Jak jsem se šla podívat na pandy, ale ty mi ukázaly záda (aneb dovolená ve Vídni, část 3.)

Zoologická zahrada v Schönbrunnu se ocitla na našem seznamu míst, které chceme navštívit, už během prvního plánování. Ale vzhledem k tomu, že jsme se vydali do Vídně až na konci léta a neměli jsme záruku, že nám bude přát počasí, radši jsme její návštěvu moc neplánovali a rozhodli jsme se nechat přírodu, aby rozhodla za nás. Když bude pršet, říkali jsme si, pojedeme do města, kde je pár míst, která nás zaujala, nebo se podíváme dovnitř, do samotného zámku. Když bude hezky, půjdeme do zoo. Než jsme našli jeden ze vchodů do zahrady, který je přímo u Neptunovy fontány, stálo už sluníčko dost vysoko na obloze. Blížilo se poledne a teplota  atakovala třicet stupňů. Zběžně jsme si prohlédli plánek zoo a zjistili, kolik stojí vstupné. Okamžitě nám bylo jasné, že celou zoo projít nestihneme. Ani vstupné není zrovna levné. 16,5 Euro za osobu je celkem dost, ale dovnitř jsme se chtěli podívat oba. A příroda nám dala šanci, projít si areál za opravdu luxusního počasí a nemuset se strachovat kvůli dešti. A tak jsme vyrazili za zvířátky…

Jak jsem chtěla prolézt všechny památky, ale zasekla jsem se v Schönbrunnu (aneb dovolená ve Vídni, část 2.)

Během přípravné fáze našeho výletu za hranice české kotliny a všedních dní jsem si poněkud zoufala, že nemáme žádného průvodce, který by nám poskytl výklad, co že to vlastně uvidíme kolem sebe. Uvidím tolik různých staveb, míst a monumentů, a nebudu ani vědět, co jsou zač, říkala jsem si. A tak jsem zapadla do prvního trochu většího knihkupectví s rozhodnutím koupit si alespoň malého kapesního průvodce. Vylezla jsem se solidně silným průvodcem řady Baedecker, který se prodává tradičně i s mapou, a jakmile jsem ho začala trochu studovat, změnilo se zoufalství v čirou euforii. Uvidím tolik věcí, a nikdo mi nebude vyčítat, že jsem moc vzadu a zdržuji celou skupinu! Kam se hrabou jednodenní exkurze, naplánované na sekundu přesně, a kde nemůžete udělat ani o jednu fotku navíc, protože čas neúprosně odtikává...

Jak jsme měli jet do Salzburgu, ale dojeli jsme do Vídně (aneb dovolená ve Vídni, část 1.)

Místo článku, který právě čtete, jsem původně plánovala příspěvek o semináři Aikido. Měl se konat v Salzburgu pod vedením Shishiya-senseie. Plánovala jsem něco jako porovnání seminářů v Čechách a zahraničí (měl to být první zahraniční seminář, na který bych jela, a určitě by bylo, co srovnávat) a něco málo informací o Salzburgu. O něm už jsem zde kdysi psala, tentokrát jsem ale plánovala poněkud faktografičtější pojednání. Jenže osud zamíchal kartami, a sensei musel seminář ze závažných důvodů zrušit. To nás s přítelem dost vzalo. Těšili jsme se na senseie, na lidi z aikida, které oba známe a které vždy rádi vidíme, a na to, že se spolu po docela dlouhé době (asi dva roky) zase někam podíváme a zažijeme něco nového. A najednou přišla zpráva, že se to celé ruší. Pro senesiovy důvody jsme měli oba pochopení. Co nás ale mrzelo bylo to, že se naše vysněná dovolená rozplynula ještě rychleji, než pára nad hrncem. Zrušit dovolenou a jít normálně do práce se zdálo jako celkem logická záležitost, nám se ale nechtělo. A strávit celou dovolenou doma nám také nepřišlo jako dobrý nápad, a tak jsme přemýšleli, co s časem. V hlavách se rodily různé plány, většina z nich byla zase hned zavržena. Nakonec jsme se rozhodli chvíli počkat…