Stalo se nestalo, zastavilo u chodníku jedné z mnoha plzeňských ulic jednou jedno ohromné černé BMW, s čalouněním v černé kůži a se začerněnými skly.
Ze zadních dveří BMW vystoupila s elegancí gazely paní, dáma s ebenovou kůží, se slunečními brýlemi. Vlasy havraní černi vyčesané do drdolu, se ztvrdlými rysy obličeje, z profilu připomínající královnu Nefertiti. Štíhlá jako laň, oděná do bílé kožešiny.
Za rameno vlekla ze zadního sedadla dítě, malého chlapce, s nepoddajnými vlásky zlatými jak vlasy Děda vševěda, s kůží barvy alabastru. Dítě se vzpouzelo a modrá barva očí zarudlých od pláče doslova svítila.
Vztekající a vzpouzející se dítě zavlekla ona dáma do zastavárny.
Zřejmě ho už nechtěla.
Co se dělo dál, už zřejmě nikdo neví, protože lidi kolem klopili zraky, dívali se jinam, a spěchali z polední pauzy zpět do práce.
Stalo se, nebo se to nestalo?
