Kam mě zavál osud

I když si myslíte, že máte svůj osud pevně ve svých rukou, přicházejí pravidelně situace, kdy si najedou připadáte unášeni vírem okolností, a kdy nemůžete dělat nic, než se nechat nést proudem a doufat, že ta jízda brzy skončí, a že z toho vyváznete, pokud možno bez zranění na těle i na duši a jen s drobnou kocovinou. Já takové jedno období zažívám. Už vlastně trvá něco přes rok, což je poněkud děsivá skutečnost, o to děsivější, že nejspíš ještě nějakou dobu trvat bude. Jsou to ale právě tyhle hektické zvraty ze života, které přinášejí užitek, díky kterým se člověk posune někam dál a ze kterých lze něco vytěžit, ať už materiálně, nebo na duševní úrovni.

Opožděně - Asie vzdálená blízká

Když jsem přijela do Plzně za studii, měla jsem pocit, že se kolem mě roztrhl pytel s akcemi s japonskou tématikou. Ve chvíli, kdy jsem si začala dělat čas, abych tyto akce mohla navštívit, jako by to všechno najednou přestalo. Kdo si počká, ten se dočká, říká se. Mně se ale čekat nechtělo, a tak jsem i s přítelem vyrazila do Prahy. Tam o takové akce opravdu není nouze, a jedna vyšla i na dobu, kdy jsem měla čas. A tak jsem letos v květnu vyrazila na druhý ročník festivalu Asie vzdálená a blízká. A rovnou s pár dalšími lidmi.

Opět do zoo za japonskou kulturou

Návštěva Dnů japonské kultury v plzeňské zoo je pro nás s přítelem už něco jako tradice. Procházíme tam mezi stánky, sledujeme vystoupení a občas tam narazíme i na známé, které jinak nevidíme, jak je rok dlouhý. Přesto jsme letos váhali, zda opět vyrazit. Loňský ročník v nás totiž zanechal velmi rozporuplný pocit. Počasí bylo letos také jako na houpačce a program zůstal opět téměř beze změny. Nakonec jsme nechali rozhodnout přírodu a rozhodli se, že když bude hezky, půjdeme. A ono se hezky udělalo.

Když Hollywood píše knihy

V době, kdy jsem zakládala svůj blog, jsem si stanovila několik pravidel. Těmi jsem se při psaní blogu chtěla řídit, více méně bez výjimky.

Jedno z nich (možná dokonce i to úplně první) bylo, že i když občas napíšu nějakou recenzi, nebude můj blog primárně kompilací právě takových recenzí, kritik a doporučení co číst/nečíst, na jaký film jít do kina a kdy se na to vykašlat a radši zůstat doma. Takových blogů existuje v internetovém éteru nespočet (kvalitu teď neřešme) a já se tímhle směrem ubírat nechtěla.

Na to navazovalo další pravidlo: když už se rozhodnu pustit do recenzování čehokoliv, vystříhám se za každou cenu negativního a dílo totálně odsuzujícího a ponižujícího posudku. Na pozadí tohoto pravidla stálo přesvědčení, které mi od malička (někdy i za pomoci mírného násilí) rodiče vtloukali do hlavy: že do všehno, co lidé kolem mě dělají, je výsledkem investice v podobě času a snažení, a že i když ten výsledek není dokonalý, měla bych projevit k jejich výtvoru úctu. Protože to možná není dokonalé, ale já bych s velkou pravděpodobností nezvládla ani to. Tento přístup mi zůstal do dnes.

A přesto: pokud nechcete číst negativní kritiku plnou černých myšlenek a vrhání špíny na tvůrce, zde je pro Vás to správné místo, kde byste měli přestat číst. A navíc je tenhle článek jeden velký spoiler.