Poprvé v oblacích

Zážitky z prvního letu mohou někomu připadat nudné a triviální, zvlášť, pokud jste už někdy někam letěli, nebo pokud dokonce létáte pravidelně. Na tomto místě se tedy sluší poznamenat, že pokud patříte mezi takové lidi, a čistě subjektivní líčení vás nezajímá, dál už nečtěte.

Také už dál nečtěte, pokud se na svůj první let teprve chystáte, a sháníte relevantní a objektivní informace, jako jsou časy potřebné k odbavení, co si s sebou můžete vzít do příručního zavazadla, a co už musí jít do zavazadlového prostoru. Vzhledem k tomu, kolik toho bylo napsáno na webových stránkách leteckých společností a nejrůznějších blogů a webovek zaměřených na cestování, je to zbytečné. Jejich majitelé či správci si dali dost velkou práci a sepsali pro vás tyhle informace v co nejúhlednější a nejsrozumitelnější formě. A zcela jistě to zvládli lépe, než bych toho byla schopná já…

Kam mě zavál osud

I když si myslíte, že máte svůj osud pevně ve svých rukou, přicházejí pravidelně situace, kdy si najedou připadáte unášeni vírem okolností, a kdy nemůžete dělat nic, než se nechat nést proudem a doufat, že ta jízda brzy skončí, a že z toho vyváznete, pokud možno bez zranění na těle i na duši a jen s drobnou kocovinou. Já takové jedno období zažívám. Už vlastně trvá něco přes rok, což je poněkud děsivá skutečnost, o to děsivější, že nejspíš ještě nějakou dobu trvat bude. Jsou to ale právě tyhle hektické zvraty ze života, které přinášejí užitek, díky kterým se člověk posune někam dál a ze kterých lze něco vytěžit, ať už materiálně, nebo na duševní úrovni.

Jak jsme vyrazili do Vídně se studentským rozpočtem, ale přesto jsme si to královsky užili (aneb dovolená ve Vídni, část 5.)

Až nyní, na konci roku jsem zase našla čas a klid, si na chvíli sednout k počítači a sepsat další vzpomínky a dojmy z výletu do hlavního města valčíků. Venku už od rána práskají rachejtle a pejsci nadskakují leknutím při každém výbuchu. Venku je zima, sněží, a já jsem zalezlá v teple, pod dekou a dělám si "účetní uzávěrku" právě končícího roku.

Historie Vídně je dozajista velkolepá, a bylo o ní již napsáno spoustu knih. Do metropole na Dunaji se ale nejezdí jen za historií, láká i její současná tvář metropole luxusu a módy. I když jsme se do Vídně vypravili se skromným rozpočtem, nechtěli jsme se o to pozlátko - a někdy i zlato a diamanty - nechat ošidit a neváhali jsme tak navštívit i několik luxusnějších obchodů - jednak abychom si rozšířili obzory, a jednak, abychom si zpravili chuť. Nebo možná zkazili, když vezmu v potaz, že hned následující den jsme se měli vrátit zpět do naší milované české kotliny.

Jak jsme vyjeli na věž, ale zjistili jsme, že je to ta špatná (aneb dovolená ve Vídni, část 4.)

Až nyní ke konci roku jsem zase našla čas a klid, si na chvíli sednout k počítači a sepsat další vzpomínky a dojmy z výletu do hlavního města valčíků.

Historie bývalé metropole Rakousko-Uherského království dýchá na návštěvníky Vídně doslova na každém rohu. Prdelkatí barokní andělíčci puti mávají svými baculatými ručičkami vysokým, štíhlým postavám zbožných serafínů a ti zase shlížejí z gotických katedrál dolů, na ryze světské empírové stavby. Na své si přijdou milovníci hudby, ať už vyhledávají Straussovo valčíky, nebo by radši zvolili operu. Galerie a muzea ve svých útrobách skrývají doslova pohádkové poklady. Podle hrubého odhadu, který jsme s přítelem načrtli, by nám trvalo projít Vídeň tak, abychom si prohlédli alespoň to nejdůležitější a nejzajímavější, minimálně rok. A tak jsme s přítelem vybrali jeden symbol města Vídně, který jsme si chtěli prohlédnout v detailně a v klidu. Naše volba padla na katedrálu svatého Štěpána, nebo, chcete-li, Stephansdom. Náš Baedecker nás vybavil množstvím informací, a tak nám zbývalo už jen prohlédnout si ji osobně.

Jak jsem se šla podívat na pandy, ale ty mi ukázaly záda (aneb dovolená ve Vídni, část 3.)

Zoologická zahrada v Schönbrunnu se ocitla na našem seznamu míst, které chceme navštívit, už během prvního plánování. Ale vzhledem k tomu, že jsme se vydali do Vídně až na konci léta a neměli jsme záruku, že nám bude přát počasí, radši jsme její návštěvu moc neplánovali a rozhodli jsme se nechat přírodu, aby rozhodla za nás. Když bude pršet, říkali jsme si, pojedeme do města, kde je pár míst, která nás zaujala, nebo se podíváme dovnitř, do samotného zámku. Když bude hezky, půjdeme do zoo. Než jsme našli jeden ze vchodů do zahrady, který je přímo u Neptunovy fontány, stálo už sluníčko dost vysoko na obloze. Blížilo se poledne a teplota  atakovala třicet stupňů. Zběžně jsme si prohlédli plánek zoo a zjistili, kolik stojí vstupné. Okamžitě nám bylo jasné, že celou zoo projít nestihneme. Ani vstupné není zrovna levné. 16,5 Euro za osobu je celkem dost, ale dovnitř jsme se chtěli podívat oba. A příroda nám dala šanci, projít si areál za opravdu luxusního počasí a nemuset se strachovat kvůli dešti. A tak jsme vyrazili za zvířátky…

Jak jsem chtěla prolézt všechny památky, ale zasekla jsem se v Schönbrunnu (aneb dovolená ve Vídni, část 2.)

Během přípravné fáze našeho výletu za hranice české kotliny a všedních dní jsem si poněkud zoufala, že nemáme žádného průvodce, který by nám poskytl výklad, co že to vlastně uvidíme kolem sebe. Uvidím tolik různých staveb, míst a monumentů, a nebudu ani vědět, co jsou zač, říkala jsem si. A tak jsem zapadla do prvního trochu většího knihkupectví s rozhodnutím koupit si alespoň malého kapesního průvodce. Vylezla jsem se solidně silným průvodcem řady Baedecker, který se prodává tradičně i s mapou, a jakmile jsem ho začala trochu studovat, změnilo se zoufalství v čirou euforii. Uvidím tolik věcí, a nikdo mi nebude vyčítat, že jsem moc vzadu a zdržuji celou skupinu! Kam se hrabou jednodenní exkurze, naplánované na sekundu přesně, a kde nemůžete udělat ani o jednu fotku navíc, protože čas neúprosně odtikává...

Jak jsme měli jet do Salzburgu, ale dojeli jsme do Vídně (aneb dovolená ve Vídni, část 1.)

Místo článku, který právě čtete, jsem původně plánovala příspěvek o semináři Aikido. Měl se konat v Salzburgu pod vedením Shishiya-senseie. Plánovala jsem něco jako porovnání seminářů v Čechách a zahraničí (měl to být první zahraniční seminář, na který bych jela, a určitě by bylo, co srovnávat) a něco málo informací o Salzburgu. O něm už jsem zde kdysi psala, tentokrát jsem ale plánovala poněkud faktografičtější pojednání. Jenže osud zamíchal kartami, a sensei musel seminář ze závažných důvodů zrušit. To nás s přítelem dost vzalo. Těšili jsme se na senseie, na lidi z aikida, které oba známe a které vždy rádi vidíme, a na to, že se spolu po docela dlouhé době (asi dva roky) zase někam podíváme a zažijeme něco nového. A najednou přišla zpráva, že se to celé ruší. Pro senesiovy důvody jsme měli oba pochopení. Co nás ale mrzelo bylo to, že se naše vysněná dovolená rozplynula ještě rychleji, než pára nad hrncem. Zrušit dovolenou a jít normálně do práce se zdálo jako celkem logická záležitost, nám se ale nechtělo. A strávit celou dovolenou doma nám také nepřišlo jako dobrý nápad, a tak jsme přemýšleli, co s časem. V hlavách se rodily různé plány, většina z nich byla zase hned zavržena. Nakonec jsme se rozhodli chvíli počkat…

Na návštěvě v "Jurském parku"

Relativně nedávno měl v kinech premiéru čtvrtý díl Jurského parku. Osobně jsem ho neviděla, a nevím, jestli ho jakožto skalní fanoušek úplně prvního filmu chci vidět. Časem se na něj možná s chutí podívám, ale momentálně není moje duše milovníka "pravěčáků", jak jsem jim jako malá říkala, připravena na to, co by s mými "hrdiny" mohli filmaři provést. Nemyslete si, že mě rodiče nechali v mém tehdy útlém věku dívat se na celý film, tak, jak byl. Jelikož mají oba poměrně osvícenecké uvažování, byla mi vyrobena moje vlastní, osobní, cenzurovaná verze, kde dinosauři nikoho nežerou, a vlastně jsou jen oběti okolností. Když jsem v patnácti letech viděla celý film a zjistila pravdu, část světa se mi zhroutila a něco ve mně doslova umřelo. Ano, až tak pozdě, protože otec je celkem dobrý střihač - amatér, a tak mi až do té doby nedošlo, že s "mým" filmem je něco špatně - že tam něco chybí. Hodně toho ale zůstalo.

Japan fair na Harfě

Obecně se považuji za tvora spíše usedlého, samotářského a doslova antisociálního, nicméně občas mně to drapne a vyrazím mezi lidi. To byl i případ osmého března letošního roku, kdy se v Praze v galerii Harfa konal Japan fair. Nalákala mně možnost zkusit si šogi, kaligrafii a během vystoupení Malého divadla kjógenu ucucávat pravý japonský čaj. A samozřejmě mě lákala vidina nějakého toho japonského suvenýru.

Cum tacent, clamant...podruhé

Mostecko jsem poprvé navštívila asi před třemi roky. Tenkrát pro mě bylo překvapením, že očekávaná měsíční krajina se nekoná, vzduch není vidět a ropáka bahenního jsem také nepotkala. Zkrátka, potěšilo mně, že rekultivace už pokročila do takové míry, že místo měsíční krajiny a ohromných výsypek se kolem Mostu rozkládají jezera a rekreační areály. Letos se mi s IAESTE poštěstilo zažít i tu pravou hard core atmosféru těžení uhlí. A stejně jako moje první návštěva Mostecka, i toto ve mně zanechalo hluboký dojem a spoustu námětů k přemýšlení a úvahám.

Maribor s IAESTE

Jsem v IAESTE již čtvrtým rokem. Proti vedoucímu našeho centra jsem pořád zelenáč, alespoň si tak připadám. Pocit, že se na mě úplní nováčci dívají jako na mazáka, je snad i příjemný. Hlavně je to ale povinnost. Povinnost, být jim oporou a poradit jim, když nebudou vědět. IAESTE pro mě bylo od jakživa hlavně o povinnostech. Ano, činnost v IAESTE je dobrovolná a všechny, kteří jsme členy, nějakým způsobem naplňuje. A zábavy si užijeme také dost. Ale aby byla zábava, je potřeba nejprve zvládnout povinnosti. Ke svojí činnosti v Plzeňském centru jsem vždy přistupovala "polopracovně" - činnost je to dobrovolná, ale jakmile jsem dostala úkol nebo jsem se o něj sama přihlásila, stal se pro mě povinností.

Bohužel se mi během uplynulých tří let mezi povinnostmi v IAESTE, prací do školy, rodinnými závazky a nevím, čím vším ještě, podařilo najít jen málo času na iaesťácké radovánky a moc akcí pořádaných IAESTE jsem nestíhala. A tak jsem ráda, že jsem si po letech konečně dokázala najít čas a vyrazit s kolegy s centra na CEC do Mariboru...

Pocta japonskému meči

Jestli mě něco fascinovalo už jako malou, byly to japonské meče. Smrtící, studené a vzbuzující úctu a přesto nádherné, elegantní a přitahující pohledy. Vždycky jsem tajila dech, když se ve filmech zaleskly katany. Vábil mě ten zvuk, se kterým krájely vzduch. Jako hodně malá jsem věřila, že tenhle zvuk opravdu vydávají. Když jsem trochu povyrostla a zjistila jsem, že existuje něco jako filmové efekty a že to, co se děje ve filmu je jen jako, považovala jsem to zvláštní svištění za autorskou invenci zvukařů, která měla jen umocnit pocity při sledování filmu. O hodně později jsem se na vlastní sluchovody přesvědčila, že to zas až taková fikce není.

Ještě jednou na toulce českými kraji

Mezi přípravami do školy, stěhováním, zařizováním nového pokoje a hromadou dalších běžných starostí všedního dne, našla jsem přeci jen několik chvilek na výlety po výšinách a dolinách a vypravila jsem se až na druhý konec republiky, do Ústí nad Labem, konkrétně do tamní zoologické zahrady.

Letní toulky

Jak už to tak bývá, po dovolené zjistíte, že práce se sama neudělá a problémy se samy nevyřeší, a tak po chvílích doháním, co jsem zanedbala, zapomněla nebo slíbila. Stále ale nacházím ve svém harmonogramu dostatek času alespoň na krátké či malinko delší toulky naší vlastí a objevuji tak krásy svého regionu, ať už mému domovu blízké či vzdálené. Některá místa jsou nová, na jiná se po letech vracím a zjišťuji, že se hodně věcí změnilo.

Dobro došli v Orebiči part 2

S nadějí, že je již všechno v pořádku, rozhodli jsme se naplánovat nějaké výlety po okolí. Náš delegát nám jich nabídl celkem dost, mně osobně se však na žádný už od začátku nechtělo, zřejmě zapracovala únava po dlouhé cestě a nechuť se kamkoliv plahočit nebo se někde smažit 6 hodin na sluneční výhni. Po shlédnutí předpovědi počasí na příští dny jsme se ale usnesli, že přeci jen vyrazíme alespoň na půldenní výlet na Korčulu.

Dobro došli v Orebiči part 1

Po týdnu zapínám internet a sleduji, jak se blogy, Facebook a další sociální sítě plní prázdninovými zážitky mých známých, a tak i já přispěji svou troškou do mlýna. Nebudu psát o Japonsku, Indonésii, ani o jiných takovýchto exotických destinacích. Jestli je někdy navštívím, pak je to hudba daleké budoucnosti a budu si na ni muset ještě počkat (a našetřit). Místo toho si dovolím napsat několik řádek o cíli méně exotickém, totiž o Chorvatsku, a zároveň si tak i utřídím pár poznámek, které jsem si po chvílích zapsala. 

Paběrky z mostu aneb Most očima turisty

Včera mi skončila asi nejhezčí dovolená, jakou jsem kdy zažila. Ku podivu se neodehrála v exotických zemích, nýbrž v naší české kotlince, z poloviny v Mostě a z poloviny v okolí mého bydliště. Těch čtrnáct dní se pro mně stalo nezapomenutelnými, i když jsem nejedla žádnou hogo-fogo krmi a neviděla žádný světový div. No i když...

1000 kilometrů tam a zase zpátky

Tichá voda, říká se, mele břehy. Hučící a dunící příboj dokáže vytvarovat celá pobřeží a vytvořit tak dech beroucí scenérie, nádherné zálivy a spousty slunných pláží. Jedním z výsledků tohoto procesu je bezpochyby chorvatské pobřeží. Když jedete do Chorvatska, je to, jako kdybyste jeli domů. Skoro všichni tam rozumí česky, v hotelových jídelnách mají staré dobré řízky, a ať už jedete do oné země už po několikáté, nebo poprvé v životě, vždycky máte pocit, že tam zůstalo vše při starém, i když se toho spousta změnila. I když se ty změny udály pomalu a potichu, nelze si jich nevšimnout. Tento článek je tedy mým pokusem podělit se s Vámi o pár dojmů, kterých jsem v oné turistické destinaci nabyla.

Ziel: Schönsee

Krátké poreferování o půldenním výletu do Schönsee. Cíl byl ryze střízlivý - vzdělávání. Proto se i v následujícím příspěvku držím střízlivého stylu. Květnatou mluvu pro tentokrát nechám spát a omezím asociace na minimum. Alespoň částečně.

O chorvatských větrech

Ve filozofii jazyka se učí o teorii, která tvrdí, že každé slovo má svůj "tabu význam", tedy skrytý význam, který se posluchači vybaví, když se ono slovo vyřkne. Chtěla bych tedy hned v úvodu říci toto: v nadpisu tohoto příspěvku žádný tabu význam nehledejte!!! To, že měl mít článek původně podnadpis "aneb Když dovolená stojí za prd", to je, prosím pěkně, jiný příběh. To byl plán, kdyby se výlet na jadranské pobřeží nepovedl. Jenže on se povedl. Pro takovou situaci jsem chtěla napsat podobný článek, jako o výletě do Salzburgu. Lyrický a impresionistický. Mělo to ovšem jeden háček. Napadá vás nějaká poetická legenda o Chorvatsku? Snad by se dala užít ta průpovídka, že když Bůh dokončil Zemi, zbyla mu v ruce hrst kamínků, kterou hodil do moře a z těch kamínků se staly Kornatské ostrovy. Hm, jenže o těch já psát nechci.

Teď tedy k těm větrům. V Chorvatsku jsou obvyklé tři typy větrů: Bóra, Jugo a Mistrál. Všechny tři mají Chorvaté rádi asi stejně, jako osinu v zadku, nebo jako člověka, který tvrdí, že chorvatština a srbština jsou jeden a ten samý jazyk. Tolik k mým pozorováním.

Při naší minulé dovolené se nám poštěstilo zažít Bóru. Doprava se kvůli ní odklání z nové dálnice na staré okresky. Ve finále to znamená, že na místo, kde byste jinak byli za hodinu, cestujete půl dne. Na druhé straně je to i věc poučná. Zjistíte, že v chorvatském vnitrozemí zůstal čas stát. Domy tam jsou pobořené od poslední války (se Srby), spousta jich je rozstřílená a vybydlená (ty patřily před válkou Srbům), elektřinu leckde ještě nemají a zuby tu trhá kovář. Zní to strašně sarkasticky a přehnaně. Delegátka nám ale potvrzuje, že tak to opravdu je. Díky Bóře poklesla teplota vzduchu i vody na "příjemných" 19 stupňů celsia. Takže vlastně dovolená jako u Baltu.

Letos se nám poštěstilo zjistit, jaké to je, když vane Jugo. Bohudík. Je to slaný teplý vítr vanoucí z hor, který s sebou přináší srážky, ochlazení, vlnobití a někdy i písek z Afriky. Zní to strašidelně a věřím, že v zimě dokáže tenhle vítr domorodcům pořádně "zatopit". V létě to ale znamená, že teplota klesne ze 40° ve stínu na 35°. Já jakožto turista odrovnaný teplotním šokem za sebe říkám toto: jediný rozdíl je v tom, že fouká trochu silnější vítr a těch pět kapek na metr čtvereční se taky dá přežít. Zrovna kulminuje salinita moře a sůl je cítit ve vzduchu na kilometry daleko. Jaká to příjemná změna oproti městskému smogu.

Už nám tedy zbývá jen Mistrál. Radši se ani nedívám, co ten je vlastně zač. Kdosi mi tu radí, že se mám zmínit ještě o čtvrtém typu větrů, o kterém se v příručkách nepíše. A to sice o větrech z jídla. Nevím ale proč. Zaprvé nás nic takového nepostihlo a za druhé, tento článek přeci nemá žádný tabu význam.

Alespoň na týden se mi daří žít jen dneškem, protože zítřek se o sebe postará sám. Domů se vracíme spíše spálení, než opálení. Celým autobusem zní typické cvakání goika. Zřejmě tuhle věcičku taky znáte. Dvě koule, přivázané na provázku, co se drží na kroužku uprostřed provázku. Účelem je rozkmitat je tak, aby o sebe narážely nahoře, i dole. Že se téhle věcičce říká zrovna goiko, to se dozvídám od svých rodičů a jejich vrstevníků. Tahle věcička prý byla hitem už někdy v 60. nebo 70. letech a údajně pochází z Japonska. "Pan Google" tuhle blbůstku nezná. Třeba se tomu začalo říkat jinak. Ať tak nebo tak, i já si jednu vezu v baťůžku domů. Rodiče malých dětí mají z téhle věcičky docela vítr. Až při zpáteční cestě jim ve stísněném prostoru autobusu dochází, jak nebezpečná věc to může být.

Doma zažívám další teplotní šok. Z tepla do zimy. Práce mi taky neutekla a ani se za mě neudělala.