Můj nový miláček aneb mám doma želvu

Kdybste se mě zeptali, co mě vedlo k tomu si pořídit želvu, řekla bych rovnou, že nevím. Prostě se vyskytla možnost si ji vzít, tak jsem do toho šla - bez předchozích zkušeností či znalostí. Přesto jsem neváhala, jen jsem si musela chvíli počkat, než nastane den D a já si budu moct pro želvátko dojet. A čekání se vyplatilo.

Dostala jsem na výběr hned ze čtrnácti želvích capartů ve věku jeden rok, plus mínus pár dní. Viděla jsem i rodiče a mladší, týden stará želvata, velká jak poslední článek palce. Zarazilo mně, že i když jsou všechna želvata zhruba stejně stará, velikostní rozdíly jsou mezi nimi značné. Prý je to o tom, jak velká je matka a jak velká snáší vejce. Všechna ta želví droboť byla úžasná, já si ale domů odnesla jednu z těch menších, s tmavším krunýřem, která mi padla do oka okamžitě a i v tom želvím hemžení jsem ji dokázala vždy bezpečně najít. A tak jsem ještě absolvovala proškolení, jak se o želvičku starat a mohla jsem si ji odvézt domů.

Teď už mám želvičku doma zhruba měsíc a zdá se, že si na nové prostředí zvykla a že i "prostředí" si zvyklo na ni. První dva týdny se vytrvale zahrabávala a musela jsem ji vyhrabat, aby se vůbec najedla, a nahřát pod lampou, abych ji mohla vzít ven. Teď už pravidelně vylézá každé dopoledne chvíli poté, co se zapne lampa, a rozvážnými kroky se přesune na vyhřívací kámen, kde se hezky rozpleskne, aby na ni šlo teplo. Pak přinesu jídlo a sleduju, jak želvě chutná. Pak se zase sluní a odpoledne většinou zaleze do domečku a tam se zaparkuje až do dalšího dne. Jednou až dvakrát týdně se koupeme, aby želva nebyla dehydratovaná, a vlhčím jí část terárka, kde spí.

Musím konstatovat, že želva sice není moc akční zvíře, ale je s ní zábava. Sledovat ji, jak se futruje, mě ani po měsíci neomrzelo. Matka konstatovala, že je to "pidi-Morlor" (kdo zná Nekonečný příběh, pochopí) a ohnula nad ním nos, ale i pro ni je želva chvílema vděčnější zábava, než televize a dokonce se i uvolila, že se o ni bude přes týden, když nejsem doma, starat.

Zdá se, že želvu "rozdýchal" i náš kocour, který z ní byl nejprve na infarkt. Brzy si na ni ale zvykl a i když se o ni stále zajímá, nemá zatím nějak potřebu ji lovit. Dokonce se mnou chodí venčit želvu ven - leží opodál a sleduje, jak se želva prodírá travou a občas přijde a čuchne k ní, pak zase poodejde. Snad se bude jejich "vztah" vyvíjet i nadále takle dobře a já dosáhnu toho, že se o želvu přestane zajímat.

Jestli je moje želva slečna nebo chlapec, to nevím a budu si muset na to zjištění ještě pár let počkat. A tak má genderově neutrální japonské jméno Haru. Momentálně má zhruba 30 gramů a krunýř má dlouhý celých 5 centimetrů. Sice neholduji nijak překotně čínským tradicím, ale rozhodla jsem se dát na kamarádku a terárko jsem jí umístila do severní části pokoje, kde prý má želva být, ať je jí co nejlépe...zatím vypadá, že je spokojená.