Jeden příběh, ne až tak Vánoční...

Ať už je známe jako tři krále, nebo tři mudrce, legenda o nich a jak se vypravili poklonit Ježíškovi k jesličkám, jdouce za hvězdou, je známá všude po světě. Zpívají o ní dokonce i Boney M, a kdo mi nevěří, nechť si to vygooglí. Věděli jste ale, že tito mudrcové (nebo králové, jak chcete), byli původně čtyři? Ne? Já také ne. O čtvrtém mudrcovi oficiální prameny mlčí. Možná to je proto, že kdyby byli králové čtyři, narušila by se magie čísla tři, která vlastně prochází celým novým zákonem a která je vlastní každé pohádce. Možná je to proto, že jeho příběh nemá s příběhem Kašpara, Melichara a Baltazara vlastně nic společného. A možná, že čtvrtý král - Artaban - původně ani nebyl a příběh o něm je jen výsledkem lidové tvořivosti...

Ať tak či tak, příběh o Artabanovi je dnes znám po celém světě. Araban má dokonce svoji hvězdu. Nezáří na nebi, ale ve Washingtonu D. C., v Přírodovědném muzeu. Jedná se o 316-ti karátový safír, původem nejspíš ze Srí Lanky. Na rozdíl od jiných safírů není čirý, ale mléčně modrý a navrchu má bílou hvězdu. Artaban se také jmenoval pes ve filmu Fantomas kontra Scotland Yard. V současnosti se tak také jmenuje několik hotelů. Ten nejbližší najdete na Vysočině.

Příběh o Artabanovi byl i mně dlouho neznámý. Narazila jsem na něj v podání Brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho a doslova mi vyrazil dech a zanechal ve mne hlubokou stopu, i když nejsem věřící (vzhledem k tomu, že jsem prošla rukama výbornému doktoru teologie prof. Otakaru Fundovi, ani být nemůžu).

Nemám ve zvyku na svém blogu zveřejňovat cizí články, ale zde udělám výjimku. Přeji příjemné počtení a pokud chcete, tak i rozjímání nad příběhem, veselé Vánoce, bohatou nadílku a splnění všech snů. Na viděnou v novém roce.

Otázky na Václava Moravce

Je to asi tři týdny, co jsme se v rámci výuky zúčastnili diskuze s Václavem Moravcem a Janem Vitáskem. Toho prvního zřejmě představovat nemusím, o Otázkách Václava Moravce jistě každý slyšel. Ten druhý je vydavatel portálu EurActiv.cz a původně tam místo něj měl být někdo úplně jiný. Pana Moravce osobně nemusím. Bylo jasné, že i když byli do debaty pozváni dva hosté, prim bude hrát právě on, a tak jsem šla na debatu s rozporuplnými pocity. Buďme upřímní, kdyby to nebylo povinné v rámci výuky, radši bych na tuto debatu ani nešla. Byla jsem ale příjemně překvapená.

Dva (možná tři) adventní příběhy...

...které by se možná nestaly, kdyby nedošlo k souhře náhod, a které se skutečně staly v rychlém sledupo sobě následujících třech dní (předevčírem, včera, dnes a doufám, že už se nic dalšího nestane zítra). A staly se do puntíku tak, jak to popisuji. Aneb děti v hlavní roli aneb it was the time before Christmas...a já vážně nejsem anděl...

Podzimní paběrky

Sedím ve vietnamském bistru a srkám Phó. Snažím se ulovit nudle ze dna sněhobílé misky, které plochou lžičkou ne a ne nabrat. Poslouchám obsluhu, jak si povídá svojí mňoukavou mateřštinou a říkám si, jestli není na čase se začít učit tu zvláštní řeč a její nosovky a klouzavý přízvuk. 

Venku začíná pravý a nefalšovaný předvánoční shon. Brzo budou na každém rohu hrát koledy a všichni se budeme tvářit šťastně a říkat si, jak se na to všechno těšíme a co všechno musíme - naklidit, napéct, nakoupit, najít. Shánění dárků mi letos přijde jako nemožný úkol. Nevím komu co, nevím kde, nevím kdy. Nevím co pro sebe. Kdyby se Vánoce chtěly o měsíc zpozdit, nevadilo by mi to.

Volání do firem se zdá být hračka, ale dokáže klidně zabrat i dvě hodiny denně. Chtěla bych mít alespoň ty dvě hodiny denně placené, bylo by to celkem slušné kapesné a já bych alespoň neměla výčitky svědomí, že nedělám věci do školy.  Když voláte v 8, je to brzo, personalista ještě není v práci. V 9 se to nehodí, mají poradu a budou se radit až do 10, možná dýl, mají toho hodně. V 10:30 zrovna odešli na oběd. Ve 13:00 ještě nejsou v kanceláři. Ve 13:30  zrovna odběhli a ve 14:30, když konečně dostanu personalistu na telefon, se jsem požádána, zda bych mohla zavolat zítra. Chtěla bych mít takový job...

Další semík bez hakamy...abych se v ní mohla ukázat "Strejčkovi", budu si muset ještě počkat...ale trpělivost růže přináší a já jí mám dost...

Správce sítě se rozhodl, že jakožto vysokoškoláci můžeme fungvoat bez internetu, a tak připojení něraboltajet...tak jsme si pořídili vlastní internet.

Kamínek sem, kamínek tam, kamínek, kam se podívám

Již několik let žiji a studuji v Plzni a ještě mnohem déle se zde pořádají prodejní výstavy minerálů. Že se pořádají, vím celkem dlouho, asi dva nebo tři roky, vždy jsem se o nich ale dozvěděla buď až po datu konání, nebo už jsem měla domluveného něco jiného a nešlo to změnit, nebo jsem nebyla v Plzni nebo...no prostě pořád něco. A tak jsem ráda, že se mi povedlo dostat se na "Podzimní minerál Plzeň 2013, 24. prodejní výstavu minerálů, drahých kamenů, šperků, kaktusů, bonsají, exotických květin a esoteriky." Teda hlavně těch minerálů…

IV

Nevím, co je lepší,

být černou ovcí,

nebo bílou vránou?

Stádo Tě nepřijme,

v hejnu Tě uklovou...

Cum tacent, clamant...podruhé

Mostecko jsem poprvé navštívila asi před třemi roky. Tenkrát pro mě bylo překvapením, že očekávaná měsíční krajina se nekoná, vzduch není vidět a ropáka bahenního jsem také nepotkala. Zkrátka, potěšilo mně, že rekultivace už pokročila do takové míry, že místo měsíční krajiny a ohromných výsypek se kolem Mostu rozkládají jezera a rekreační areály. Letos se mi s IAESTE poštěstilo zažít i tu pravou hard core atmosféru těžení uhlí. A stejně jako moje první návštěva Mostecka, i toto ve mně zanechalo hluboký dojem a spoustu námětů k přemýšlení a úvahám.

Jak nemehlo dostalo hakamu

Je to až s podivem, ale je to pravda. Před prázdninami, týden poté, co mi bylo oznámeno, že jsem úspěšně složila zkoušky na páté kyu, jsem se rozhodla jít oproti původnímu plánu na trénink (na poslední před prázdninami), pro diplom. Páté kyu není žádná věda, cvičená opice by techniky zacvičila lépe, než já a určitě by mnohem lépe zvládla pády. No jo, moje tajná slabina. Nerada padám, při nácviku se mi - i po třech letech cvičení - ukrutně motá hlava a někdy i zvedá žaludek. Stále čekám, kdy pobliju tatami, ale snažím se a snad se to i vyplácí. I když někdy je žaludek prostě mocnější než všechno mé odhodlání.

Je trochu ostuda přiznat, že jsem se na 5. kyu dohrabala po třech letech cvičení, ovšem nutno říct, že si za to můžu sama. Při psaní bakalářky, brigádničení a já nevím, čem všem ještě, to mohlo dopadnout i hůř a já na zkoušky vlastně vůbec nemusela být puštěna. Ale i navzdory tomu faktu, že cvičená opice by to zvládla lépe, ten diplom prostě potěší a já ho chtěla mít před prázdninami doma, a tak jsem vyrazila.

III.

Chtěla bych být jako déšť.

Plakat a ronit potoky slz,

velké jako slzy krokodýla.

Vyplakat ocelově šedé moře,

hořké a slané jako oceán...

Můj nový miláček aneb mám doma želvu

Kdybste se mě zeptali, co mě vedlo k tomu si pořídit želvu, řekla bych rovnou, že nevím. Prostě se vyskytla možnost si ji vzít, tak jsem do toho šla - bez předchozích zkušeností či znalostí. Přesto jsem neváhala, jen jsem si musela chvíli počkat, než nastane den D a já si budu moct pro želvátko dojet. A čekání se vyplatilo.

Není Indie jako Indie

Můj kamarád vyjel na léto na praxi do Indie. Jestli Vás zajímá, jak se tam má a co tam zažívá, navštivte jeho Blog. Já nikdy neměla odvahu na to, odjet na tak dlouho a tak daleko pryč, a tak trávím své poslední prázdniny doma a odpočívám. Po uplynulém akademickém roce to potřebuji jako prase drbání. Nicméně i tak jsem neodolala kouzlu Indie a tak si v létě užívám alespoň jejich dobré jídlo. A jelikož jsem měla trochu chuť experimentovat, zrodil se kdesi vzadu v mé lebeční dutině nápad navštívit několik indických restaurací a porovnat je. A i když mi všude chutnalo, ukázalo se, že opravdu není Indie jako Indie.

Dala jsem se na in-line

Abych pravdu řekla, in-line jsem si pořídila již loni na jaře, částečně pro to, že jsem je vždycky chtěla, částečně pro to, že jsem došla k závěru, že se sebou musím něco dělat, a určitou úlohu v tomto rozhodnutí hrálo také to, že byly v akci, líbily se mi a záviděla jsem svojí kamarádce, že ona je má a já ne. Poprvé jsem se na ně postavila asi dva dny po jejich pořízení na rozdělaném atletickém hřišti, na které se měl položit tartanový povrch, ale zrovna probíhala několika týdenní technologická přestávka, a tak se okruh změnil na ráj pro in-line bruslaře. A samozřejmě jsem se hned vysekala, ještě dřív, než jsem se stihla vůbec odrazit.

Tak proběhlo "slavnostní" zajetí bruslí a pak jsem brusle uložila hluboko do skříně a přes rok jsem na ně ani nesáhla. Jednak nebyl čas a jednak jsem byla marod. Brusle se mi podařilo vytáhnout až na přelomu července a srpna, když si je pořídil i přítel, a rozhodli jsme se, že si dáme slavnostní společnou jízdu.

Jak se nemehlo vydalo na seminář tameshigiri

Seminář iai a tameshigiri se odehrál v Plzni 16. června. Vedl jej Kinji Nakagawa sensei a byla to první akce takového druhu, které jsem se zúčastnila. Ač se během toho jednoho odpoledne stalo všechno, čeho jsem se bála, že se stane, nelituji peněz investovanýh do tohoto zážitku a těším se, že se na nějaký takový seminář zase někdy podívám.

Víte, jak občas píšu o příhodách, nad kterými zůstává rozum stát?

Během mého krátkého života se mi podařilo prožít si pár absurdních a těžko uvěřitelných událostí. Začínám mít pocit, že se mi tyto události dějí ve více-méně pravidelných intervalech a s železnou pravidelností se něco takového odehraje pokaždé, když si řeknu, že je všechno v pořádku a že jsem paní situace...

Tenhle zážitek se odehrál už před třemi měsíci. Čtvrt roku je dost dlouhá doba na to, aby člověk leccos zapomněl, ale já se k tomuhle pořád vracím.

Tak že by konečně...

Po třech letech pravidelného docházení na aikido, občasně narušených nepravidelnými výpadky, způsobenými školou a zdravotními problémy, jsem se konečně dohrabala na zkoušky na 5. kyu, které jsem dnes s pomocí mých všech mých strážných andělů nějakým zázrakem udělala...malá ale významná událost v životě mé maličkosti, o které chci psát ale zároveň se potřebuju vypsat z dalších věcí...

II.

Kaverna, kaverna,

černá a tajemná.

Voda cestu podemlela,

trhlinu v ní otevřela.

Jáma veliká jak drak,

pozřela právě náklaďák.

Učím se...

Učím se vidět křišťálovou čistotu kapek vody,

která padá v těžkých provazech z nebe za deštivého dne.

Učím se vidět zlatavý okraj, který má každý mrak,

ať je sebevíc těžký a šedivý.

Učím se vidět drobné kvítky pastelových barev

na rostlinkách plevele, který raší z chodníku, protože se o něj nikdo nestará.

Učím se milovat závan čerstvého vzduchu,

který přinesl studený vítr ze severu.

Učím se...

Po dešti

Jak víte a znáte z obsahu mého blogu, psaní recenzí a doporučení, resp. kritiky, nepatří mezi moje hlavní zájmy. A protože se můj vkus radikálně liší od toho většinového, nechávám si svá hodnocení většinou pro sebe. Po delší době jsem ale dospěla k názoru, že jsem narazila na film, který si zaslouží pár řádků, i když to bude mít do profesionální kritiky hodně daleko. "Zakopla" jsem o něj omylem na youtube, když jsem hledala něco úplně jiného, jak jinak. Tak se to stává ve většině případů, že největší poklad najdete omylem, dalo by se říci až nechtěně. Film má zhruba 90 minut, ale protože poslední dobou vedu celkem hektický život, trvalo mi to týden, než jsem ho dokoukala. Ale i přes neustálé vyrušování, odbíhání a nefungující titulky, stálo sledování tohoto filmu za to.

I.

Jako kapr koi,

plavu proti proudu.

Chtěla jsem být drak,

a zatím jsem plaz bez nohou...

Uklízím

Ano, pustila jsem se do úklidu, a to hned na několika úrovních. V pokoji doma, v pokoji na koleji, v počítači, ve své hlavě...zkrátka na vícero místech. Před pár dny jsem došla k závěru, že je to třeba. Ať jsem se podívala na jakýkoliv aspekt svého života, došla jsem k závěru, že je tam strašný bordel.

Večerní

Je už noc, Ty ležíš, hlavu na polštáři,
Jen lampa kreslí stíny na Tvé tváři.
Když tiše povzdechneš si, ptám se sama sebe, zda už spíš,
A jestli když se pohnu, jestli se probudíš.
Co zdá se Ti, když cukají Tvá oční víčka?
Jsem to já, kdo Ti vlasy ve snu víská?
Zdá se Ti nějaký krásný sen,
Nebo noční můrou sužován čekáš,
Až začne den?

Stala se mi včera jedna zábavná příhoda...

...a nedá mi to, se o ni nepodělit. Než se ale dostanu k samotné příhodě, budu muset začít trochu zeširoka: sešly se okolnosti, nějak se stalo, a já byla nucena začít pro komunikaci s kolegy z IESTE používat vedle emailu ještě Google+. Prostě zkoušíme něco nového. Proč ne, řekla jsem si, i když mě štvalo, že si musím založit profil na sociální síti, na kterou bych jinak ani nepáchla, a ač jinak užívám produkty Google velmi ráda, vypěstovala jsem si ke Googlu+ vědomou a cílenou averzi. Moje systematické odmítání G+ trvalo až do včerejška, kdy jsem si řekla, že když už ten zpropadený G+ mám, tak ho prozkoumám a aktivně vyzkouším, co na něm ostatní vidí a k čemu by mi mohl být dobrý. A zde se už dostáváme k jádru pudla.

Zase chvíli v klidu, ikdyž...ehm...no...

Tak mám za sebou další seminář aikido. Na čtyři dny jsem plánovala vypadnout ze stereotypu a urovnat si během padání na tatami myšlenky. Marně jsem doufala, že pár věcí během toho rovnání vypadne z hlavy úplně, pár se přerovná a sesype a věci se mi nebudou jevit tak blbě, jak se jevily. Úspěch se nakonec dostavil, ale jen částečně. A tak jsem jsi krom naraženého zadku, zmoženého zápěstí a boule na hlavě, přivezla v té hlavě docela zmatek a snad i zklamání...

tempus fugit...ale jak...

Ani nevím jak, najednou je druhý týden semestru. Mám už v "To do listu" napsáno tolik úkolů, referátů a seminárek, že se svým formátem začíná podobat toaletnímu papíru. Jednu věc vyřídím, další dvě se objeví. Začínám řešit diplomku - témata zveřejnili už minulý týden, ale děs, běs hrůza. U poloviny těch názvů ani nevím, o čem to je a z většiny té druhé poloviny se mi ježí vlasy děsem a zvedá žaludek hnusem (Wittgensteina fakt nedávám). A ono to přibejvá. Jakmile se objeví jedna povinnost, začnou okolo ní náhle emergovat povinnosti další, a to exponenciální řadou...

Šťastný čínský nový rok

Loni se doslova roztrhl pytel s přáními ke šťastnému novému čínskému roku. Pokud čtete můj blog pravidelněji, tak to už víte. A také víte, že jsem poněkud rozčarovaná z toho, jak evropsné nakládají s tím, co je neevropské. Mé rozčarování vzniklo přibližně v polovině loňského roku, kdy jsem dostala "do rukou" nový Corel a chtěla zjistit, co to umí. Místo, abych ale jen tak čmárala, rozhodla jsem se začít pracovat na "projektu". Jeho tématem bylo, jak už jistě tušíte, přání ke šťastnému roku hada.

Proč nikdo nepřeje hadům?

Loni touhle dobou se internetovým světem prohnala vlna "šílenství", kterou bych nazvala krátce a jednoduše oslavami příchodu roku draka. Evropané si orientální svátek vyložili po svém, a tak se motiv draka nebo i čerstvě vylíhlého dráčátka objevoval i na klasických PF-kách a přáních nového roku. A protože jsou někteří z nás, obyvatel starého kontinentu, přeci jen trochu chápavější vůči tradicím dálného východu, našli si, že čínský nový rok se s tím naším novým rokem zas až tak nekreje, a posílali přání ještě do poloviny února. No proč ne. A teď mi řekněte...jsem opravdu tak naivní, když jsem čekala, že se obdobná mánie strhne i následující rok?

Zase jedna příhoda, nad kterou zůstává rozum stát

Je lednový pátek. Nesněží, ale celkem slušně mrzne. V celkem dobré náladě si to štráduji po Americké. V náhlém záchvatu samolásky jsem došla k závěru, že potřebuji odměnu. Za co? Jen tak. Tou odměnou mi má být baštonáda u McDonalds - nezdravá a nechutně drahá. No ale proč ne, zase tak často tenhle řetězec nenavštěvuji. No jo, ale to bych nesměla být já, abych si mohla svou nezdravou odměnu vychutnat v klidu.

Zase po čase změna

Změna je život, a tak jsem se zase po čase rozhodla obléci svůj blog do nového vzhledu. Zimní plýskanice za ohnem převládají, ve městech sníh nikdy nevydrží čistě bílý, ale rychle zešedne. Brzy už ale na záhonech vyrazí první kvítky jara a co nevidět se svět změní v přehlídku barev. Tak i v mojí šedivé zimní depresi září naděje všemi barvami a já se těším na teplo a slunce. 

Počítám s tím, že se vzhled v následujících několika týdnech bude ještě hodně měnit. Jak, to netuším. Tak počítejte s tím, že až se tu stavíte příště, nemusíte to tu vůbec poznat. Než si najdu nějaký vzhled, který bude lahodit mému oku i duchu a u kterého zase nějaký ten pátek zůstanu.