Netušila, jak dlouho to ještě vydrží. Už půl hodiny se kroutila na sedadle, v rukou křečovitě svírala batoh. Snažila se být co nejmenší a byla by nejradši, kdyby se za ten batoh mohla schovat celá.
Neměla ráda spoustu věcí, ale upřímně nenáviděla jen tři: cestování hromadnou dopravou, hlavně vlakem; maníky, co se vytahují a machrují; a za třetí opilce a násosky. Teď seděla v kupé vlaku a proti ní se na sedadle uvelebila jakási existence.
Neměla do toho vlaku vůbec nasedat. Už na nádraží ji svědilo pod levou lopatkou a to byl jasný signál: blíží se trable. Bohužel ji vychovávali v rodině, kde se na věci jako jsou šestý smysl a intuice nevěřilo. Léta racionalistické výchovy na ní zanechala stopy, a tak se přemohla do toho vlaku nasedla. Teď toho upřímně litovala.
Ta existence naproti ní, to ani nebyl člověk. Přivalilo se to do kupé, nepozdravilo, nezeptalo se, jestli je tu volno. Zato kolem sebe šířilo takový zápach, že se zvedal žaludek. Zápach hospodského jídla, levných cigaret a ještě levnějšího alkoholu. A žaludečních šťáv. Prostě člověk zpitý pod obraz Boží, který už pokřtil nějaký ten roh, než se dokolébal až sem. A skončil ve stejném kupé.
Chtěla se zvednout a odejít, najít si jiné kupé, možná i jiný vagón, jenže přišel revizor. Cvakl jízdenku. Existenci se zatím podařilo vytvarovat mimické svaly do tvaru obličeje.
"Může být zhruba tak starý jako já," uvažovala, "možná o něco mladší."
Individuum se zvedlo, vyšlo před kupé, otevřelo okno a…když se vrátilo, kupé se opět naplnilo zápachem. Teď byl odér cítit hlavně po žaludečních šťávách.
Teď už se odejít neodvážila. Neodvážila se ani dýchat. Individuum sáhlo kamsi k pasu a vytáhlo lesklou, tmavou věc - pouzdro od pistole. Bohužel nebylo prázdné. Uvnitř byla temně černá pistole. Ani ji nemusel vytahovat, aby poznala, že se jedná o ráži 9 mm. Ten šílenec blábolil něco o čerstvým zbrojáku, tlumiči, nezaplaceným účtu v hospodě.
Věděla toho o střelných zbraních dost, sama plánovala udělat si zbroják - právě kvůli tomu, že svět byl plný pošuků. Nepočítala ale s tím, že i pošukové můžou mít pistoli. Ne. Zpět. O střelných zbraních toho momentálně věděla až moc. "Nevědomost sladká," blesklo jí hlavou. Uvažovala. Američani by řekli, že má ráži 0.36. V zásobníku bude mít tak 9 nábojů, desátý může být v komoře.
"Proč tě napadlo zrovna tohle?" okřikla se.
Uvažovala dál. Je to první ráže, která dokáže zastavit fenomén zvaný berserk. A tak dále. Samé lepší myšlenky. Došla ke dvěma závěrům: pokud je "devítka" první ráží, která zastaví berserka, tak "dvanáctka", nebi chce-li "pětačtyřicítka", to jistí. A je to magor.
Blížila se zastávka. Příležitost zvednout se a odejít do jiného vagonu.
Ale na to, aby se zvedla, neměla dost odvahy. Ne po tom, co přímo před ní vyndal z pistole prázdný zásobník, vyměnil ho za plný a natáhl pistoli. 9 nábojů včetně toho v komoře. A co hůř, mával pistolí tak zběsile, že ani nebyla schopná zjistit, kam míří.
Po chvíli došla k závěru, že "ten magor jeden nametenej" není schopnej mířit výš, než do výše jejího břicha.
Pod záminkou, že něco hledá, si položila batoh narvaný učením na klín. Po pěti minutách se za ním schovávala. Kdyby vystřelil, snad by knihy uvnitř kulku zbrzdily. Kéž by měla neprůstřelnou vestu.
Po půl hodině ji začaly brát křeče do rukou, jak k sobě tiskla batoh.
Po hodině začala ztrácet rozum. Vyskočit z okna už jí nepřišlo jako šílený nápad.
Po další hodině se ve dveřích kupé zjevil policista a magora přitlačil k oknu, odzbrojil a zatknul. Průvodčí ve vlaku ho viděl, jak mává pistolí, tak zavolal policii. Poprvé v životě byla ráda, že vidí policajta.
Sepsali s ní protokol, vyjádřili jí obdiv, že se zachovala tak klidně, že to bylo to nejlepší, co mohla udělat. "Jo, no, hodně koukám na televizi." na lepší odpověď se nezmohla.
Naprosto v klidu dojela na kolej, vyjela výtahem a vešla do pokoje. Jakmile se za ní zavřely dveře, podlomily se jí kolena. Svěrače povolily. Začala nekontrolovatelně brečet, až se zalykala. Když už si myslela, že má hysteták za sebou, zvedl se jí žaludek. Spolubydlící ji vyslechla a měla to srdce, že po ní uklidila a dala jí prášky na spaní.
Poznámka pro ty, kteří vědí, o co jde: Toto je definitivní tečka za ne zrovna příjemným zážitkem, ke kterému už se nehodlám vracet.
Poznámka pro ostatní: Neptejte se.
V noci přišel mráz,
Konečně uhodily letní hicy. Naprostá většina národa se během téhle vlny vedra chová naprosto nesvéprávně a zblbí sluníčkem a vysokou teplotou se lidé motají nepřítomně po ulicích. Tenhle zvláštní jev pozoruji už delší dobu. Jakmile se konečně udělá hezky, spousta lidí najednou ztratí soudnost a i vážený a pán, znám svou opatrností ve všech směrech, je najednou schopen vběhnout do silnice mimo přechod, bez rozhlédnutí a rovnou pod kola rozjetého auta. Sluníčko pálí, jeho paprsky se odráží od bílých zdí nákupní třídy a znásobují tak svůj účinek na lidi, kterým ta záře zatemňuje mozek.Brzy si ty davy uvědomí, že i když si tohle vedro posledních pár měsíců strašně přáli, snášet se moc dobře nedá. Rtuť teploměru se šplhá i ve stínu nad třicet stupňů, z horka se dělají mžitky před očima a zmrzlina a vychlazené pití už dávno nestačí ochladit. Lidé mizí dřív z práce a buď se schovávají doma, nebo berou útokem břehy rybníků a koupališť, popřípadě pořádají nájezdy na venkovní bazény.
Tak se mi poštěstilo navštívit výše zmíněný objekt. Jde o soukromou sbírku nejen letadel, ale i jiné vojenské techniky, hlavně tanků. Na první pohled bylo jasné, že se nejedná o žádné sofistikované muzeum, ale o počin nadšence a tichého blázna, který do své vášně investoval mnoho času, námahy a peněz. Všechny exponáty jsou popsány a každý kousek sbírky doprovází krátký příběh, někdy veselý, někdy trapný, někdy smutný. Část exponátů je možno si prohlédnout i zevnitř.
…že uplynul přesně jeden rok od té doby, kdy mi jednoho krásného červnového dne přeskočilo v hlavě. Ano, věřte tomu nebo ne, ale tenhle blog dnes slaví jeden rok své existence. Tak bychom se spolu možná mohli podívat na pár statistik:
