V posledních asi dvou letech u sebe pozoruji zvláštní zálibu ve sbírání náhodně nalezených semínek do hlíny, a sledování, co z nich vyroste. Tento nenáročný koníček, kterému se věnuji hlavně ve chvílích, kdy už opravdu nemám sílu na nic jiného, než rýpat se v hlíně, začal dosti nenápadně, když jsem zjistila, že ibišek, co kvete před vchodem do našeho domu, má plody. Jen tak, z legrace, jsem z nich tehdy vyloupala semínka a dala je do hlíny. A světe div se, ono nejen, že to vyklíčilo, ale i to docela vyrostlo a vykvetlo, a teď plánuji, jak takhle vzešlé dva ibišky, které se mají docela k světu, zazimuji, až přijdou opravdové mrazy.
Po ibišku následovaly chilli papričky, kterým se u nás na balkoně docela dařilo, letos ale bohužel nebyla síla se o ně starat, a tak jsem je ani nezasela. Čirou náhodou jsem ale našla pár semínek katalpy, a té se ku podivu taky podařila, i když z pěti zasazených semínek vyklíčily pouze tři, a moji neodbornou péči přežil pouze jeden exemplář.
"Strkání věcí do hlíny" dostalo letos na podzim poněkud neobvyklou perspektivu, když na konci září silný vítr zpřelámal větve stromům na Plzeňsku. Při jedné z procházek parkem jsem tak narazila na větrem "orvané" šištice magnolie, a tak mě nenapadlo, než si jednu vzít, donést si jí do práce, a začít zkoumat, jestli by se toho dalo pro můj "zahrádkářský" koníček nějak využít.
