Maribor s IAESTE

Jsem v IAESTE již čtvrtým rokem. Proti vedoucímu našeho centra jsem pořád zelenáč, alespoň si tak připadám. Pocit, že se na mě úplní nováčci dívají jako na mazáka, je snad i příjemný. Hlavně je to ale povinnost. Povinnost, být jim oporou a poradit jim, když nebudou vědět. IAESTE pro mě bylo od jakživa hlavně o povinnostech. Ano, činnost v IAESTE je dobrovolná a všechny, kteří jsme členy, nějakým způsobem naplňuje. A zábavy si užijeme také dost. Ale aby byla zábava, je potřeba nejprve zvládnout povinnosti. Ke svojí činnosti v Plzeňském centru jsem vždy přistupovala "polopracovně" - činnost je to dobrovolná, ale jakmile jsem dostala úkol nebo jsem se o něj sama přihlásila, stal se pro mě povinností.

Bohužel se mi během uplynulých tří let mezi povinnostmi v IAESTE, prací do školy, rodinnými závazky a nevím, čím vším ještě, podařilo najít jen málo času na iaesťácké radovánky a moc akcí pořádaných IAESTE jsem nestíhala. A tak jsem ráda, že jsem si po letech konečně dokázala najít čas a vyrazit s kolegy s centra na CEC do Mariboru...

CEC, tedy Central European Convention, je událost, jejímž úkolem je, aby se sešli zástupci členských zemí IAESTE ze střední Evropy a navzájem si vyměnili zkušenosti, rady a nápady. Celá událost trvá obvykle tři dny a je jasné, že besedování, semináře a sdílení zkušeností není to jediné, co se na CEC odehrává. Navíc je nutno dodat, že na tomto "happeningu" nejsou přítomni jen zástupci zemí střední Evropy, ale jako "pořísedící země" přijíždějí též zástupci zemí z celé Evropy. Vrcholem celé akce je tak zvaný International Evening, kde se jednotlivé země prezentují s tím, co mají nejlepšího - uzeninami, pečivem, sladkostmi, tradicemi a pitím. Měla jsem tak možnost během jednoho večera ochutnat "mňamky" z různých koutů Evropy, které bych jinak v životě neměla možnost ochutnat. Moje zubařka a moje figura prominou, ale nešlo odolat.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsme celý víkend strávili zavření v budově a nepodívali se ven. První procházku po městě jsme podnikli hned po příjezdu v pátek večer, kolem půlnoci, kdy jsme se vydali přes půl města na UV Párty. Rovnou přiznám, že ač jsem se na ni těšila, hluk a davy mě odradily už u samotného vstupu a na párty jsem prostě nešla. Měla jsem nicméně možnost si město prohlédnout v noci, téměř bez lidí. Další procházka městem následovala v sobotu dopoledne a byla spojená se soutěží. Vzhledem k tomu, že si naše skupina, utvořená lidmi z různých zemí, poněkud zašla, nepanovala v ní úplně shoda a měli jsme hlad, soutěž jsme nedokončili a vyrazili jsme na oběd. Odpoledne, po skončení hlavní části seminářů, jsem pak vyrazila na individuální procházku městem, prohlédla jsem si, co jsem si během dopoledne prohlédnout nestihla a podařilo se mi sehnat i nějaký ten suvenýrek. Večer se konal International Evening, kradení kořistních vlajek a výměna triček. Můj kolega mi zajistil takové tričko, které pak bylo ohodnoceno jako "Best T-shirt ever".

V neděli nás čekala cesta zpět do Plzně. Tu jsme se rozhodli zpestřit si dvěma zastávkami v Rakousku. Ta první, docela rychlá, byla u hradu Strechau, který se tyčí na skále těsně vedle dálnice. Hrad byl bohužel zavřený, a tak jsme se alespoň vyfotili u brány a vydali se k dalšímu cíli - městu Gmunden.

Gmunden je výstavní město, které leží u alpského jezera Traunsee. Tamní scenérie je prostě úžasná. Prošli jsme si město a navštívili zámeček Ort. Návštěvu města jsme zakončili večeří v jedné z místních restaurací. Pak už zbývala jen cesta domů. Dojeli jsme kolem 11. hodiny. Zbývalo jen se vysprchovat, zalehnout a trochu vstřebat všechny zážitky...

Cesta do Mariboru a zase zpět mi samozřejmě přinesla mnohem více zážitků, než kolik by se vlezlo do jednoho příspěvku. Časem, až se mi myšlenky trochu usadí, napíšu o tomto výletu znova...poněkud detailněji a možná i trochu kritičtěji...