čtvrtek 29. října 2009

Halloweenské ohlédnutí

Následující článek:
  • Více či méně odkazuje na tento příspěvek
  • Obsahuje neposedné myšlenky, které se nikdy neměly dostat ven z mojí hlavy, ale na to už je pozdě, tak se nezlobte
  • Je neskutečně sentimentálním slintem  
!!!DALŠÍ ČETBA NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ!!!


Pamatujete loni touhle dobou? Na rozdíl od letošku jsem byla nezkušená prvačka, nadšená z toho, že se konečně dočkala, že ji konečně pustili ze řetězu. Objevovala jsem Plzeň ovlivněná romantickou náturou, která je vlastní asi každé. K tomu jsem se vyzbrojila patřičnou literaturou, a tak jsem ve volných chvílích posedávala a četla jsem si, nenápadná a přece středem pozornosti, protože s holkou, která čte knížku a drží ji přitom vzhůru nohama, to ani jinak nejde. A tak jsem si pročítala "Tajemná města - Plzeň", knihu, kterou jsem dostala zadarmo, protože měla obrácenou vazbu, a náramně jsem se bavila. Bez kamarádů, beze známých. Byla to pruda.

A letos? Asi poprvé si nepřipadám jako "zelený ucho", ale jako "mazák".  V Plzni se vyznám líp, než ve svém rodném městě. Lidí tu znám víc, než ve zbytku celé republiky. Představa, že se na dušičky prolnou světy, mě nijak nevyvádí z míry. Od určité doby mám pocit, že světy se prolínají každou chvíli. Minimálně ty osobní, jaké má každý z nás, s realitou. Bosonohé cácorky, brouzdající se v popadaném listí už mě tak nefascinují, stíny, které se za mnou zhmotňují ve tmě, mě nehypnotizují, spíš otravují, a to hlavně když s sebou z večerní přednášky táhnu notebook. Zkrátka a jednoduše, po opojném nadšení přišlo vystřízlivění. Začínám za magií a kouzly vidět všednosti života.

A tak zase pozoruji lidi a bavím se. Tentokrát je obětí mého pozorování specifická skupina - letošní prváci. Ani nevím jak, najednou za mnou chodí s prosíkem tři až pět  z nich, z čehož ani nevím, kde jsem ty tři holčiny nabrala. Byla jsem taky ze všeho tak mimo? Taky jsem byla tak neschopná? Ty dívčiny mě přivádějí k šílenství. Lépe řečeno přiváděly. Zbavila jsem se jich tak rychle, jak jsem je získala. Bohudík. Přišly, že chtějí učebnice, jestli je prodám. Neprodám, ale poptám se. Pak v půl desáté, jestli nemám poznámky na jakýs předmět, prý, aby na něj nemusely chodit, dyť, jémine, by musely vstávat. Korunu tomu nasadily, když si přišly v půl druhé ráno  prohlížet fotky na Facebook. Abyste chápali, jedna z toho tria byla moje spolubydla, s pořadovým číslem 5, tuším. Mno, a jak tak přišly, přivedly s sebou párek pořádně nadraných prváků. A to už jsem s nimi vyrazila dveře.

Hlásím se teď tedy pouze ke dvěma prvákům - ke spolubydle přes koupelnu a ke "kámoši z fóra". Oni jediní mi poděkovali. Oni jediní s sebou nesekli o zem, ani neutekli, když mě prvně viděli, což je šlechtí. A tak si chodím čas od času umlsávat z odměny, které se mi od nich dostalo, nejlépe když se moje spolubydla číslo 6 živí jen sójou a zrním, aby neztloustla a bavím se jejím závistivým pohledem, protože jestli něco totálně bojkotuji, potom je to zeštíhlovací dieta.

Z vedlejší buňky se šíří mrtvolný zápach a občas se na chodbě potkám s jejími obyvateli - propadlé tváře, mrtvolně bledá pleť s nazelenalým a namodralým nádechem, občas nějaká ta tržná rána - "klucí" se připravují na Zombie Walk. Ještě, že Halloween je jen jednou do roka. Počítám s tím, že si pak konečně najdou čas a vynesou to smetí.

Vyvedl se teplý podzim, a tak mě občas najdete v parku, jak si čtu knihu, teď už správnou stranou nahoru, a jak se mi v hlavě zrovna prolínají světy. Občas mě někdo pozdraví. V životě jsem ho neviděla. Na univerzitách asi běžný jev. Zvykla jsem si. Pozdravit je slušnost, odpovědět nutnost. Občas někoho pozdravím já. V životě mě neviděl. Ještě se nenašel nikdo, kdo by mi pozdrav nevrátil.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!