středa 10. listopadu 2010

Malá úvaha o kolektivech

Když jsem se v minulém příspěvku pokoušela urovnat si své vzpomínky na teambuilding, nešlo se vyhnout krátké úvaze o kolektivu, který se tam vytvořil. Dušezpytec by nejspíše podotkl, že to byl kolektiv umělý, ze kterého se začaly vytvářet kolektivy přirozené. Zkrátka, sešla se banda lidí, kteří se neznali a de facto nemohli ovlivnit, kdo v ní bude a kdo ne. A protože jsme si tak nějak padli do oka, začali jsme se mezi sebou bavit, s jedněmi více, s jinými méně, s někým vůbec, a to už jsme ovlivnit mohli. Mám na kolektivy vyhraněný názor, zřejmě proto, že jsem hodně dlouho nebyla právoplatným členem žádného kolektivu, snad kromě mojí rodiny. Navykla jsem si tedy sledovat skupiny lidí, tak říkajíc, zvenčí, pozorovat, kdo intrikuje s kým proti komu, které dvě slečny by si nejraději vyškrábaly oči, i když spolu mluví jako nejlepší kamarádky a mezi kterou dvojicí "to jiskří". Tenhle přístup mi vydržel, i když se mi povedlo se do kolektivu začlenit…

čtvrtek 4. listopadu 2010

Blbnu, blbneš, blbneme

Několik posledních týdnů bylo extrémně štědrých na zážitky, jak na ty pozitivní, tak na ty negativní. Naprostá většina z nich by si zasloužila samostatný článek, jenomže to bych nesměla mít krátkodobou paměť jako cedník. O některých svých čtenářích vím, že se o mé zážitky upřímně zajímají, diskutují o nich se mnou a vždy mají trefnou poznámku či glosu. Nejen pro ně jsem se tedy rozhodla potrápit šedé buňky mozkové a vzpomenout si na to nejzajímavější z IAESTE teambuildingu v Mozolově, prvního teambuildingu, kterého jsem se kdy účastnila, a uspořádat střípky svých vzpomínek pokud možno co nejpřehledněji, aby lidé mě blízcí nemuseli poslouchat mé zmatené žvatlání a koktání.