Obecně se považuji za tvora spíše usedlého, samotářského a doslova antisociálního, nicméně občas mně to drapne a vyrazím mezi lidi. To byl i případ osmého března letošního roku, kdy se v Praze v galerii Harfa konal Japan fair. Nalákala mně možnost zkusit si šogi, kaligrafii a během vystoupení Malého divadla kjógenu ucucávat pravý japonský čaj. A samozřejmě mě lákala vidina nějakého toho japonského suvenýru.
Na místo dění jsem i přítelem dorazila s několikahodinovým předstihem, a tak jsme se stihli posilnit ("stylově" u stánku s arabským jídlem :-D) a chvíli bloumat okolo a pokoukat, který ten suvenýr ulovit. Na zahájení doprovodného programu jsme už seděli v první řadě, každý s kaligrafickým zápisem vlastního jména a ucucávaje matcha jsme poslouchali úvodní řeč pana Jakuba Zemana, opět tristně nepřipravenou, plnou záseků, přeřeků, koktání a "japanismů", které se do češtiny prostě nehodí.
Následovala japonská asi dvacetiminutová fraška v podání Malého divadla kjógenu s názvem Kaki yamabushi, což se do češtiny překládá jako "Horský mnich zlodějem Tomelů", dle reakcí publika českému publiku velmi přístupná hra. Mé obavy, že budu totálně mimo a nebudu chápat symboliku ve hře, se rozptýlily už během první minuty hry, tak jsem jen seděla, smála se scénce a dávala jsem si pozor, abych se nezakuckala zeleným čajem, který jsme s přítelem upíjeli z jednoho kelímku. Po zloději tomelů předvedl pan Zeman ukázku tameshigiri, ale podle mého názoru se úplně nepovedla. Už jsem přímo v podání pana Zemana viděla lepší. Troufám si tvrdit, že makiwary byly suché (málo smrděly) a meč byl tupý. Dále byla ukázka kata s kopím yari a s mečem.
Jako další na programu bylo skládání origami, ale to nás nezaujalo, a tak jsme uvolnili místa lidem, kteří naopak zájem jevili, a šli si vystát frontu na ještě jednu kaligrafii, tentokrát s nápisem aikido. Pán byl hodný, kaligrafii nám vyrobil oběma, pečlivými tahy štětcem roztíral tuš po papíru se zvláštním, částečně soustředěným a částečně nepřítomným výrazem v obličeji, jako kdyby štětec za něj vedla nějaká vyšší síla. Na konci své dílo vyhodnotil a buď jej orazítkoval červeným razítkem, nebo vyrobil kaligrafii jinou, lepší. Doma jsme pak zjistili, že pán není žádný fušer a že se v kaligrafii vyzná, a tak jsme měli z našich úlovků radost. Možná to nejsou výrobky prodejní kvality, ale úplný šmejd to taky nebude.
Pak jsme se vydali na obcházení stánků se zbožím a rozhodli se nakoupit pár suvenýrů. Měla jsem vyhlídnutý taneční vějíř, ale paní měla jen jediný kus a ten připevnila špendlíkem na zeď tak, že v něm udělala díru, tak jsem si jej nekoupila. Místo toho jsem si odvezla sáček zeleného čaje tokusen (jak jsem se později dozvěděla, tak to znamená první sběr) sencha značky Yamamotoyama. Jak moc je to etablovaná značka nevím, ale podle ceny soudě to žádný šmejd nebude. Čaj jsem ještě nenačala, ale chci si jej připravit s přítelem, až dopíšeme diplomky a konečně budeme mít čas si jej vychutnat.
Nakonec jsme se šli ještě podívat na tanec gejš v provedení českého souboru, ale po zážitku z vystoupení japonského souboru Kenjin juku nám tohle přišlo prostě ubohé. Choreografe spočívala v opakování několika pohybů stále dokola, vystoupení s vějířem bylo okoukané z filmu The Memoirs of the Geisha. Kimoa měly slečny krásná, dvě měly furisode a třetí měla kimono na běžné nošení, a tak jako celek působily dosti nesouměrně. Co se mi ale líbilo bylo, že měly choreografii nacvičenou na nové skladby, např. od dívčí kapely Rin', kterou mám docela ráda a poslední dobou ji hodně poslouchám. Nakonec jsme ještě jednou obešli stánky, ochutnali čajové cukroví a suši, a zjistili jsme, že je čas vydat se na cestu domů. Ve vlaku jsme ještě procházeli prospekty a infoletáky, které jsme tam nabrali, a sdělovali si dojmy. Společně jsme došli k závěru, že se nám akce líbila, a že si časem klidně zase na nějakou podobnou událost vyrazíme.
A jak si tak povídám, už jsem v sadu...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!