sobota 15. prosince 2012

Přečti to čínsky!

Jedna drobná příhoda z ne úplně dávné doby. Snad je legrační, snad je smutná. Určitě je malinko autorsky upravená. Aby byla trochu beletristiská. To se někdy musí. Možná mi uvěříte, že se to opravdu tak stalo, možná si bude myslet, že se to nestalo vůbec a že Vás, drazí čtenáři, tahám za fusekli. Já tvrdím, že tento příběh je pravdivý, protože mi ho nevyprávěl T. Texas Tyler.

neděle 9. prosince 2012

Studium mě nijak nepoznamenalo...nebo...že by?

To, že někdo zůstal studiem nepoznamenaný, nebo že po něm znalosti stekly jako po kachním peří, slýchávám kolem sebe skoro denně. Mnoho studentů tak hodnotí své spolužáky, a to ne zrovna s laskavým úsměvem na rtech. Spousta z nich pak sama o sobě říká, že nerozumí poznámkám druhých, že se změnili, vždyť jsou přeci stále stejní a to, že mají za sebou několik semestrů vysokoškolského studia je nijak nepoznamenalo. Maximálně připustí, že se jim rozšířily obzory. Vážně se nezměnili? Zajímavá otázka. Abych to zjistila, vzala jsem pod drobnohled osobu, se kterou se vídám denně, totiž sebe.

čtvrtek 15. listopadu 2012

Maribor s IAESTE

Jsem v IAESTE již čtvrtým rokem. Proti vedoucímu našeho centra jsem pořád zelenáč, alespoň si tak připadám. Pocit, že se na mě úplní nováčci dívají jako na mazáka, je snad i příjemný. Hlavně je to ale povinnost. Povinnost, být jim oporou a poradit jim, když nebudou vědět. IAESTE pro mě bylo od jakživa hlavně o povinnostech. Ano, činnost v IAESTE je dobrovolná a všechny, kteří jsme členy, nějakým způsobem naplňuje. A zábavy si užijeme také dost. Ale aby byla zábava, je potřeba nejprve zvládnout povinnosti. Ke svojí činnosti v Plzeňském centru jsem vždy přistupovala "polopracovně" - činnost je to dobrovolná, ale jakmile jsem dostala úkol nebo jsem se o něj sama přihlásila, stal se pro mě povinností.

Bohužel se mi během uplynulých tří let mezi povinnostmi v IAESTE, prací do školy, rodinnými závazky a nevím, čím vším ještě, podařilo najít jen málo času na iaesťácké radovánky a moc akcí pořádaných IAESTE jsem nestíhala. A tak jsem ráda, že jsem si po letech konečně dokázala najít čas a vyrazit s kolegy s centra na CEC do Mariboru...

úterý 16. října 2012

Pocta japonskému meči

Jestli mě něco fascinovalo už jako malou, byly to japonské meče. Smrtící, studené a vzbuzující úctu a přesto nádherné, elegantní a přitahující pohledy. Vždycky jsem tajila dech, když se ve filmech zaleskly katany. Vábil mě ten zvuk, se kterým krájely vzduch. Jako hodně malá jsem věřila, že tenhle zvuk opravdu vydávají. Když jsem trochu povyrostla a zjistila jsem, že existuje něco jako filmové efekty a že to, co se děje ve filmu je jen jako, považovala jsem to zvláštní svištění za autorskou invenci zvukařů, která měla jen umocnit pocity při sledování filmu. O hodně později jsem se na vlastní sluchovody přesvědčila, že to zas až taková fikce není.

pátek 12. října 2012

Pokec s chatbotem

To jsme takle na hodině základů umělé inteligence naťukli téma chatbotů a toho, čeho jsou schopni. Krom toho, že spousta z nich je neurotických, sprostých a náladových, najdete mezi nimi také "Freudy" toužící po Vaší psychoanalýze nebo osobnosti s humorem...S jedním jsem si docela pokecala...

pátek 21. září 2012

Ještě jednou na toulce českými kraji

Mezi přípravami do školy, stěhováním, zařizováním nového pokoje a hromadou dalších běžných starostí všedního dne, našla jsem přeci jen několik chvilek na výlety po výšinách a dolinách a vypravila jsem se až na druhý konec republiky, do Ústí nad Labem, konkrétně do tamní zoologické zahrady.

sobota 18. srpna 2012

Filipika o "vědmách"

Když si trochu zasurfujete po webu, zjistíte, že internet je jich plný. Píší blogy, mají vlastní weby a stránky na facebooku. Některé se dokonce "vypracují" a píší do časopisů. Sbírají "krásné" obrázky, o které se pak pomocí sítě podělí se všemi, kteří o to stojí. Věnují se věštění, magii a léčitelství. Sepisují snáře, sbírají bylinky a nosí dlouhé volné šaty, pokud možno v černé. Strašně rády působí dojmem, jako kdyby se kolem nich vznášela tajemná aura, a trénují pohled, jako kdyby viděly víc, než může vidět normální smrtelník. Jo, a často také chovají kočky.

čtvrtek 9. srpna 2012

Letní toulky

Jak už to tak bývá, po dovolené zjistíte, že práce se sama neudělá a problémy se samy nevyřeší, a tak po chvílích doháním, co jsem zanedbala, zapomněla nebo slíbila. Stále ale nacházím ve svém harmonogramu dostatek času alespoň na krátké či malinko delší toulky naší vlastí a objevuji tak krásy svého regionu, ať už mému domovu blízké či vzdálené. Některá místa jsou nová, na jiná se po letech vracím a zjišťuji, že se hodně věcí změnilo.

pondělí 30. července 2012

Dobro došli v Orebiči part 2

S nadějí, že je již všechno v pořádku, rozhodli jsme se naplánovat nějaké výlety po okolí. Náš delegát nám jich nabídl celkem dost, mně osobně se však na žádný už od začátku nechtělo, zřejmě zapracovala únava po dlouhé cestě a nechuť se kamkoliv plahočit nebo se někde smažit 6 hodin na sluneční výhni. Po shlédnutí předpovědi počasí na příští dny jsme se ale usnesli, že přeci jen vyrazíme alespoň na půldenní výlet na Korčulu.

neděle 29. července 2012

Dobro došli v Orebiči part 1

Po týdnu zapínám internet a sleduji, jak se blogy, Facebook a další sociální sítě plní prázdninovými zážitky mých známých, a tak i já přispěji svou troškou do mlýna. Nebudu psát o Japonsku, Indonésii, ani o jiných takovýchto exotických destinacích. Jestli je někdy navštívím, pak je to hudba daleké budoucnosti a budu si na ni muset ještě počkat (a našetřit). Místo toho si dovolím napsat několik řádek o cíli méně exotickém, totiž o Chorvatsku, a zároveň si tak i utřídím pár poznámek, které jsem si po chvílích zapsala. 

sobota 14. července 2012

Back to beginning

Po roce úsilí a snažení se jsem opět na začátku. V září půjdu do prváku, konečně na navazující obor, na který chci. Kredity, které jsem celý rok pilně sbírala a předměty, které jsem plnila s vidinou, že mi budou uznány alespoň jako "béčkové", jsou mi teď na nic. Obor byl reakreditován, studijní plán totálně přeokpán, rozbourán a postaven celý znova. Snad je to i dobře... 

pondělí 11. června 2012

Moonlight - Upířína, co má hlavu a patu?

Po hodně dlouhé době začínám plnit slib daný před více jak rokem, totiž, že se podívám na zoubek některým z velkého množství upířin a upířinek, se kterými se v poslední době roztrhl pytel. Nečekala bych, že jinak oblíbené téma ve mně bude vzbuzovat tolik odporu a bude mě stát tolik síly, abych o tom něco napsala. Nakonec se mi ale přeci jen podařilo něco zplichtit, a tak přináším rychlou a velice subjektivní (ne)recenzi na detektivní upířinu (ano, čtete dobře) s názvem Moonlight. A ne, nemá s Twighlitem nic společného.

neděle 29. dubna 2012

O andělích

Máme doma dva anděly. Ne, nebudu psát o našich dvou kocourech, ani o rodičích či prarodičích, i když i oni pro mě bezpochyby anděly jsou. Chci psát o dvou dřevěných sochách andělů. na které teď často myslím, a to sice ve spojení s Leonadrem da Vincim, umělcem, který je zároveň i tématem mé seminární práce. Studium knih k tomuto tématu mi již přes dva měsíce poskytuje přehršel námětů k úvahám...

čtvrtek 12. dubna 2012

Šílenství jménem vylepšování

Všichni vylepšují. Ať se podíváte kamkoliv, samé zlepšováky. Každý se snaží být lepší, než ti ostatní, nějak se odlišit, přijít s něčím novým, lepším a cool. Nejvíc se tenhle trend projevuje na internetu. To mi potvrdí každý, kdo se pravidelně přihlašuje na nějakou sociální síť. Updaty, opravy, nová rozhraní a úpravy nových rozhraní jsou tam na denním pořádku. Změna frčí, změna je cool. Změna je dynamická a živá. Změna je něco, co mě poslední dobou nevýslovně vadí....

čtvrtek 5. dubna 2012

Opožděně o plesu, na který bych asi nešla, nebýt toho, že jsem na něj dostala lístky...

Plesy a taneční zábavy, to byly až donedávna události, kterým jsem se vyhýbala. Jednak nebylo s kým na ně chodit, jednak jsem neuměla tancovat (a vlastně si pořád netroufám tvrdit, že bych to nějak uměla). Situace se tedy změnila - snad k lepšímu a tak je jen na místě, že si s přítelem občas vyhlédneme nějaký ten ples, oblékneme se do společenského a jdeme se bavit. Nebo se o to alespoň pokoušíme. Se zpožděním se zde tedy hodlám rozepsat o návštěvě jednoho takového bálu.

čtvrtek 29. března 2012

Semík

Dnes jedna aikidsitická předělávka, aneb co ze sebe člověk vytlačí, když musí psát seminárku, strašně se mu do toho nechce, vůbec mu to nejde a přemýšlí, jestli stihne večerní trénink...(Zpíváme na melodii písničky "Okoř")

sobota 3. března 2012

Protest proti protestu

V Plzni se protestuje. Má milá, klidná a pohodová alma mater posledních několik týdnů vře a klokotá nepokoji. Nejprve protestovali studenti práv, teď už jsou na nohou všichni. Každý nosí odznáček, zapaluje symbolickou svíčku, účastní se protestního pochodu. Významné osobnosti plzeňské akademické půdy vydávají prohlášení a posílají otevřené dopisy. A já mám strach, a tak sedím doma na prdeli a nesouhlasně bručím...

sobota 18. února 2012

Rýmovačka...zase...

No řekněte, napadl by někoho z vás kousavější způsob, jak napsat kritiku na Pražáky, než rýmovačka? A ještě ke všemu hned ve formě klasického sonetu s jambickým veršem? Jinak se mi dnešní výlet do našeho hlavního města líbil. Omlouvám se všem slušným Pražanům, proti kterým nic nemám a mezi kterými mám dobré kamarády a známé, ale tohle muselo ven. Jich se to samozřejmě netýká...

čtvrtek 2. února 2012

Tai-chi - cesta k harmonii trochu jinak

Aikido - cesta v souladu s energií. Bojové umění, ke kterému mě před více jak rokem přivedl spolužák. Pracuje s energií oponenta (jedno jestli s tou prokázanou - kynetickou, nebo s tou "teoretickou" - totiž s ki) a obrací ji proti němu. Aikido není o tvrdém střetu s protivníkem, je o plynulých pohybech, o možnosti vždy přestat bojovat a rozejít se civilizovaně. Náš sensei nás učí, že nemáme zakrnět. Máme se dál rozvíjet. Poznávat svoje limity a možnosti, růst a sílit jak duševně, tak fyzicky. Podporuje nás ve zkoušení - jiných stylů, dalších bojových umění...dodala jsem si tedy odvahy a vydala jsem se zkusit si i jiné bojové umění. Umění, které taktéž pracuje s energií, totiž tai-chi.

čtvrtek 19. ledna 2012

Nález a ztráta

Čirou náhodou, našla jsem v podšívce své bundy flashdisk. Ne, není to tak, že bych ten flashdisk nikdy neviděla. Je můj, znám ho dobře. Ztratila jsem jej někdy na přelomu března a dubna loňského roku, v tu samou dobu, co jsem zjistila, že drobáky z mé kapsy nemizí jen tak, nýbrž se ztrácejí díky díře, která byla už tak veliká, že mi jí propadl i mobil…tak jsem to vlastně zjistila. Smutná, jelikož flashdisk mi byl dán darem, jsem se smířila s faktem, že už se s ním nikdy neshledám a utěšovala se myšlenkou, že se snad dostal do dobrých rukou a že teď slouží a pomáhá nějakému jinému studentovi.

neděle 8. ledna 2012

Změna je život...

Jestli něco z hloubi duše nenávidím, pak jsou to právě změny. A možná pro to nenávidím i leden, měsíc, který se rok co rok nese ve znamení změn. Jízdní řády, DPH, ceny, zákony, daně, na co si vzpomenete, to se mění v lednu. A člověče, zvykej si. a až si zvykneš, tak to zase změníme. Nicméně, změna je život. A tak se lednová změna se nevyhne ani mému blogu.

středa 4. ledna 2012

Uměý, umělá, umělé. Ve skutečném světě...

Umělý: přídavné jméno tvrdé. Význam: záměrně vytvořený člověkem. Synonyma: nepřirozený, syntetický. Ekvivalenty v cizích jazycích: artificial, künstlich... Nějak zjišťuji, že žijeme v umělém světě. Nebo ne?