středa 30. září 2009

Do dalšího měsíce v novém

Znáte ten pocit? Ten pocit, když se s něčím strašně patláte, dáváte si na tom záležet a těšíte se, až si budete užívat výsledků své práce? A znáte ten pocit, když vyjde věškerá snaha vniveč?

úterý 22. září 2009

Fraška

Zřejmě Vás to zarazí, ale ačkoli pocházím z rodu Evina, nerada nakupuji. Opravdu. Nebaví mě celý den lítat po obchodech, shánět věci nezbytně nutné a okukovat věci absolutně zbytečné. Upřímně, trpím tím. Přesto se téhle činnosti nemohu vyhnout, to bych musela pojít hlady. Pravidelně proto vyrážím do obchodů, vyzbrojená seznamem věcí potřebných a s rozhodnutím nevšímat si věcí zbytečných. Ačkoliv mám seznam detailně připravený, s položkami uspořádanými tak, abych v obchodě strávila co nejmenší dobu a abych zbytečně nemusela "pendlovat" mezi regály, stejně se mi s železnou pravidelností daří nekoupit jednu z věcí (většinou životně) potřebných, kterou mám  na seznamu a koupit jednu z těch zbytečností, které na seznamu nemám. A tak si většinou dávám ještě druhé nákupní kolečko.

pátek 18. září 2009

O "Táborkách", taky jednou pochvalně

My Táboráci (nebo snad Táborité? ^_^;) je známe dobře. Přespolní o nich vědí, někteří je možná i navštívili. Nebo taky ne. Mluvím o Táborských setkáních. Letos se konaly už po osmnácté, a tak mi prosím dovolte, Vám o nich taky něco napsat, i když už toho o nich bylo napsáno mnoho.

pondělí 14. září 2009

Vystřízlivění ze zářijového magoření

Jak letí čas a z domněnek se stávají skutečnosti, došla jsem k závěru, že je potřeba upřesnit či opravit pár údajů z předposledního článku:

1) První nesrovnalostí jest počet mých spolubydel. Moje současná spolubydla, kterou jsem sice ještě neviděla, ale která prokazatelně existuje, neboť se v našem pokoji objevily její věci, je v pořadí pátá, nikoli čtvrtá. Úplně jsem zapomněla na dívku, ke které jsem se stěhovala během Akademických her. Navíc, jak se zdá, objeví se brzy spolubydla číslo 6, protože spolubydla číslo 5 se chce sestěhovat do jednoho pokoje se spolubydlou X a já jim pokoj uvolnit nechci.

2) Validační známka je i ve vyšších ročnících zadarmo, tudíž ze mě nevypáčili žádný peníz. Z čehož vyplívá, že budu muset vynadat vyšším ročníkům, že mě mystifikovali.

Tímto jsem snad uvedla na pravou míru veškeré nesrovnalosti.

úterý 8. září 2009

Co mi právě letí hlavou?

Nic. A taky úplně všechno. A to obojí dohromady. Občas mi taky proletí hlavou zadeček, to když zrovna přemítám o nesmrtelnosti chrousta, a jak si tak poletuji světem svého filozofování, narazím čelně do předního skla trabantu. To je srážka s realitou, té se zabránit nedá. Otřepané klišé, já vím. Ať tak, či onak, lidé z mého okolí mi tuto otázku pokládají v různých variacích poměrně často. Poslední dobou až moc často. Ať už se mi v hlavě honí cokoliv, musím u toho nasazovat pěkně přiblblé obličeje, protože se mě mí blízcí mimo jiné ptají i na to, jestli mi něco není nebo jestli mě něco nebolí.

Pravdou zůstává, že poslední dobou mám mozek jako houbu. Nasávám do něj všechny vjemy z okolí, o vše se zajímám a vše je pro mě tak nějak fascinující a zajímavé, vše stojí za bližší prozkoumání, za přemýšlení. Hltám s nadšením každou knihu, která se mi dostane do rukou, pro každou myšlenku se nadchnu. Chci vidět každý film. Na druhou stranu ovšem, houba, když je plná vody, ji zase svými póry nechává vytéct ven. Stejně tak i já neudržím pořádně myšlenku, chvíli mi v hlavě zurčí, začne se z ní vyvíjet velký objev, a pak zase vyteče ven, aby uvolnila místo dalším a je úspěšně zapomenuta. Ještě štěstí, že se mnou nikdo nechce utřít tabuli.

A pravdou je i to, že mám o čem přemýšlet. Úvahy a obavy, které dolehly na mé vrstevníky třeba před rokem nebo i dřív, se ke mně dostavily s menším zpožděním. Na druhou stranu ovšem existují i otázky, které si mí vrstevníci kladou právě teď a kterými se já už nezabývám, a tak jsem podle nich o pár kroků napřed. Ovšem když jim sdělím, čím se zabývám, jsem náhle dětinská, a tak jim to nesděluji. Ve finále jsem dětinská, protože dovedu myslet o pár kroků napřed a o své myšlenky se nedělím. Tedy dělím, ale jen s několika málo blízkými lidmi a ti si je nechávají pro sebe. A i ti jsou někdy přede mnou napřed a tak si ty myšlenky vyměňujeme a vlastně spolu držíme krok. A dětinsky se pak uchechtáváme nad tím, že ostatní absolutně netuší, co se nám honí hlavou. Ne, že bych si byla jistá tím, že vím, co se mi honí hlavou. A tak dál.

čtvrtek 3. září 2009

Zářijové magoření

Mojí sestře začal školní rok. První na střední škole. Mně ne. Mně začne akademický rok až koncem září. Můj druhý rok na univerzitě. Užívám si ještě necelý měsíc volna. Sestra ne, ta skřípe zuby. Zatímco ona uvažuje o tom, jak blbý rozvrh jí vyrobili, já si lámu hlavu tím, jak blbý rozvrh jsem si vyrobila a zda, a pokud ano tak jak, si ho mám ještě vyšpatnit. Ona už ví, co jí čeká. A já? Já to vím taky a mám z toho osypky.