středa 24. září 2008

Nová škola, nové město, nové vše

Tak po delší době zase malý článeček, spíše taková omluva, výmluva a vysvětlení, i když pofidérní. Delší dobu jsem se neohlásila, stěhovala jsem se na kolej a momentálně si stále ještě prožívám první týden na vysoké škole...popravě, spíš stále ještě vstřebávám zážitky a rozcházím šoky, které denně zažívám při přednáškách. Až to trochu vstřebám, určitě se zde podělím o své zážitky.

No, to je vše. Velice děkuji svým dvěma čtenářům, které neodradila má nečinnost.

úterý 16. září 2008

Zvláštní moment


Každý člověk, ne, každý živý tvor ho má. Ten zvláštní moment, na který se těší jako malé dítě a neví proč. Nic zajímavého na něm není. Je docela obyčejný a přece zvláštní.

Pro mě je tím momentem svítání. V jakékoli roční době, ale nejlépe v létě. Nikdy není stejné, vždy se dočkám něčeho nového. Nerada vstávám za tmy, ale miluji tu chvíli těsně před svítáním. Je vědecky dokázáno, že noc je nejstudenější těsně předtím, než se na východě objeví krhavě rudé slunce, v naší zeměpisné šířce často v hávu temně fialových mraků. Je to chvíle, kdy i ptáci, kteří třeba v létě zpívají i v noci, zmlknou, jako by se báli, že den jinak nepřijde. Umlkne i hmyz a nastane totální ticho, dokonce ani nevane vítr. Je to ten moment, "...kdy světlo pluje a kouzla jsou možná. Stvoření na chvíli zatají dech..." Ta krátká chvilka většinou proběhne bez kouzel, bez zázraků, bez zvláštních příhod. Slunce vykoukne zpoza obzoru, začne stoupat a blednout. Z karmínově červeného kola se stane pomerančově oranžový disk a z něj žlutý (a někdy i bílý)kotouček. Práci začnou znova zpívat, padne rosa, zafouká vítr. Svět Začne pulzovat životem.
Jsem beznadějný spáč, proto tenhle moment nejčastěji prospím. Dlouhá léta pro mě nebyl ničím zvláštním, byl to jen obyčejný přírodní jev. Až celkem nedávno jsem si ji začala cenit. Tu malou chvíli absolutního ticha a nejčernější tmy,kdy hvězdy svítí nejjasněji,než se vytratí, kdy je vzduch nejčistší a nejvoňavější. Když se nadechnete, cítíte, jak Vám plní plíce a prostupuje do těla. Je vlhký a příjemně chladivý a je požitek ho dýchat. A právě v onu chvíli zažívám onen stav mysli, kterému se říká zadost ze života. Je to jedna z těch všedních věcí, které dělají můj život tak zajímavým…
Tady se zastavím a už nebudu tu myšlenku dále rozvádět. Dál už je jen městský smog a pach výfukových plynů. Dál už je jen všední a šedivý den, jen nepravidelně něčím ozvláštněný, hektický a úmorný. Přesto musí přijít, aby po něm přišel večer se západem slunce, pak noc a po ní, aby nastalo nové, ještě neviděné svítání. Aby paprsky měkce ozářily svět. Dál už se bojím jít, byť jen v myšlenkách. Zkrátka jsem si zamilovala ten moment, kdy se rodí nový den...

pátek 12. září 2008

Tak už i já

"Pozoruj lidi a bav se!", říká klasik. Snad Shakespeare. Teď vážně nevím. Co vím je, že se tímhle mottem řídím od té doby, co mi mí "úžasní" spolužáci na základní školy řekli, že se za mě stydí a nechtějí se mnou mít nic společného. Teď jdu na vysokou a pořád ještě nevěřím, že se s nimi někdy udobřím. Nemá cenu, šťourat se v tom. Prostě to tak je.

pondělí 8. září 2008

Teorie zabaleného dárku

Ano, ano, po mé úžasné definici Ideálního hobby jsem se opět poškrábala na mozku a v závitech jsem našla další převratnou teorii. Týká se té zvláštní atmosféry vánočního stromečku a vůbec. Ale než se k tomu dopracuji, musím položit tu otázku, která mě k tomu všemu přivedla: Všimli jste si někdy toho zvláštního momentu, který nastane, když dítě na Štědrý večer spatří pod stromečkem dárek, úhledně zabalený v papíru a ovázaný mašlí? Nebo když konečně poštou dorazí dlouho očekávaný, dvakrát ztracený a nalezený a mezi tím ještě kompostovaný balíček? Nebo když si domu přinesete nový spotřebič, který jste si právě koupili ve městě? Už jste to zaregistrovali? To cosi, nehybně visící ve vzduchu? To očekávání překvapení, i když víte, co onen balíček obsahuje?

čtvrtek 4. září 2008

Náš most zmodral


PhotobucketAno, ano. Zní to zvláštně, ale je to tak. Konečně na něj přišla řada s celkovou rekonstrukcí. Z chudáka zbyly jen pilíře a betonové panely s trčícími dráty. Vrrr buch buch vrrrz skříp buch jau a občas taky šplouch. Tyhle zvuky mi teď podbarvují každodenní život. Říkám podbarvují, protože bydlím přeci jenom dost daleko, abych z toho nezešílela. Chudáci ty lidi, co mají dům hned vedle. Vrr buch buch skříp skříp vrz a k tomu hromada prachu. Nezávidím. Včera zmodral. Ne ten prach, ale most. Natřeli železné části.
Měli byste vědět, že mám hroznou depresi.

Mateš lidi kolem sebe tím, jak se chováš!

Učili ho nevnímat bolest, ale nikdy to nefungovalo.

Život bolí, tak si zvykej.

Dobře už bylo, bude hůř.

Budeš trpět, ale náramně si to užiješ.

Vesmír je velký, fakt velký...a tak dál. Léto v trapu, podzim na krku, v bedně nic, doma ponorka, lidem kolem zjevně špoluchá na maják a mě už z toho straší ve věži. Jinak je mi fajn o_O, díky za optání.

PS.: NEPROPADEJTE PANICE . Soused právě zakopnul o vlastní nohy. Náladoměr hlásí prudký nárůst veselí, jak teď nadává jak špaček. Z deprese už zase nic nebude. A já se těšila ne pořádnou migrénu. Nojo, no, co se dá dělat. Tak to zkusím zase někdy příště. ^_-