Japonský den v Plzeňské zoo

Jistě jste měli možnost si všimnout, že asi tak poslední rok, možná i déle, mám velmi, velmi špatnou příspěvkovou morálku, a že na rozdíl od doby, kdy jsem s blogem začínala, to zde poněkud skomírá. Ne, že by se toho v mém životě dělo málo, a já tak neměla o čem psát - právě na opak, děje se toho až, až, a já nestíhám měnit náměty v příspěvky. S odstupem času navíc zážitky ztrácí na zajímavosti, nejzajímavější momenty blednou a ze zamýšleného barvitého článku často zůstane jen torzo, které už nelze dokončit, a které je ve své nynější podobě neprezentovatelné. A tak mnoho nápadů na články jen prosvištělo kolem mých mozkových hemisfér, a upadlo v zapomnění. 

Přesto bych se chtěla podělit o pár zážitků z nedávné události, které jsme se spolu s přítelem a se sestrou zúčastnili, totiž Japonského dne, který pořádala Zoo a BZ Plzeň. Letošní program se od toho loňského vlastně skoro nelišil (více si můžete přečíst zde), a tak se omezím jen na pár myšlenek, postřehů a zajímavostí, protože většina toho, co jsem chtěla napsat, už zmizela v zapomnění, a nechci, aby zmizel i ten zbytek...

Rákosníček á la Macuo Bašó

V mlze rybníček,

Žbluňk, hrk,

podivuhodný mužíček.

Byl jednou jeden pán,...

...a ten pán pracoval ve stejné budově, jako já. Budova je to veliká, a tak není divu, že v té budově pracuje hodně lidí. Pán chodil do práce každý den ve stejnou dobu. Zato já chodila pokaždé jinak, takže jsme se většinu týdne míjeli a existenci toho druhého jsme úspěšně nebrali v potaz. Akorát v pátek jsme se potkávali ve výtahu, který mne vyvezl do osmého patra a jeho ještě výš. Mne s kabelkou, jejíž nejdůležitějším obsahem byla krabička s obědem, a s přiblbým úsměvem na obličeji, protože je přeci pátek, ne? Jeho s batohem, dlouhou bambusovou tyčí v pravé ruce a s podlouhlým báglem, popsaným rozsypaným čajem na zádech. I on měl na ústech úsměv, ovšem spíše, než přiblblý, tak přezíravý.

Jedna z kanceláře

Malý Buddha na mém stole,

on je v klidu,

a já v jenom kole.

Malý buddha medituje v zazenu

a já nevím,

kde ten jeho klid seženu.

Malý Buddha s aurou míru,

znamení,

že nemám ztrácet víru...

Jak jsem dělala onigiri

S přítelem již delší dobu pošilháváme po japonské kuchyni. Nedávné návštěvy japonských dní v Praze a v Plzni nám dovolily ochutnat několik druhů suši a též být svědky jejich přípravy. A tak jsme začali pošilhávat po přísadách do oné světoznámé japonské delikatesy a přemýšlet o tom, že bychom si zkusili nějaké to suši utlapkat vlastními silami. Konečné rozhodnutí se do toho pustit padlo asi před týdnem, kdy v jednom nejmenovaném obchodním řetězci (který pochází z Anglie a jehož název je zkratka dvou jmen jeho zakladatelů) probíhala akce na asijská jídla a suroviny a všechny přísady se tak daly sehnat s opravdu velkou slevou. Místo suši jsme se ale rozhodli nejprve vyzkoušet jiné japonské jídlo, poněkud jednodušší na přípravu, tak zvané onigiri.

Dva (možná tři) adventní příběhy...

...které by se možná nestaly, kdyby nedošlo k souhře náhod, a které se skutečně staly v rychlém sledupo sobě následujících třech dní (předevčírem, včera, dnes a doufám, že už se nic dalšího nestane zítra). A staly se do puntíku tak, jak to popisuji. Aneb děti v hlavní roli aneb it was the time before Christmas...a já vážně nejsem anděl...

Jak nemehlo dostalo hakamu

Je to až s podivem, ale je to pravda. Před prázdninami, týden poté, co mi bylo oznámeno, že jsem úspěšně složila zkoušky na páté kyu, jsem se rozhodla jít oproti původnímu plánu na trénink (na poslední před prázdninami), pro diplom. Páté kyu není žádná věda, cvičená opice by techniky zacvičila lépe, než já a určitě by mnohem lépe zvládla pády. No jo, moje tajná slabina. Nerada padám, při nácviku se mi - i po třech letech cvičení - ukrutně motá hlava a někdy i zvedá žaludek. Stále čekám, kdy pobliju tatami, ale snažím se a snad se to i vyplácí. I když někdy je žaludek prostě mocnější než všechno mé odhodlání.

Je trochu ostuda přiznat, že jsem se na 5. kyu dohrabala po třech letech cvičení, ovšem nutno říct, že si za to můžu sama. Při psaní bakalářky, brigádničení a já nevím, čem všem ještě, to mohlo dopadnout i hůř a já na zkoušky vlastně vůbec nemusela být puštěna. Ale i navzdory tomu faktu, že cvičená opice by to zvládla lépe, ten diplom prostě potěší a já ho chtěla mít před prázdninami doma, a tak jsem vyrazila.

Stala se mi včera jedna zábavná příhoda...

...a nedá mi to, se o ni nepodělit. Než se ale dostanu k samotné příhodě, budu muset začít trochu zeširoka: sešly se okolnosti, nějak se stalo, a já byla nucena začít pro komunikaci s kolegy z IESTE používat vedle emailu ještě Google+. Prostě zkoušíme něco nového. Proč ne, řekla jsem si, i když mě štvalo, že si musím založit profil na sociální síti, na kterou bych jinak ani nepáchla, a ač jinak užívám produkty Google velmi ráda, vypěstovala jsem si ke Googlu+ vědomou a cílenou averzi. Moje systematické odmítání G+ trvalo až do včerejška, kdy jsem si řekla, že když už ten zpropadený G+ mám, tak ho prozkoumám a aktivně vyzkouším, co na něm ostatní vidí a k čemu by mi mohl být dobrý. A zde se už dostáváme k jádru pudla.

Přečti to čínsky!

Jedna drobná příhoda z ne úplně dávné doby. Snad je legrační, snad je smutná. Určitě je malinko autorsky upravená. Aby byla trochu beletristiská. To se někdy musí. Možná mi uvěříte, že se to opravdu tak stalo, možná si bude myslet, že se to nestalo vůbec a že Vás, drazí čtenáři, tahám za fusekli. Já tvrdím, že tento příběh je pravdivý, protože mi ho nevyprávěl T. Texas Tyler.

Studium mě nijak nepoznamenalo...nebo...že by?

To, že někdo zůstal studiem nepoznamenaný, nebo že po něm znalosti stekly jako po kachním peří, slýchávám kolem sebe skoro denně. Mnoho studentů tak hodnotí své spolužáky, a to ne zrovna s laskavým úsměvem na rtech. Spousta z nich pak sama o sobě říká, že nerozumí poznámkám druhých, že se změnili, vždyť jsou přeci stále stejní a to, že mají za sebou několik semestrů vysokoškolského studia je nijak nepoznamenalo. Maximálně připustí, že se jim rozšířily obzory. Vážně se nezměnili? Zajímavá otázka. Abych to zjistila, vzala jsem pod drobnohled osobu, se kterou se vídám denně, totiž sebe.

Pokec s chatbotem

To jsme takle na hodině základů umělé inteligence naťukli téma chatbotů a toho, čeho jsou schopni. Krom toho, že spousta z nich je neurotických, sprostých a náladových, najdete mezi nimi také "Freudy" toužící po Vaší psychoanalýze nebo osobnosti s humorem...S jedním jsem si docela pokecala...

Semík

Dnes jedna aikidsitická předělávka, aneb co ze sebe člověk vytlačí, když musí psát seminárku, strašně se mu do toho nechce, vůbec mu to nejde a přemýšlí, jestli stihne večerní trénink...(Zpíváme na melodii písničky "Okoř")

Rýmovačka...zase...

No řekněte, napadl by někoho z vás kousavější způsob, jak napsat kritiku na Pražáky, než rýmovačka? A ještě ke všemu hned ve formě klasického sonetu s jambickým veršem? Jinak se mi dnešní výlet do našeho hlavního města líbil. Omlouvám se všem slušným Pražanům, proti kterým nic nemám a mezi kterými mám dobré kamarády a známé, ale tohle muselo ven. Jich se to samozřejmě netýká...

Kozel zahradníkem podruhé

Pamatujete si ještě, jak jsem kdysi od polubydlící dostala ulomené kousky její záhadné květiny neznámého původu? Jak jsem je jen tak, z dobrého rozmaru, strčila do vody a jak se všechny bez problémů ujaly? Většinu odlomků jsem rozdala a nechala si "jen" dva z nich. Všechny darované časem zašly. Zato ty moje se ujaly a vesele si rostly...

-ík, -ík, -ík

Semík, budík, hopík....kolik je vlastně v češtině slov, která končí na "-ík"? Vynechme na chvíli malý, i když celkem důležitý detail, zda se jedná o spisovnou či nespisovnou variantu. Můj další jazykový experiment spočívá v pokusu sestavit krátký a (alespoň částečně) koherentní text za užití co největšího množství těchto slov.

10 důvodů, proč být ženou z reklamy?

Nepřipadají Vám také někdy reklamy dotažené "ad absurdum"? Samé usměvavé obličeje, všichni spokojení a vysmátí jak měsíček na hnoji, samé chacha, chichi, chocho. A úplně nejvíc to do očí bije v případě žen z reklamy. No posuďte sami, jestli by občas nebylo fajn, takovou ženou být...

1, 2...8!

Kolik spolubydlících byste typovali, se dá stihnout "vystřídat" za dobu bakalářského studia, za podmínky, že stále bydlíte na jednom a tom samém pokoji?  Tři? Čtyři? Jedna? Znám studentku, která právě dokončuje diplomovou práci a za tu dobu se u ní v pokoji vystřídaly dvě, a obě, podle jejích vlastních slov, super. A pak tu ještě jsem já. V polovině svého třetího roku studia jsem se dostala k magickému číslu osm. Studium ještě stále není u konce, a i když se moje současná spolubydlící stěhovat nechystá, nikdy nevíte, co se může přihodit. Všechny mé spolubydlící mě nějak obohatily, dá-li se to slovo použít. Když se ohlédnu zpět na těch pět semestrů, vhodnější nenacházím. Faktem zůstává, že i když se už ani nesnažím pamatovat si jejich jména, nedovedu zapomenout ani na jednu. Vztek a záchvaty infarktu, které se o mě pokoušely během mého "soužití" s některými z nich pomalu ale jistě zmizely a zbývá mi jen úsměv a možná lehké nakrknutí na některé z nich.

Blbnu, blbneš, blbneme

Několik posledních týdnů bylo extrémně štědrých na zážitky, jak na ty pozitivní, tak na ty negativní. Naprostá většina z nich by si zasloužila samostatný článek, jenomže to bych nesměla mít krátkodobou paměť jako cedník. O některých svých čtenářích vím, že se o mé zážitky upřímně zajímají, diskutují o nich se mnou a vždy mají trefnou poznámku či glosu. Nejen pro ně jsem se tedy rozhodla potrápit šedé buňky mozkové a vzpomenout si na to nejzajímavější z IAESTE teambuildingu v Mozolově, prvního teambuildingu, kterého jsem se kdy účastnila, a uspořádat střípky svých vzpomínek pokud možno co nejpřehledněji, aby lidé mě blízcí nemuseli poslouchat mé zmatené žvatlání a koktání.

To hlavou nevymyslíš

Humorné příběhy z vlastního života, to je něco, co má ve svém vyprávěcím repertoáru snad každý. Dosti často se jedná o trapasy či patálie zaviněné vlastní blbostí a já osobně obdivuji ty lidi, kteří jsou schopni jít s vlastní kůží na trh a vypovědět, jak tomu dali na frak. Druhým, také hodně rozšířeným, typem humorných příběhů jsou ty, ve kterých se vypravěč baví cizí blbostí. A v těch jsem docela machr. Dovolte mi tedy vypovědět Vám jednu z příhod psaných životem. V hlavní roli já, hlídka městské policie Plzeň a jeden postarší pán, který si z oné scénky málem krůpl do textilu.

Kozel zahradníkem

Velmi dobře o sobě vím, že jsem jedna z těch lidí, co dokáží přelít leknín a kaktus nechat zajít suchem. A tak mi není jasné, jak se mi stalo, že jsem spolubydlu přemluvila, aby mi uštípla pár lodyh ze své úžasné kytky australského původu, nejasného jména a vydávající jemnou eukalyptovou vůni. A ještě větší záhadou mi je, jako to, že nejenom, že pustila kořeny, ale že se jí i po velmi nedávném zasazení u mě velmi daří.