Večerní

Je už noc, Ty ležíš, hlavu na polštáři,
Jen lampa kreslí stíny na Tvé tváři.
Když tiše povzdechneš si, ptám se sama sebe, zda už spíš,
A jestli když se pohnu, jestli se probudíš.
Co zdá se Ti, když cukají Tvá oční víčka?
Jsem to já, kdo Ti vlasy ve snu víská?
Zdá se Ti nějaký krásný sen,
Nebo noční můrou sužován čekáš,
Až začne den?

Stala se mi včera jedna zábavná příhoda...

...a nedá mi to, se o ni nepodělit. Než se ale dostanu k samotné příhodě, budu muset začít trochu zeširoka: sešly se okolnosti, nějak se stalo, a já byla nucena začít pro komunikaci s kolegy z IESTE používat vedle emailu ještě Google+. Prostě zkoušíme něco nového. Proč ne, řekla jsem si, i když mě štvalo, že si musím založit profil na sociální síti, na kterou bych jinak ani nepáchla, a ač jinak užívám produkty Google velmi ráda, vypěstovala jsem si ke Googlu+ vědomou a cílenou averzi. Moje systematické odmítání G+ trvalo až do včerejška, kdy jsem si řekla, že když už ten zpropadený G+ mám, tak ho prozkoumám a aktivně vyzkouším, co na něm ostatní vidí a k čemu by mi mohl být dobrý. A zde se už dostáváme k jádru pudla.

Zase chvíli v klidu, ikdyž...ehm...no...

Tak mám za sebou další seminář aikido. Na čtyři dny jsem plánovala vypadnout ze stereotypu a urovnat si během padání na tatami myšlenky. Marně jsem doufala, že pár věcí během toho rovnání vypadne z hlavy úplně, pár se přerovná a sesype a věci se mi nebudou jevit tak blbě, jak se jevily. Úspěch se nakonec dostavil, ale jen částečně. A tak jsem jsi krom naraženého zadku, zmoženého zápěstí a boule na hlavě, přivezla v té hlavě docela zmatek a snad i zklamání...