím předsudky stejně jako všichni lidé, které jsem měla tu čest za svůj relativně krátký život poznat. Osobně si myslím, že aby někdo neměl předsudky, musel by mít povahu Buddhistického mnicha a věřit v neskutečnost světa. Nic proti Buddhistům, jejich pohled na svět se mi docela zamlouvá. Zkuste se tady také zahledět hluboko do své duše, buďte alespoň trochu upřímní a řekněte mi, jestli jste doopravdy bez předsudků.

sobota 2. srpna 2008

Něco o sumečcích

Tady je něco málo o sumečcích pro mého asi jediného čtenáře, když je má tak rád, samozřejmě i s odpovědí na položenou utázku:


Říše: Živočišná
Kmen: Strunatci (Chordata)
Nadtřída: Čelistnatí (Gnathostomatapa)
Třída: Ryby (Osteichthyes)
Podtřída: Ryby vyšší (Teleostomi)
Nadřád: Kostnatí (Teleostei)
Řád: Máloostní (Cypriniformes)
Podřád: Siluroidei
Čeleď: Sumečkovití (Ictaluride)
Domovinou této čeledi je Severní Amerika, v USA jsou její představitelé běžně nazýváni "Cat fishes". V USA nají značný hospodářský význam, ročně se jich vyloví přes 10 000 tun. Přední částí těla připomínají sumce velkého, zadní část těla je ale podstatně kratší. Mohou dosahovat i větších rozměrů, většina z nich jsou ale poměrně malé ryby. Některé druhy dorůstají i do váhy přes 50 kg. Jejich typickou vlastností je ochrana svých potomků. Na kořeni ocasu mají na hřbetní straně před ocasní ploutví dobře vyvinutou tukovou ploutvičku.


Druh typický pro ČR: Sumeček Americký (Ictalurus nebulosus)
Není druhem původním, ale zdomácnělým. Lze jej poznat podle většího počtu vousků (8), než u sumce velkého (6). Má kratší tělo a řitní ploutve, ve hřbetní a v prsních ploutvích jsou tvrdé paprsky. Z USA byl do Evropy dovezen roku 1871 (Francie), do Čech r. 1890 z Německa. Zpočátku byl chován v rybnících na Třeboňsku, odkud se rychle rozšířil díky obchodníkům s rybami a akvaristům. Chov v rybnících ale zklamal, později od něj bylo úplně upuštěno, mezitím však rychle zdomácněl na Labi, v Moravě a v jejich postranních ramenech, kde se stal nejhojnějším rybím druhem. Ve své domovině dorůstá až 1,5 kg, u nás lovní jedinci ale dosahují zřídka 30 - 50 dkg, protože nedosahuje tak vysokého věku jako v USA. Za potravu mu slouží v mládí plankton, v dospělosti potom živočichové ze dna, nahodile jikry a plůdek jiných ryb. Potravu shání po setmění, kdy je nejčilejší a lze jej nejlépe ulovit. Je však záměrně huben kvůli obavám z přemnožení, často také znemožňuje lov jiných ryb, ve své hltavosti totiž spolkne všechny druhy návnad.


Dál už asi psát nemusím, částečně je tím zodpovězena otázka, co si myslím o lovení sumečků na jinou návnadu, než je napsáno na krabičce. Z mého čistě laického pohledu nerybáře si myslím, že se nejedná o nic neetického, vzhledem k tomu, že bere na všechny druhy návnad. Ještě jde o to, jestli se myslí krabička s návnadou, nebo krabička s chudákem sumečkem, pak je totiž otázka tak trochu zavádějící.


Jinak, kdyby se někdo zajímal i o zbývající informace, ráda je doplním.
Zdroj: Hanzák - Vostradovský - Felix - Frank; Světem zvířat IV. díl - Pláštěnci, bezlebeční, ryby, obojživelníci a plazi; vyd. Albatros Praha 1969, vydání 2.Úryvek zkrácen a upraven

pátek 1. srpna 2008

Ideální Hobby

Po delší době mé nepřítomnosti zase nějaký ten článček, inspirovaný mými skromnými zážitky z letošního léta. O lovení sumečků na jinou návnadu, než je na obalu toho fakt moc nevím (vlastně vůbec nic), ale snad se i tak bude líbit.

pondělí 14. července 2008

Neodpustitelný hřích

No, tak jsem si zase překládala písničky z anime, tentokrát 1. ending z FMA. Nějak mě to poslední dobou chytlo. ^_^

úterý 8. července 2008

Můra krásnější motýla?

Uvažovali jste někdy o tom, proč se zasněným úsměvem pozorujeme motýly, jak létají na slunci, a proč mám klesne nálada, když za soumraku vidíme letět můru? Proč se nám líbí tiché třepetání motýlích křídel, ale proč nenávidíme kmitání právě těch muřích?

středa 2. července 2008

Den, kdy jsem dospěla

V teď už loňském školním roce jsme dostali úžasný úkol napsat vypravování na téma den, kdy jsem dospěla. Ačkoli je to pro vypravování vskutku nevhodný titul, který by se hodil spíše k úvaze, myslím, že jsem se toho zhostila docela dobře. Tak tedy...

neděle 29. června 2008

Vinutá cesta

Tak si brouzdám po internetu a narazím na písničku. nic zvláštního, řeknete si. Nojo, jenže text téhle písničky mě fakt osloví, přestože je v angličtině a je jí jen těžko rozumět. Pátrám, pátrám a narazím na přepis - Bezva! Už tu písničku poslouchám přes 2 měsíce, tak mě napadlo, že bych si ji mohla přeložit do češtiny. jak to dopadlo, to posuďte sami:

čtvrtek 26. června 2008

Začátek

Můj blog začíná koncem...končí období střední školy, končí keždodenní potkávání známých tváří...ale začíná období poznávání nových lidí, začíná epocha objevování nových věcí, míst a dimenzí...a já začínám psát tenhle blog, snad mi to půjde.