Pocta japonskému meči

Jestli mě něco fascinovalo už jako malou, byly to japonské meče. Smrtící, studené a vzbuzující úctu a přesto nádherné, elegantní a přitahující pohledy. Vždycky jsem tajila dech, když se ve filmech zaleskly katany. Vábil mě ten zvuk, se kterým krájely vzduch. Jako hodně malá jsem věřila, že tenhle zvuk opravdu vydávají. Když jsem trochu povyrostla a zjistila jsem, že existuje něco jako filmové efekty a že to, co se děje ve filmu je jen jako, považovala jsem to zvláštní svištění za autorskou invenci zvukařů, která měla jen umocnit pocity při sledování filmu. O hodně později jsem se na vlastní sluchovody přesvědčila, že to zas až taková fikce není.

Ať už jako laický obdivovatel nebo jako někdo, kdo se rozhodl část života zasvětit cvičení s mečem, nemohla jsem si nechat ujít výstavu s názvem "Pocta japonskému meči", kterou v Praze uspořádala společnost Bušido. Snad je dobře, že se výstava konala v Muzeu policie ČR (svádí mě říci "stranou všeho velkoměstekého dění), a ne v nějakém "prestižnějším" muzeu či výstavní síni.

Výstava vlastně nebyla nijak rozlehlá, naopak při vstupu působila spíše skromně, možná až chudě. Na první pohled mě trkla absence v dnešní době tolik oblíbených interaktivních tabulí a barevných cedulí s velkými písmeny. Místnost, ve které se nacházela, neměla žádné výrazné prvky, jen bílé zdi a z nich vystupující klenbu. Tipuji, že vitríny sladili s tímto  prostředím částečně účelně - kovové rámy, skleněné police a výplň, doplněné bílými ubrusy, které zakrývaly stojany na meče. Na nich tiše, jeden vedle druhého odpočívaly čepele a stříbřitě se leskly do prostoru. Celkově na mě zapůsobila výstava (paradoxně) velmi mírumilovně, jako kdyby vybízela k rozjímání.

Už při prvním detailnějším pohledu do vitrín jsme si ale s přítelem uvědomili, že výstava není vůbec chudá, ale že je doslova našlapána skvosty nejen v podobě mečů, ale též mečových záštit, hrotů šípů a kopí či dvou kompletních zbrojí, dokumentace k mečům a kaligrafie. Určitě by se našly i další věci, na které jsem ale zapomněla.

Ač bylo v muzeu jinak hodně návštěvníků, k expozici japonských mečů zabloudilo jen málo lidí (pominu-li výpravu školky, která ale směřovala do muzejního promítacího sálu na pohádky a expozicí pouze procházela, protože děti chtěly čůrat). Strávili jsme tak přes tři hodiny téměř sami v naprostém tichu asi s těmi nejlepšími ukázkami zručnosti japonských mistrů mečířů, které lze v České republice najít. Postřehy a úvahy jsme si dovolili vyměňovat jen šeptem, abychom nenarušili posvátné ticho, umocněné též atmosférou samotného muzea, které se nachází v bývalém klášteře.

Teď, s odstupem času, nabývám na jistotě, že i ty více jak tři hodiny byly málo. Nestihla jsem vstřebat všechny dojmy, některé mi nenávratně utekly a fotoaparát je nezachytil. Pokud máte čas a japonský meč pro vás není jen pouhou filmovou rekvizitou, vřele doporučuji tuto výstavu navštívit. Trvá až do 21. prosince 2012.