Relativně nedávno měl v kinech premiéru čtvrtý díl Jurského parku. Osobně jsem ho neviděla, a nevím, jestli ho jakožto skalní fanoušek úplně prvního filmu chci vidět. Časem se na něj možná s chutí podívám, ale momentálně není moje duše milovníka "pravěčáků", jak jsem jim jako malá říkala, připravena na to, co by s mými "hrdiny" mohli filmaři provést. Nemyslete si, že mě rodiče nechali v mém tehdy útlém věku dívat se na celý film, tak, jak byl. Jelikož mají oba poměrně osvícenecké uvažování, byla mi vyrobena moje vlastní, osobní, cenzurovaná verze, kde dinosauři nikoho nežerou, a vlastně jsou jen oběti okolností. Když jsem v patnácti letech viděla celý film a zjistila pravdu, část světa se mi zhroutila a něco ve mně doslova umřelo. Ano, až tak pozdě, protože otec je celkem dobrý střihač - amatér, a tak mi až do té doby nedošlo, že s "mým" filmem je něco špatně - že tam něco chybí. Hodně toho ale zůstalo.
