úterý 22. září 2009

Fraška

Zřejmě Vás to zarazí, ale ačkoli pocházím z rodu Evina, nerada nakupuji. Opravdu. Nebaví mě celý den lítat po obchodech, shánět věci nezbytně nutné a okukovat věci absolutně zbytečné. Upřímně, trpím tím. Přesto se téhle činnosti nemohu vyhnout, to bych musela pojít hlady. Pravidelně proto vyrážím do obchodů, vyzbrojená seznamem věcí potřebných a s rozhodnutím nevšímat si věcí zbytečných. Ačkoliv mám seznam detailně připravený, s položkami uspořádanými tak, abych v obchodě strávila co nejmenší dobu a abych zbytečně nemusela "pendlovat" mezi regály, stejně se mi s železnou pravidelností daří nekoupit jednu z věcí (většinou životně) potřebných, kterou mám  na seznamu a koupit jednu z těch zbytečností, které na seznamu nemám. A tak si většinou dávám ještě druhé nákupní kolečko.



S postupem času jsem se naučila toto trápení nijak extra neprožívat, vždyť je potřeba se jen trochu soustředit. Vážně? Mně stačí, aby se mě zaměstnanec supermarketu zeptal, co potřebuji, a hned je celá koncentrace v čudu. Někteří zaměstnanci v supermarketech jsou extra snaživí a extrémně ochotní a než aby pracovali, radši pomáhají zmateným zákazníkům (tedy i mně). Radši s Vámi projdou celý obchod a pomohou Vám vybrat ten správný toaletní papír, protože je zrovna v akci (ale i tak je o dost dražší, než všechny ostatní), než aby dělali to, co se po nich chce. Bože, chraň je před náplní jejich práce. Těmhle typům se snažím vyhnout, i když ne vždycky to jde. Alespoň se je tedy snažím rychle odbít. A tak na jejich ochotnou nabídku, zda mi mohou nějak pomoci, odpovídám, že ne, že děkuji, ale že "jenom koukám, co tu máte za zbytečný věci, který nepotřebuju", přičemž ještě nasazuji přiblblý výraz venkovského burana a ukazuji na "úžasnou vychytávku do kuchyně, kterou musí vlastnit každá moderní hospodyně". Snaživého zaměstnance pak zanechávám mezi regály a beru nohy na ramena, aby se z toho šoku náhodou neprobral. Stejně ještě musím udělat jedno kolečko po obchodě, protože jsem sice tentokrát nezapomněla koupit chleba, ale zato nemám nic, co bych si na něj mohla namazat.

Když si tedy odbudu tuto část nákupů, mohu konečně zamířit k  pokladnám. Tuhle část nakupování z hloubi duše nenávidím. Je odpoledne, lidé vyrazili na nákupy, na košíky se stojí fronta. Z dvaceti pokladen fungují tři, možná čtyři. Nákupní špička vrcholí. Je to zvláštní, ale kdykoliv jdu nakupovat, vrcholí zrovna nákupní špička. Pokladní jsou buď znuděné a protivné báby s pohledem, že by zkyslo mléko, vyloženě otrávené, že po nich něco chcete, nebo to jsou vynervované brigádnice, které u pokladny sedí poprvé, absolutně netuší, která bije a tiše trpící se opakovaně nechávají seřvat zákazníky i svou vedoucí v naději, že si přivydělají nějaký ten drobák.

Pokud si to srovnáte v hlavě, zjistíte, že ať tak, či onak, stejně si nevyberete. A tak se odevzdávám do rukou osudu a řadím se do fronty, která je nejblíže. Po rychlém rozhlédnutí kolem sebe mohu konstatovat, že situace je všude stejná a protože lidé zrovna brali výplaty, mají košíky nacpané až po okraj a já mohu ve frontě na čtvrt hodiny vypnout, nemyslet, nevnímat okolí a jenom občas postrčit vozík kupředu. Když už pípání pokladen zaznívá jen v malé vzdálenosti ode mě, je potřeba se protáhnout, zazívat a zase začít dávat pozor. Natahuji krk a dívám se na pokladní, kterou jsem protentokrát "chytla". Chyba lávky, tentokrát to není ta pokladní, ale ten pokladní. Ale jaký.

Za pokladnou sedí stařeček, tak sedmdesátiletý. Ruce se mu třesou, číslíčka u čárového kódu skoro nepřečte, ačkoli má na nose silné dioptrické brýle. Druh pečiva hledá v seznamu nad pokladnou zoufale dlouho. Paní, kterou obsluhuje, začíná burátnět a rudnout v obličeji. Snaží se jí omluvit, že musí ten balík vod rozdělat, protože oni nemohou markovat balíky, ale jenom vody po lahvích. Od té ženštiny dostává ukrutně vynadáno. Tak nějak mi svými pohyby ten stařeček připomíná Gluma. Na hlavě proplešatělý, s velkýma modrýma očima a dlouhýma tenkýma rukama a s propadlou hrudí a s kůží připomínající papír. ´Co to máš doma za ženskou, že tě vyhnala do práce?´ ptám se jen tak sama pro sebe. ´Nebo to snad děláš proto, aby sis mohl koupit nějakou tu čokoládu navíc a abys ji mohl potají umlsávat, když se stará nedívá?´ Stařík děkuje za nákup. ´Nebo to děláš proto, aby sis vůbec mohl koupit něco k jídlu?´ S několika vypadanými zuby i mluví jako Glum. Na řadu přichází korpulentní dáma, i ta na něj řve. ´Tobě by slušelo sedět na verandě a vyhřívat se na sluníčku, nebo třeba něco kutit v dílně, ale ne se tady takhle trápit.´ Další zákazník se dostává na řadu, tentokrát je to jakási protivná holka, všechno věčně komentující a kritizující. Stařeček je psychicky se silami v koncích, to z něj cítím i na ty čtyři metry, které mi ještě zbývají k pohyblivému pásu. Přesto má stále lesklé a veselé oči pána v důstojném věku, který by rád dělal rošťárny s vnoučaty a potají s nimi ujídal čokoládu, kterou mu jeho manželka nechce dopřát, protože mu to nedělá dobře, ale on ji přeci má tak rád. Oči kokršpaněla, kterého jeho pán zmlátil holí, by na mě nezapůsobily tak, jako oči tohohle dědy.

Ještě jedna protivná škatule přede mnou, pak půjdu na řadu já a budu to mít za sebou. Hromada věcí se sype z pásu, děda se snaží to posbírat, ženská na něj křičí, děda snad začíná brečet. A dost. "Taky jste si to mohla srovnat na ten pult líp, paní," povídám jí. Ta ženská se na mě obrací a mám pocit, že mě asi přetáhne po hlavě tou lahví od vína, co ji křečovitě svírá v ruce. "Ta slečna má pravdu," ozývá se za mnou naštěstí nějaký pán. Jsme zachráněni, já i stařík. Spiklenecky na mě mrká. Spiklenecky na něj mrkám.

Konečně na řadě, vykládám svůj chleba, svůj mazlavý sýr, svoje sušenky a svůj toaletní papír. Všechno probíhá v pořádku, dědovi pohrává na skoro bezzubých ústech úsměv. Ruce se mu ale pořád třesou. A ten zatracenej čárovej kód na tom děsným toaleťáku se ne a ne načíst! Dědovi padá toaletní papír z ruky, snaží se ho chytit, ale nedaří se a rule padá na zem. Ohýbám se pro ni a zvedám ji. Dědoušek se mi omlouvá, je přikrčený jako ten kokršpaněl, co se chystá slíznout další ránu přes hřbet. "Nic se nestalo, vždyť se nic nerozbilo." Děda na mě zmateně mrká. Platím a odcházím. Mám to za sebou! Hurá! Za mnou se ozývá tiché, lehce šišlavé "slečno, děkuji". Obracím se na staříka. Zrovna obsluhuje toho pána, co se zastal mně i jeho. Ti dva se spolu o něčem baví, snad se trochu znají. Děda viditelně pookřává.

Píchá mě u srdce. Za tím příjemným pánem, co se mu povedlo vrátit tomu dědovi alespoň trochu sebeúcty, stojí houf načuřených a protivných ženských. Všechny jen čekají na to, až budou moci vybouchnout a na někom si zchladit žáhu.

Staříku, vydrž!

1 komentář:

  1. Uf, tak to musím říct, že je mi toho staříka líto, už jen z vyprávění. Lidi jsou tak hrozně netolerantní. Chápu, že je to třeba zdržuje, ale utrhovat se na někoho - ti pokladní jsou taky jenom lidi a dělají příšernou a nevděčnou práci za ještě nevděčnějších pár šlupek.
    Taky nesnáším ty typy, co hned vřískají, místo aby překousli to, že za kasou nesedí superman.
    Udělala jsi moc dobře, že ses toho pána zastala, určitě ho to potěšilo.
    Já chápu, že lidi jsou vystresovaní, a chtějí po práci co nejdříve domů, protože jsou unavení, ale nesmí zapomínat na to, že ti, co je momentálně obsluhují, na tom jsou úplně stejně.
    Nejhorší je, že ten u kasy je poslat do pr.... nemůže.
    Nesnáším lidi. Jsou tak netolerantní a neohleduplní, člověk se jim snahou nezavděčí.
    Nedávno jsem taky kohosi seřvala - na dovolené jsme měli takovou šikovnou delegátku, která se fakt snažila udělat pro dovolenkáře první-poslední, ale i tak se tam objevil chlap, který ji dřív seřval, než vůbec pozdravil. To jsem už nevydržela a zavrčela na něj dost nepřátelsky, aby se uklidnil a pár dalších věcí, které si už nepamatuju. Někteří by prostě zasloužili pár facek, aby se vzpamatovali - nic pro ně není dobrý.

    OdpovědětVymazat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!