O andělích

Máme doma dva anděly. Ne, nebudu psát o našich dvou kocourech, ani o rodičích či prarodičích, i když i oni pro mě bezpochyby anděly jsou. Chci psát o dvou dřevěných sochách andělů. na které teď často myslím, a to sice ve spojení s Leonadrem da Vincim, umělcem, který je zároveň i tématem mé seminární práce. Studium knih k tomuto tématu mi již přes dva měsíce poskytuje přehršel námětů k úvahám...

Máme doma dva anděly. Dvě sochy serafínů, vyřezané ze dřeva a namalované asi temperou. U nás doma jsou od nepaměti. Párek božích poslů klečí a modlí se. Kdyby nebyli zrcadloví, řekla bych, že jsou oba stejní. Se světlými, delšími vlasy, odění v modro-bílá roucha. Labutí křídla mají lehce rozepjatá, jako by právě přistáli, či jako by se chystali vzlétnout. Hlava lehce nakloněná na stranu a na obličeji soustředěný a posmutnělý, avšak něžný výraz. Tváře jsou jemně modelované, oči přivřené, andělé jsou ponořeni do svých myšlenek, snad zrovna hovoří s Bohem.

Z obou soch vyzařuje cosi renesančního. Snad je to donatellovské prohnutí, snad je to leonardovsky jemný obličej. V andělích je zároveň něco goticky vznešeného a strnulého. Snadno si dovedu oba představit jako součást oltáře v nějakém kostele, odkud byli kdysi odneseni a už se tam nevrátili. Staří jsou na to dost, z kostela ale nejsou.

Dědův otec byl truhlář. Měl dílnu a dřeva tam bylo dost a dost a práce taky. Aby si přivydělal nějaký ten peníz, vypravoval můj praděd pohřby. Andělé tedy stávali poslední stráž u mrtvého, proto ten jejich posmutnělý výraz. Tomu, kdo anděly vyřezával, se přesto povedlo vložit do jejich sepjatých rukou i naději. Snad je to jemnou svatozáří, snad je to záhyby rouch...

Naši snad renesanční, snad novogotičtí andělé jsou uloženi stranou, pečlivě zabalení a se sundanými křídly, aby se jim nepolámala. Dědova vzpomínka na rodiče, otcova vzpomínka na prarodiče a mně připomínka pomíjivosti a přetrvávající, staletí starý symbol naděje...