neděle 15. února 2009

Proč je dobré pořídit si akcie Kevlaru

Netušila, jak dlouho to ještě vydrží. Už půl hodiny se kroutila na sedadle, v rukou křečovitě svírala batoh. Snažila se být co nejmenší a byla by nejradši, kdyby se za ten batoh mohla schovat celá.

Neměla ráda spoustu věcí, ale upřímně nenáviděla jen tři: cestování hromadnou dopravou, hlavně vlakem; maníky, co se vytahují a machrují; a za třetí opilce a násosky. Teď seděla v kupé vlaku a proti ní se na sedadle uvelebila jakási existence.

Neměla do toho vlaku vůbec nasedat. Už na nádraží ji svědilo pod levou lopatkou a to byl jasný signál: blíží se trable. Bohužel ji vychovávali v rodině, kde se na věci jako jsou šestý smysl a intuice nevěřilo. Léta racionalistické výchovy na ní zanechala stopy, a tak se přemohla do toho vlaku nasedla. Teď toho upřímně litovala.

Ta existence naproti ní, to ani nebyl člověk. Přivalilo se to do kupé, nepozdravilo, nezeptalo se, jestli je tu volno. Zato kolem sebe šířilo takový zápach, že se zvedal žaludek. Zápach hospodského jídla, levných cigaret a ještě levnějšího alkoholu. A žaludečních šťáv. Prostě člověk zpitý pod obraz Boží, který už pokřtil nějaký ten roh, než se dokolébal až sem. A skončil ve stejném kupé.

Chtěla se zvednout a odejít, najít si jiné kupé, možná i jiný vagón, jenže přišel revizor. Cvakl jízdenku. Existenci se zatím podařilo vytvarovat mimické svaly do tvaru obličeje.

"Může být zhruba tak starý jako já," uvažovala, "možná o něco mladší."

Individuum se zvedlo, vyšlo před kupé, otevřelo okno a…když se vrátilo, kupé se opět naplnilo zápachem. Teď byl odér cítit hlavně po žaludečních šťávách.

Teď už se odejít neodvážila. Neodvážila se ani dýchat. Individuum sáhlo kamsi k pasu a vytáhlo lesklou, tmavou věc - pouzdro od pistole. Bohužel nebylo prázdné. Uvnitř byla temně černá pistole. Ani ji nemusel vytahovat, aby poznala, že se jedná o ráži 9 mm. Ten šílenec blábolil něco o čerstvým zbrojáku, tlumiči, nezaplaceným účtu v hospodě.

Věděla toho o střelných zbraních dost, sama plánovala udělat si zbroják - právě kvůli tomu, že svět byl plný pošuků. Nepočítala ale s tím, že i pošukové můžou mít pistoli. Ne. Zpět. O střelných zbraních toho momentálně věděla až moc. "Nevědomost sladká," blesklo jí hlavou. Uvažovala. Američani by řekli, že má ráži 0.36. V zásobníku bude mít tak 9 nábojů, desátý může být v komoře.

"Proč tě napadlo zrovna tohle?" okřikla se.

Uvažovala dál. Je to první ráže, která dokáže zastavit fenomén zvaný berserk. A tak dále. Samé lepší myšlenky. Došla ke dvěma závěrům: pokud je "devítka" první ráží, která zastaví berserka, tak "dvanáctka", nebi chce-li "pětačtyřicítka", to jistí. A je to magor.

Blížila se zastávka. Příležitost zvednout se a odejít do jiného vagonu.

Ale na to, aby se zvedla, neměla dost odvahy. Ne po tom, co přímo před ní vyndal z pistole prázdný zásobník, vyměnil ho za plný a natáhl pistoli. 9 nábojů včetně toho v komoře. A co hůř, mával pistolí tak zběsile, že ani nebyla schopná zjistit, kam míří.

Po chvíli došla k závěru, že "ten magor jeden nametenej" není schopnej mířit výš, než do výše jejího břicha.

Pod záminkou, že něco hledá, si položila batoh narvaný učením na klín. Po pěti minutách se za ním schovávala. Kdyby vystřelil, snad by knihy uvnitř kulku zbrzdily. Kéž by měla neprůstřelnou vestu.

Po půl hodině ji začaly brát křeče do rukou, jak k sobě tiskla batoh.

Po hodině začala ztrácet rozum. Vyskočit z okna už jí nepřišlo jako šílený nápad.

Po další hodině se ve dveřích kupé zjevil policista a magora přitlačil k oknu, odzbrojil a zatknul. Průvodčí ve vlaku ho viděl, jak mává pistolí, tak zavolal policii. Poprvé v životě byla ráda, že vidí policajta.

Sepsali s ní protokol, vyjádřili jí obdiv, že se zachovala tak klidně, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. "Jo, no, hodně koukám na televizi." na lepší odpověď se nezmohla.

Naprosto v klidu dojela na kolej, vyjela výtahem a vešla do pokoje. Jakmile se za ní zavřely dveře, podlomily se jí kolena. Svěrače povolily. Začala nekontrolovatelně brečet, až se zalykala. Když už si myslela, že má hysteták za sebou, zvedl se jí žaludek. Spolubydlící ji vyslechla a měla to srdce, že po ní uklidila a dala jí prášky na spaní.
Poznámka pro ty, kteří vědí, o co jde: Toto je definitivní tečka za ne zrovna příjemným zážitkem, ke kterému už se nehodlám vracet.
Poznámka pro ostatní: Neptejte se.

pondělí 2. února 2009

Jak na Rubikovu kostku?

Jedině šroubovákem
Kostky jsou vrženy...Řekl kdysi Cézar. Historik by okamžitě od boku vypálil datum a událost, při které k tomu došlo. Filolog by se začal šťourat v původu slova kostky a protože filolog je z části i filozof, začal by se šťourat i v tom, zda staří Římané znali hru v kostky, nebo jestli se spíš jedná o derivát ze slova kosti, a zda by tedy nebylo vhodnější říkat "kůstky jsou vrženy". To by bylo pravděpodobnější, věštba pomocí drobných kostí, neboli kůstek byla Římanům dobře známá. V té době to byla - s trochou nadsázky - světově rozšířená metoda, jak zjistit, co si pro nás budoucnost nachystala. Kdyby ten filolog byl ještě navíc bohemista, začal by vysvětlovat změnu kmenové samohlásky ve slově kůstka ve 13. století. Bohu dík, nejsem bohemista a, zatím, nejsem ani filolog. Vlastně jsem filolog ve výcviku. n_n