Po dešti

Jak víte a znáte z obsahu mého blogu, psaní recenzí a doporučení, resp. kritiky, nepatří mezi moje hlavní zájmy. A protože se můj vkus radikálně liší od toho většinového, nechávám si svá hodnocení většinou pro sebe. Po delší době jsem ale dospěla k názoru, že jsem narazila na film, který si zaslouží pár řádků, i když to bude mít do profesionální kritiky hodně daleko. "Zakopla" jsem o něj omylem na youtube, když jsem hledala něco úplně jiného, jak jinak. Tak se to stává ve většině případů, že největší poklad najdete omylem, dalo by se říci až nechtěně. Film má zhruba 90 minut, ale protože poslední dobou vedu celkem hektický život, trvalo mi to týden, než jsem ho dokoukala. Ale i přes neustálé vyrušování, odbíhání a nefungující titulky, stálo sledování tohoto filmu za to.

Film s originálním názvem Ame agaru (雨あがる) začíná šíleným, několik dní trvajícím monzunovým deštěm, který znemožní cestujícím překročit řeku, a pokračovat tak v jejich pouti.  Mezi těmito cestujícími je i dobrosrdečný potulný samuraj Ihei Misawa se svou manželkou. I když už přestalo pršet, stále nemohou pokračovat v cestě, a tak čekají, až voda opadne. Ihei si krátí čas touláním se po okolí, a při jedné ze svých toulek se nachomýtne k šarvátce, kterou se mu podaří uklidnit. Zpovzdálí jeho jednání sleduje místní zemský pán a nabídne mu, aby se stal velitelem jeho vojska. Jenže...

Jak jistě uhodnete, vyskytnou se komplikace. Došla jsem k závěru, že vypisovat zde celý děj nemá cenu, když si film můžete pustit. Na youtube je celý s anglickými titulky, a tak ani není třeba cokoliv stahovat. Rozepíšu se ale malinko o tom, co se mi na filmu opravdu zalíbilo:

V dnešní době filmů plných zvratů, napětí a zápletek, působí ame agaru se svým poklidně plynoucím a snadno sledovatelným dějem jako balzám na duši. Rozjímavě melancholická nálada umocňuje pocit, že se čas, když už ne úplně zastavil, tak alespoň velmi zpomalil. Člověk má o filmu čas přemýšlet s tím, jak ho sleduje. I přes to, že je to film se samurajskou tematikou, nejde o krvák, i když se zde objevují souboje a krev zde také teče, ale jen trochu. Hlavní hrdina se boji spíše vyhýbá a když už se mu nelze vyhnout, bojuje tak nějak lidsky.

Ihei Misawa určitě není typickým představitelem potulného samuraje. Cestuje se svou ženou a o pána nepřišel, protože jej vlastně ani nikdy neměl. Potuloval se světem a když se dal k někomu do služby, dlouho tam nevydržel. Má rád společnost obyčejných lidí, je k nim milý, dává jim jídlo. Jeho žena se chová tak, jak to po ní vyžaduje etika - tráví většinu času stranou od lidí, moc nemluví, na manžela čeká dlouho do noci, než přijde, a kdykoliv je to potřeba, podporuje jej, i když s jeho jednáním ne vždy souhlasí. Stejně jako k ostatním lidem, je i k ní Ihei laskavý a ona tak nějak tvoří jeho protipól a doplňuje jej, takže dohromady jim to klape.

Ihei na konci filmu nenašel "teplé místečko", s manželkou se vydávají na další cestu. Přesto jsou oba šťastní. 

Toto je asi jediný film se samurajsou tématikou, kde hlavní hrdina - samuraj na sobě nenese až do konce filmu stigma zatracence, kterého se jeho okolí bojí a kterého pronásleduje neblahý osud psance. A také to přežije, a film má svým způsobem i happyend. Po dlouhé době jsem po dokoukání filmu měla pocit, že mě bavil, že jsem si u jeho sledování odpočinula a pobavila se. Po jeho skončení jsem měla v sobě jakýsi pocit klidu, který mi byl už delší dobu cizí a ač to není film nijak divácky náročný, stále o něm přemítám a vracím se v myšlenkách k některým jeho částem.

Pokud máte rádi samurajskou tématiku a hledáte odpočinkový film, pak je Ame agaru to pravé.