V době, kdy jsem zakládala svůj blog, jsem si stanovila několik pravidel. Těmi jsem se při psaní blogu chtěla řídit, více méně bez výjimky.
Jedno z nich (možná dokonce i to úplně první) bylo, že i když občas napíšu nějakou recenzi, nebude můj blog primárně kompilací právě takových recenzí, kritik a doporučení co číst/nečíst, na jaký film jít do kina a kdy se na to vykašlat a radši zůstat doma. Takových blogů existuje v internetovém éteru nespočet (kvalitu teď neřešme) a já se tímhle směrem ubírat nechtěla.
Na to navazovalo další pravidlo: když už se rozhodnu pustit do recenzování čehokoliv, vystříhám se za každou cenu negativního a dílo totálně odsuzujícího a ponižujícího posudku. Na pozadí tohoto pravidla stálo přesvědčení, které mi od malička (někdy i za pomoci mírného násilí) rodiče vtloukali do hlavy: že do všehno, co lidé kolem mě dělají, je výsledkem investice v podobě času a snažení, a že i když ten výsledek není dokonalý, měla bych projevit k jejich výtvoru úctu. Protože to možná není dokonalé, ale já bych s velkou pravděpodobností nezvládla ani to. Tento přístup mi zůstal do dnes.
A přesto: pokud nechcete číst negativní kritiku plnou černých myšlenek a vrhání špíny na tvůrce, zde je pro Vás to správné místo, kde byste měli přestat číst. A navíc je tenhle článek jeden velký spoiler.
Naprostá většina "geeků" přes filmy se shodne na tom, že zlatá éra Hollywoodu už dávno skončila. V tom, jestli skončila už kdysi, kdysi dávno když se do filmu zavedl zvuk nebo ne tak dávno, když filmová produkce přešla na barevný film, nebo ve chvíli, kdy se začaly používat počítačové filmové efekty, by se asi tak snadno neshodli. Pravda ale je, že kvalita filmové produkce má v posledních několika desetiletích trvale klesající tendence. Světu vládnou "rimejky", špatné herecké výkony se kompenzují přehnaným množstvím počítačových efektů a inspirace se hledá, kde se dá. A "autorská invence" scénáristů také nezná mezí. Protože papír snese všechno. A filmové plátno toho snese ještě víc.
Bylo tedy jen otázkou času, kdy Hollyood zaloví v dosud nevypleněných vodách asijské - v tomto případě Japonské - vypravěčské tradice a rozhodne se přetvořit k obrazu svému klasiku Japonské kultury - příběh o 47 róninech.
Příběh o zradě a pomstě zůstal zachován
Znáte původní příběh o 47 róninech? Hondě lidí o něm alespoň zběžně slyšelo. Japonský šlechtic je podveden a je donucen spáchat rituální sebevraždu - seppuku. Jeho podřízení se rozhodnou zradu pomstít, i když to mají zakázané, a vypracují rafinovaný plán. Protože pomsta nejlépe chutná za studena, trvá to dva roky, ale nakonec se jim to povede.
Jedno z nich (možná dokonce i to úplně první) bylo, že i když občas napíšu nějakou recenzi, nebude můj blog primárně kompilací právě takových recenzí, kritik a doporučení co číst/nečíst, na jaký film jít do kina a kdy se na to vykašlat a radši zůstat doma. Takových blogů existuje v internetovém éteru nespočet (kvalitu teď neřešme) a já se tímhle směrem ubírat nechtěla.
Na to navazovalo další pravidlo: když už se rozhodnu pustit do recenzování čehokoliv, vystříhám se za každou cenu negativního a dílo totálně odsuzujícího a ponižujícího posudku. Na pozadí tohoto pravidla stálo přesvědčení, které mi od malička (někdy i za pomoci mírného násilí) rodiče vtloukali do hlavy: že do všehno, co lidé kolem mě dělají, je výsledkem investice v podobě času a snažení, a že i když ten výsledek není dokonalý, měla bych projevit k jejich výtvoru úctu. Protože to možná není dokonalé, ale já bych s velkou pravděpodobností nezvládla ani to. Tento přístup mi zůstal do dnes.
A přesto: pokud nechcete číst negativní kritiku plnou černých myšlenek a vrhání špíny na tvůrce, zde je pro Vás to správné místo, kde byste měli přestat číst. A navíc je tenhle článek jeden velký spoiler.
Naprostá většina "geeků" přes filmy se shodne na tom, že zlatá éra Hollywoodu už dávno skončila. V tom, jestli skončila už kdysi, kdysi dávno když se do filmu zavedl zvuk nebo ne tak dávno, když filmová produkce přešla na barevný film, nebo ve chvíli, kdy se začaly používat počítačové filmové efekty, by se asi tak snadno neshodli. Pravda ale je, že kvalita filmové produkce má v posledních několika desetiletích trvale klesající tendence. Světu vládnou "rimejky", špatné herecké výkony se kompenzují přehnaným množstvím počítačových efektů a inspirace se hledá, kde se dá. A "autorská invence" scénáristů také nezná mezí. Protože papír snese všechno. A filmové plátno toho snese ještě víc.
Bylo tedy jen otázkou času, kdy Hollyood zaloví v dosud nevypleněných vodách asijské - v tomto případě Japonské - vypravěčské tradice a rozhodne se přetvořit k obrazu svému klasiku Japonské kultury - příběh o 47 róninech.
Příběh o zradě a pomstě zůstal zachován
Znáte původní příběh o 47 róninech? Hondě lidí o něm alespoň zběžně slyšelo. Japonský šlechtic je podveden a je donucen spáchat rituální sebevraždu - seppuku. Jeho podřízení se rozhodnou zradu pomstít, i když to mají zakázané, a vypracují rafinovaný plán. Protože pomsta nejlépe chutná za studena, trvá to dva roky, ale nakonec se jim to povede.
Pán je pomstěn a hrdinský čin 47 róninů dojde uznání jako spravedlivý. Za odměnu tedy mají tito róninové dovoleno následovat svého pána a provést seppuku. Trochu bizardní šťastný konec, ale Japonsko je Japonsko a Japonci vnímají cenu života (mimochodem pro ně je to ta nejcennější věc, kterou mají) hodně odlišně než my. Tato základní linie příběhu naštěstí zůstala ve filmu zachována.
Ale…
Tím to bohužel končí. Víte, jaká zrada se to udála v původním příběhu? Ne? Tak v kostce: Mladý pán Asano, velitel 47 róninů, měl navštívit šóguna. Neznalý dvorní etikety se šel poradit s jiným šlechticem, Kirou, který ho neměl zrovna rád. Rady se mu dostalo. Bohužel takové, že si uřízl na šógunově dvoře takovou ostudu, že dostal nařízeno vzít si život.
Pro člověka vychovaného v západní civilizaci nepochopitelný spád událostí kvůli prkotině, která by se dala vyřešit elegantněji - třeba rozbitím držky, nebo objetím auta korunou, nebo tak.
To si zřejmě mysleli i v Hollywoodu. Proto se rozhodli udělat z příběhu lovestory. A tak pán Asano trochu zestárl a dostal od scénáristů sličnou dceru, kterou měl rád nade vše. A uhodli jste, Kira mu za ní pálil. Jenže ona měla kukadla pro jiného. Protože dokud z toho není pořádná lovestory s únosem a záchranou princezny ze spárů záporáka, není to správný hollywoodský film.
Přibyl rónin číslo 48...
Můžete namítat, že mušketýři také byli čtyři. Jenže zatímco tam byli čtyři od začátku, 48. rónina si scénáristé domysleli. A pro jistotu z něj udělali rovnou míšence, kterého jako dítě zachránil pán Asano na lovu. Samozřejmě, že ho ostatní Japonci šikanují, protože je moc málo japonský. A úplně nejvíc na něm všichni nenávidí, že moc neřeší společenská pravidla, kterými byla sešněrovaná celá tehdejší japonská společnost, umí se prát, ví toho víc, než je zdrávo, a vůbec je to takový ten typ outsidera, který se musí buzerovat prostě už jenom pro to, že je.
Tuhle roli scénaristé zřejmě ušili přímo na tělo jednomu z hodně úspěšných Hollywoodských herců současnosti, který svůj smíšený původ nezapře, a ani to nemá za potřebí - Keanu Reevesovi. Příběh o 47 róninech se tak stane vlastně pozadím pro příbeh jeho postavy jménem Kai a jeho lovestory s princeznou.
Samozřejmě, že Kai je borec, a tak nejenom, že se mu princeznu podaří zachránit ze spárů zákeřného pána Kiry kterého pošle na onen svět, ale navíc si ještě vyslouží uznání od ostatních 47 róninů a vlastně si splní sen, když může ukončit svůj život společně s nimi.
A taky hromada fantasy prvků.
Fantasy bylo dříve považováno za brakový žánr. Dneska co nemá alespoň nádech hodně špatné fantasy, nemá šanci na úspěch. A tak se musel pořádně "zfantazírovat" i scénář ke 47 róninům.
Přidaný hlavní hrdina je tak něco jako poloviční démon, kterého vychovávali tenguové v začarovaném lese a který má v repertoáru pár nadpřirozených schopností. Zlý pán Kira dostane k ruce čarodějnici, která se mění v lišku m každé oko jiné, a páchá pro něj spoustu leváren, jenom aby se mu zavděčila, a lesy jsou plné nadpřirozených bytostí, kterým je lepší se vyhnout.
A pak se podle toho napsala knížka.
To, že Hollywood zprznil klasický příběh Japonské vypravěčské tradice, by nebylo nic zas až tak neobvyklho. Zprznil už spoustů příběhů a je jen otázkou času, kdy dojde na další klasiku dálného východu, jako je ptřeba příběh o princi Genjim.
Ale…
Tím to bohužel končí. Víte, jaká zrada se to udála v původním příběhu? Ne? Tak v kostce: Mladý pán Asano, velitel 47 róninů, měl navštívit šóguna. Neznalý dvorní etikety se šel poradit s jiným šlechticem, Kirou, který ho neměl zrovna rád. Rady se mu dostalo. Bohužel takové, že si uřízl na šógunově dvoře takovou ostudu, že dostal nařízeno vzít si život.
Pro člověka vychovaného v západní civilizaci nepochopitelný spád událostí kvůli prkotině, která by se dala vyřešit elegantněji - třeba rozbitím držky, nebo objetím auta korunou, nebo tak.
To si zřejmě mysleli i v Hollywoodu. Proto se rozhodli udělat z příběhu lovestory. A tak pán Asano trochu zestárl a dostal od scénáristů sličnou dceru, kterou měl rád nade vše. A uhodli jste, Kira mu za ní pálil. Jenže ona měla kukadla pro jiného. Protože dokud z toho není pořádná lovestory s únosem a záchranou princezny ze spárů záporáka, není to správný hollywoodský film.
Přibyl rónin číslo 48...
Můžete namítat, že mušketýři také byli čtyři. Jenže zatímco tam byli čtyři od začátku, 48. rónina si scénáristé domysleli. A pro jistotu z něj udělali rovnou míšence, kterého jako dítě zachránil pán Asano na lovu. Samozřejmě, že ho ostatní Japonci šikanují, protože je moc málo japonský. A úplně nejvíc na něm všichni nenávidí, že moc neřeší společenská pravidla, kterými byla sešněrovaná celá tehdejší japonská společnost, umí se prát, ví toho víc, než je zdrávo, a vůbec je to takový ten typ outsidera, který se musí buzerovat prostě už jenom pro to, že je.
Tuhle roli scénaristé zřejmě ušili přímo na tělo jednomu z hodně úspěšných Hollywoodských herců současnosti, který svůj smíšený původ nezapře, a ani to nemá za potřebí - Keanu Reevesovi. Příběh o 47 róninech se tak stane vlastně pozadím pro příbeh jeho postavy jménem Kai a jeho lovestory s princeznou.
Samozřejmě, že Kai je borec, a tak nejenom, že se mu princeznu podaří zachránit ze spárů zákeřného pána Kiry kterého pošle na onen svět, ale navíc si ještě vyslouží uznání od ostatních 47 róninů a vlastně si splní sen, když může ukončit svůj život společně s nimi.
A taky hromada fantasy prvků.
Fantasy bylo dříve považováno za brakový žánr. Dneska co nemá alespoň nádech hodně špatné fantasy, nemá šanci na úspěch. A tak se musel pořádně "zfantazírovat" i scénář ke 47 róninům.
Přidaný hlavní hrdina je tak něco jako poloviční démon, kterého vychovávali tenguové v začarovaném lese a který má v repertoáru pár nadpřirozených schopností. Zlý pán Kira dostane k ruce čarodějnici, která se mění v lišku m každé oko jiné, a páchá pro něj spoustu leváren, jenom aby se mu zavděčila, a lesy jsou plné nadpřirozených bytostí, kterým je lepší se vyhnout.
A pak se podle toho napsala knížka.
To, že Hollywood zprznil klasický příběh Japonské vypravěčské tradice, by nebylo nic zas až tak neobvyklho. Zprznil už spoustů příběhů a je jen otázkou času, kdy dojde na další klasiku dálného východu, jako je ptřeba příběh o princi Genjim.
Nebudu lhát, film jsem viděla. Jelikož se mi líbí hlavní herece, i jsem se na něj těšila. Došla jsem k závěru, že pro mé japanomilecké já je to těžký oříšek na zkousnutí. Trailer je lepší než celý film, a než si film pustit znova, to radši sním svoje pantofle. Zárověň jsem ale došla ke konsenzu se svým fantasy milujícím já, že jako volná inspirace je to celkem dynamický fantasy film s hodně dobrými efekty. A Keanu je tam celkem sexy, takže tím by to asi končilo. Nic moc hodné pozornosti, prostě další rozmar který přišel a zase odejde. Nic, o čem bych psala domů.
Ale co nevydýchala ani jedna z mých mnoha osobností je to, že ti magoři z Hollyoodu vzali příběh, totálně ho předělali, vytvořili z toho kočkopsa, a pak podle toho napsali knihu! Chápete to? A ještě k tomu dali anotaci "Věrné převyprávění původního příběhu"!!! No věřili byste tomu?!
Na tenhle skvost současné literární tvorby jsem narazila v Levných knihách. Tam narazíte na literaturu všelijaké kvality, někdy dokonce i velmi vysoké a hodnotné. Tohle ale stálo v paperbacku celých 60 korun, což už samo o sobě mnohé vypovídá. Prodávalo se to vlastně za cenu papíru na kterém je to vytištěno (recykl, mimochodem; hodnotu tomu zvedá barevná obálka vytištěná na tvrdém lesklém papíře s chlopněmi, to asi pro lidi kteří neznají záložku). Původní cena neuvedena, tudíž to šlo nejspíš rovnou do Levných knih.
Nevěřícně jsem se na to chodila dívat asi měsíc, oči plné neutuchajícího šoku, a postupně jsem se k tomu přibližovala v soustředných kruzích, než jsem se vůbec odhodlala na to sáhnout. Asi jako když máte doma kočku a přinesete do jejího teritoria něco nového. No, nakonec, když se tam objevil v doprodeji poslední kus za 20 korun, jsem si to koupila. A bohužel jsem si to i přečetla.
Musím říct, že autorka si dala hodně práce s tím, aby z filmu udělala celkem čtivý příběh se zajímavou zápletkou. Vlasntě ji docela odbivuji, jak se dokázala s úkolem porvat (zde se projevuje mými rodiči systematický pěstovaná úcta k cizí práci, protože - veškerý humor a ironii stranou - já bych tohle napsat nedokázala). Pro přiblížení japonské menatlity zápaďanům se dokonce za účelem napsání téhle knihy pustila do obsáhlé studie japonské kultury a dokonce zašla tak daleko, že konzultovala se samotným Stephenem Turnbullem.
Bohužel mi ale zároveň připadá, že autorka byla placená od stránky, ne-li od znaku. Původní příběh je celkem stručný a krátký. Představme si, že by 47 róninů vyšlo v původní úpravě, jen by to někdo přeložil do češtiny a trochu učesal větnou skladbu, aby to bylo čitelné. Pak by to byl útlý sešitek, který by vystačil tak možná na "rodokaps", nejspíš by k němu šoupli ještě nějakou krátkou povídku, aby se to vyplatilo tisknout. Film trvá podle Googlu dvě hodiny a podle něj sepsaný fascikl má kolem 400 stran. Asi si dovedete představit, kolik je tam vaty.
Ale co nevydýchala ani jedna z mých mnoha osobností je to, že ti magoři z Hollyoodu vzali příběh, totálně ho předělali, vytvořili z toho kočkopsa, a pak podle toho napsali knihu! Chápete to? A ještě k tomu dali anotaci "Věrné převyprávění původního příběhu"!!! No věřili byste tomu?!
Na tenhle skvost současné literární tvorby jsem narazila v Levných knihách. Tam narazíte na literaturu všelijaké kvality, někdy dokonce i velmi vysoké a hodnotné. Tohle ale stálo v paperbacku celých 60 korun, což už samo o sobě mnohé vypovídá. Prodávalo se to vlastně za cenu papíru na kterém je to vytištěno (recykl, mimochodem; hodnotu tomu zvedá barevná obálka vytištěná na tvrdém lesklém papíře s chlopněmi, to asi pro lidi kteří neznají záložku). Původní cena neuvedena, tudíž to šlo nejspíš rovnou do Levných knih.
Nevěřícně jsem se na to chodila dívat asi měsíc, oči plné neutuchajícího šoku, a postupně jsem se k tomu přibližovala v soustředných kruzích, než jsem se vůbec odhodlala na to sáhnout. Asi jako když máte doma kočku a přinesete do jejího teritoria něco nového. No, nakonec, když se tam objevil v doprodeji poslední kus za 20 korun, jsem si to koupila. A bohužel jsem si to i přečetla.
Musím říct, že autorka si dala hodně práce s tím, aby z filmu udělala celkem čtivý příběh se zajímavou zápletkou. Vlasntě ji docela odbivuji, jak se dokázala s úkolem porvat (zde se projevuje mými rodiči systematický pěstovaná úcta k cizí práci, protože - veškerý humor a ironii stranou - já bych tohle napsat nedokázala). Pro přiblížení japonské menatlity zápaďanům se dokonce za účelem napsání téhle knihy pustila do obsáhlé studie japonské kultury a dokonce zašla tak daleko, že konzultovala se samotným Stephenem Turnbullem.
Bohužel mi ale zároveň připadá, že autorka byla placená od stránky, ne-li od znaku. Původní příběh je celkem stručný a krátký. Představme si, že by 47 róninů vyšlo v původní úpravě, jen by to někdo přeložil do češtiny a trochu učesal větnou skladbu, aby to bylo čitelné. Pak by to byl útlý sešitek, který by vystačil tak možná na "rodokaps", nejspíš by k němu šoupli ještě nějakou krátkou povídku, aby se to vyplatilo tisknout. Film trvá podle Googlu dvě hodiny a podle něj sepsaný fascikl má kolem 400 stran. Asi si dovedete představit, kolik je tam vaty.
Autorka často vkládá vysvětlivky ohldně japonské kultutry a folkloru, a to i opakovaně, klidně dvakrát, třikrát. Leckdy se jedná spíš o nepřiznané citace páně Turnbulla.
Navíc, postavy jsou všechny vnitřně rozervané, stejně, jako krdinové evropské literatury v éře romantisku, kam se hrabe mladý Werther nebo Hrdina naší doby. Všechny do jedné se utápí ve smutku z toho, jak to je být Japonec/Japonka/míšenec/čarodějnice, a ve svých vnitřních monolozích čtenáře obšírně uvádějí do kulturně-historického konceptu, asi abychom pochopili, proč se cítí, jak se cítí. Pro jistotu nám tam ještě jednou zopakují kulturněhistorické reále, to jenom pro jistotu, kdyby pro ns tři vysvětlení jinde v textu nebyly dostačující.
A nakonec je vlastně i ten záporák nepochopený, od malička zakřiknutý chudáček, který trpěl a nikdo ho nemá rád. A všichni chtějí světový mír.
A nejhorší je, že lidé to čtou. Nekriticky, důvěřivě jako ovečky, přijímají paskvil vytvořený Hollywoodem jako původní verzi starého příběhu o zradě a pomstě. Muži oceňují kvalitu zpracování knihy a věrnost originálu. Ženy vzdychají nad osudem princezny a představují si Keanu Reevese, jak jede na koni v japonském tradičním úboru, u pasu má katanu a spěchá je zachránit ze spárů zlotřilého daimjoa.
Lidi, pro pána Jána, myslete při tom čtení trochu hlavou...a až příště Hollywood pošle do světa zprávu, že čte knížku, přečtěte si ji rychlaji, než producenti...
A nejhorší je, že lidé to čtou. Nekriticky, důvěřivě jako ovečky, přijímají paskvil vytvořený Hollywoodem jako původní verzi starého příběhu o zradě a pomstě. Muži oceňují kvalitu zpracování knihy a věrnost originálu. Ženy vzdychají nad osudem princezny a představují si Keanu Reevese, jak jede na koni v japonském tradičním úboru, u pasu má katanu a spěchá je zachránit ze spárů zlotřilého daimjoa.
Lidi, pro pána Jána, myslete při tom čtení trochu hlavou...a až příště Hollywood pošle do světa zprávu, že čte knížku, přečtěte si ji rychlaji, než producenti...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Ke každému komentu si nyní můžete napsat ještě jeden zdarma!!!