Blbnu, blbneš, blbneme

Několik posledních týdnů bylo extrémně štědrých na zážitky, jak na ty pozitivní, tak na ty negativní. Naprostá většina z nich by si zasloužila samostatný článek, jenomže to bych nesměla mít krátkodobou paměť jako cedník. O některých svých čtenářích vím, že se o mé zážitky upřímně zajímají, diskutují o nich se mnou a vždy mají trefnou poznámku či glosu. Nejen pro ně jsem se tedy rozhodla potrápit šedé buňky mozkové a vzpomenout si na to nejzajímavější z IAESTE teambuildingu v Mozolově, prvního teambuildingu, kterého jsem se kdy účastnila, a uspořádat střípky svých vzpomínek pokud možno co nejpřehledněji, aby lidé mě blízcí nemuseli poslouchat mé zmatené žvatlání a koktání.

Hned na úvod musím říci, že se z mého pohledu jedná o jeden z těch zážitků, co bych o nich mohla mluvit stále, a pořád bych neřekla všechno, pokaždé se mi vybaví nějaký další úsměvný zážitek, nějaký nedůležitý a přesto neopomenutelný detail. Při komplexním pohledu ale zjišťuji, že nezasvěcené osobě nemám, co říci. Strávila jsem víkend s několika málo lidmi, které znám a se spoustou lidí, které jsem nikdy neviděla. Hráli jsme teambuildingové hry, jejichž účelem bylo se rychle "sehrát" abychom dosáhli cíle. A kolektiv se samozřejmě tužil i večer, za přísného dodržování pitného režimu. Když tohle řeknu lidem, kteří mě trochu znají, potřesou většinou hlavou, nasadí soucitnou tvář a nejspíš mě litují. Vědí, že jsem spíše samotář a mizantrop, než tvor společenský a lidumil. A nedokážou pochopit, proč jsem se já, humanista až do morku kostí i se všemi neduhy filozofů, rozhodla stát členem organizace, která se zaměřuje hlavně na studenty technických oborů. Po pravdě, já už také nevím. Jistě jsem k tomu měla racionální důvod, podepřený logickými argumenty. Co ale vím je, že toho rozhodnutí nelituji. V kolektivu lidí, kteří jsou schopni se v jakoukoli denní či noční hodinu zabývat integrály, derivacemi a permutacemi (co to, sakra, je?), si budu asi pořád připadat trochu jako exot, a nikdy je pořádně nepochopím. K tomu, abych ty lidi měla ráda, nebo k nim alespoň cítila náklonnost, je ale úplně chápat nepotřebuji, prostě je beru takové, jací jsou. Mám pocit, že oni se na mě dívají stejně.

Abych tedy trochu přiblížila, co to jsou takové teambuildingové hry, popíšu alespoň dvě z nich, které se mi líbily nejvíc. Jednoznačně nejvíc mě bavila hra, jejímž účelem bylo po schodech dostat "hopík" z druhého patra do krabice v přízemí s tím, že se kulička nesměla držet v rukou a nesměla spadnout na zem. K transportu jsme měli polystyrenové lištičky a člověk, který zrovna "držel" hopík, mohl dělat jen vertikální pohyby. Vyzkoušeli jsme několik postupů, než jsme úkol úspěšně splnili, a to včetně tunelu a zapojení brzdiče (člověka, co brzdí kuličku). Hra, která se u mě umístila na druhé příčce v žebříčku popularity, byla inženýrská soutěž. Tým dostal tašku, v ní materiál, a úkol zněl z materiálu postavit loď, která bude mít trup, plachtu a bude jakýmkoliv způsobem řiditelná ze břehu. Obsah naší tašky byl bohatý na polystyrenové desky, lištičky a špejle, a tak se zrodil nápad postavit katamarán. U téhle soutěže jsem musela litovat, že jsem po rodičích nezdědila více technického nadání, protože než mi došlo, jak vůbec katamarán vypadá, měl už zbytek týmu postavenou polovinu lodi. Přispěla jsem tedy ke společnému dílu alespoň tím, že jsem pomohla se stříháním igelitu na pruhy, ze kterých jsme pak svázali lano, abychom mohli loď řítit ze břehu bazénu, a s výrobou plachty. Společné dílo se vydařilo, loďka na hladině krásně plavala, skoro se až vznášela a povedlo se nám na ní přepravit 5 čokolád, které pak náš tým společnými silami sprovodil ze světa.

Takovýchto her na utužení kolektivu jsme hráli bezpočet, vždy, když se začínala projevovat nuda, přišel někdo s nějakou novou, které se okamžitě všichni chytli a tak se večerní posezení protáhlo až do rána, otužilejší nátury se šly uložit ke spánku až ze kuropění. Přiznávám bez mučení, že já mezi nimi nebyla. Vždy tak kolem desáté večer jsem "odpadla" a radši jsem šla spát.

A tak jsem víkend strávila ve společnosti techniků, stavařů, inženýrů, strojařů, "ajťáků" a chemiků a bylo mi mezi nimi docela dobře. Na vycházce jsme se dokázali ztratit, najít se a zase se ztratit a nakonec to vzít zkratkou přes kravský výběh. Ty krávy z nás měly, chudinky, mnohem větší strach než my z nich. Je mi trochu smutno, když si uvědomím, že je tu vysoká pravděpodobnost, že většinu těch lidí už znovu neuvidím. Na většinu jmen už si nevzpomínám, přiřadit si obličej ke jménu je úkol vskutku nadlidský. Přesto tak nějak doufám, že se s nimi ještě někdy shledám.